Aconitum - kapitola 8.

Město se táhlo do nekonečna ve spleti kamenných a dřevěných budov, nad kterými se tyčily věže jako němí strážci s hrdými vlajkami lidského království – štítem s korunou. Zápach mořské vody a rybiny se mísil se zápachem kanálů a vůní jídla a vonných kadidel. 

Všude byla spousta lidí a Glen ji hrubě držel za zápěstí a táhl za sebou. Míjeli nejroztodivnější skupiny lidí – kejklíře, pouliční hudebníky, děti s pestrobarevnými maskami a ženy s věnci obilí na hlavách. Na menších i větších náměstích plály ohně v kovových koších a páry se zrudlými tvářemi tančili v rytmu bubnů nebo posedávali u stolů plných ovoce a nejrůznějšího pečiva. Lidé do sebe vráželi, smáli se a pokřikovali, vyzývali se vzájemně k přípitkům a ze sudů stáčeli opojně vonící nápoj.

Nitě se z té záplavy zvuků a barev motala hlava. Veselí sálající ze skupinek lidí bylo nakažlivé a v jeden moment dívka pocítila chuť se Glenovi vytrhnout, aby se připojila k jejich tanci, ale Glen ji držel pevně a svižnou chůzí se s ní proplétal skrz ulice Rovisku. Chodidla měla celá špinavá z chůze po prašných kamenných ulicích města a nohy ji bolely a pletly se jí jedna přes druhou.

Nikdo je nezastavil, nikdo si jich nevšímal. Kdo by si taky při oslavách podzimní rovnodennosti všímal námořníka vedoucího malé dítě?

Připluli předevčírem v noci, ale Glen jí bez vysvětlení zakázal opustit loď. Nad jejími dotazy mávl rukou a jen jí řekl, že na cestu k warlockům bude čas pozítří. Takže Nita čekala na lodi a její neklidnou dětskou mysl naplňovaly nejrůznější představy. Postavy warlocků v nich mívaly rysy podobné Removi, jen byly vyšší, zahalené kápí a neměly nazelenalou kůži. V duchu si pospojovala neurčitá Remova vyprávění o magii Starších a jejich honosných sídlech s iluzí velkého a krásného chrámu, kde budou lidé trpělivě odpovídat na její otázky – tak jako Rem. Místo, kde se bude cítit vítaná a kde se naučí kouzlit… Tak blízko byla k naplnění svého snu o magii! Ona, jen obyčejné lidské mládě, jak často slýchávala. Byla to její šance, jak už nebýt "jen" člověk.

V hlavě spřádala plán, že by z lodi vyklouzla a zkusila najít cestu k warlockům sama bez Glena. Říkala si, že když už se v Rovisku narodila a jako dítě tu žila, nemůže být přece tak složité se v městě zorientovat. Když pak ale pozorovala ruch lidí v přístavu připomínající hemžení obřího mraveniště, rychle svůj plán přehodnotila. Nakonec byla ráda, že na Glena počkala a z lodi neodešla sama – hned v prvních ulicích byla ztracená a zklamaná. Myslela si, že jakmile se do Rovisku připlují, bude jí město připadat známé. Trochu i doufala, že najde něco, co by ji v hloubi duše připomínalo "domov", nějaké místo mezi lidmi, kam patří. To, co viděla, se však od jejích vzpomínek zcela lišilo a Nita se tu cítila jen osamělá – vracela se mezi své, a přesto byla cizinkou. Pak se s ní ale Glen připletl k davu slavících lidí a Nitina zvědavost jí dala zapomenout jak na pocity zklamání, tak na její neklidné očekávání konce jejího putování.

Občas míjeli skupinky vojáků, kteří s vážnými výrazy postávali bokem hlavního veselí. Vždy, když je uviděla, bodlo ji u srdce – pohled na vojáky v ní vyvolával nejasné vzpomínky na jejího otce a na starou uprchlici a její vyprávění o válce. Kromě přítomnosti vojáků ale nic nenasvědčovalo tomu, že by kdekoliv byla válka.

Lidé by se přece takhle neradovali, kdyby válčili se Staršími, nebo ano? napadlo ji. A najednou si uvědomila, že za celou dobu nepotkali nikoho ze Starších a ani žádný symbol kruhu.

