Aconitum - kapitola 10.

Upozornění: Kapitola obsahuje zmíněný citlivý obsah (násilí, znásilnění).

Čas v podzemí katakomb plynul jinak než na povrchu. Dny splývaly v nekonečný tok šera, vlhkého kamene a stínů, které se plazily po zdech. Ze dnů se staly měsíce a z měsíců roky, i když si Nita nikdy nebyla úplně jistá, kolik let už v temné spleti chodeb strávila.

Dny v jednotvárném šeru vyplňovala Nita různě. Pokud zrovna nepomáhala Nicholasovi nebo neležela v knihách, toulala se dál a dál spletitými chodbami. Systém tunelů byl obrovský a musel být vybudován už dávno. Často narazila na zasypané a zhroucené konce chodeb nebo místnosti, z jejichž vnitřku se valila suť. V některých místech prosakovala nadzemní voda a Nitě bylo jasné, že se musí nacházet pod říčními kanály. Prozkoumávání katakomb jí připadalo jako jediná skutečná volnost, která jí zůstala.

Někdy měla pocit, že v těch stínech ztratila sama sebe. To tam bylo zvědavé dítě, které chtělo znát odpovědi na všechny otázky. Místo dítěte chodbami bloumala téměř dospělá dívka se svěšenými rameny a pustýma očima. Zbytečná smrt Ellie, ztráty a zrady, které utrpěla, spolu s hořkým rozčarováním z lidí a vlastního selhání – to všechno se vrylo do její duše hlouběji, než byla ochotná přiznat.

Když onehdy přijala Nicholasovu nabídku, dostala od něj hromádku teplejšího oblečení a boty.

Boty, ty hloupé boty!

Brečela, když si je poprvé obula. Dokud na kůži chodidel cítila chlad vlhkého kamene, měla pocit, že je stále spojená se svou minulostí, se svobodou. Jenže syrová zima katakomb byla neúprosná. Navíc při svých toulkách tolikrát šlápla na krysí kostry, že byla ráda, že boty má. Přesto pokaždé, když si boty obouvala, ucítila v srdci lehké bodnutí – malá pohřbená vzpomínka na vyhřátou zem, trávu mokrou po dešti, písek mezi prsty...  její dětství, její domov u Rema. Ty vzpomínky ji nejprve nutily k pláči, později jen k rezignovanému povzdechu. S každým krokem, s každým utáhnutím šněrování se vzdávala kousku sebe. Kdesi uvnitř se něco zlomilo, potichu a nevratně. Z její minulosti jí nakonec zbyl jen její deník a krátce ostříhané vlasy.

Věděla, že Nicholas její vzhled považuje za ostudný, že ji často přejížděl pohledem, jako by byla jen špinavá služka, cosi podřadného. Přesto, když při svých toulkách opuštěnými chodbami našla staré, z části zrezlé nůžky v jednom zapomenutém pokoji, okamžitě je vzala. Stříhala se sama a podle toho taky její vlasy vypadaly – rozčepýřené, prameny různě dlouhé a neupravené. Stále vypadala jako nevzhledný špinavý vrabčák, ale krátkých vlasů se vzdát nechtěla.

Nicholas jí kromě oblečení přidělil i malý pokoj poblíž jeho pracovny. Nita v něm zůstávala jen z nutnosti, mnohem lépe se cítila, když se mohla ztrácet z dohledu a být v chodbách sama. Brávala si s sebou tvého raracha, přestože na něj nebylo spolehnutí. Ten malý zlomyslný démon na ni reagoval jen tehdy, když na něj promluvila v řeči Starších. To bylo její malé tajemství, které Nicholasovi nechtěla říct. Kvůli rarachovi se dál potají učila nová slova z plesnivých knih, které odnášela z opuštěných koutů katakomb, kde se na ně už dávno zapomnělo. Někdy si je jen půjčila, jindy rovnou kradla, a pak z nich rarachovi předčítala. Občas ho přímo oslovila a odpovědí jí byl nejčastěji výsměšný škleb, ale to Nitě nevadilo. Hrdost ji už dávno opustila – důležitější bylo, že hřál a svítil. Několikrát se kvůli němu málem v chodbách ztratila, když si svůj rozmar rozmyslel a usnul. Pak se poslepu šourala opatrně podél zdí zpátky do hlavních chodeb, které zůstávaly osvětlené neustále.

