Aconitum - kapitola 11.

Anotace: A nemoc opět zvítězila, snad už na dlouhou dobu naposledy a budu se moct vrátit k pravidelným týdenním updatům.

Probudil ji zvuk vlastního nadechnutí. Zamrkala a naplno otevřela pálící oči. Bylo to zbytečné – mezi temnotou za zavřenými víčky a mezi skutečností nebyl žádný rozdíl. Ležela na zádech, neschopná určit, kde končí její tělo a začíná nicota kolem. Tma byla všude a zdálo se, že se pohybuje, téměř dýchá s každým jejím výdechem, plíživě se přibližuje a odtahuje, jako kdyby si hrála. Nebylo tu nic, žádný náznak světla, žádný záchytný bod, jen ta hluboká, dusivá čerň.

Pomalu procitala a začala si uvědomovat chlad kamenné podlahy, na které ležela. Zkusila se pohnout a zalila jí vlna bolesti. Spolu s bolestí si ale začala uvědomovat i něco dalšího. Hluboko uvnitř jejího vědomí se rozpínala cizí mysl. Podobala se šimrání nebo spíš svědění, které nemohla poškrábat. Čím víc se probouzela, tím víc se vlnilo, svíjelo a prolínalo s jejími vlastními myšlenkami. Rukama se chytla za hlavu a schoulila se na bok do klubíčka. Najednou měla pocit, že se její lebka neúměrně zvětšuje a že musí každou chvíli prasknout jako kaštan v ohni. Každý úder srdce jí vystřeloval bolest do spánků a kůži měla podivně horkou a citlivou. Její vlastní mysl se tříštila a místo ní ji zaplavovaly syrové představy a dojmy, které bodaly jako ostré nože a zbavovaly ji rozumu.

Pryč, jdi pryč!

Snažila se všechno to cizí a nezvyklé potlačit a vyhnat ze své hlavy. Skrz bolest se jí ze rtů vydral zoufalý příkaz.

"Dost!"

Byl to jen slabě znějící nářek, ale i to jedno jediné slovo stačilo, aby se cizí vědomí stáhlo zpět do koutů její mysli a bolest se změnila na lehké škubání za neviditelné nitky myšlenek.

Pokusila se posadit. Prsty se křečovitě opírala o kamennou zem, ale třásly se jí pod vahou jejího vlastního těla. Vlasy se jí lepily ke zpocené kůži, žaludek se houpal jako na vodě a v ústech a nose cítila kyselou pachuť žaludečních šťáv. Cosi cizího, neklidného, co si našlo domov v jejím nitru, se jí s vtíravým nutkáním podbízelo: Zavolej mě, abych ti pomohl.

Vzpomínky se jí vracely po kouscích, rozmazané a zmatené, jako by se dívala skrz špinavé popraskané sklo. Útržky obrazů a pocitů, které se jí pomalu skládaly dohromady – tančící stíny, pocit pálení v prstech a okamžiky bezmoci se prolínaly a mátly ji. Mezi tím vším se náhle objevil obraz zářících očí a vysloveného jména.

Jako ledová sprcha ji zasáhlo uvědomění si, že něco musela udělat velmi, velmi špatně. Démon. Byla to jeho přítomnost, která se teď proplétala s jejím vědomím. Jeho mysl. Nesloužil jí – byl v NÍ.

Další zatahání a ozvěna smíchu, tichá jako šum větru v suchých listech. Nedokázala určit, jestli ho opravdu slyší, nebo jestli je to jen další představa. Ruce se jí roztřásly ještě víc. Nebyl JEN v ní, splynul s její myslí. Tiše sledoval, čekal a vnímal i to, co nebylo vysloveno.

"Podvedls mě," zašeptala.

Odpověď cítila dřív, než ji slyšela. Nesouhlasná vlna odporu jí proběhla myslí a zanechala za sebou chladnou stopu nelibosti.