Z ničeho nic Glen ostře zabočil do úzké uličky, která se ztrácela mezi dvěma vysokými kamennými budovami. Ulička byla tmavá a úzká, taková, která by většinu lidí přiměla jít oklikou. Glen ji však vedl dál a domy se změnily z otevřených a upravených na temné němé budovy, i hudba a radostné pokřikování utichaly. Nita si instinktivně přitáhla plášť blíž k tělu. Došli k jednomu z říčních kanálů, který sbíral po městě splašky. Tady se žádní lidé neradovali. Námořník ji vedl dál proti proudu kanálu, dokud se před nimi neotevřel výhled na menší prostranství.

Náměstíčko bylo obklopeno starými kamennými budovami, některé měly oprýskané zdi a zarostlé střechy. Nitě připadalo, že vzduch zde byl najednou chladnější a tíživý. Na okrajích náměstí stálo několik lidí, ale na rozdíl od hlavních čtvrtí, kde panovala radost a veselí, byli lidé zde tiší a schovávali se ve stínech.

Glen ji vedl k jedné z budov, odkud právě vycházel postarší muž se zachmuřenou tváří.

"Jsme tady." 

Nita zdvihla oči k vývěsnímu štítu domu s téměř nečitelným nápisem "Krysí hnízdo" v obecné řeči. Budova měla zdi z tmavých kamenných bloků a s nízkou dřevěnou střechou vypadala spíš jako polorozpadlé skladiště. Dovnitř vedly tři kamenné schody s okraji ohlazenými pošlapáním generacemi návštěvníků.

Uvnitř Nitu přivítalo příšeří a dým z doutnajícího ohniště. Matné světlo dopadající okny dovnitř bylo tlumené a společně s poskakujícími plameny ohně vytvářelo v rozích místnosti hluboké stíny. Ohnula nos nad pachem spáleného dřeva, zatuchliny a nakyslosti. Nebyl to žádný zářivý chrám z její dětské představy – podle několika postav, které zahalené v kápi posedávaly s korbely v ruce, pochopila, že se ocitla v hospodě.

Hned za vchodem se nacházel dlouhý barový pult, kde stál hostinský – asi nejvyšší člověk, kterého zatím Nita viděla. Opíral se statnými pažemi o barový pult a pozoroval nově příchozí pohledem, v kterém bylo něco zvláštního, ale Nita nedokázala určit, co to bylo. Něco v jeho bledých očích...

Glen ji popotáhl dál a Nita málem uklouzla na slámě, která pokrývala podlahu. V zadní části místnosti mezi lavicemi a stoly pokrytými vrstvou mastnoty stálo několik lidí a dětí. Děti byly různého věku, ale Nita si uvědomovala, že jsou všechny mladší než ona. Některé se krčily, jiné pofňukávaly. Jedna dívka klečela na zemi a plakala. Warloci opravdu byli zahalení v kápích, jak si představovala, ale jinak se Removi nepodobali ani trochu. Rozčarováním se zamračila. Nic z toho, co viděla – apatické a plačící děti, postavy nezaujatě postávající okolo, zápach a špína hospody – nepřipomínalo tu radostnou atmosféru, kterou očekávala.

"Jsi tu s dítětem?"

V hlase zazněla znuděná lhostejnost a Nita zvedla oči k mladé ženě, která promluvila. Rychle se odvrátila – tak jako hostinský i ona měla v očích něco zvláštního, co ji znepokojilo.

Glen popostrčil Nitu mezi ostatní děti. "Je trochu starší a vypadá jako kluk, ale je to šikovná holka. Měla by mít větší cenu než ti ostatní."

Jeden z warlocků se zachechtal. "Měl bys být rád, že se jí zbavíš. Cena je za všechny stejná."

Glen něco zamručel a natáhl ruku. "Chci její věci," pohodil k Nitě hlavou, když od warlocka přebíral peníze.

Nitu zamrazilo a vyplašeně se na Glena podívala. Proč chce její věci? Lidé jsou zlá a chamtivá zvířata, zazněl jí v hlavě Remův hlas. Rukama pevně sevřela popruh cestovního vaku. Měla v něm všechen svůj majetek, své vzpomínky na život s Remem.

"Máš je mít, jejich věci a oblečení se stejně spálí. Nechceme jejich štěnice."

Glen se zašklebil a vykročil k Nitě.

