Aconitum - kapitola 7.

Cítila se malá. Docela malá, maličká, nejmenší a nejzbytečnější ze všech. O to horší bylo, že si uvědomovala, že JE malá – oproti všem ostatním, které na palubě lodi potkávala. Jen kuchařčino batole bylo menší než ona, ale to se sotva učilo říkat první slova. Proto se Nita nejraději schovávala někde stranou od ostatních, s kapucí pláště hluboko přetaženou přes hlavu. Nikdo ji ani nehledal, jen Glen ji každé ráno přišel probudit, aby si došla pro svůj příděl jídla, ale víc se o ni nestaral. Od prvního dne, kdy ji odvedl k její kajutě a varoval ji, aby se námořníkům klidila z cesty a nepřekážela, s ním pořádně nemluvila. Ne, že by měla zájem – trochu se ho bála. A zapáchal. Vlastně, všichni lidé, které na lodi potkala, jí připadali, že zapáchají – ke svému zděšení po několika dnech plavby zjistila, že zapáchá stejně, jako oni.

Tolikrát litovala svého rozhodnutí! Nikdo kromě těch pár lidí v kuchyni s ní nemluvil, a ani ti neměli čas se s ní vybavovat. Když se jich zeptala, jestli na lodi nejsou alespoň nějaké knihy, tak se jí zle vysmáli. Spoustu nocí probrečela a myslela na to, co by bylo, kdyby... Kdyby tehdy nešla do vesnice, Kdyby se rozhodla jinak. Kdyby zůstala s Remem. Kdyby-... A pak se snažila utěšit myšlenkou na to, že Rem teď musí spokojeně sedět v zahradě a koukat na nebe plné hvězd. Že je spokojený proto, že se nemusel vzdát svého domku a svého života mezi ostatními gobliny. Že je spokojený i proto, že už ho nikdo neotravuje svými otázkami... A při téhle myšlence se vždy znovu rozplakala.

Dny na palubě se monotónně táhly za zvuku šplouchání vody, vrzání dřeva a pokřikování v obecné řeči. Většina posádky byla lidská. Lidé všech možných podob – tlustí i tencí, velcí i malí, plešatí i zarostlí vousáči. A pak tu byla ONA. Poprvé ji Nita uviděla čtvrtý den po vyplutí. Slunce zapadalo, na moři se třpytily poslední odlesky oranžové a zlaté, zatímco mraky potemněly do fialových a šedomodrých odstínů. Nita ze svého oblíbeného místa na palubě přecházela ke kajutám, když ji zaujala osamocená postava stojící na přídi. Byla to žena s dlouhými vlnitými vlasy, které se leskly v posledních paprscích slunce a jemný vánek si s nimi hrál tak, že připomínaly kroutící se pramínky vody. Nitě se zdálo, jako kdyby z nich voda opravdu odkapávala.

Je krásná! pomyslela si.

Žena se otočila a upřela na Nitu oči. V tu ránu dívku zalila vlna emocí, které neznala – najednou chtěla za cizí ženou běžet a obejmout ji. Toužila po ní, po její společnosti. Chtěla slyšet její hlas, dotknout se jejích vlasů připomínajících vodu, ponořit se s ní pod vodní hladinu-

Nita vytřeštila oči a zavrtěla hlavou, aby z ní dostala myšlenky, které jí byly tak cizí. S úlekem pozorovala, jak se na ni žena usmála a vykročila směrem k ní. Chtěla rychle utéct do své kajuty, ale nohy jí vypověděly službu.

Žena se pohybovala jako voda sama, každý její krok po palubě byl jako vlna jemně hladící pobřeží. Nita od ní nedokázala odtrhnout oči.

"Ahoj, maličká."

Hlas měla zvonivý a vábivý a Nitě v tu chvíli došlo, kdo stojí před ní – undina.

Nita se pokusila promluvit, ale její hlas jí uvízl v krku. Undina se zasmála a v tom smíchu znělo zurčení potoků.

