Aconitum - kapitola 9.

Nicholas byl ambiciózní. Všechna jeho rozhodnutí byla formována jeho neúnavnou touhou uspět. Nic v jeho životě nemělo takovou cenu jako moc nad ostatními a to sladké, opojné uznání, které s mocí přicházelo. Všechno ostatní – vztahy, morálka, lidskost – bylo jen nástroji, které mohl využít, aby své ambice naplnil. O to horší pro něj bylo, že si uvědomoval, že mu nejlepší roky jeho života protekly mezi prsty jako písek a on vlastně nedosáhl ničeho.

Zuřil. Právě se vrátil ze zasedání královské rady, a kdyby si dovolil jen trochu projevit své skutečné pocity, celá jeho pracovna by už vzplála a zmizela v ohni. Jenže Nicholas takové výlevy pokládal za slabost, a tak místo pracovny stravovaly plameny hněvu jen jeho duši.

Banda pokrytců!

Dnes zase stál jako onuce mezi služebnictvem - nikoliv u stolu se členy královské rády, ale stranou! Král pro něj schválně neudělal u stolu mezi šlechtici místo a posledním hřebíčkem do pomyslné rakve jeho klidu byl pro Nicholase pohled na tvář Seppa, toho samolibého vola, který se na něj od stolu po celou dobu zasedání posměšně šklebil. Těch několik hodin tam musel stát, dýchat výpary parfémů zakrývajících zápach potu a moči a nechávat se ignorovat. Nikdo se neptal na jeho názor, jen na konci zasedání ho milostivě propustili.

Svoloč! Jednou přijde den a-!

Nicholas se zhluboka nadechl, a pak se zhroutil na svou židli za stolem. I když si to nechtěl přiznat, cítil se vyčerpaný a unavený. Tak dlouho se snažil, manipuloval, podváděl, zrazoval i uplácel, aby se stal zástupcem warlocků v radě - a co z toho měl? Bolavé nohy a uraženou hrdost.

Uvědomil si, že tupě zírá na odraný zápisník, který vykukoval zpoza poházených svitků. Vytáhl ho a několikrát ho bez zájmu obrátil v prstech. Tehdy ho zaujalo, jak se ta malá holka snažila tenhle špinavý sešit chránit. Nějaká rodinná památka? napadlo ho tehdy. Při odchodu z hospody ho bezmyšlenkovitě zvedl ze země. Pak se za to sám sobě vysmál, když sešit zahodil na stůl mezi hromady dalších papírů, které mu tam ležely. Nečetl ho - zapomněl na něj. Nemělo cenu se o něj zajímat, když věděl, že ta holka stejně umře.

Čtyřikrát do roka vykupovali sirotky, hladové a neduživé děti jako nové učedníky. Situace byla čím dál tím horší, v posledních letech už brali i postižené, které neměly nejmenší šanci. Warlocků bylo míň a míň a o to víc situaci zhoršovali ti z nich, kteří podlehli závislosti. Prostě jen společně posedávali v temných sklepeních a popíjeli rulíkovou medovinu - tekutinu původně určenou k trénování mysli před prvním démonským paktem. V medovině se nechávala louhovat zvláštní směs bylin s rulíkem a pelyňkem a čím dál tím víc warlocků ji začalo zneužívat a popíjet i po uzavření paktu.

Nicholas za to vinil krále - kdyby nebyli zavření v tomhle vlhkém podzemí, ale užívali si svou moc nad světem venku, neměli by ani chuť utíkat do halucinací. Místo toho už dávno mohli ovládnout všechny Starší…! Ale ta směšná figurka krále byl ustrašený stařec, který se bál i vlastního stínu. Proto nechával warlocky - své nejmocnější spojence - hnít v těchto katakombách jako ty nejposlednější a nejubožejší ze všech.

Jenže neuposlechnout krále znamenalo kvůli krevnímu poutu rozsudek smrti, o to se před věky postarali Starší a jejich magie. Tak moc Nicholas Starší s jejich samolibou nadřazeností nenáviděl! I je vinil za to, že musí marnit svůj život mezi těmi ztracenými jedinci, kteří už jen stěží připomínali kdysi hrdé warlocky.

