Aconitum - kapitola 6.

Během cesty do Harveny byl Rem zamlklý. V přítomnosti posádky nechtěl mluvit obecnou řečí, a tak většinu cesty trávil tím, že mlčky sledoval moře nebo polehával v kajutě a zíral do stropu. Nita nevěděla, co si o tom má myslet. V kajutě se jí dělalo zle, ale být sama na palubě se trochu bála. Hlavně ji zneklidňoval pohled kapitána lodi a jeho velké oči připomínající leklou rybu, které se na ni upnuly pokaždé, když ji uviděl. Snažila se před jeho očima schovávat, kam se jen dalo – za sudy s vodou, za bedny s nákladem nebo za hromadu smotaného lana. Kvůli tomu ji Rem vynadal, prý překážela posádce. Urazilo ji to. Nakonec si našla pěkné místo mezi dřevěnými bednami, kde dokázala prosedět celé hodiny a poslouchala útržky rozhovorů posádky. Většině sice nerozuměla, ale spolu s vrzáním dřeva a šuměním vln vytvářely kulisu, která uklidňovala její nervozitu z cesty.

Poslední den plavby probudil Rem Nitu už za svítání. Stáli spolu u zábradlí lodi a pozorovali, jak se Harvena vynořovala z ranní mlhy jako šedivý stín. Nejprve vysoké věže, pak směsice různorodých budov. Město nemělo hradby a zdálky připomínalo obří mraveniště, rozlité do okolní krajiny. Mlha se rychle rozpustila a jak loď vplouvala do přístavu, ulice už byly zalité sluncem a plné života.

Samotný přístav hučel kakofonií zvuků. Na vodě kotvily desítky dalších lodí, od nejmenších rybářských až po obrovské obchodní lodě. Nita stála ohromená a úplně by zapomněla, že má z lodi vystoupit, kdyby ji Rem nepopadl za rameno a netáhl na břeh.

Molo bylo přeplněné námořníky, obchodníky i dělníky z doků. Byli to zástupci všech možných ras – spoustu z nich nepoznávala, u některých si jen tipovala podle Remova vyprávění a podle obrázků z nich. V jednu chvíli zahlédla i vysokou a štíhlou postavu ženy, jejíž oči a vlasy vypadaly, že v ranním světle září. Elfka, pomyslela si Nita. Pozorovala ji, dokud ji proud těl a Removo sevření neodnesli dál. Byla tu i spousta lidí, kterým se Rem snažil vyhýbat.

Ve vzduchu se mísila vůně pečeného masa z nedalekých stánků s vůní soli, ryb a koření. Z té vůně Nita dostávala hlad, ale Rem ji táhl stále dál, hlouběji do ulic města. Domy okolo se začaly měnit. Dřevěné stánky s rybami a ovocem postupně mizely a nahrazovaly je kamenné budovy s bíle omítnutými zdmi. I ulice byly dlážděné světlými kameny a ranní slunce se od nich odráželo tak, že Nita musela přivírat oči.

V jeden moment Rem zahnul do postranní ulice a zastavil před malým, nenápadným krámkem.

"Počkej tady," řekl Rem tiše, aniž by se na ni podíval, a vešel dovnitř.

Nita se rozhlédla kolem sebe. Ulice byla skoro prázdná, občas kolem prošel nějaký člověk nebo někdo ze Starších, ale nikdo si jí nevšímal. Přesto se najednou cítila sama a ztracená. Než ji ale její strach začal ovládat, Rem vyšel z obchodu. V rukou držel kus tmavé látky, který jí podával.

"Vem si to a zakryj se."

Nita si od něj vzala kus látky a překvapeně zjistila, že je to plášť s kapucí. Byl z lehké látky, takže ji netížil, když si ho přehodila přes ramena. Kapuci si přetáhla přes hlavu a najednou se cítila bezpečněji, jako kdyby ji plášť chránil před celým světem.

Rem si ji změřil pohledem a souhlasně zabručel. "Zůstaň schovaná a drž se za mnou."

Nita přikývla a vykročila za ním.