"Ty jsi ta malá ztracená duše, které si nikdo nevšímá. Cítím to z tebe, víš? Tvoje osamění, zoufalství, strach...a cítím ještě něco-" bytost ji obešla dokola, jako dravec, který krouží kolem kořisti. Pak ji cvrnkla prstem do čela a znovu se zasmála.

Její dotek Nitu probral natolik, že konečně našla svůj hlas, i když se jí třásl. "Co... co tady děláš?"

"Tady na lodi? Jsem tu placená," odpověděla undina s lehkostí, jako by mluvila o něčem naprosto běžném.

"Placená?"

"Lidé mi dávají zlato za to, že hlídám jejich loď, aby si ji nepřivlastnilo moře. Není to krásné? Jak směšné jsou lidské strachy."

"Ale proč? Vždyť jsi Starší-"

Undina se na ni podívala se zvláštním úsměvem, který připomínal záblesk světla na rozčeřené vodní hladině, který zaujme, ale hned zmizí. "Protože je to zábava," odpověděla nakonec. "Myslí si, že mě svými penězi ovládají, ale ve skutečnosti ovládám já je. Když budu chtít, můžu je zničit jedním mávnutím ruky. Zatím se přede mnou hrbí a plazí – a to mě baví."

Nita cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. "Co se stane, až tě to přestane bavit?"

"Kdo ví. Možná se vrátím do moře. Možná vezmu celou loď s sebou. Možná si vezmu jenom tebe-" zachichotala se a Nitě se při tom smíchu roztřásla kolena.

"Proč mě?"

"Protože jsi zajímavá, maličká. Nejsi tak úplně člověk, že ano?"

Undina se jí znovu dotkla prstem na čele, ale tentokrát prst neodtáhla. Nita se najednou nedokázala nadechnout, lapala po dechu a rukama si tiskla hrdlo. Před očima se jí míhaly mžitky a ve slábnoucím světle viděla na překrásné tváři undiny zlý úsměv. Náhle se undina odtáhla, Nita se zhroutila na kolena a do bolavých plic zoufale vdechovala vzduch.

"Myslela jsem si to. Jednou už jsi vodě málem patřila, že?"

Nitě se z očí vyhrnuly slzy.

"Neplač, maličká. Dnes ještě nepřišel tvůj čas."

I když byl undinin hlas konejšivý, v Nitě vzbuzoval ještě větší hrůzu. Snažila se zvednout a přemluvit svoje nohy, aby se přestaly třást. Chtěla se od undiny dostat pryč, schovat se ve své kajutě a už se na ni nikdy nepodívat, ale undina se k ní sklonila, chytla ji za ruku a strhla k sobě. Obličej měla tak blízko, že Nita cítila její chladný a vlhký dech.

"Moje varování pro tebe, maličká. I moc je jako moře – překrásná, zrádná, a když nejsi opatrná, utopíš se."

S těmi slovy Nitu pustila a dívenka, zajíkající se vzlyky, utekla pryč.

Celou noc pak Nita nedokázala usnout, kdejaké zašplouchání vln ji okamžitě probralo s myšlenkou na to, že se undina nudí a nechává loď potopit. Byla by zůstala zavřená v kajutě i další den, ale vyhnal ji hlad – po undině už na palubě nebyly ani stopy. Od toho setkání se vyhýbala přídi lodi a dávala si pozor, aby byla s prvním náznakem červánků schovaná ve své kajutě.

Pár dní nato vyšla ráno z kajuty na palubu a překvapením se vrhla k zábradlí – pevnina! Po těch dnech, kdy viděla široko daleko jen oceán, jí pohled na pevninu přinášel radost. Rozeběhla se mezi námořníky najít Glena.

"Už jsme v Rovisku?"

Blonďatý muž se na ni zamračil. "Ale ne. Jsme teprve v Limenu. Musíme doplnit zásoby, do Rovisku jsou to ještě tři týdny plavby podél pobřeží."

Nita zůstala stát jako opařená. Další tři týdny na palubě, kde s ní nikdo nemluví a kde hrozí, že ji z rozmaru utopí?