Nicholas jim říkal "hledači", protože hledali jakési osvícení, kterého ale nikdy nedosáhli. S prázdnými pohledy pak zírali do tmy, mumlali nesrozumitelná slova a třásli se v ledové horečce. V euforii se měnili v nebezpečné zrůdy, které se opíjely vlastní mocí. A když nabuzení skončilo, zbyly z nich trosky s rozšířenými zornicemi a jejich životy pomalu ale jistě ovládali jejich démoni. Někdy se stalo, že některý z warlocků z posledního záchvěvu vlastní svobodné mysli raději zabil sám sebe - většina se ale dostala do stavu nicoty. Jejich mysl se rozpadla a z těla zůstala jen prázdná schránka civící do prázdna. Nicholas už jich viděl několik - těch loutek, které se sem tam zaškubaly, a z úst jim proudila slova v zapomenutých jazycích. Nebyli to ale lidé, kdo jejich ústy mluvil.

V tomhle stavu bylo nejmilosrdnější tělo spálit, jinak umíralo velmi pomalu. Nicholas si vlastně ani nebyl jistý, jestli takové tělo, nad kterým převzali vládu démoni, může umřít. Od starších warlocků slýchal příběhy o experimentech s nekromancií, které se měly na těchle pozůstatcích lidí dělat. Kdysi a kdesi hluboko, v nižších patrech katakomb, které už jsou ale dnes zavalené a nedá se do nich dostat.

Rulíková medovina, pohrdání ze strany královské rády, nezájem krále a stále slabší a hloupější učni - to všechno zapříčinilo, že se počet warlocků snižoval spolu i s jejich společenským postavením. A tak tu teď seděl vzteklý a unavený za svým stolem, hlavou mu běžely nejčernější myšlenky a zíral na zápisník té bláznivky. Co jiného by taky byla, než pomatená divoška?

Hned dva dny potom, co děti přijali, umřelo první z nich. Nicholase by taková věc ani nezajímala, kdyby se šuškandou nešířily zvěsti o tom dítěti ze sousední kóje, které vzbudilo značnou pozornost svým malým incidentem.

Drobný incident, uchechtl se v duchu.

Děti se většinou plazily v prachu před mistry, ztracené a zlomené strachem, a ty, které ne, umíraly velmi rychle. Ale tahle holka byla jiná. Tahle udělala něco, co zaujalo všechny. Pokousat Langara?

Vzteklé a bláznivé zvíře!

Zvířata - pro něj byly všechny děti jen zvířata. Možná ani to ne. Spíš jen nástroje, hračky, které se rozbijí dřív, než budou stát za pozornost. Ale tohle dítě? To nebylo jen zoufalé a kňučící zvíře. Ona útočila. Prý zrovna chtěli odtáhnout v pytli mrtvolu ke spálení, když se na ně to zuřivé děcko vrhlo a začalo se rvát. Nakonec ji museli omráčit, aby se jí zbavili. Od té chvíle s nikým už nepromluvila - viděli ji sice u jídla s ostatními dětmi, ale pak vždycky zmizela někde v chodbách. Stejně jako krysa.

 

Nicholas si dovolil na okamžik zauvažovat, co by z ní mohlo být, kdyby přeci jen přežila. Rychle ale tu myšlenkou zaplašil a zavrtěl hlavou. I kdyby se jí přeci jen podařilo ovládnout raracha a splnit tím vstupní úkol, už teď se ozývaly hlasy volající po tom, aby se jí zbavili. Dítě, které se toulá, kam se mu zachce, neúčastní se výuky a nerespektuje své nadřazené? Neslýchané! Nejhlasitěji se samozřejmě jejího konce dožadoval Langar, který to ponížení nepřenesl přes srdce.

S kyselým úšklebkem odsunul špinavý zápisník zpátky mezi další dokumenty a opřel se v křesle.

Nejspíš bude další na řadě, koho potáhnou ke spálení, pomyslel si a pustil dívku z hlavy.

Mýlil se. Nakonec byla poslední ze dvou dětí, které ještě žily. Ostatní už schvátila horečka a jedno dítě se pokusilo utéct - našli ho ležet v labyrintu katakomb, ožrané od krys. Ať dělali co dělali, krys se zbavit nedokázali.

To ráno Nicholas čekal, že vynesou ke spálení i ji. Den předtím na ni narazil v chodbě - nevypadala dobře, byla bosá, oči se jí leskly a s promodralými rty a sípavým dechem jí nedával moc šancí přežít další noc. Utekla před ním dřív, než stačil cokoliv říct. Takže když kráčel chodbou k její kóji, chtěl si jen potvrdit svoje očekávání - byla příliš slabá na to, aby přežila.

O to větší bylo jeho překvapení, když odhrnul závěs její kóje a zalilo ho teplo. Seděla na posteli, rarach v její kouli se zuřivě točil a sálal horkem.

Nicholas ucouvl. Zaraženě na dívku hleděl a jeho myšlenky se bouřily proti tomu, co viděl.