V poslední době měla kvůli Nicholasovi na své výpravy čím dál tím méně času. Práce pro něj jí ale většinou nevadila. Naučila se, jak být nepostradatelnou a zároveň neviditelnou. Zorganizovala chaos na jeho pracovním stole, dokázala pro něj připravit pergameny s pečlivými zápisy, a dokonce z jeho nesrozumitelných poznámek uspořádat texty tak, aby dávaly smysl. Zároveň získala schopnost předvídat jeho potřeby ještě dřív, než je sám vyslovil. A když do pracovny vtrhl rozčílený, poznala, kdy zapálit kadidlo pro zklidnění a kdy je lepší mlčet a zmizet. Občas na ni jeho pohled sklouzl s výrazem nevole, když mu pomohla z překotného množství jeho myšlenek vytvořit smysluplný plán. Ani jedinkrát ji přímo nepochválil, ale když beze slov přijal její návrhy za vlastní, cítila uvnitř chladné, tiché zadostiučinění. Také z Krysího hnízda ji nikdy nevzal s sebou ven a Nita si nebyla jistá, jestli by ji vůbec homunkulus nechal projít. Čím dál tím častěji ji ale Nicholas bral s sebou na schůzky s ostatními warlocky. Zpočátku byla jen jeho stínem, ale s postupem času si i ostatní warlockové všimli, že si Nicholas vybírá právě ji, zatímco jiní, starší a zkušenější, zůstávali v pozadí.

Nitu ani ve snu nenapadlo, že by na ni mohl někdo žárlit. A to byla její největší chyba. Starší učni v tichosti sledovali, jak si získává Nicholasovu přízeň, a jejich nevraživost sílila s každým dalším dnem. Závist, kterou neviděla, se postupně měnila v zášť – a ze zášti se zrodil plán, který jen čekal na vhodný okamžik. Ten přišel později, jednou v noci, když v sladké nevědomosti usnula ve svém malém pokoji.

Bolest ji vytrhla ze spánku. Byli dva – ti dva starší učni, kteří na ni tak zlobně hleděli pokaždé, když se objevila Nicholasovi po boku. Načervenalé světlo rarachovy koule se jim odráželo v očích, ve kterých kromě nenávisti vyčetla ještě něco dalšího. Přišli ji zlomit.

"Myslíš, že jsi lepší než my?"

Zaplavila ji vlna strachu a pokusila se jim vykroutit, ale bylo to marné. Život v katakombách se podepsal i na jejím těle. Oproti ostatním učňům nikdy pořádně nevyrostla, zůstala drobná a tenká jako lunt.

Panika ji škrtila. Všechno kolem ní ztrácelo tvar, její vlastní tělo bylo najednou jen schránkou, uvězněnou ve světě bolesti. Cítila každou ránu, každý dotek, jako by její smysly byly zbystřené do extrému. Snažila se soustředit na něco jiného, ale bolest byla jako balvan, který ji drtil a zároveň spaloval. Nechtěla cítit, nechtěla být.

Tohle se mi neděje!

Ztuhla a upřela oči na strop.

Tohle nejsem já. Tohle není moje tělo.

Svět se začal rozmazávat. Se vzlykem se nadechla a najednou se cítila lehčí a lehčí. Tam, kde byla před chvilkou bolest, cítila rozlévající se prázdnotu. Strop se začal přibližovat a Nita si uvědomila, že se nepřibližuje strop k ní, ale ona k němu – její mysl plula někde nad jejím nehybným a bezmocným tělem. Koutkem oka zahlédla něco neobvyklého. Koule s rarachem, která dosud vrhala jen mdlou záři, teď zářila jiným světlem – jasnějším, ostřejším. Pulzovala a uvnitř té záře vířilo cosi, co k sobě Nitino vědomí přitáhlo. Byla to syrová energie, která se svíjela a kroutila, neklidná a plná moci.