"Jak daleko ještě půjdeme?"

"Jen pár ulic. Jsme v obchodní čtvrti a pokud se nic nezměnilo, můj starý známý tu má svůj krám."

"S čím obchoduje?" zeptala se zvědavě.

"S čím se dá," zavrčel neurčitou odpověď.

Nita se zamračila. Začínala se na Rema zlobit za jeho málomluvnost a vyhýbavé odpovědi. Nechápala, co se s ním děje – i jeho obvyklá uštěpačnost byla ta tam.

Najednou Rem zastavil a Nita, ponořená do vlastních myšlenek, do něj narazila.

Stáli před honosně vyhlížející budovou obloženou leštěným kamenem, s vysokými okny a s masivními kovanými dveřmi. Nad dveřmi visel železný kruh – symbol Starších – s tepanými ornamenty.

"To je ono?" vydechla. Cítila se tu nepatřičně a nechápala, jak Rem, který žil v tom starém domku se slaměnou střechou, může znát někoho z tak okázalé budovy.

Rem jen něco neurčitého zavrčel a zabouchal na dveře.

K Nitině překvapení je otevřel člověk oblečený v elegantním kabátci.

"Přejete si?"

"Přišel jsem za Loxem."

Člověk pozdvihl obočí a bylo na něm vidět, že zvažuje, jestli jim nepřibouchne dveře před nosem. "Pan Lox dnes nemá domluvenou žádnou schůzku."

Rem zúžil oči a zasyčel. "Tak mu vyřiď, že přišel Remmurch a žádá splacení dluhu."

Člověk sklouzl pohledem z Rema na Nitu, která si instinktivně stáhla kápi víc do obličeje. Pak neochotně zamumlal, ať tu počkají, a zmizel v domě.

Rem zaklel a nevěřícně zavrtěl hlavou, až mu náušnice v uchu zacinkaly. "Lidský komorník!"

"Co to je?" zeptala se Nita.

"Komorník? Někdo, kdo slouží boháčům jako je Lox. Řídí chod domu."

"Odkud toho Loxe znáš?"

"Z minulosti."

Už už se nadechovala, aby Removi vyčetla jeho úsečnost, ale ve dveřích se objevil zpátky komorník.

"Pán vás přijme." V hlase neskrýval povýšený tón.

Rem se nevesele uchechtnul a následoval ho s Nitou do domu. Komorník je vedl vstupní halou zdobenou gobelíny a po schodišti do patra domu. Před jednou z místností se zastavil.

"Pan Lox čeká uvnitř," pokynul rukou k pootevřeným dveřím.

"Počkej tady," zamumlal Rem Nitě a do místnosti vstoupil sám.

Byla to místnost naplněná luxusem – obrazy po stěnách, knihovna plná svazků vázaných v kůži, sedačky s hromadami polštářů. U jednoho z vysokých oken stálo křeslo a v něm-

Rem se zamračil.

"Zdravím tě, Loxi."

"Teď je to 'Sir Lox', abys věděl."

Goblin sedící v křesle by neuvěřitelně tlustý. Z košile – očividně velmi drahé – se mu vyvaloval tučný pupek. Dokonce i prsa měl větší než ledasjaká goblinka. A navíc měl boty!

"Ha! Lidský titul pro goblina?!" Rem jen těžko zakrýval znechucení.

"Moc ses nezměnil, že, Reme?"

"Za to ty ses změnil dost."

Lox se zachechtal, ale v jeho smíchu nebylo ani stopy po přátelské veselosti. "Prý si chceš vybrat splacení dluhu."

Rem přikývl. "Stále obchoduješ s Roviskem?"

"Samozřejmě. Nevěřil bys, kolik jsou někteří lidé ochotní platit za cetky Starších."

Rem zatnul pěsti, ale pokračoval dál klidným hlasem. "Potřebuji, abys dovezl lidské dítě do Rovisku, ke kljatvoložcům."