Měla být mrtvá!

Zamračil se na ni a hlas se mu třásl vztekem, smíšeným se zmatením, když na ni vyštěkl.

"Jak jsi to dokázala?"

Zvedla k němu oči, ve kterých se odráželo rudé světlo z rarachovy koule. Měla je nateklé a lesklé, bylo poznat, že část noci musela probrečet. "Urazila jsem ho."

Ona ho urazila?

Na chvíli zůstal tiše stát, než si uvědomil, co to řekla. Rozesmál se, ale jeho smích byl spíše ostrý výsměch. Urazila ho - taková absurdita. Rarachové, i když byli ti nejnižší démoni, byli bytostmi čisté zlomyslnosti. Něco takového mělo být nemožné.

Jak by mohla obyčejná holka urazit něco, co nezná slitování a nemá ani duši?

Smích postupně odezněl, ale Nicholas se stále usmíval - alespoň jeho rty úsměv připomínaly, oči měl chladné.

"Tvým úkolem bylo ho ovládnout. Získat jeho poslušnost. A ty jsi místo toho… prostě jen selhala." Jeho hlas byl prodchnutý chladným posměškem. "Urazit démona není žádný úspěch." 

Dívka vzdorovitě zvedla hlavu a zamračila se na něj.

"Co jsi mu řekla?"

Zaváhala.

"Nic. Byla to… náhoda."

Nicholas přimhouřil oči a dívka odvrátila pohled a kousla se do rtu.

Lhářka, pomyslel si. Co bylo na tom, co mu řekla, že to nechce přiznat?

Pozorně se na ni zadíval. Byla jen ošklivé rozcuchané ptáče a na první pohled bylo patrné, že bojuje s horečkou. Jen to teplo z rarachovy koule ji dnes v noci zachránilo před jistou smrtí. A přesto byla drzá - její slabost a vzdorovitost ho znechucovaly i fascinovaly zároveň.

Mohla by mě překvapit znovu?

Pobaveně se uchechtl. Správně by neměl, ale co kdyby ji malinko postrčil, trochu ji navedl správným směrem? Odporovalo to nepsaným zásadám. Slabá mysl se rychle rozkládala pod vlivem démonů, jen ti s nejsilnější vůlí mohli něčeho dosáhnout. Provést děti skrz zkoušku s rarachem bylo zakázané, protože vypořádávat se s pološíleným warlockem bylo mnohonásobně horší než odklízet pár těl. Ale co kdyby… Byl by to přece jen jeho úspěch, pokud by přežila. Jen díky němu.

"Jestli ho chceš ovládnout, musíš být schopná vycítit jeho esenci. Nejrychlejší je naučit se, jak svou myslí opustit tělo. Pak ji vycítíš rychle."

S těmi slovy spustil závěs a odešel.

Jenže se to nenaučila. Selhala. A ačkoliv její selhání Nicholas očekával, rozmrzelo ho to. Ostatní nad ní zlomili hůl - když ji o pár dní později hledali v její kóji, zjistili, že zmizela. Pokrývka i koule s rarachem byly pryč. Schovávala se v labyrintu podzemních chodeb, a protože nikdo nechtěl plýtvat energií na jedno bezvýznamné dítě, nechali ji nakonec být. Přestali si jí všímat, jen občas ji někdo zahlédl, jak přiběhla pro jídlo a zmizela v chodbách, špinavá, s divokým pohledem v očích. Vypadala jako zvíře, co se stáhlo do temnot.

Ale Nicholas na ni nezapomněl.

To poslední dítě - chlapec - přežilo taky, zvládlo svého raracha ovládnout hned tu další noc. Nicholas uvažoval, jestli je to jen souhra okolností nebo jestli mu ta divoška pomohla. Jistý si byl až o několik měsíců později - když během dalších svátků přijali nové děti, přežila jich víc jak polovina. Příliš mnoho na to, aby se jednalo o pouhou náhodu.

Jak se opovážila?!

Cítil se podvedený a její drzost, s jakou porušovala pravidla, ho rozpalovala do běla. Zlobil se nejen na ni, ale i na sebe za to, že jí tehdy ukázal cestu.

Jestli na ni narazím…!

Jenže mu unikala a on měl tolik jiné práce, že jen samotné prohledávání labyrintu chodeb by bylo ztrátou drahocenného času. Dny se proměnily v týdny a jeho vztek časem slábl, až ho nakonec zatlačil někam do hloubky. Nechtěl se dál rozčilovat kvůli tak bezvýznamnému dítěti. Neměla cenu jeho pozornosti - a přesto cítil lehké zaškubání hněvu pokaždé, když si na ni vzpomněl.