Dřímající rarach otevřel oči a podíval se na ni. Ne na její fyzické tělo, ale na její mysl vznášející se v místnosti. Jejich pohledy se střetly a Nita najednou pochopila, co je esence démona. Zaplavily ji pocity zloby, zlomyslnosti...a osamělosti. Jeho energie ji volala a čekala, až ji dívčina mysl uchopí a přetvoří.

"Tak se ti to povedlo," uchechtl se škodolibý hlas v její mysli a Nita si uvědomila, že ten hlas patří rarachovi. Promluvil na ni v jazyce Starších.

Jako skrz mlhu uslyšela smích učňů a jejich urážky. Hrůza z toho, co se dělo jejímu tělu, byla všudypřítomná, ale zároveň jakoby vzdálená. Vnímala ji jako pozadí, které nyní bledlo před září démonovy esence. Bolest a prozření se slévaly v jedno.

V mysli ucítila zaškubání. Něco ji táhlo zpět do jejího těla.

Ještě ne! Ještě-!

Zamrkala a zaplavila ji vlna bolesti. Byla zpátky, ale místnost už byla prázdná. Učni odešli.

Pootočila hlavu a pohlédla na kouli. Rarach ji pozoroval a jemně žhnul, ale jeho hlas už v hlavě neslyšela. Spojení s ním se přetrhalo a Nita se cítila osamělejší víc než kdy předtím.

Opatrně se na posteli posadila a s obličejem zkrouceným zoufalstvím zavzlykala. Z úst jí mimoděk vyklouzla slova, kterými ji kdysi uklidňoval Rem.

"Co jiného lze čekat od lidí?"

Ta věta byla plná hořkosti. Zároveň ale Nitu donutila probrat se z otupujícího ponížení a uspořádat si myšlenky.

Tohle už se nikdy nesmí opakovat...

Objala se pažemi a vstala. Z bolesti a vlhkosti, kterou cítila na těle, se jí zvedal žaludek. Udělala jen pár kroků, než padla na kolena a vyzvracela celou večeři. Z nosu i z očí jí tekly slzy i přes všechnu snahu je zadržet.

Musím se sebrat. Musím...!

Třásla se, jak se snažila potlačit další křeče, ale donutila se znovu vstát. Bosá vyšla na chodbu a po paměti se vydala tmou k místnosti, kterou objevila teprve nedávno. Klopýtala, studený kámen jí bodal do chodidel, ale v hlavně si znovu a znovu opakovala jen jednu myšlenku.

Musím to dokázat.

Rukou se opírala o zeď a zpod prstů se jí společně s pavučinami drolily kamínky a kousky malty. Šla jako ve snu, jen si horečnatě opakovala těch několik slov, dokud nahmatala nízké, staré dveře. Otevřela je. Z místnosti sálala nehybná tma.

Popošla pár kroků dovnitř a pod chodidly ucítila hluboké čáry vyryté do podlahy.

Musím-

Vstoupila do kruhů a v místnosti se rozzářilo matné světlo, jako by reagovalo na její přítomnost. Nita cítila, jak se jí zrychlil dech. Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla a vzduch kolem ní byl náhle těžký a dusivý.

Věděla, co má dělat. Z knih, které za uplynulé roky ukradla a přečetla, pochopila, že bylo jedno, CO řekne. Důležité bylo, JAK to řekne.

"Volám tě!"

Vložila do těch slov v obecné řeči veškeré své zoufalství a touhu. Stíny kolem jejích kotníků se zamihotaly a vzplály jako temné chladivé plameny a vzduch byl prosycen kyselostí, která ji štípala v očích i v hrdle. 

Žádný démon se však neobjevil.

"Daara ithra!"

Tentokrát sáhla po jazyce Starších, prvním, který jí přišel na jazyk. Hlas měla chraplavý a slova jí šla ze rtů jen těžko, přesto se snažila do nich vložit ještě víc důrazu. Stíny dál tančily okolo a stále byla sama. Stiskla rty a horečnatě přemýšlela.

Co dělám špatně?!

Dýchalo se jí čím dál tím hůř, vzduch ji v plicích pálil. Zavřela oči a snažila se v sobě vyvolat ten pocit, kdy její mysl vystoupila z těla. Pocit lehkosti a přitom provázanosti se vším okolo, okamžik, kdy se všechno stává vším a stačí natáhnout ruku, aby se myslí zhmotnilo úpěnlivé přání.