Navzdory Nitině obavám ale cesta podél pobřeží ubíhala rychle. Neustále se měnící krajina pobřežních vesnic a městeček jí umožnila pozapomenout na hrozbu toho, že kdesi na palubě s ní pluje i undina. Čas od času loď zakotvila v některém z větších přístavů. Většina takových zastávek probíhala podobně – kapitán křikem rozdával pokyny posádce, dokud loď nepřirazila k molu, pak se objevili obchodníci v různobarevném oblečení, část zboží se vyložila a jiné zboží zase naložilo. Někteří pasažéři vystoupili, jiní nastoupili. Undina se během těchto zastávek nikdy neobjevila, takže Nita zvědavě a beze strachu pozorovala mumraj lidí. Jedna zastávka se však od ostatních lišila.

Nita poznala, že je něco jinak, už při pozorování pobřeží – místo obvyklých hrdě se třepotajících vlajek se nad městem vznášel dým. Když zakotvili, Nita si uvědomila, jak moc je město tiché. V přístavu sice stáli lidé, ale vypadali nějak zvláštně, něco na nich bylo špatně... Pak jí došlo, že jejich oblečení není pestrobarevné, ale špinavé a otrhané. Ani z lodi na molo se nehrnuli žádní pasažéři, jen pár námořníků, kteří k těch ošuntělým lidem zamířili.

"Nemáme dost místa, nemůžeme vzít všechny!"

Nita sebou trhla. Kus od ní stál u zábradlí kapitán lodi a hulákal na námořníky na molu. Jeho slova vyvolala mezi lidmi na břehu chaos. Jeden přes druhého se začali hlasitě dohadovat, někteří prosili a spínali ruce, jiní hrozili zaťatými pěstmi.

Nita nechápavě pozorovala co se to děje.

"Vezměte jen ty, kteří můžou zaplatit!"

Vlna zoufalého pláče se přelila přes skupinu lidí. Někteří námořníci se tvářili vážně, jiní se posměšně šklebili. Nitě se udělalo zle – úzkost jí sevřela žaludek, když pozorovala, jak hrubě se chovají. Ponižující, napadlo Nitu. To slovo ji naučil Rem a vysvětlil jí, co znamená, nikdy ho ale nepoužila. Až teď, když viděla, jak se námořníci pošklebují staré ženě, která měla problémy dostat se na palubu. Když upadla, nikdo se nesnažil jí pomoct. Nita odvrátila oči a tváře ji pálily horkem. Přála si, aby už odpluli, aby tohle divadlo skončilo...a aby jí někdo vysvětlil, proč se cítí tak špatně.

Nakonec na břehu zůstali jen ti nejošuntělejší lidé s prázdnými pohledy, kteří se potáceli zpátky mezi domy tichého města, a loď znovu vyplula. Noví pasažéři nedostali kajuty – námořníci pro ně vyhradili prostor na palubě stranou od ostatních, kde měli na zbytek cesty zůstat. Nita se schovala mezi dřevěné bedny s nákladem tak, aby je mohla pozorovat. Něco ji nutilo od nich neodtrhnout oči – všichni měli podobný prázdný a unavený pohled. Navzájem se opírali jeden o druhého, během celého dne mezi sebou promluvili sotva pár slov.

"Zábavné, že?" hlas jako klokotající pramen vody jí zazněl nad hlavou.

Nita se vyděsila a pohlédla nad sebe – na bednách seděla undina. Slunce začalo zapadat, ale Nita si toho kvůli lidem nevšimla.

Undina se na ni nedívala. Upírala zrak na skupinu lidí a v očích se jí kromě paprsků zapadajícího slunce lesklo ještě něco jiného.

"Nešťastné duše. Možná by bylo lepší je nechat plout vodou a zkrátit jim utrpení."

"Ne!" vyhrkla Nita a ani nevěděla proč.

"Ne? Chceš, aby se dál dusili sami v sobě? Voda je milosrdnější."

"Co jsou zač?"

"Uprchlíci."

Nita si vzpomněla na Rema. "Nikdy jsem neviděla, že by uprchlíci vypadali takhle."

Undina se zasmála. "Ještě jsi toho viděla málo, maličká."

"Před čím prchají? Vždyť lidé-"

Undina už jí ale nevěnovala pozornost, plavně seskočila z beden a odcházela pryč nechávajíc Nitu s jejími otázkami samotnou.