Znovu na ni narazil, až když do Rovisku přicházelo jaro. Vracel se unavený po noci plné vyjednávání a dohadování zpátky do Krysího hnízda. Bylo brzké ráno, ten okamžik, kdy nesměle začínají zpívat ptáci, ale na obloze ještě nejsou patrné sebemenší stopy po prvních paprscích slunce. V hospodě hořel oheň a několik olejových lamp tiše plápolalo, zatímco si ho hostinský měřil pronikavým pohledem. Nicholas se neubránil pohrdavému úšklebku, beze slova okolo něj prošel a chtěl vejít do skryté chodby, když tu si jí všiml - stála opřená o zeď za gobelínem a škvírou pozorovala hostinského.

"Myslíš, že tudy utečeš? Hlupačko."

Zamračila se, ale z hostinského nespustila oči.

"Je to člověk?"

Nicholas zavrtěl hlavou. "Homunkulus."

Dívka na něj pohlédla zvědavýma očima a Nicholase zamrazilo. Viděl v ní najednou odraz sám sebe - dychtivost, hlad po odpovědích, bezbřehou touhu… V ten moment zapomněl na všechen svůj vztek.

"Co je homunkulus?"

Přistihl sám sebe, jak jí bez váhání odpovídá. "Bytost uměle vytvořená pomocí alchymie a magie. Kdysi ho jeden z králů nechat vyrobit Staršími, aby hlídal warlocky."

"Warlockům chtěl někdo ublížit?"

Nicholas se hlasitě rozesmál. "Ale ne! Hlídá nás, aby nikdo pod vlivem medoviny neopustil katakomby. Chrání lidi před námi."

Zamračila se ještě víc, což ho pobavilo natolik, že jí v návalu velkorysosti pokynul mávnutím ruky.

"Pojď se mnou."

Ani se nepohnula. Nicholas pokrčil rameny a odcházel a jen tak mimochodem pronesl přes rameno: "Mám něco, co ti patří."

Ani se nemusel otočit, aby věděl, že ji nalákal. Spíš vycítil, než že by uslyšel její drobné tiché kroky na kamenné podlaze.

Vstoupil do své pracovny a několika gesty rozsvítil lampy. Byla to nízká místnost naplněná těžkým, zatuchlým pachem vlhkého kamene a spáleného kadidla, který úzká odvětrávací šachta nebyla schopna zcela rozptýlit. Zdi pracovny byly obestavěné řadami polic s pečlivě srovnanými knihami a nejroztodivnějšími předměty. Každý předmět, každá maličkost měla své přesně určené místo. Jediné místo, kde vládl chaos, byl jeho stůl. Na něm se vršila halda papírů a svitků, které nestíhal třídit a uklízet. Z hromady papírů vyhrabal malou odranou knížečku a hodil ji po dívce.

Rychle ji chytila a pevně sevřela v prstech. Její nevěřícný pohled těkal mezi Nicholasem a mezi zápisníkem. Nejistě zamumlala něco, co znělo jako poděkování.

Pozoroval bělavé klouby jejích prstů, jak křečovitě knížku svíraly, a pohrdavě se ušklíbnul. "Nějak moc ti na tom záleží."

"Je to můj deník."

Nicholasovi na okamžik ztuhl úsměv. "Ty umíš číst a psát?"

Rozhořel se v něm nový zájem. Všichni učni, kteří prošli první zkouškou, se museli naučit číst a psát, ale byl to zdlouhavý a náročný proces. Pokud už skutečně uměla číst, znamenalo to, že má hodnotu - a to i přes to, že svého raracha neovládla. Mohl ji využít jinak.

Nahmátl jeden ze svitků a rozvinul ho. "Předveď mi to."

Bedlivě ji pozoroval, když svraštila čelo a začala číst. Opravdu četla - sice nesměle, ale plynule. Nicholas se na ni díval se směsicí fascinace a opovržení. Vypadala směšně a nepatřičně, když uprostřed jeho organizované pracovny stála špinavá, odraná a se zacuchanými vlasy a tichým hlasem četla záznam z diplomatického jednání.

"Stačí," přerušil ji.

Zvedla k němu oči.

"Warlock z tebe zřejmě nebude. Ale něco přece jen umíš, a to se mi hodí. Čti, piš a mlč a já se postarám, že budeš mít co na sebe a co jíst."

Na okamžik vypadala, že se rozmýšlí, pak ale přikývla.

"Dobře. Máš jméno?"

Zaváhala a olízla si rty.

"Nita."