Lox se zarazil a přimhouřil oči. "Lidské dítě?" krátce se zamyslel, než se jeho pohled změnil na chladně vypočítavý. "Ten starý výraz už nikdo nepoužívá, říkají si warloci. Máš štěstí, Reme-" tlustými prsty z mísy vytáhl kus slazeného ovoce a s mlaskáním ho začal žvýkat. "-moje loď má v plánu dorazit do Rovisku před svátky podzimní rovnodennosti."

"V čem je to štěstí?"

"Posíláš jim dítě, a přitom to nevíš? Warloci vždy v první den hlavních svátků vykupují děti. Sirotky nebo hladové krky chudých rodičů. Očividně moc dětí nezvládne jejich péči." Lox se zachechtal a prsty si otřel o svůj košili na pupku. "Ale dělají to dobře. Přísun učedníků mají a lidé hned peníze utratí při slavnostech. Král jim to ještě nezatrhnul."

Rem sledoval jeho pohyb a znechuceně ohnul ret při pohledu na třesoucí se břicho připomínající sulc. Raději zavřel oči a nadechnul se. Potřeboval se s Loxem domluvit. Nemohl jít dál s Nitou, prostě nemohl. Přemýšlel o tom celou cestu do Harveny, když si přiznal, že mu ta holka bude chybět. Ale odpor uvnitř sebe, který cítil, překonat nedokázal.

"Chci, abys té holce přidělil doprovod, který ji k nim dostane. Peníze od warlocků si můžeš nechat."

Lox se znovu zachechtal. "Moc za děti neplatí. Nebude to stačit, abych jí zajistil nejen bezpečnou cestu, ale i to, že s ní někdo v Rovisku počká."

"Kolik chceš?!" zavrčel Rem.

Lox mlaskl, jak si strčil do úst další sladkost a zamyslel se. "Nevztekej se. Já jsem obchodník, Reme. Svůj dluh splácím tím, že ji na svou loď pustím. Jestli má ode mě ještě dostávat jídlo a vodu během plavby, a potom ještě doprovod k warlockům, chci pět zlatých. Na den."

Rem sebou trhnul. Pět zlatých na den za kus chleba pro dítě? Pět zlatých by stačilo celé rodině na týden. Možná i dva. Oči se mu zúžily.

"To je přemrštěná cena, Loxi," pronesl tiše, ale důrazně. "Nita tě denně bude stát sotva pár měďáků."

"Ale její doprovod ne!" vyprskl Lox. "A na lodi platím undinu. Díky ní zvládám cestu do Rovisku o dva týdny rychleji a bezpečněji než ostatní. I to se projevuje na ceně."

"Dám ti zlatku na den."

"S tím se jdi vycpat."

"Dvě zlatky...a moje služby. Pořád obchoduješ s lékárenským zbožím, ne? Pro tvé stálé klienty…" poslední slova významně protáhl.

Lox se na Rema podezřívavě zadíval.

"Na někoho, kdo řekl, že nejlepší člověk je mrtvý člověk, se nějak moc snažíš. Co je za tím? Kdo je to dítě?"

Rem mlčel.

"Tak si nech svoje tajemství!" zasyčel Lox a máchl svou tučnou rukou. "Tři zlatky a tvoje služby. Na rok. Tím se naše dluhy vyrovnají."

Rem přikývl, sáhl do vaku a na stůl hodil kožený měšec. "Třicet zlatých. Záloha na začátek, až loď odpluje, doplatím ti zbytek."

Tlustý goblin se dýchavičně rozesmál a celé jeho tělo se natřásalo. "Kus obchodníka v tobě přeci jen je! Za tři dny brzy ráno čekej s tou holkou u mého mola v přístavu. Poznáš ho, nese moji značku. Bude tam na ni čekat její doprovod."

Rem se od něj znechuceně odvrátil a odcházel.

"Beztak ji posíláš na smrt, víš to?" volal za ním Lox posměvačně.

Starý goblin se neotočil.

Nitu našel na chodbě, jak s nakloněnou hlavou a pootevřenou pusou zírá na jeden z gobelínů. Komorník stál o kus dál a pozoroval ji, jako by se bál, že bude chtít ten gobelín ukrást.