"Paaz zītu!"

Další z jazyků Starších, starodávný a pozapomenutý. Sama si nebyla jistá, jestli říká slova správně, jestli jen její mysl neposkládala náhodná písmena k sobě. Ale konce prstů jí začaly pálit a brnět, jako by se dotýkala skutečných plamenů. Ucítila, že už není sama. Nadechla se, ale měla pocit, že dýchá žhavé plameny, který jí svírají hruď.

Otevřela oči. Z černých plamenů na ni hleděl pár zářivých bulev. Démonův obličej však neviděla, zůstával zahalen ve stínech, které se kolem něj vlnily a třepotaly. Celý prostor okolo něj se kroutil a neustále měnil a Nitě se znovu zvedl žaludek. Hlava se jí točila, když se pokoušela prohlédnout skrze temnotu, kterou démon ovládal a která ho zahalovala jako chvějící se závoj.

"Malá," oslovil ji démon a naklonil hlavu. Stíny se přelily a odhalily jeho nehezký úsměv. "Proč jsi mě zavolala?"

"Už nechci-" zarazila se a polkla. Najednou si nebyla jistá, co má říct – bylo toho tolik! Vlny bezmoci, hněvu, studu, strachu i prázdnoty narážely na její mysl jako rozbouřené moře. Cítila, jak ji přemáhají, a uvědomila si, že všechny ty pocity ji teď vedou k jednomu cíli: "Nechci být slabá."

"A co pro to jsi ochotná obětovat?"

Démonova otázka ji vyvedla z míry. Mělo to být jednoduché – přikázat, vnutit démonovi svou vůli, vzít si jeho sílu. Ale tahle bytost se nepodobala ničemu, o čem dosud četla.

Démon zašeptal, jako kdyby napovídal malému dítěti. "Jméno za jméno, duši za duši."

"Chceš moje jméno?" snažila se znít sebejistě, ale cítila, jak se jí chvěje hlas.

Démon se tiše zachechtal a znělo to jako škrábání kovu po skle. "Nic nevíš, a přitom si zahráváš. Jméno za jméno, služba za službu. Řeknu ti své jméno jako první, když nevíš, co dělat."

Naklonil se k ní blíž a Nita měla pocit, že se prostor okolo smrskl a táhne ji blíž k démonově tváři. Ze rtů jí uteklo bolestivé vzlyknutí.

"Flaethrun."

Při vyslovení jeho jména se kolem něj zatetelil vzduch, jako by se to jediné slovo proměnilo v žár. Z temnoty, která ho obklopovala, vytryskly bílé plameny a na okamžik Nitu oslepily.

"Ale u tebe to není se jménem tak jednoduché, nemám pravdu?" démon se odtáhl a jeho oči se do ní zabodly jako dýky, čekající na její odpověď.

Přerývavě se nadechla, když se tlak na její hrudi zmírnil. "Moje staré jméno...neznám ho."

"Ano. To je pravda."

"Nita."

Démon vydal zvuk podobný nespokojenému mlasknutí. "Lež."

Lež? Překvapeně zamrkala. Hlava se jí motala a dýchat horký kyselý vzduch bylo čím dál tím těžší.

"Nelžu!"

Znovu se k ní naklonil a Nitě uvízl dech v hrdle. Byla přesvědčená, že se jí musí vařit krev pod kůží a srdce jí nepravidelně tlouklo.

"Lžeš. Jaké je tvé skutečné jméno?"

Cítila, že každou chvílí ztratí vědomí. Propadala panice.

"Nita je moje jméno! Moje jméno, které jsem si vybrala! Rem mi říkal Aconitum!" Zoufale se pokoušela křičet, ale z hrdla jí vycházelo sotva sípání.

"Ano. TO je pravda."

Démon k ní natáhnul ruku a Nita se jí z posledních sil chytila. V konečcích prstů ucítila ostrou, palčivou bolest, jak kdyby se jí do nich zabodávaly desítky jehel.

"Jméno za jméno, duše za duši. Pakt je uzavřen."

Víc už neslyšela. Tma ji pohltila, když se propadla se do bezvědomí.