Poslední vzdor

Já...

V temnotě krčím prsty na zčernalém pergamenu, jako bych chtěl zpomalit sám čas, jenž mi neúprosně klouže mezi prsty. Můj dech je mělký, sotva slyšitelný, přesto však se zdá, že každé nadechnutí rozproudí chlad, který se mi usadil hluboko v kostech. Nejsem už Císař, jsem jen stín, jen prázdná schránka toho, co kdysi drželo Edheren pohromadě.

Sedím ve své komnatě, kde okna zalepil černý déšť. Nikdy nepřestává padat – stéká po skle jako slzy všech těch, které jsem nedokázal ochránit....tiché kapky mi připomínají, jak rychle mizí poslední jiskřičky naděje. Zdi paláce, kdysi tak majestátní a plné života, nyní jen šeptají ozvěnu smrti. Král Chaosu přišel. A s ním i konec všeho, co jsme kdy znali, koho jsme nejvíce milovali...

Bylo to před třemi dny, nebo třemi věčnostmi? už nevím, co padl první náraz. Armády Krále Chaosu prorazili naše brány s takovou silou a rychlostí že i hvězdy na nebi se zatřásly. Legie slunce, nejstatečnější a nejelitnější jednotky v mém císařství padaly jako obyčejné loutky...neměli šanci proti démonům z podsvětí. Stál jsem na balkóně a sledoval, jak plameny pohlcují město....moje město. Slyšel jsem křik...viděl jsem krev... cítil jsem kouř....který naplnil mé plíce a dusil mě znovu a znovu....a znovu. Ale co bylo nejhorší, byla ta bezmocnost. Přál jsem si skončit, přál jsem si uniknout, ale povinnost mě držela zpět. Musel jsem být svědkem toho, jak všechno umírá. Viděl jsem děti, starce a ženy v prachu a krvi.. bezmocně ležící na zemi..bez života... Viděl jsem plačící ženy v agónii hledající své milované může, a..děti v  troskách a plamenech. Když je viděli matky padli na kolena, prosili samotnou bohyni Neinar aby si je nebrala a místo nich si vzala je, avšak jejich prosby byly bez odezvy,  možná.....to tak bylo lepší. 

Nejhorší však bylo.. že jsem věděl, že to vše přijde. Proroctví, která jsem tak dlouho přehlížel, se naplnila. Ale nebylo v mých silách je zastavit....nebylo. Král Chaosu nebyl jen nějaký obyčejný protivník, byl to ztělesněný konec, reinkarnace samotné smrti, apokalypsa v lidské podobě. Jeho temná magie se plazila Edherenem jako had, každým dnem si brala další a další kousek naší říše, dokud nezůstalo nic než popel , prach, krev a trosky.

Poslední vzdor, tak to nyní voláme....Hrstka mých nejvěrnějších zůstala po mém boku, jejich oči ztracené, jejich víra roztříštěná, ale jejich meče stále v pohotovosti. Vědí, že přijde konec. Já to vím. A přesto tu stále jsme. Proč? Snad jen proto, že tak to má být. Nejsme hrdinové, ale nemůžeme ani utéct....Už není totiž kam...ha, kam by jsme tak mohli utéct? Do severních zemí? Do Taldorské říše?..severní království už dávno padla do rukou chaosu...a Taldor? Taldor už dávno zavřel své brány komukoliv....lituju našich sporů, které se táhli po generace našimi rody a říšemi....mohli jsme vytvořit alianci, a společně se chaosu postavit. Ale..i to by bylo marné....beznadějné, Totiž Taldorský císař ví, že není výhry nad chaosem... ví že se ani nemůže schovat, ví že to všechno co dělá je zbytečné....

Zítra se vydáme do poslední bitvy. Král Chaosu bude stát na vrcholu našeho světa, jeho smích bude jako hlučný roh oznamující konec v každém zbylém koutu Edherenu, a my, my budeme bojovat. Ne pro vítězství, ale pro čest. Pro to, aby náš svět nezemřel bez odporu. Aby naši potomci, pokud nějaké zázrakem přežijí, věděli, že jsme se nevzdali..

Až budou tyto slova čteny, já už budu jen prach. Král Chaosu si vezme to, co z nás zbylo, a přetvoří to k obrazu svému. Edheren, jak jej známe, zanikne. Ale pokud se mé vzpomínky uchovají, tak pak ať vědí všichni, že jsem bojoval až do konce. Že jsme se neohli před temnotou, že jsme se nevzdali.

Podepsán:

Larian Fevran, Velekněz bohyně Neinar a Císař ztracené říše Edheren

Papír se mi třese v rukou, inkoust rychle zasychá a na čele cítím studený pot. Je čas. Pomalu skládám dopis, poslední důkaz toho že jsem vůbec existoval,  a pečetím jej svým prstenem. Až ho někdo najde, ať už v ruinách či v popelu, věřím, že pochopí. Přes všechny hrůzy, které jsme přetrpěli, přes všechny bolesti, které jsme zakusili, byla zde láska. Láska k našemu lidu, k našemu domovu, k naší minulosti. A ta láska je to, co nám dává sílu bojovat....