"Tak pojď," řekl jí unaveným hlasem a nechal se komorníkem vyvést z domu.

Na noc se ubytovali v menším hostinci trochu stranou od nejrušnější čtvrti a následující dny strávili procházkami po městě. Během nich se Rem trochu rozmluvil – povídal jí o historii Harveny a o tom, jak se z ní stalo neutrální město. Zmínil se i o Loxovi a o jeho obchodech, ale do podrobností nechtěl zacházet. Nita z toho pochopila, že slovo "pašovat" asi označuje obchody, o kterých se nemá mluvit. Když pak seděli večer v pokoji hostince u okna, ukazoval jí na ulici procházející bytosti a povídal o rasách, ke kterým patřily. Nita ty dny vnímala jako v horečnatém snu. Byla zahlcená dojmy a novými zážitky, ale přesto měla pocit, jako by ji v hrudi cosi začínalo bolet. Pomalu jí docházelo, že se s Remem bude muset rozloučit. Když na to poprvé pomyslela, sevřelo se jí srdce strachem. Co když už Rema nikdy neuvidí? Představa, že zůstane sama mezi cizími lidmi, ji naplňovala úzkostí. Zároveň ji ale někde hluboko uvnitř rozechvívala její bezbřehá zvědavost. Její dětská představivost jí vykreslovala obrazy, jak jednou bude schopná přivolávat oheň, hýbat předměty jen pouhou myšlenkou, nebo dokonce létat. Čím více se blížil den odjezdu, tím více cítila, jak se v ní tyhle protichůdné pocity mísí. Byla rozervaná mezi touhou po domově a po bezpečí, které jí Rem poskytoval, a vzrušením z toho, co ji čeká. V jednu chvíli se přistihla, že chce Rema přemluvit, aby raději zůstali někde spolu. A jen o chvíli později už zase snila o konci své cesty a o moci, kterou si přála. Poslední noc v hostinci skoro nespala. Strach a nadšení v ní bojovaly, jako by byla v pasti mezi dvěma světy. Když ji Rem k ránu probral těsně před rozbřeskem a vydali se k přístavu, srdce jí bušilo tak zběsile, že měla pocit, že jí vyskočí z hrudi.

Město se pomalu probouzelo ke svému horečnatému životu a v ulicích ještě nebylo tolik poutníků a obchodníků. Rem dovedl Nitu až na Loxovo molo, kde kotvila jedna z těch největších obchodních lodí.

"To je to dítě k warlockům?"

Ze skupinky námořníků se k nim přiblížil člověk s plavými vlasy, které mu dosahovaly až na ramena a padaly mu do očí. Mračil se na ni.

"Vypadáš jako kluk."

Nita se před jeho pohledem přikrčila.

"Je to tak pro ni bezpečnější," odsekl Rem.

Námořník pokrčil rameny. "To asi je. A ušetří mi to práci. Lox mě platí jako její doprovod."

"Doufám, že vysvětlil, že se jí nesmí nic stát až do chvíle, než ji k warlockům přijmou," v Remově hlase byl znát podezřívavý tón.

"Samozřejmě," mávl námořník rukou a otočil se k Nitě a trochu se předklonil, aby se jí podíval z očí do očí. "Říkej mi Glene."

Nita mu neodpověděla, ale Glen to ani nečekal.

"Rozlučte se a jdeme, loď na vás čekat nebude."

Rem se na něj zašklebil. Pak se otočil k Nitě a položil jí svou starou vrásčitou ruku na rameno.

"Nikdy nezapomeň, že jsi Aconitum. A nikdy se sem nevracej."

Naposledy ji stiskl a pustil ji.

Chtěla se zeptat, proč se nemá vracet, ale Glen ji chytil za ruku táhl ji od Rema pryč na loď. "Tak pojď, holka."

Ještě se ohlédla, ale Rem už tam nestál.

 

Poznámka autora:

Malý update mapy k příběhu (anglicky je kvůli přidání na DeviantArt):