Čaroděj Honzík a Úpíří bus

Anotace: Čaroděj Honzík jede na dovolenou normálním způsobem a společnost upírů v autobuse je jen takovým zpestřením. Vše doplňuje jeho partnerka Michéle a jejich dvě děti, Drákulka a Lady Vamp.

Upíří bus

 

 

Veškeré odjezdy na dovolenou Honzíka neuvěřitelně stresují. On sám je vždy hotov včas, ale rodinka má vždy času dost. No samozřejmě by to šlo použitím kouzel a teleportace, ale občas býval staromódní a toužil se projet autobusem. Stejně jako neměl v mobilu naintalovanou aplikaci pro nejrozšířenější sociální síť světa. Ta mu tam opravdu nesměla. Navíc jako vlastník křišťálové koule stejně věděl všechno podstatné jako první.

Nervózně tedy přešlapoval v rozlehlé hale. Stále nikdo nešel.

„Sakra, jste už hotoví ? Nebo nám to ujede !“ nadával na celé kolo, protože mu došla trpělivost. A to si pak opravdu nechá průchod svým nejzlostnějším myšlenkám.

„Ano !“ zařvali a vycenili špičáky. Jeho rodinka se hnala kvapem dolů, v čele Michéle, pak Drákulka a zástup uzavírala Lady Vamp, jejich druhý potomek.

 

 

 

„Tak rychle nebo opravdu nestihneme ten autobus !“ pobízel je nervní Honzík. „Ten nečeká, čekat musíme my na něj !“

Sebrali svá zavazadla a vyšlápli. Každý kufr obsahoval mimo jiné malé kufříčky, takové miniatury, které bylo možné i s jejich obsahem kouzlem zvětšit. Rozumný člověk přece s sebou netáhne deset obrovských kufrů na osobu. Nehledě na Honzíkovy stolitrové soudky dvanáctky piva a pár kartónů lahví šampaňského.

 

Konečně byli na odjezdovém stanovišti. Na kterém k jejich velké radosti čekal zájezdový autobus s průvodcem.

„Tak dětičky, hezky si nastupte a nezlobte !“ usazoval Honzík své ratolesti na příslušná sedadla a Michéle nadávala, protože musela naskládat sama kufry do zavazadlového prostoru. Což se příčilo její pohodlné upíří povaze.

Čaroděj byl před cestou pěkně unavený, neboť to zcela podle jeho představ měli pěkně nadupané, dokonce musel plýtvat magií a popohánět autobus veřejné dopravy, aby jel rychleji. Nehledě na přemlouvání elektroniky dopravních semaforů, aby ve směru jejich jízdy svítily zeleně.

„Kdepak je má hezčí polovička ?“ sháněl se po Michéle. Ta se zrovna s někým bavila. S nějakou dívkou a ne špatnou…

„Ahoj Michéle !“ pozdravila jí ta osoba.

„Čau Andrejko ! Taky na cesty ?“ kamarádsky se usmála Michéle a chvíli spolu o něčem diskutovaly a smály se.

 

Tak Andrejka, pomyslel si Honzík. Že se mu Michéle nepochlubila, že jede také nějaká její známá. Mohly by si dát skupinové společenské hry, jinak samozřejmě známé pod pojmem skupinový sex… Nic proti tomu. Mezitím se dívky rozloučily.

„To je opravdu tvoje známá ?“ zeptal se zvědavě Honzík, aby řeč nestála a mlsně si prohlížel báječně tvarovaný zadeček hezké blondýnky. Pod přiléhavými kalhotami se jí ostře rýsovaly malé kalhotky.

„Ano, později vás seznámím. Já jsem jí nedávno potkala na plese. Ale dej si pozor ! Má také ostré zuby a kouše !!“ dodala se šibalským úsměvem. O kterém se nedalo říci vůbec nic a přitom byl poněkud mnohoznačný.

Stále mu cosi vrtalo hlavou. Byl poněkud hloubavější povahy. Co bylo na té a v té větě tak zvláštního ?

„Poslyš, to s tím kousáním jsi myslela jak ?“ ptal se, když už seděli v busu, který ukrajoval první kilometry z dlouhé cesty a nechávali hlavní město z sebou.

„Je to jedna z mých zdejších velmi vzdálených příbuzných. Kromě ní jich s námi cestuje ještě pár …,“ dodala na vysvětlenou. „Jsi spokojen ?“

„A jéje !!“ Bylo to dost šokující poznání. „Na to se musím ještě za světla vyspat !“ zavrčel Honzík při zjištění, kdo je mezi jeho spolucestujícími. V noci mohou být tito úpíři přece jenom aktivnější.

 

„Pass – und Zollkontrole, bitte !!“ ozvalo se říznou němčinou a úřední šiml začal svoji pasovou a celní hraniční inspekci, která se díky své důkladnosti připomínající diktátorské režimy, začínala v té době blížit počtu několika hodin. Byla to totiž velmi pečlivá kontrola. A nastaly obstrukce.

„Co je to ?“ zeptal se nedůvěřivý celník a ukázal na dotyčný předmět, který vzbuzoval jeho pochybnosti. Jako osoba strážící klid své země sem nechtěl zavlékat jakékoli podvratné prvky.

Rozespalý Honzík s hrůzou sledoval, jak se ta paní z toho snaží vykroutit.

„To je přeci Regenschirm, deštník !!“ snažila se zoufale vysvětlovat.

„Nevezete ho náhodou s sebou, abyste ho na našem uzemí prodala ? Co máte v tom příručním zavazadle ?“ pravil přísně, když neuspěl s tou první věcí a začal se v něm přehrabovat.

„Mein Gott ! Schon wieder tuna paschtika !!“ zvolal ohromeně. Malá lekce česko – němčiny: paní si dle celníka veze alespoň tunu paštiky.

„Madam, vy snad neznáte Vorschiften, tedy předpisy ohledně dovolené spotřeby jídla na den ?? Tohle je snad pro celá regiment fojaků !! To si u nás při průjezdu nemůžete koupit naši poctivou drahou paštiku, to si to musíte furt tahat z domova ?? Uvědomujete si, že tak poškozujete naše hospodářství ?“

Po svém projevu národní hrdosti se otočil ke kolegovi: „Piště si ! Napařit celému autobusu mimořádná cla, potřebujeme koneckonců rozšířit naši celnici o pár dalších spolupracovníků, takže si na to musíme nějak vydělat !!“

Průvodce se pokusil situaci zachránit podáním úplatku v tekuté formě. Však běžně praktikovaný způsob selhal, alkohol domácí provenience závoru hraničního přechodu nezdvihl. Protože se situace vyhrocovala, Michéle se nabídla, že si s nimi o tom promluví.

„To byste byla velice laskavá, slečno,“ rozplýval se průvodce a Honzík přemýšlel, jaké asi bude domlouvání po upířím způsobu příjemné celníkům a pohraničníkům a kdoví komu ještě. Znal svou Michéle …

Sice by to zase mohl vyřídit magií, ale byl líný a hlavně rozespalý.

Autobus počítal bankovky v peněženkách a připravoval se zaplatit ono nestoudné clo. Michéle mezitím zatlačila strážce hranice do jejich domečku, který vypadal spíše jako boudička a zatáhla rolety. Co se tam v těch chvílích dělo se s určitostí nikdo nikdy nedoví.

