Svátek Matra

       Byl to svátek, ale vlastně nebyl. Lidé se pěkně oblékli, navařili dobrá jídla

    a čekali. Čekali na trubíře. Chodili do domů, do podzemních tunelů i k lidem,

    kteří žili na stromech ve městě. Přišli, nastavené obličeje lidí pomazali matrou

    a zase odešli. A lidé byli tři dni šťastni a pak znovu mysleli jak otroci.

    Tři dny se usmívali a pak už celý rok ne. Otroci se neusmívají.

    Jen dřou a chodí do chrámu uctívat Velkého tvůrce.

        Vždy, když se blížil svátek Matra, navařila matka otci jídlo na tři dny

    a dala je do ledových nádob, aby vydrželo. Pak vzala do nádob vodu, jídlo,

    popadla mě za ruku a odešli jsme bez otce do lesa. Museli jsme odejít

    před trubíři, aby nás nezabili. Proč ? Byly jsme Ženy, které ví. Žádní otroci.

    Neuctívali jsem Velkého tvůrce. Ženy jako my musely zmizet. Jen otce

    ušetřili, otroci a vojáci se vždy hodí.

        Otec nám dlouho před dávnou dobou vyhloubil v lese úkryt, ale nemohl

    tam být s námi. Les nenáviděl muže. Všechny. Vždy přišli a káceli stromy.

    Stromy jsou nositelé paměti. Nikdo je nesmí kácet. Když je strom nemocný

    nebo umírá, odpojí se sám z kořenového systému lesa.

        První den před svátkem Matra se měsíc zbarvil do ruda a les se uzavřel.

    Nikdo se do něj nedostal. Z kmenů a větví začaly růst ostnaté výhony, které

    jako drát obklopily všechny stromy na kraji lesa. Les nás chránil, protože

    byl jako my. Protože věděl. Protože si pamatoval.

        Večer jsme s matkou ulehly a zavřely očl. Kořeny stromů nám udělaly

    průduchy a v noci se dotýkaly našich obličejů, zda ještě dýcháme.

    Kdyby jedna z nás zemřela, dozví se to ostatní Ženy, které ví.

    Už nás moc na světě není.

    Až půjdeš do lesa, chovej se slušně. Les vidí a slyší. A pamatuje si.

    Když potkáš ženu, nezapomeň ji pozdravit.

    Třeba jsem to já. Poslední.