Hořkost jí svírala hrdlo. Nebyla schopná říct, kde je hranice mezi jejím a démonovým vědomím. Přišlo jí to nespravedlivé. Během uplynulých let ztratila mnoho, a teď i vlastní svobodu mysli? Tohle není to, co čekala. Hořkost se mísila s hněvem, který však slábl, vytrácel se, a místo něj zůstávala jen prázdnota.

Co mi zbylo?

Přes mysl se jí převalila záplava tepla, jako kdyby ji někdo zabalil do hřejivé deky. Nové zatahání, nové pobídnutí: Nech mě, ať ti pomůžu.

Znovu se pokusila pohnout a vstát, ale tělo ji neposlouchalo. Zatnula zuby. Cítila, jak na ni čeká, klidný, nezúčastněný, ale přesto přítomný. Spolkla všechnu hořkost jako jed pálící v krku. Potřebovala ho.

"Flaethrune-"

Náhlý pocit spokojenosti v ní tiše zavrněl jako předení kočky. V temnotě se objevily bíle žhnoucí oči.

"Jakou službu žádáš?"

Olízla si suché, bolavé rty. "Světlo."

Mihotavá, mrtvolně bledá záře se pomalu rozlila místností a odhalila démonovu postavu – zdál se jí najednou menší a víc určitý, spletený ze stínů do figury člověka.

"Pomoz mi vstát."

Démon zavrtěl hlavou. "Nemůžu, nejsem fyzický. Přijmi mě. Stále mě odtlačuješ pryč."

Nita se zhluboka nadechla. Uvědomila si, že má pravdu – celou dobu proti jeho vědomí bojovala jako proti něčemu odpornému. S výdechem se podvolila.

"Dobře," zašeptala.

Strhla hranice své mysli a Flaethrunova přítomnost se v ní rozprostřela – ne jako vetřelec, ale jako jemná, chladivá vlna, která se proplétala s jejími myšlenkami. Projelo jí mrazení, ale tentokrát to nebyl odpor. Spíš to bylo jako nečekaný dotek něčeho neznámého, tajemného a syrového. Jeho síla, jeho podstata ji hladila a pohlcovala. Zavřela oči a dovolila tomu pocitu přebít její vlastní vůli. Flaethrunovo vědomí bylo plné protichůdných pocitů, jako noc a den, černá a bílá. Naděje se mísila se zoufalstvím, vděčnost se záští, obdiv s opovržením, blízkost s odcizením.

Okolo pasu ucítila téměř něžné obejmutí. Ztuhla a vytřeštila oči – úponky stínů se okolo ní vlnily a snažily se jí pomoct vstát. Jenže jakákoliv forma cizího dotyku v ní vyvolávala paniku.

"Nech mě!"

Stíny kolem ní se na okamžik stáhly pevněji, než náhle povolily a dotek zmizel.

"Chtěla jsi mou pomoc, nebo ne?" Hlas byl uštěpačný, jako by se vysmíval jejímu strachu. Jízlivost ale hned vystřídala jemnost a citlivost. "Mě se bát nemusíš."

Několikrát se musela zhluboka nadechnout, než se uklidnila a přikývla. "Pomoz mi."

"Samozřejmě, má paní."

Zasyčení bylo plné jedu. Stíny ji však nadzvedly jemně a držely ji, aby znovu neupadla. Motala se jí hlava – nevěděla, jestli je to z vyčerpání nebo z protichůdných návalů Flaethrunových emocí.

"Vidíš? Starám se o tebe," pronesl tiše, jeho hlas se pohupoval mezi ironickým uspokojením a něčím, co připomínalo pečující tón.

Nita se otřásla. Proč jen musela vyvolat zrovna bytost, která v sobě nese tolik rozporů? Cítila jeho pobavení.

"Jak dlouho... jak dlouho jsem tu ležela?"

Flaethrun naznačil gesto připomínající pokrčení ramen. "Hodiny."

V hrdle ji pálilo a vnitřnosti se jí bolestivě svíraly. Na zápěstích jí začaly vystupovat modřiny a krev na bosých chodidlech měla zaschlou. Cítila se špinavá nejen navenek, ale i uvnitř.

"Musím se umýt."