Jaké však bylo překvapení cestujících, když pak závora naráz vylétla nahoru a cesta přes území cizího státu byla volná !

Upířice se triumfálně vracela … A sklízela mnohé ovace.

„Co máš v té láhvi, která byla prázdná, když jsi odcházela ? A v té druhé, kterou si vůbec předtím neměla ?“ Honzík zamračeně zkoumal barvu dvoulitrové umělohmotné láhve od limonády. Však tušil skutečnost. Která byla bezpochyby příšerná svým obsahem, stejně jako obsah té láhve …

Michéle se zašklebila a pravila k dětičkám: „Podívejte, co vám maminka přinesla na občerstvení. Nápoj zahraniční celní výroby. Ať vám to nevychladne a nesrazí se !!“

Na Honzíka šly opravdu mdloby. Jemu samotnému se dělalo špatně jenom když se řízl do prstu nebo měl jít na odběr krve. Tolik krve ! A teď jenom pro úplnost. V jednom jiném vesmíru vynalezli úpíři přísadu, která zabraňovala srážení krve za studena. Takže jste si tam běžně mohli koupit plechovku krve pěkně vychlazenou a s všelijakými přísadami, včetně alkoholu, ovšem.

A to ta cesta teprve začínala …

 

 

Kousek za hraničním přechodem bylo rozhodnuto udělat první zdravotní přestávku. cestující se rozeběhli do všech koutů, aby odlevili svým odpadním produktům. Tu a tam některý zaklel, když šlápl do hovna po svém předchůdci.

Honzík se vydal do nedaleké restaurace, jako jeden z mála.

„Vy utrácíte za WC ?“ divili se mu ostatní, kteří jednoduše přelezli do kabinky horem a bez placení, což byl úctyhodný výkon, když viděli, jak on poctivě strká mince do kasičky u dveří, aby se mu otevřely.

„Jsem prostě už takový starý poctivec,“ krčil rameny a myslel na zlomek svých miliard převalujících se mu na účtech. A při každém převalení přirůstajících o pár miliónů. A dalo se říci, že byly docela pohyblivé. A navíc, šeptat zaklínadlo „Sezame, otevři se,“ nebo jako to vlastně bylo se mu zrovna moc před svědky nechtělo.

Jak tak podupával ve večerním chladu, aby nevyšel ze cviku, začal flirtovat s jednou slečnou, která tu sice zrovna dělala společnost svému příteli v nablýskaném sporťáku. Což ale Honzíkovi zase tak moc nevadilo.

Jednotlivé případy je nutno posuzovat i z dlouhodobějšího hlediska, takže nic nezkazí, pokud jí dá telefonní číslo na svůj celosvětově fungující mobil, na který se dá mimo jiné volat bezplatně. Co by pro své nastávající milenky neudělal, přece nemůže chtít, aby si kvůli němu zruinovaly svá bankovní konta a neměly pak tudíž možnost předvést se mu v těch nejkrásnějších šatech !

A poté jí už bude nákladné, ba nejnákladnější ošacení, parfémy, líčidla, šperky a jiné věci kupovat on sám. Protože ho to bavilo.

A jelo se dál.

 

Jeho pozornost na další zdravotní zastávce, aby cestující i řidiči měli možnost trochu se protáhnout a provětrat, upoutal mladý, energický muž. Časem se dali do řeči.

„Van Helsing, junior,“ představil se onen neznámý.

„Těší mě, Honzík.“

Honzík zapátral v paměti. Kde jenom to jméno už slyšel ?

„Taky se tak těšíte k moři ?“ zeptal se ho proto zdvořile. Snad si mezitím vzpomene.

„No abych pravdu řekl, spíše jedu zkoumat pobřeží té krásné země pro účely mé knihy.“ Van Helsing byl trochu nesvůj a nervózně se ohlížel.

„Copak píšete ??“ zajímal se Honzík, aby ho neurazil svým proslulým nezájmem.

Mladík se spiklenecky naklonil blíž, aby ho nikdo neslyšel a zašeptal: „Zajímáte se o upíry ?? Myslím, že tamější prostředí jim dělá dobře. Mohou být všude kolem nás …“.

„Aha.“ Honzíkovi začínalo svítat, která bije. To jméno bylo podobné nebo dokonce stejné o kterém kdysi četl …

 

Vraceli se k autobusu zabráni v družném rozhovoru. Nutno říci, že na svůj mladý věk byl Van Helsing skutečným znalcem. Snad nebude vyssán dříve, než stačí vykonat nějaký hrdinský čin. Nebo pohlcen ústavem pro choromyslné, kam by ho jeho kniha a její vydání také mohlo zavést. Z tohoto hlediska se upíři jevili mnohem méně nebezpečnými tvory.

Ve dveřích autobusu seděla bledá dívka, které právě dávali napít z objemné sklenice rumu. Vypadala opravdu hrozivě. Možná, jako by spatřila přízrak.

„Odskočila si jen na záchod a z ničeho nic se jí udělalo špatně !“ Kroutil hlavou bezradně její přítel. „Přitom já prezervativy používám !“

Van Helsing zbystřil pozornost. Naklonil se blíž. Na dívčině krku se téměř neznatelně rýsovaly dvě ďubky. „Upír !“ zašeptal vzrušeně. „Jsme ještě tak daleko a už je to tady ! A je ještě den, což by potvrzovalo mojí teorii, že ona příšerná stvoření mohou číhati v temných stínech již za soumraku a uchvacovati tam svoji kořist.“ Hned si dělal poznámky.

Honzík takticky mlčel. Jeho orlímu zraku ani v tom šeru vůbec neušel pozornosti ten tmavovlasý elegán, co si v přítmí utíral ubrouskem své rty. A Honzíkovi s vůbec nechtělo věřit, že by měl k večerní svačince marmeládu …

 

 

 

Autobus se dal znovu do pohybu a byl tedy čas důkladně vyzpovídat Michéle a udělat si v tom jasno. Protože situace by se mohla vyhrotit, lépe být připraven.

„Kolik tvých zubatých přátel jede s námi ?“

„Musí tě furt všechno tak zajímat ? Ta tvoje přesnost !“ odfrkla si dřímající Michéle. „Zajímat se, kolik je tu pupírů upírů !!“

„Copak já, mě to nezajímá, ale tebe by mělo. Může nastat pěkná mela ! Je tu příbuzný rodiny Van Helsingů.“

„A co ??“

„Tobě to nic neříká ?!“ zděsil se Honzík. „Copak jsem ti to nedal jako povinnou četbu hned na začátku ?“

„Proč ? Mělo by ?“

Honzík se v duchu zachechtal. „Jméno Drákula tedy také neznáš ?? Vždyť, kde jsme se inspirovali ve jméně pro Drákulku ?!“

„Já nevím. Už si to nepamatuji. Mám lepší věci na práci, třeba módní trendy.Ne, nevzpomínám si.“

„Je vidět holka, že stále ještě neznáš nás svět,“ povzdechl si trpce Honzík. „Povím ti tedy pohádku na dobrou noc, nebo snad na dobrý den ? U tvojí rasy člověk nikdy neví.“

Michéle se schoulila na sedačce a dala si hlavu k němu do klína, aby se jí lépe odpočívalo.

Začal. „Žil byl jednou jeden dobrý Drákula …“.