"Ne-" zavrtěla hlavou a ustoupila. Narazila na zeď.

"Dej to sem," zavrčel a hmátl po jejím vaku.

"Ne!"

Pokusila se ho kopnout, ale Glen byl rychlejší. Podtrhl jí druhou nohu a Nita tvrdě dopadla na podlahu, až jí to vyrazilo dech. Popruh vaku ale nepustila.

"To je moje!"

"Pusť to, ty mrcho!" zařval, když se snažil vak vytrhnout z jejího sevření.

Prudce s ním trhl do vzduchu, ale Nita se ho držela vší silou. Vak se otevřel a vysypaly se z něj její věci – náhradní oblečení, několik pytlíčků bylin od Rema, její deník... Pustila vak a vrhla se po deníku jako zvíře. Pevně ho sevřela, aby ho uchránila – byl to nejdůležitější, co s sebou měla.

"Tsc," zasyčel vztekle jeden z warlocků. "Na tohle nemáme čas." Pak řekl cizí slovo, kterému Nita nerozuměla. Zablesklo se červeným světlem a dívka se najednou cítila vláčná a ospalá. Svěsila ruce a upustila deník. V hlavě slyšela šeptaná slova jako líbivou melodii a ochotně se jim poddávala. I ostatní děti ztichly. Sladce znějící hlas je vábil a našeptával, ať jej následují, a ony se ochotně vydaly za tím lákadlem. Jako ve snách vnímala, že jim hostinský odhrnul těžký gobelín na zdi vedle baru a odhalil chodbu vedoucí do podzemí. Sestupovaly stále hlouběji a hlouběji točitou chodbou. Nita cítila, jak se kolem ní vzduch stává chladnějším a těžším a chodidla ji zebou od studeného navlhlého kamene. Srdce jí tlouklo v hrudi, ale stále neovládala ani svou mysl, ani své tělo; nohy se jí dál poslušně pohybovaly v rytmu tichých kroků ostatních dětí.

Hlas je dovedl do podzemní místnosti s nízkým stropem osvětlené zvláštními rudě pableskujícími koulemi. V místnosti byla dřevěná lavice s hromádkami neurčitě zbarveného oblečení.

Převleč se, zavelel hlas v Nitině hlavě. Bezmyšlenkovitě poslechla, odložila svůj milovaný plášť i své staré oblečení a navlékla si nevzhledný úbor. Cítila, jak ji hrubá látka škrábe pokožku, ale vlastně jí to bylo jedno – omámení jí stále poutalo mysl.

Po převléknutí je několik warlocků odvádělo další chodbou se spoustou odboček dál a dál, hlouběji do podzemního labyrintu. Zastavili se až v chabě osvětlené a úzké chodbě se spoustou závěsů na zdech.

Mlha v Nitině hlavě najednou ustoupila a ona si začala plně uvědomovat svoje tělo mrznoucí v chladu podzemí a pálící oči. Zaplavila ji vlna vzteku, zklamání a rozčarování. Právě přišla o všechno, co měla. Ale tohle bylo to, co chtěla, nebo ne? Styděla se sama před sebou za slzy, které se jí draly do očí.

Warloci s chladně netečnými výrazy si děti rozebrali do menších skupinek a vedli je k závěsům. Nitu vedl prošedivělý muž s plnovousem. Odhrnul jeden ze závěsů a popostrčil Nitu, aby vstoupila do malého pokoje. Slovo "pokoj" bylo možná moc velkorysé pojmenování pro výklenek ve zdi, kam se vešlo jen úzké lůžko a malý stolek. Prostor osvětlovala další z řady načervenalých koulí, které svítily i na chodbě a ve vstupní místnosti. Nita si konečně kouli prohlédla zblízka a s překvapením a mírným úlekem zjistila, že na koule jí pohled opětuje – dívaly se na ni ohnivé oči. Tvář v kouli rozhodně nebyla lidská a pitoreskně se na ni šklebila.

"Tohle-" mávl muž rukou ke skleněné kouli na malém stolku. "-je teď tvůj zdroj světla a tepla. Je to rarach, nejnižší ze všech démonů. Donuť ho, aby ti sloužil."

Muž se otočil k odchodu. Nita oněměle zírala na skleněnou kouli, ve které se posměšně šklebil drobný obličej a vyplazoval na ni jazyk.