Flaethrun souhlasně pokýval hlavou a svými stíny jí pomohl vyjít na chodbu. Jeho pohyby připomínaly lidskou chůzi, ačkoliv se nedotýkal země a kroky nevydávaly žádný zvuk. Zato její kroky se nesly šouravou ozvěnou. Tělo jí bolelo při každém pohybu a kdyby ji Flaethrun nepodpíral, nebyla by schopná jít sama. Nešla směrem k lázni společné pro učně – mířila k opuštěné a napůl zavalené části katakomb, kam nikdo nechodil. Tady, mezi starými komnatami, byla cisterna – jednoduchá kamenná nádrž, široká a hluboká, vytesaná přímo do podlahy. Nad ní visely velké železné kruhy, na kterých kdysi byla lana se džbery pro nabírání vody. Lana už se dávno rozpadla, ale voda, která naplňovala cisternu, byla čerstvá a mrazivá jako smrt. Nita si nebyla jistá, odkud bere.

Zastavila se u okraje nádrže.

"Uměl bys ji ohřát?"

Vyslal k ní jen pocit zamítnutí.

"Tak co vlastně umíš?"

Zklamaně se posadila a se zatajeným dechem ponořila nohy dovnitř. Do očí jí vyhrkly slzy, jak se jí chlad vody zabodal do kůže.

"Ledasco... třeba manipulovat. Se stíny, s prostorem..." nechal svou větu nedořečenou. "Půjdeš tam oblečená?"

Zrudla. Flaethrunův hlas byl tichý, klidný, ale přesto v sobě nesl podtón pobavení. Chtěla mu něco odseknout, ale došlo jí, že všechny její myšlenky a náznaky protestu už si přečetl. Žádné soukromí už pro ni neexistovalo, stud neměl smysl.

"Ne," gestem mu naznačila, aby jí znovu pomohl vstát a vysvlékla se.

Špinavé a propocené šaty z ní spadly a Nita opatrně a pomalu vstoupila do cisterny. Chladná voda ji pevně sevřela a připravila o dech. Ledová bolest se jí zakusovala do kůže, ale zároveň ji očišťovala, jako by z ní vytahovala veškeré zbytky utrpení. Smývala ze sebe krev a špínu spolu se stopami černých myšlenek. Nakonec se pod hladinu ponořila celá a nechala vodu, aby jí zaplnila i nos a ústa. Díky chladu je Nitino vědomí projasnilo a když se znovu vynořila nad hladinu, našla v sobě novou sílu.

Vylezla z koupele a s přemáháním se znovu oblékla. Flaethrun na ni celou dobu hleděl a mlčel.

"Jak to, že tě vidím? Ostatní warlockové nechodí se svými démony v závěsu."

Nita nebyla schopná rozeznat, jestli se Flaethrun usmívá, nebo mračí.

"Vidíš mě, protože jsem částí tebe. Démoni ostatních warlocků jsou... jiní."

Nita sevřela rty. Flaethrunův způsob, kterým odpovídal, v ní vyvolával směs frustrace a zmatku. Démon pokračoval dál, ale v jeho hlase byla známka pobavení, jako by se dívce vysmíval. "Já jsem víc než jen tvůj démon. Jsem tvůj stín. Jsem tvoje síla. A jsem taky tvůj největší nepřítel."

"Jak to myslíš?" zeptala ze zprudka.

Flaethrun se široce usmál a naklonil hlavu na stranu. "Nechceš se jim pomstít? Nechceš se zbavit své slabosti tím, že se zbavíš jich? Pomůžu ti s tím. Zničím je. Ale zničím tak i tu část tebe, která ještě doufá, že bys mohla být člověk. Tím získáš svobodu, moc."

"Zmiz."

Zklamání a pobavení. Démonovo tělo se rozplynulo, ale jeho myšlenky zůstaly jako neviditelné pokušení.

Nemůžu zmizet, jsem tvou součástí. Přemýšlej nad tím. Vím, že tě to láká.

"Ne."

Takže jim odpustíš?