„To nemyslíš vážně !!“ polohlasně vyjekla, když se dostal ve zkrácené a patřičně drasticky podbarvené verzi do finále. „A ještě se tomu směješ ! Upírobijec jede v našem vozidle ! A je vysmátej !“ Její zděšení bylo opravdové. „Co naše dětičky ?!“

 

„Uáárgh !“ Do toho někdo ve tmě zařval. Nožky běžely po podlaze busu a pak se Honzíkovi zdálo, že mu něco škrtlo blanitým křídlem o hlavu.

„Rozsviťte !“ ozývaly se ze všech stran hlasy rozespalých pasažérů, rozrušených tím srdce rvoucím výkřikem.

„Upír !“ zařval Van Helsing junior. „Toho pána za mnou určitě vyssával upír. Musí tady někde být ! Vezeme si ho s sebou !!“

„Prosím vás, uklidněte se člověče !“ zjednával průvodce pořádek. „Upíři neexistují ! Byl to asi jenom větší komár !“ Sice sám moc nevěřil takovému pohledu, který se mu naskýtal, ale upíra opravdu nikdy nikdo neviděl. Na komára to bylo, ta stopa nakrku, trochu moc velké a podivné.

Postižený pán se k tomu moc nevyjadřoval, protože nebyl daleko od omdlení a celý se klepal. Ale zároveň se tak líbezně usmíval. Asi ho navštívila nějaká upířice a šeptala mu sladká slovíčka, přitom však nezapomněla nasávat, konstatoval Honzík. A křičela jeho manželka, protože zjistila, že ho někdo svádí.

„Ne, ne ! Já protestuji !“ hájil své názory upírobijec. „To se musí vyšetřit !“

„Snad by se dal zavřít na WC, aby stále neběhal po dopravním prostředku s tím špičatým kůlem,“ šeptala nervózně Michéle po dvou hodinách mstitelova slídění. Navíc neustále požíral česnek a zamořoval tak vzduch.

„Klid. Pošlu na něj uspávací kouzlo,“ pravil čaroděj, kterému to už také lezlo na nervy. „Proč se ti tvoji příbuzní tak blbě zviditelňují ? To nemůžou počkat, až budeme u moře a tam se nažrat ? Nebo se přežrat, pořádně se najíst před cestou, aby neotravovali ??“

„Se mě ptej.“ Michéle byla evidentně celá nesvá.

Honzí úpírobijce uspal.Byl klid. Vlastně ne moc dlouho. Spícího a chrápajícího Helsinga vystřídal někdo jiný …

Honzíka sevřely čísi pařáty a on zase chytil za rukáv svého protivníka.

„Kampak ?! A dej ty pracky pryč !“ ohradil se čaroděj na tím nedostatkem vychování.

„Čas na oběd !“ ucedil upír po půlnoci a nepřestával ho otravovat. Kolem krku měl bryndáček, takže to s tím stolováním, hodováním myslel dost vážně.

„Kdo se to opovažuje, sápat se mi po krku !“ brblal Honzík. Cítil kolem sebe nějak hodně pozornosti a i v autobusu bylo nějak moc pohybu na tuto ranní hodinu. „To mám za to, že dělám dobré skutky !“

Takže udělal pro změnu jeden špatný a dal svému ctiteli ránu pěstí.

Pařáty si ho však přitahovaly blíže, blíže k jejich majiteli. A jeho zubům …

„Jedeš neřáde ! Nebo tě proměním v lesní vzduch !“ Přestávalo ho to bavit. Mírová jednání se musí vést pod hrozbou sankcí !

„Toho si vyssávám zásadně sama !!“ zasyčela Michéle, přispěchavší mu na pomoc. „Vypadni !“ spražila toho otravu. Sama se pak musela uklidňovat a trochu se napít z velké žíly na Honzíkově krku.

 

Ráno byla většina osazenstva poněkud vyčerpaná. Musel ty vampýří lotry na pár hodin proměnit v plyšové hračky, jinak by se nevyspal. Nehledě na to, že kdyby dal věcem volný průběh, musela by se část osazenstva začít léčit na chudokrevnost a nebo jim začít rovnou shánět krevní transfůzi.

 

Konečně dostali klíče od pokojů a mohli začít vybalovat. Bylo příšerné vedro a čekání na uvolněné pokoje bylo únavné.

„Tohle noční ježdění mi nedělá dobře, musím si dát šlofíčka,“ prohlásil filosoficky Honzík a zalehl do postele, zatímco ostatní účastníci zájezdu se už topili či snad dokonce plavali v moři, aby jim ani chvilka neutekla.

„Tak to já, já si du něčeho loknout.“ Michéle si upravila své letní šaty, aby se líbila. Pod sukýnkou nic neměla, ostatně při jejím způsobu života by jí to akorát brzdilo a podprsenku léta nenosila, protože to neměla zapotřebí.

„Ten recepční je k nakousnutí !“ prohlásila ještě při odchodu. „O děti se nemusíš starat, ty pošlu k moři. Stejně jsou nebezpečné akorát tak svému okolí. Nikoliv okolí jim.“ Což byla pravda.

Honzík mávnul rukou, jako že mu je to jedno. O výchovu se moc nestaral. Byl rád, že zvládá sebe, alespoň občas. Což byl úctyhodný výkon hodný obdivu.

Kolem půl čtvrté se vzbudil s touhou na sex. Honzík vystrčil hlavu ven z dveří pokoje a zavětřil po nějakém vhodném objektu jeho touhy. Nechtělo se mu chodit moc daleko.

„Á ! Pokojská ! To se mi náramně hodí, děvče, že jsi tu !“ zajásal, když jí uviděl. Takovou pěknou a milou. Šel ihned na věc.

„Smím vás pozvat na skleničku ?“ zaševelil anglicky.

„Oh. Yes !“ souhlasila celkem bez okolků.

Než ji vmanévroval do dveří ložnice, vykouzlil prvotřídní pohoštění včetně vychlazeného vína.

„Ó, to cestování. Miluji milovat !!!“

 

K páté hodině se konečně převlékl do plavek a vyrazil k moři. Pátral námořním dalekohledem po svém dravém potomstvu.

„Tak kdepak máme ty nezbedníky ? Hmm. Lady Vamp pořádá závody a zdá se, že je ve vedení. A že by ten kus ocasní ploutve, co plave za ní, patřil žralokovi ?“ podivoval se té nezvyklé situaci. „Ale ne !“ dodal po chvíli. „Chudáček žralok ! Zdá se, že dcera si ho nechává jako pojízdnou zásobárnu živin …“.

Najít Drákulku mu dělalo velké obtíže a potíže. „Aha, učí se potápět na výdrž. A kouše přitom toho pána do nohy.“ Dodal, když zkoumal situaci pod hladinou.

„Konec konců je čas odpoledního pohoštění,“ pokrčil rameny.

 

Michéle se na celou noc vytratila. Doprovodil děti aspoň na diskotéku.

 

Před jedenáctou vpadl na parket a dal jim přes zadek. Přeháněli to.

„Tohle nesmíte dělat !“ káral oba provinilce. „Cucnout si, to ano. Ale soustavně vysávat vašeho tanečního partnera při ploužáku, to se nedělá ! A používat moje kouzlo na vymazání vzpomínek, aby si to nepamatovaly. Ty děti si také chtějí zaplavat v moři a bezstarostně se opalovat !“ Odvedl je na jejich pokoj, protože dneska toho bylo už moc.