"Zítra ráno začneš se základní výukou."

Nita odtrhla oči a pohlédla na muže, ale ten už zmizel za závěsem na chodbě.

Sedla si na lůžko – bylo jen z nahrubo opracovaných vrzajíc prken a slaměné matrace. Z koule sálalo teplo a světlo, které postupně sláblo, jak rarach uvnitř koule zvolna zavíral oči.

Uvědomila si, že jestli zhasne, stráví noc v naprosté tmě a promrzlá na kost. Vztek ustoupil čisté beznaději. Zkusila na kouli promluvit, ale rarach pomalu usínal a nevěnoval jí pozornost. Zoufale mu začala vyhrožovat, nakonec i prosit, ale nakonec koule zhasla úplně a Nita se ocitla v naprosté tmě. Před očima jí tančily hvězdičky, jak zírala do temnoty do míst, kde ještě před chvílí svítila načervenalá záře. Oči se jí zalévaly slzami a raději je pevně zavřela a schoulila se na úzkém lůžku kamenného výklenku. Nahmatala studenou a navlhlou pokrývku a pokusila se s ní zakrýt. Chlad se vkrádal do jejího těla ze stěn, ledový a neúprosný. Cítila, jak jí zalézá do kostí a celé tělo ji začíná bolet. Ruce měla zkřížené na hrudi a celá se třásla, jak se její tělo snažilo vytvořit si pro sebe alespoň kousek tepla.

Z vedlejšího výklenku uslyšela tichý pláč. Nechtěla ho poslouchat, sama měla co dělat, aby nezačala plakat. Zkusila si zacpat uši, ale kvůli chladu rychle vrátila ruce pod přikrývku. Matně tušila, že by to plačící dítě vedle měla nějak utěšit, ale nevěděla jak.

Kdyby tu byl Rem... pomyslela si. Kdyby tu byl, nejspíš by mě donutil vypít něco odporného a vysmál se mi.

Další zavzlykání, tentokrát hlasitější. Zhluboka se nadechla a sevřela pěstmi okraj pokrývky, jak se vnitřně odhodlávala. Pak se zvedla z lůžka a opatrně vyšla na temnou chodbu.

Poslepu nahmatala závěs vedlejší kóje a vešla do výklenku. I tady už rarach v kouli nesvítil.

"Neplač, bude to jen horší," zašeptala do tmy.

Vzlyky na chvilku utichly a pak se slabý hlásek zeptal: "Ty se nebojíš?"

Nita popošla za hlasem a narazila na lůžko. "Bojím. Můžu k tobě?"

Odpovědí jí bylo jen tiché zašustění. Nita to vzala jako ano a vklouzla k druhé dívce na lůžko, které vrzalo stejně jako to její. "Takhle nám bude tepleji."

"Jak se jmenuješ?"

"Nita, a ty?"

"Ellie."

Nita ji objala.

"Proč jsi tady?" zeptala se Ellie roztřeseným hlasem.

"Chci umět kouzlit."

Dívenka vzlykla. "Já ne. Já chci domů."

"Tak proč jsi tady?"

Ellie se znovu rozplakala. "Bylo nás doma moc. Neměli jsme co jíst."

Nita litovala, že nemá žádné bylinné tinktury nebo masti, které by Ellie utišily. Přemýšlela, co má dívence říct, aby ji uklidnila. Co když řeknu něco špatně a začne brečet ještě víc? Znovu si marně přála, aby tu byl Rem s ní. Mohl by jí alespoň vyprávět nějaký příběh... Příběh!

"Můžu ti něco vyprávět?"

Nita vycítila pohyb druhé dívky, který mohl být kývnutí hlavou. Chvilku se rozmýšlela, a pak začala děvčátku vyprávět o své cestě lodí do Rovisku. Popisovala loď a cestu podél pobřeží - raději ale vynechala zmínky o undině a o válce. Nebyla si jistá, jestli se o něčem takovém vůbec může někomu svěřit.

Elliin dech se pomalu zklidňoval, až přešel do pravidelného sípání a Nita poznala, že dívka usnula. Ona sama už měla víčka těžká jako kámen. Její mysl pomalu vklouzávala do snu a poslední myšlenka před usnutím patřila tomu, že Elliina kůže hřeje až příliš.