Nita ztuhla. Odpustit? To slovo jí znělo v hlavě jako ozvěna. Odpustit? Mohla by se jim podívat do tváří a odpustit? Jen při té myšlence se jí znovu zvedal žaludek. Dlaně se jí sevřely v pěst a nehty se jí zaryly do kůže, ale nedokázala najít odpověď.

A pak jí Flaethrun podsunul vzpomínky. Nezvané, ostré a trýznivé jako čerstvé rány. Svištění šípů a bratrova krev. Meč lesknoucí se otcovou krví. Bolest a bezmoc.

Odpustíš i tohle? Flaethrunův hlas v jejím nitru byl měkký, ale nesl v sobě jemný závan triumfu. Zněl, jako by už znal odpověď, jako by čekal jen na to, až si to přizná sama. Můžeš jim odpustit, stát se trpící mučednicí... Vezmi na sebe viny jiných, odpusť jim. Buď lidská.

Lidská?! Cítila, jak se v ní něco mění, jak se její duše uzavírá a zatvrzuje. Zhluboka se nadechla a dovolila hněvu, aby v ní rostl jako jedovatý plevel.

Řekla jsi, že nechceš být slabá. Abys už nikdy nebyla oběť, abys měla sílu...měli by se tě bát. Vím, kde jsou, dovedu tě za nimi.

Démon se odmlčel, jeho vědomí v ní přesto pulzovalo a stále ji svádělo.

Chtěla odpovědět, ale slova jí zamrzla v hrdle. Flaethrun cítil její pochybnosti a jemně, ale neústupně se vpletl do jejích myšlenek.

Zavedu tě za nimi, aby ses mohla rozhodnout.

Beze slova následovala nenápadné popotahování, které ji vedlo podzemním bludištěm. A pak je uslyšela – jejich smích se nesl chodbou a jeho ozvěna v ní probouzela nové záchvěvy hněvu.

Rozdrť jejich bezstarostnost...anebo ne, nech je žít a pozoruj jejich pokání.

Na okamžik se zastavila a pevně zavřela oči.

Je na tobě, ty máš moc nad jejich osudem.

"Zmlkni," zasyčela.

Flaethrun se jí vysmál, ale odmlčel se.

Vstoupila za nimi do místnosti. Bylo to jedno ze skriptorií, menších místností vyhrazených pro práci s knihami a svitky. Stěny byly lemovány vysokými policemi, plnými zaprášených svazků, a ve vzduchu visel těžký pach starého papíru. V koutě u jednoho z dřevěných stolů seděli ti dva.

Uvědomila si, že ani nezná jejich jména. Na okamžik ztichli, když ji uviděli. Sklouzla po nich pohledem. Jen o něco málo starší mladíci, kteří na první pohled působili klidně a nevinně, rozesmátí nad zpola popsaným svitkem.

"Přišla sis pro druhé kolo?"

Vyšší učeň se pohrdavě zasmál, vstal od stolku a vykročil k ní.

Už ses rozhodla? Flaethrunův hlas jí zazněl v hlavě, chladný a klidný. Čekal.

Najednou se cítila lehká. Viděla v jejich tvářích, že ti dva nelitují toho, co jí provedli. Lidská zkaženost a chtíč jim křivily tváře.

Ano, přikývla v duchu.

Mladík k ní došel a položil jí ruku na rameno. Nita neucukla. Místo toho se její oči zúžily, dech se prohloubil a ústa se jí stáhla do úsměvu. Učeň chtěl něco říct, ale hlas mu z hrdla nevyšel. Ani nestihla myšlenku zhmotnit v slova, jenže Flaethrunovi stačilo jen vycítit její přání. Prsty se jí rozpálily, zatímco temné stíny se kolem mladíkova těla začaly plazit a obmotávat ho jako plášť. Prostor okolo jeho hrdla se začal neúprosně stahovat a stahovat. Dívala se mu do vytřeštěných očí a napadlo ji, jestli by mohly prasknout jako bubliny na mořské pěně.