„Dobrou no, zlatíčka moje ! A spát. Jestli vás načapám hrát tu hru „Upíre, nezlob se !“ tak bude binec !!“ Myslel to vážně.

Takhle se na ně musí, spokojeně si mnul dlaně. Co platí pro děti, neplatí ale pro něj. Podařilo se mu sbalit dvě sličné turistky a oddal se plně vášni.

 

„Kdepak asi jsou rodiče a co dělali celou noc ?“ ptala se pětiletá černovlasá Lady Vamp u snídaně.

Drákulka spiklenecky zamrkal. „Asi měli oba velmi bouřlivou noc !“

„Spolu ?“

„Blázníš, sestřičko ? Od čeho je dovolená ?“ pustil se do diskuse. „To je vše dovoleno. Musí si jeden od druhého odpočinout.“

„Pravda !“ přitakala Lady Vamp. „Musí se vyřádit s jinými sexuálními partnery. Ta celodenní věrnost během jízdy autobusem je úplně zdeptala.“ Zasnila se. „Až budu velká, tak si taky budu střídat milence.“

„Před polednem mám v pácu jednu Francouzku, pěknou, slaďoučkou !“ kasal se Drákulka.

„Snad nejsi zamilovanej ?!“ zhrozila se počínání svého šestiletého bratříčka, kterému se touhou leskly oči.

„Neboj ! Na city ještě moc nejsem, kdo ví jestli kdy budu. Ale chci ochutnat nápoj zahraniční výroby. Třeba bude mít krev s příchutí vína, když je z kraje šampaňského,“ dodal znalecky, protože už nějakou dobu šmejdil kolem tatínkových zásob, tedy jako vinného sklípku.

„Ona je navíc do mě celá zblázněná. Je starší o pět let, ale já ji intelektuálně převyšuji !“

Když Honzík přišel do hotelové jídelny, děti už dávno byly na pláži.

„Čaj prosím,“ poručil si. U stolečku s pochutinami si před zraky užaslého personálu naložil na dva talířky spoustu šunky, salámu, sýra, taveného sýra, několik krabiček marmelády, tvaroh, míchaný kyselý salát, rajčata a ukrutnou horu chleba. Tyto malé pyramidy držely při sobě pomocí stmelovacího kouzla.

S klidem pak začal tuto v pravdě šílenou směs konzumovat. Zatímco dívky držící i zde přísnou dietu a opatrně vážící každé sousto vložené do úst vyděšeně zíraly, Honzík byl se svým přídělem již téměř hotov.

Máchal sáček čajíčku v horké vodě se snahou docílit co nejsilnějšího nápoje. Nějak se mu klížily oči. Slastně se usmíval. Noc ho rozhodně nezklamala.

Asi si dám ještě něco malého, řekl si v duchu a odkráčel pro další porci své snídaně

 

„Čau ! Jedu na vyjížďku lodí, strašně spěchám !“ políbila ho Michéle a omlouvala se. „Dám si jen kávu.“

„Ty nebudeš jíst ??“

S úsměvem zavrtěla hlavou. „Ne, obávám se, že na konvenční lidské snídaně nemám chuť. Navíc mi ještě nevytrávilo a zdá se, že dnes budu mít na té vyjížďce po moři pravé hody !“

 

 

„Ty vaše děti mají neobyčejný chrup !“ začal odpolední rozhovor na pláži Van Helsing junior, který též chytal nějaký bronz.

„Opravdu ?“

„Aby měly tak vyvinuté špičáky, to jsem viděl zatím jen u upíra,“ ošíval se a nedůvěřivě si Honzíka prohlížel.

„Ale jděte ! Který upír by se slunil v poledne u vody ?“ předhodil mu Honzík dost neprůstřelný argument, ačkoliv sám věděl, že dané bytosti s oblibou používají vylepšené krémy na opalování jako zesílenou ochranu své kůže.

„Asi máte pravdu,“ povzdychl si on.

Honzík provokativně zívnul. „Jak můžete vidět, ty mé zuby jsou samé plomby !“ odhalil svůj zkažený chrup, jehož amalgámová výtěžnost by byla značná.

Vědec něco otráveně zamručel a odporoučel se.

Opravdu samotného Honzíka udivovalo, jak jeho zuby odolávaly magickým pokusům o jejich úplné vyléčení. Vždycky se objevil nový kaz. No příšerné.

 

 

Na pláži jako každý jiný podvečer Honzík upíjel pivo zdejší provenience, nad kterým by většina jeho krajanů ohrnovala nos. Jemu však chutnalo.

„Ještě jedno, prosím,“ poručil si. Seděl čelem k moři a vychutnával okamžiky před západem slunce. Hladina moře se mírně vlnila a něžně omývala oblázkovou pláž. Listy mohutné palmy pod kterou seděl šustily, jak si s nimi pohyboval teplý vánek. Odkudsi z pod rybářské bárky vytažené na břeh a otočené dnem vzhůru se ozvalo tlumené zavřeštění.

To do tohoto poklidného líčení lačného nicnedělání vůbec nepatří, pomyslel si čaroděj. Jasný důkaz toho, že Michéle přešla z erotické fáze na fázi jídelní či chcete-li občerstvovací. Patrně s nějakým zdejším neopatrným mládencem.

Děti si hráli na schovávanou v prostoru zahradní restaurace a sem tam si dopřály pár doušků nápoje pro osvěžení. Podle toho to také v okolí vypadalo.

„Auúúú ! To byl nějakej vvelkej moskyt !“ ohnal se zrovna v tu chvíli jeden turista. I počal se domáhat prostředku na hubení hmyzu. Lady Vamp se odplížila od jeho stolu po čtyřech a vysátá krev jí ještě kapala z koutků úst.

„Fuj !!! Přirovnávat moji dceru ke všelijaké havěti a chtít ji hubit !!“ rozčiloval se tlumeně Honzík, coby tatínek, což nijak nesvědčilo o skutečném stupni jeho naštvanosti a pomstychtivosti, která se dala zjednodušeně měřit jako počet zlých skutků či odporných kleteb za jeden den, případně za jednu hodinu. V případech a situacích vyjímečných i jako množství magie vynaložené za minutu či sekundu.

V počítači si vedl velmi pečlivou statistickou evidenci doplněnou různobarevnými a všelijak se kroutícími se grafy. Špatné též nebylo porovnávat indexy růstu oproti srovnatelnému období předchozích let. A co teprve takové časové řady !!! Dle těchto výpočtů bude Honzík v budoucnu vynakládat stále více magie, která jeho protivníkům zle zavaří !!! Doslova exponenciální průběh !

Obohaceno o vývoj sezónní složky a nahodilé výkyvy. Jednoznačně nejhůře řádil při sledování činnosti poslanecké sněmovny a bezpečnostních složek. Občas z toho byla okamžitá bouřka a do parlamentu zatékalo. Poslancům pak kapalo na maják.

Pro tuto chvíli se pan čaroděj spokojil s tím, že propečená chobotnice na pánově talíři ožila a obalila se mu kolem krku. To vše k jeho velké nelibosti, chrochtání, dušení se a panické hrůze. Přísavky se ne a ne odlepit …

Honzík se na to díval a kuckal se smíchy, což mu nijak nebránilo v pojídání již třetí porce zmrzliny. Pán mezitím odtrhl tu příšernost a odhodil ji zhnuseně od sebe. Zapadla jedné paní do příliš velkého výstřihu jejích letních šatů.