Když následující den Nita vyšla z kuchyně se svým přídělem jídla, všimla si, že stará žena, které se předtím námořníci posmívali za její neohrabanost, seděla stranou od ostatních, zachumlaná do několika vrstev šátků. Zády se opírala o dřevěné zábradlí, ruce měla složené v prázdném klíně a hleděla do nebe. Nita sebrala odvahu a popošla pár kroků blíž k ní. Hluboké vrásky na ženině tváři jí připomínaly Rema. Netušila, jak ji má oslovit, a tak jen natáhla k ženě ruku a podávala jí svůj krajíc chleba. Žena na ni smutně pohlédla. "Jsi hodná, ale nech si ho."

Nita rozpačitě přešlápla. "Já už jsem jedla."

Na ženině tváři se objevil prchavý úsměv. "Tak se rozděl se svou rodinou."

"Jsem tu sama."

Na ženině tváři se objevila mírná zvědavost. "Tak maličká a sama? Jak je to možné?"

"Pluju k-" zarazila se. Nějak cítila, že by se o cíli své plavby neměla zmiňovat. "-do Rovisku."

"To i my, děvče. To i my." stařena pokývala odevzdaně hlavou. "Král prý nabízí střechu nad hlavou všem, kteří ji kvůli válce ztratili."

"Válce? Jaké válce?" Nita vykulila oči a sedla si vedle ženy.

Stařena ji pohladila vrásčitou rukou po vlasech. Nita byla tím gestem zaskočená, někde uvnitř ucítila ostré bodnutí lítosti a zároveň laskavou vzpomínku na jedinou osobu, která ji takhle kdy pohladila – na svou matku. Najednou měla nutkání ženu obejmout, schoulit se na jejím klíně a nechat se vískat ve vlasech.

"Jsi ještě malá na takové věci."

Nita se zamračila. "To není pravda!"

Stařena ji znovu pohladila po vlasech a nepřítomně na ni hleděla s mírným úsměvem.

"Řekni mi o tom. Prosím?"

Žena si povzdechla, ale nakonec promluvila. "Starší válčí mezi sebou a zatahují do toho i nás, lidi. A válka-" znovu si povzdechla. "-válka mění lidské srdce. Přinutí tě zapomenout, kým jsi. Naše město tomu padlo za oběť."

"Proč válčí mezi sebou? Myslela jsem, že Starší kdysi uzavřeli mír."

"To jsou jen pohádky," mávla stařena rukou. "Jak by ty bestie mohly chtít mír?"

Nita se trochu odtáhla, ale žena si toho nevšimla. Byla ztracená ve vzpomínkách a nepřítomným hlasem pokračovala spíš sama pro sebe.

"Měla jsem syna, víš. Starší mi ho vzali a udělali z něj zrůdu, která mě ani nepoznávala. Celé vojsko těhle zrůd, které kdysi byly někým milovaným, prošlo městem a nezůstalo po nich nic..." odmlčela se a schovala tvář do dlaní.

"Proč vás nikdo nebránil?"

"A kdo? Starší? Ti se nám vysmáli."

Nita jí chtěla říct, že přece lidé mají chránit lidi – pak si ale vybavila včerejší chování a pošklebky námořníků. Polila ji horkost.

"Touha je největší nepřítel, děvče. Hlad, strach a touha."

Nita jí nerozuměla.

Žena viděla její zmatený výraz, tak pokračovala dál. "Starší se nás bojí, protože je nás víc. Kdyby Starší netoužili se nás zbavit, netoužili po našem vyhlazení, nikdy by přes nás nepřešlo to hladové vojsko. Poslali je na nás. Jsou to vrazi."

"Starší takoví nejsou!"

Žena smutně zavřela oči. "Starší nás podle smlouvy měli chránit. Místo toho nechali vojáky, aby naše pozemky vydrancovali. Co jiného, než touha nám ublížit to může být?"

Nita už to dál nechtěla poslouchat. Zvedla se a utíkala od ženy pryč, a přitom měla pocit, že v hlavě zaslechla zlomyslný smích undiny.