Zmítal sebou ve snaze osvobodit se z neviditelného sevření a upadl na zem. Přitom ji zasáhl kopancem do nohy. Nita jen zkřivila ret.

Zrychli to.

Kosti zapraskaly a mužovy končetiny se přitiskly k tělu. Nebo k tomu, co bývalo tělem.

"Co to-"

Druhý učeň, který dosud jen nevěřícně zíral, teď vyjekl a v panice se přikrčil u zdi. Ani se nepokusil přivolat své démony na pomoc, jeho strach ho ochromil.

Chceš to dokončit, nebo ti to stačilo a dáš mu milost? Flaethrunův hlas v její hlavě zněl zlomyslně.

Zbav mě ho.

Tahle slova byla jediným rozkazem, který potřeboval.

Stíny se rychle obtočily kolem druhého učně, sevřely ho jako smyčka. Z jeho úst se vydralo zalapání po dechu, když cítil, jak se jeho tělo neúprosně stlačuje, jako by se samotný prostor kolem něj zmenšoval, dusil ho. Kosti praskaly.

Nita se zhluboka nadechla a ucítila, jak se jí tělem rozlévá podivná radost. Prsty se jí třásly, když se dotkla svých tváří a došlo jí, že se směje.

V hlavě jako by jí vybuchlo ticho. Flaethrun už nic neříkal, přesto cítila jeho potěšenou přítomnost. Ti dva se nehýbali, byli jen hromádkou podivně zmuchlaného masa obaleného látkou prosakující krví.

Rukou si přejela po čele a ucítila studený pot. Nevěřícně zírala na své lesknoucí se prsty, jako kdyby nebyla schopná pochopit, co se vlastně stalo. Myšlenky jí hlavou proudily jen pomalu.

Flaethrunovo vědomí ji zatahalo a Nita si uvědomila, že v místnosti je ještě někdo další.

Nicholas.

Stál opřený ve stínu dveří. Neviděla mu do tváře, ale z ležérního držení těla a z jeho paží klidně složených na prsou poznala, že tam stál už delší dobu. Viděl to.

"Ukliď po sobě."

To bylo jediné, co jí řekl. V hlase mu jasně rezonovala zlost, ale bylo tam ještě něco, co nedovedla určit, dokud se neodtáhl od dveří a na tvář mu nedopadlo světlo. Překvapeně zamrkala. Nebyl to jen vztek, a i když se snažil schovat své emoce za strnulou masku, Nita v něm četla jako v knize. Zlobil se na ni – za to, že to dokázala, že dokázala ovládnout svého prvního démona a horní ret se mu chvěl v pohrdání nad jejím úspěchem. Oči měl přivřené výsměchem, ale vráska mezi obočím jí prozradila, že už přemýšlí nad tím, jak ji využít. Nikdy ji nepřijme jako rovnocennou.

Věděl to.

To uvědomění ji mrazilo víc než ledová voda cisterny. Dech se jí na okamžik zatajil a narovnala se. Věděl, co se jí stalo. Co jí provedli. Možná to dokonce i tušil předem, ale neobtěžoval se zasáhnout. A teď v jeho očích nebyla ani stopa lítosti. V duchu ho vyzývala, aby něco řekl, aby vyvrátil její domněnku, ale Nicholas mlčel a jeho pronikavý pohled se upíral do Nitiných očí.

Nevyvrátil to. Nehrál si na nevinného. Mlčel a svým mlčením se doznával.

Nita cítila, jak se uvnitř její duše něco znovu láme. Flaethrun se radostně zatetelil, jak se veškerý její vztek a frustrace přeměnily v chladnou nenávist...a klid. Vydechla a z tváře jí zmizely všechny emoce.

Nicholasův pohled ji neustále sledoval a v tichém souboji teď očima on vyzýval ji. Nita mu ale žádnou reakci nedala. Najednou viděla skrz něj víc, než kdykoliv předtím – jeho manipulace, lži, zesměšňování a podceňování...a v tu chvíli pochopila, že teď nad ní ztratil moc, i když si to ještě ve své zaslepenosti neuvědomoval.