Bylo rodeo. Přímo stvořené k filmování.

„Nemá nosit takové šaty,“ nepozastavil se ani na okamžik nad její zlostí Honzík. Do oka mu po chvíli padla pěkná hnědovláska sedící nedaleko u stolu a sama. Což bylo velmi podezřelé a žádalo si to vysvětlení.

„Šampaňské !“ Honzík si ho přikouzlil z hotelové lednice svého pokoje, včetně dvou skleniček a vydal se za ní. Krokem šelmy.

„Madam, dovolíte, abych vás pozval na sklenku vína ?? Honzík, jméno mé.“ Představil se bleskurychle. A využívajíce svého šarmu a léty nabité drzosti, ihned si přisedl.

„Jste drzý !!!“ ohradila se vůči jeho chování.

„To jsem !“ zazubil se. „A to jsem býval plachý, často jsem ze sebe v podobné situaci jako je tato nedokázal dostat jediné slovo kloudné ! A co zajímavých setkání jsem propásl jen díky své neschopnosti někoho oslovit, přisednout si a popovídat !!“ pokračoval v klidu a naléval jim oběma to skvělé víno.

Byla z jeho nástupu poněkud v rozpacích.

„Odkud jste vlastně vzal to víno. Neprodává se tady,“ zeptala se po chvíli strávené studováním etikety a váhání.

„Měl jsem intuici, že potkám právě tento večer inteligentní a okouzlující ženu. A pro jistotu jsem ho koupil již před rokem v Paříži. Je to velmi prosté.“

„A ? Co ta žena ?“

„Právě jsem jí našel !“ Honzík se kouzelně zašklebil, což měl být okouzlující úsměv. Světe drž se, ono mu to ale v poslední době fungovalo. „Každé vaše slovo pro mě představuje teplý vánek laskající mé ušní bubínky, i kovadlinku a uvnitř ucha i hlemýždě ! Pookřívám na duši !“

Sám sobě se divil, jak si pro účely milostného vrkání pamatuje tolik z anatomie ucha. Kroutila nad tím vším hlavou a smála se.

„Na Vás a na nás !“ přiťukli si při přípitku.

„Máte přítele ?“ vyzvídal při pohledu do jejích půvabných zářících očí. Snad nebere drogy, že se jí tak lesknou … Stále se v něčem musel šťourat a hledat na někom chyby.

„Ano,“ odpověděla. „Manžela. Ale trochu jsme se nepohodli ohledně konzumování našich masových konzerv. Tvrdí, že je mám vyjídat vidličkou či přinejhorším nožem, který bych oblizovala. Ale já to nejraději vybírám jen tak prstíčkem …“ Zasněně se olízla.

„Takže tento večer raději trávím sama a potají ujídám své zásoby svým oblíbeným způsobem, nikým nerušena. A vy ?“

„Máte to opravdu v životě těžké. Taková okouzlující žena si přece může dovolit jíst jak chce. Váš manžel by měl projevit mnohem více ohleduplnosti, a nechat vás jíst tak, jak vám to nejlépe vyhovuje.“

Honzík si povzdechl. „Má partnerka je zase velmi samostatná a ambiciózní.“ Tady si nijak nevymýšlel, neboť další muž byl vlečen, tentokrát zdá se dokonce proti jeho vlastní vůli pod dříve zmiňovaný člun. A Michéle se v té tmě leskly zuby, jak se na nich odráželo světlo plážových lamp a především měsíce.

„Půjdeme se projít ?“ navrhla mu a niž čekala na schválení, vydala se na pláž. „Mám ráda pláže za tmy.“

To měl Honzík konec konců taky. Takže chtěl zaplatit. Takže zdvořile zašeptal klíčovou formuli a slova prosby správci své peněženky, kterou si pro tuto cestu stylově přeměnil do tvaru škeble. A která, pokud k ní nebyl dostatečně zdvořilý, mu odmítala vydávat peníze nebo mu dokonce skřípla bolestivě prsty, až měl pocit, že navzdory dosud převažujícímu lidství začne výt jako vlkodlak.

„Zatracenej outrato !“ ozvalo s zevnitř a úzkou štěrbinkou vypadla bankovka. „Nerada dávám peníze ! Koukej mi zase dovnitř něco strčit nebo bude zle ! Seškrtám ti rozpočet !“

Honzík, který tento kouzelný zmetek vlastnil teprve pár dní, začal vážně uvažovat o zakoupené normální peněženky. Nebo si alespoň bude muset vyčlenit nějaké ráno na zjištění toho, kdo mu vlastně správcuje nad jeho financemi. Je to snad duch nějakého ministra financí nebo guvernéra centrální banky ? Protože nechtěl vůbec nic vydávat a chtěl jenom přijímat. Jen jestli se náhodou nejmenuje Křeček …..?!

Obsluhující dívce zanechal tučné spropitné, nakonec je to jeho potencionální příští milenka … A chvatně se vydal na pláž za svojí neznámou kráskou, kterou již téměř pohltila noc na pláži.

 

 

 

„Je tady tak nádherně !“

Jeho partnerka byla unešená atmosférou večera a nastávající noci. Nicméně brzy dokáže, že bude nadšená z něj samotného, jak se na čaroděje patří.

Posadili se na chvíli a naslouchali šumění moře, nechávajíce si omývat své nohy v moři, které i přes tuto hodinu bylo stále báječně teplé.

„Něco tu v okolí nějak zapáchá, nezdá se vám ??“ nakrčila odporem nos.

Honzík to přešel jemným zabručením. Proč ji upozorňovat, že to stoupá večerní opar. Lépe řečeno zápach, doslova puch vybrané kategorie z jeho celodenně nošených bot ?? A že jeho zažívání se nějak nevyrovnává s množstvím zeleniny, kterou měl k večeři ??

„A ty hvězdičky !!“ ukázala na oblohu. „Myslíte si, že tam někde je život, takový jako je na Zemi ?“

„Mňo. Řekl bych, že by tam něco takového mohlo být.“ I když raději nemyslet, jestli je to také tak rozpínavé, jako člověk tady. Tohle si ale raději nechával pro sebe.

Proč se chlubit, že je vlastníkem celé galaxie v jednom z paralelních vesmírů ? Vyhrál ji před časem v intergalaktické loterii, kterou samozřejmě poněkud očaroval… Prostě chtěl zažít ten pocit, kdy mu malý kousek vesmíru patří. Pár desítek miliard planet a hvězd… Jen taková maličkost.

Tak se tak procházeli a procházeli, tlachali o všem možném a Honzíkovi pomalu začala odcházet nálada.

Ale to jde s touhle dál a dál a furt nic. Asi se do toho bude muset obout a zkusit nějaké lehké obejmutí ve spojení s lehoučkým polibkem … Dával čím dál tím více přednost, když ho sváděla partnerka … Nechtěl se namáhat.

Došly zrovna k velké palmě a Honzík si v mysli probíral chvat, kterým by jí nejlépe obejmul.

„A tady nasadím svému miláčkovi parohy !“ rozhodla se zničeho nic. Prudce ho políbila a opřela si ho o zmiňovanou palmu. Nástup to byl rasantní.

Tedy nic proti. Honzík vždy rád vyzkouší milování ve stoje s opřením o palmu. Zvláště, když partnerka je tak iniciativní !

„Já se vznáším !“ křičela radostně při dalším ze série orgasmů a ani si neuvědomila, že je to skutečnost. Čaroděj použil levitační kouzla a milovali se tedy ve vzduchu.

„Cítím se jako bychom spolu byli blíž ke hvězdám ! Asi jsem se znovu zamilovala, můj všemocný princi !!“

Inu i v sexu se musí bourat přežitá klišé a stále experimentovat !!!

 

Zpoza keře někdo vykouknul. A to oba trochu vyděsilo.

„Pardón !“ omlouval se pobledlý Helsing s křížem v ruce. „Líčím tu na upíry, ne na ničitele manželství !“ Odkráčel rychlým krokem a s nadějí, že jinde bude úspěšný.

Zadýchaní spočinuli v objetí na pláži. Ani toto překvapení jim nevzalo vášeň. Dalo se říci, že oba to docela nakonec vzrušilo.

„Myslíš, že mému muži opravdu vyrostou parohy, jak se to říká ? Mám strach, aby něco nepoznal !! Začala se hystericky klepat v jeho náručí.

„Je totiž předsedou mysliveckého spolku a s oblibou říká, že na tyhle věci má parádní čuch !!“ Přitulila se k němu a hledala tímto způsobem ochranu.

„Myslím, že by se v téhle věci dalo cosi udělat,“ zapřemýšlel, protože se mu nechtělo tuhle báječnou ženu nechat odběhnout. Pokud by partnerka měla strach z věcí budoucích, to by si ani on sám moc neužil.

Honzík tedy mírně očaroval pana manžela spícího v hotelovém pokoji a pokojně ve snu střílejícího nevinné jeleny odstřelovací puškou s mohutným zaměřovacím dalekohledem.

„Uvidíš, že ráno bude mít úplně jiné starosti než se zabývat nějakou nevěrou,“ uklidňoval jí Honzík. A alespoň si to tedy myslel.

„Co takhle nechat se unášet na mořské hladině a přitom si ještě jednou zašpásovat ?“ navrhl jí nevinně. Předtím však neopomněl poprosit vlnky, aby jí nadnášely a aby se tudíž mohli lépe věnovat samotnému aktu.

„Jsi skvělý !!!“ pošeptala mu do ucha než se na chodbě hotelu rozloučili. Potěšilo ho to. Vždycky chtěl být pořádným kancem …

 

„Ty sviňa ! Ty sa s někým kurvíš !!“ nesl se nad ránem chodbami rozespalého hotelu rozzuřený hlas.

I samotného Honzíka to probudilo. Ačkoliv si dal do uší izolační omezovače hluku.

„Máš s tím něco společného ?“ zívla Michéle s nezájmem o sexuální aféry jí vlastním, když viděla, jak její partner s napětím poslouchá dění na chodbě.

Honzík přemýšlel. „Jak tak koukám, či snad poslouchám, plete se mi z toho strachem gramatycké cítění a kkkokktám ve své hlevě.“ Vyjádřil své nadšení pro daný problém velmi spisovně a logicky.

„Milá družko, zdá se, že můj nevinný vtípek na odlákání pozornosti ji spíše vyvolal. Moje noční milenka má vážné problémy se svým manželem !!!“ A byla to pravda.

„Fuj !“ Michéle zaprskala. „Ty že máš na noc pouze jednu milenku ?! Jedinou !!? No to je hanba fuj ! Ještě řekni, že si pamatuješ její jméno a já se dobrovolně stanu dárkyní krve !!“

„Jméno si nepamatuji, protože jsem se jí na něj ani nějak nezeptal ! Ale ty mluvíš nějak z cesty, mluvit o dárcovství !“ U jejího druhu nevídaná věc. A to i jeho zaskočilo.

„Abych tak řekla,“ upířice se protáhla v posteli vystavujíce paprskům ranního slunce své nádherné tělo, „měla jsem poněkud větší chuť k jídlu a omylem jsem sbalila jednoho turistu feťáka, co se asi předávkoval halucinogenní drogou LSD. Mám od té doby poněkud zcestné představy. Jako, že by jsi se mohl stát mým manželem a být mi věrný. Nebo že bych se dobrovolně vydala Van Helsingovi, aby mě proklál a takové jiné věci, se kterými se jiná část mého úpířího vědomí a svědomí nechce i přes jistý stupeň opojení smířit.“

Vypadala opravdu zmateně. „Asi půjdu spát !“

Což se lehce řekne. Ale hůře provádí.

Na chodbě se ozvaly rány, jak někdo vztekle mrštil sklenicemi. A poryvy řevu, samozřejmě, aby situace byla kompletní.

„Já tě dostanu ty mrcho !!“ řval tam ten hlas a na dveře se zároveň ozvalo zoufalé klepání. Venku probíhala štvanice.

„Honzíku zachraň mě nebo mě ten šílený kokot zamorduje !“

Honzík si natáhl alespoň slipy, aby vypadal trochu důstojněji, jak se na čaroděje sluší a opatrně vykoukl ven, nezapomínaje se zaštítit všeobecným ochranným kouzlem vyvinutým pro pohyb v rozzuřeném sloním stádu za současné kulometné palby.

Nemohl udělat lepší rozhodnutí. Bylo to mnohem horší. Jeho milenka byla zahnána na samý konec chodby, zatímco její manžel zuřivě hrabal jednou nohou na druhém konci, podobně jako hrabou slepice, když jsou rozčílené, a chystal se k prvnímu rozběhu s hlavou skloněnou.

„On měl celou tu dobu pravdu, že na všechno přijde !“ ječela nebohá žena. „Podvedla jsem ho a podívej, co se stalo !!“

Pohled na jejího rozzuřeného manžela nevyvedl Honzíka nikterak z míry. Neboť ty parohy šestnácteráka mu minulé noci opravdu přičaroval v domnění, že taková událost jisto jistě odvede pozornost od absence jeho milé polovičky v manželském loži, posteli.

Leč tento postup zdá se selhal. Chystal se nepochybně svou milou probodnout zvláště zavrženíhodným způsobem za pomoci své nové rohaté ozdoby. Což se jí rozhodně za ty chvíle lásky strávené s Honzíkem nesmí stát.

 

„Pane, právě se chystáte porušit zákon !“ informoval rozbíhajícího se předsedu mysliveckého spolku Honzík. „Musím vás důrazně upozornit, že toto se tady netrpí.“

Změnil se v noblesně vystrojeného toreadora a zamával tomu bejkovi před nosem. I když to byl spíše polojelen…

„Nech si to na koridu, ty chlíváku !“ ozval se zhrzený manžel. „Nejprve nabodnu tebe a pak svou ženu. Jasný ?!“ Hodlal naplnit skutkovou podstatu úmyslně plánovaného zločinu se kterým byl srozuměn.

„Nejasný !“ Honzík se opravdu zachmuřil až z toho dostal strach i elektrický proud a došlo ke chvilkovému výpadku napájení hotelových svítidel. V nově navrátivším se světle se objevil zcela nový Honzík, tentokráte bez toreadorské zástěrky avšak oblečen do fraku, s cylindrem na hlavě a vyzbrojen byl masívním revolverem.

„Budeme se bít ! Zdá se, že bude nutné použít starých, leč osvědčených přesvědčovacích metod, jak hájit čest dámy !!“ pravil s vážnou tváří a natáhl kohoutek. Byl pro změnu srozuměn se zalícením na hruď jelena.

Manžel zabrzdil pár metrů od něho.

„A co teda mám dělat se svojí nevěrnou ženou ?? U nás doma v rodině se to dělalo vždycky takhle násilím.“

„Měl byste se léčit, vážený pane ! To, co máte na hlavě, je na člověka velmi, ale velmi podivné.“ Čaroděj ho nemínil šetřit. Zvláště, když jeho protivník měl v zásadě pravdu. Tím hůře pro něj. Čarodějové nejsou nikomu pro legraci. Mají nahánět strach.

„Ale vždyť ona mě podvedla !“

„To není důvodem pro tak závažné změny !“ kontroval Honzík.

„Vyhledám tedy dobrovolně veterináře,“ souhlasil váhavě muž.

„Zdá se, že to bude pro vaše zdraví patrně to nejlepší,“ souhlasil s jeho novým postojem Honzík. „A víte, že to vaše paroží by se dalo docela dobře zpeněžit ?? A když počkáte, třeba vám ještě trochu povyroste !“ O což by se samozřejmě rád postaral osobně…

Muž s tvářil velmi zkroušeně. Asi také proto, že hlaveň zbraně vypadala naprosto úděsně. Pokud by soupeř vystřelil, má v těle díru jako od houfnice. Jako nimrod si to dokázal propočítat velmi přesně.

V Honzíkovi se objevila jedna z jeho nečekaných vlastností a sice soucit. Nemohl přece tomu chudákovi kazit dovolenou tak příšerným způsobem, jako ho poslat k psychiatrovi. Nebo nechat ho zavřít do zoologické zahrady, kde by ho učili žrát seno. To by bylo proti lídskosti.

Jak to však udělat, aby k ní měl milenecký přístup ? Po ránu mu to jako obvykle moc nemyslelo. Tak si prohlížel paroží a čekal jestli ho osloví nějaká myšlenka potloukající se okolo jeho hlavy.

„Aha ! Že mě to nenapadlo dříve ! Měl bych ho odeklít a pak mu vymazat pasáž o nevěře z mozku !“ Tak se i stalo.

 

 

Jeho manželka se dávno před tím nervově zhroutila. Nejprve tedy popadl jeho a dopravil ho do postele. Cestou rozdával úsměvy na všechny strany, neboť obyvatelé hotelu byli celkem oprávněně pobouřeni touto ranní scénou. Však dočkal se i slov pochvaly, neboť někteří byli konečně přinuceni vstát dříve a nezmeškali východ slunce a mohli si pořídit pár skvělých fotografií.

Poté se vrátil pro svou milenku, kterou zatáhl do koupelny a začal jí šeptat uklidňující slovíčka. Jako: „Ty moje mořská nymfičko ! Vlnko hřejivá ! Miláčku můj !“

Byla z toho pěkná orgie ve vaně, která zcela uspokojila jejich ranní chtíč…

„Čau ! Já jsem Michéle !“ vpadla tam bez zaklepání Michéle a začala si čistit zuby a masírovat čelisti. Z úst jí přitom páchlo, jak z tlamy masožravého zvířete a zbytky usazené krve zvedaly oběma milencům žaludek.

„Jsem z toho ze všeho nějaké zblblé !!“ přiznala roztrpčeně. „Rannímu sexu zdar !“

 

 

Další den u vody.

U vody vyhládne. Honzík plenil celé odpoledne zásoby a přesto se večeře nemohl dočkat. Michéle se dostavila ve večerních šatech, hluboce vykrojených vpředu i vzadu.

Její potencionální noční nápadníci, stručně řečeno živé krevní konzervy, na ní mohli oči nechat. Na sex s ní a na její zuby v životě nezapomenou. I když to budou velmi mlhavé vzpomínky … Zajisté používala kouzlo pro vymazání vzpomínek, které ji Honzík naučil.

Všichni čtyři spokojeně papkali, Honzík upíjel z láhve propašovaného alkoholu a jen jeho partnerka uždibovala z své porce, jen aby s neřeklo.

Byla permanentně přežraná. Napitá byla svým způsobem také dost, víno nebylo ten den nápojem, který by uspokojil její chutě.

Naráz do vší té pohody uslyšeli rozrušený hlas patřící Van Helsingovi.

„Je to upír !“ ječel stále dokola. „Moje příruční taška první pomoci, kde je !!“

„Komu chce dávat první pomoc ? Vždyť ten člověk nevypadá na zhroucení,“ zeptala se Michéle opatrně. „Nevím o co tu jde.“

„Obávám se, že jeden z tvých takzvaných vzdálených příbuzných byl poněkud nediskrétní a nasával proti všem pravidlům u večeře,“dodal Honzík, který měl mnohem lepší přehled.

Z pod stolku o pár metrů dále se vyštrachal postarší muž a chvatným krokem se vzdaloval. Za sebou nechával dámu v letech těsně před omdlením.

„Co s tím má dělat první pomoc ?? Vždyť on není lékař ?“ vrtalo to Michéle stále hlavou.

„Abych tak řekl drahoušku, pravděpodobně tím myslel ty špičaté kůly a masivní paličku …“. Jinak bych to přejmenoval na poslední službu upířímu srdci, pomyslel si čaroděj.

Než se upírobijec dostal k náčiní, pochybné osoby se stačili vytratit a jeho někdo praštil po hlavě. Takže pomoc potřeboval rázem spíše on.

 

Než se mu vytratila za svými pochybnými rejdy, pošeptala mu: „Soukmenovci zítra pořádají večírek, asi tak kolem druhé odpoledne lidského času. Jsme srdečně zváni ! Tak s tím počítej,“ dodala rezolutně.

Zakoulel očima. Společnost měl rád, tedy občas. Ale nemusel chodit na každé radovánky. To není jako večírek u guvernéra. To aby se jeden měl neustále na pozoru. A především nemohl vyprávět upíří historky, kde se ničili upíři. Člověk by se mohl rázem stát středem nenadálé pozornosti. A v zápalu rozhovoru se to stát mohlo.

Svojí novou milenku vyprovodil už před půlnocí. Sex a horké sluníčko by ho mohly udolat. Ještě se pořádně neaklimatizoval. A zítra ta obludnost !

 

Nový den se mu konečně poštěstilo strávit se svojí zákonitou milenkou. Taky už byla trochu znavená neustálým střídáním partnerů a vysáváním a hledala bezpečí Honzíkovi náruče a magie.

Právě však s zaujetím sledovala počínání jednoho šviháka, po kterém letěly všechny baby z pláže a jejich partneři se začínali sjednocovat v názoru, že pomůže jedině veřejná sbírka na zaplacení zabijáka, který toho lupiče srdcí jejich manželek odrovná.

„Co je to tam za toho přitažlivého chlápka v tom chumlu dívek ? Takové úspěchy jsi tady měl zatím jen ty a tvé proslulé nápoje lásky !“

„Hádej !“ zašklebil se. „Říká si Viro Demonič.“

„Snad to není … !!!“ vykulila oči Michéle. Byla z toho dost v šoku.

„Samozřejmě, že je ! Nechat ho bez dozoru v síti nebo lítat po světě, to bychom se mohli dočkat odtajnění agentů CIA nebo jadrné války ! A na gigabajtových harddiscích průměrných počítačů se necítí dobře, potřebuje prostor. Jako můj řádný zaměstnanec má navíc nárok na řádnou skvělou dovolenou !“ vysvětlil jí to Honzík.

„Takže Demonavirus ve velmi přitažlivé lidské podobě obšťastňuje rekreantky,“ znalecky poznamenala Michéle.

 

„Velmi důmyslné, miláčku. Necítíš v něm konkurenci ?“ dobírala si ho.

„Bohužel je výkonnější než já,“ povzdychl si Honzík. „Ale já si vybírám kvalitnější kousky !“

 

Být jediným člověkem ve společnosti tolika upírů mu přes jeho magické schopnosti nedělalo dobře. Michéle ho sice představila a držela na něm ochrannou ruku, ale na něj šlo spaní a na flirt s neznámou kráskou cenící zuby neměl toho večera prostě náladu.

„Řekl jsem večera ? V noci ?“ ujelo mu mimovolně. „Já snad z toho jejich převráceného úpířího času dočista blbnu !“

„Dovolte slečno,“ odrazoval svoji další ctitelku, „dentista by měl z vašeho ostrého chrupu zajisté radost, ale já jsem pouho pouhý ekonom a nesdílím podobné názory a pohledy do čísi hladové tlamy.“

Zapadl radši do nejbližšího kouta, protože se mu zdálo, že asi chytil nějaký úžeh nebo úpal nebo všechno dohromady. Použil na sebe kouzlo neviditelnosti, zívnul a spal. Ještě viděl, jak jeho společnice participuje, spolupodílí se na první ochutnávce tohoto večírku.

„Dámy a pánové, vážení upíři !“ zahájil řeč hostitel. „Šťastnou shodou náhod se tento mladý muž s neméně výživnou slečnou vydali daleko od domova.“

Dva jiní upíři mezitím přivlekli svázané oběti.

„A to k naší velké radosti, neboť jinak by naše oslava nebyla tak dobrá. Pokud to bude ve vašich silách, nevysávejte je do sucha, aby se dali ještě oživit. Ale jinak je to v podstatě jedno. Děkuji za pozornost ! Další chody budou následovat !“ A zahryzl se do krku nebohé dívčiny. Moc řečí s tím tedy nenadělal.

Honzík spal ještě tvrději po tomto zážitku. Zdál se mu takový sen, že všichni usnuli a vtrhnul tam Van Helsing junior se svým nádobíčkem. To vypadá zajímavě, bručel si ve spaní, když je dotyčný svazoval a přibrušoval si pak hroty kůlů.

„Vy temná chásko ! Teď s vámi zatočím !“ jásal upírobijec ve snu vítězoslavně. „Ha ha ! Vy mizerové ! Maže se to ochrannými krémy a vyvaluje se to na slunci, aby to člověka zmátlo ! Jeden aspoň vidí, že veškeré staré moudrosti se v čase mění. Dneska si nemůžu být jistý ani nějakou elementární poučkou !“

Van Helsing se spokojeně zašklebil. „To byste rádi věděli, proč tady jste tak bezmocní jako mátohy, co ?! Já totiž zase používám jedno skvělé uspávadlo, kterým kněžky lásky uspávají své příliš movité zákazníky ! Na upíry zabírá jedna báseň. Nasypal jsem vám ho do vína ! Jdu také s dobou a neštítím se špinavých praktik.“

Honzíkovi se v ranné polovině jeho snu zdál být ten číšník, který přinesl nápoje nějaký povědomý … Takže jeho pozorovací snové schopnosti nebyly tak špatné.

Ale upírobijec se mezitím chystal k činu.

„Honzíku ! Kde jsi, spíš ??“ neslo se k němu po chvíli zoufalým hlasem. Upírobijec právě zkoušel nejvhodnější polohu špičatého kůlu a upíři díky své nepoutané síle začínali přicházet k sobě, ale nemohli překonat zvláštní pevné provazy.

„Mám půlnoc a napínavý sen !“ odvětil Honzík na to volání své partnerky a na půl pusy a chrápal dál.

„Honzíku, ty lenochu, vzbuď se ! A koukej kouzlit nebo ti z Michéle nezbyde vůbec nic, ale vůbec !“

Z toho tónu, kterým to bylo řečeno mu bylo až do breku. Takové zoufalství !

„Co, co, cože ??“ U Honzíka se probouzelo vědomí. „Takže to není sen, ale skutečnost ??!“ dodal po chvíli, kdy si obhlédl situaci. „Ten prevít mi chce opravdu proklát mé zlatíčko !“

Na to nebyl zvědavý. „Netopýr !“ zavrčel podrážděně.

Van Helsing junior přeměněný v netopýra si nedobrovolně vyzkoušel netopýří pozici hlavou dolů a nějak najednou nevěděl, co si počít s křídly. Na kůly úplně zapomněl.

„Aspoň se poučí a třeba napíše něco zajímavého do své knihy,“ komentoval své pozměňovací kouzlo Honzík. A nechal upírům zmizet provazy.

Ti zlostně syčeli: „Tak a teď toho našeho úhlavního nepřítele jednou provždy napíchneme na kůl !!“

Dá se říci, že Honzík byl vždycky člověk, i když se někdy choval jako zvíře, a takový masakr na svém druhu nemohl prostě připustit. Ani kvůli Michéle ne.

„Démonavire, na slovíčko !“ přivolal si svého známého. I když ho přitom vyrušil ze skupinové orgie. „Nechci plýtvat kouzli na tu verbež, zařiď to s nimi prosím !“

Banda upírů se mezitím nemohla shodnout do které části Van Helsinga mají něco zapíchnout nebo jestli ho mají přímo roztrhat na kusy.

 

 

Demonavirus začal svoji produkci. A tak se stalo, že alespoň do konce zájezdu Helsing zapomněl na upíry a upíři zapomněli na něj.

„Co je to upír ?“ ptal se zkoprnělého průvodce, který se dostavil s psychiatrem, aby přezkoumali jeho duševní zdraví, po těch všech výstupech o nočních tvorech sajících krev.

„Nevím, co je to upír !“ odpověděl si sám sobě a připíjel si u jednoho stolu se svými úhlavními nepřáteli, zabrán do družného rozhovoru a nijak mu nepřišlo divné, že mají takový divný úsměv, jak jim špičáky přečuhovaly ven …

Odvezli si proto průvodce do ústavu pro choromyslné pro šíření poplašné zprávy.

 

 

¨Honzík ležel v noci v objetí s Michéle. Ta se cítila poněkud provinile, protože se ve společnosti svých příbuzných chovala příšerně. Patrně pod vlivem davové psychózy.

„To se stává,“ hladil jí po vlasech Honzík. Ne že by nevěřil práci Démonavira, ale přivolal si pomocníka. Protože sám se hodlal věnovat něčemu jinému.

„Hej komáre ! Drž se prosím tomu upírobijci v patách. Netoužím skončit s kůlem v srdci !!“ Opatrnosti není nikdy nazbyt …

„A ty pojď, kočko ! Ty moje sladká upířice ! Honzík se musí trochu uvolnit !“ Přitáhl si Michéle blíž k sobě. Uvolnění potřebovali oba. A celkem dost.

„Óh ! Áách ! Tak je to fajn !“ Michéle slastně zavzdychala.