Aconitum - kapitola 12.

Sluneční světlo se nesměle prodíralo přes ranní mlhu, jejíž cáry se válely nad vodními kanály. Nita přivírala oči a snažila se udržet s Nicholasem krok, ale v novém oblečení se jí to moc nedařilo. Dnes ji vzal poprvé na zasedání královské rady a místo toho, aby cítila uspokojení nebo radost, že po dlouhých letech může konečně vyjít z podzemí, připadala si znovu jako neohrabané dítě. Šaty, které jí Nicholas před odchodem vnutil, byly těžké a nepraktické, tmavá látka na jejím hubeném těle neforemně visela a s každým krokem se jí sukně motala pod nohy.

Panenka vyšňořená na ples. Pravá dáma.

Flaethrunův hlas se jí posměšně ozval v hlavě. V uplynulých měsících už si na jeho neustálou přítomnost a uštěpačné vrnění zvykla. Už ho neodmítala, nevytlačovala pryč - přesto někdy cítila, že s ní jeho vědomí bojuje. Občas na ni Flaethrunovy myšlenky naléhaly natolik, že ji prudce rozbolela hlava. Jako kdyby ji drtily neviditelné ruce a tlačily její vědomí do nejzazšího kouta. V ten moment přestávala vidět - svět se rozmazal, světelné skvrny se jí míhaly před očima a nakonec ji pohlcovala temnota. Jediné, co jí v takové chvíli dokázalo pomoct, byl chlad nebo fyzická bolest.

"Tyhle šaty nejsou já," zabručela tiše.

Správně, zabroukal Flaethrun a zalila ji vlna jeho spokojenosti. 

Zato Nicholas ji přejel pohledem plným nevole a zrychlil krok. Nita pevně sevřela rty. Snažila se, jak jen mohla, aby nikdy před Nicholasem nedala najevo, že slyší Flaethruna ve své hlavě. Ostatní warloci své démony tímhle způsobem neslyšeli a Nita si nebyla jistá, co by jí Nicholas mohl udělat, kdyby se o jejím spojení s Flaethrunem dozvěděl. To poslední, co potřebovala, bylo, aby ji někde zavřel jako nepovedený experiment. Nicholas si před ní pečlivě střežil rozsah svých schopností, a ačkoliv pochopila, že Flaethrunova manipulace stíny a prostorem je vzácná a silná schopnost, netušila, jestli se Nicholasovi vyrovná.

Stoupali do mírného svahu podzámčí. Ošuntělé dřevěné a kamenné domy vystřídaly honosné rezidence s rozsáhlými zahradami. Probouzející se město začínalo hlučet, ulice ožívaly a Nita klouzala pohledem po lidech, jak se zdraví a vyměňují si zdvořilostní fráze. Vzpomněla si na ten den, kdy Roviskem procházela na svátky podzimní rovnodennosti - tehdy zvědavě a dychtivě pozorovala všechno a všechny. Dnes cítila jen chladnou prázdnotu a odcizení. Než došli k branám zámku, slunce už rozpustilo všechnu mlhu a Rovisk, oděný do lesku nového rána, se rozprostíral pod nimi. 

Nádvoří zámku bylo téměř prázdné a tiché. Dominovaly mu dva mohutně vzrostlé tisy, které jako mlčenliví strážci hlídali hlavní vchod. Nicholas ji ale vedl k bočnímu křídlu a kamenným schodům, ještě vlhkým od ranní rosy. Sluha jim otevřel velké dveře, aniž by na ně pohlédl. Když prošli vchodem, Nicholas se zhluboka nadechl a na okamžik se zarazil, jakoby vstřebával atmosféru prostoru. Očima přelétl staré tapisérie na zdech a sám pro sebe přikývl.

Vidíš ho? uchechtl se Flaethrun v její hlavě. V hloubi duše věří, že mu to tu patří. 

Nakonec Nicholas přejel Nitu hodnotícím pohledem a jeho tvář se zkřivila. Bylo jí jasné, že má nějaký plán - proč by ji jinak dnes bral s sebou?

Možná ti jen chtěl provětrat hlavu. A možná-

Dost! odsekla v duchu, než ji mohl vtáhnout do další hry slov.

"Nemluv, dokud tě někdo nevyzve," prohlásil Nicholas ledovým tónem. "A věř mi – nikoho nebude zajímat, kdo jsi, pokud to neřeknu já."

Mlčky přikývla a následovala ho k vysokým, zdobeným dveřím zasedací síně.

A kdo jsi, Nito? začal jí Flaethrun šeptat v hlavě, na každé slovo dával důraz jako komediant na tržišti. Odpověz mi – warlock, obyčejná dívka, blázen?

Odpověděla mu jenom pevnějším stiskem rtů. 

Nicholas do sálu vstoupil chůzí plnou samozřejmé nadřazenosti. Nita zůstala o krok pozadu a zaskočeně klouzala pohledem po obrovské místnosti. Uprostřed místnosti stál masivní, podlouhlý stůl z tmavého dřeva, shodného s obložením stěn sálu. Ze stropu visely masivní železné lustry s voskovými svícemi, teď zhasnutými. Velkými skleněnými okny dovnitř pronikalo ostré ranní slunce a odráželo se od šperků, které zdobily hrdla a prsty snad všech přítomných. 

Všech kromě tebe, ozval se znovu Flaethrun.

Nita se s údivem rozhlížela, zatímco se šlechtici, odění do zářivých látek v pestré škále barev, shlukovali v tichých skupinkách. Tlumené hlasy a občasný smích naplňovaly prostor a nikdo z nich si jí nevšímal, jako by byla neviditelná - přesně jak říkal Nicholas. Přesto měla dojem, jako kdyby na ni všichni hleděli. Její šaty, i když nové, se zdaleka nemohly rovnat honosným róbám přítomných dam. Uvědomovala si, jak se jí začínají potit ruce a nový, tvrdý límec šatů ji nepříjemně škrábe na krku. Když vykročila dál do místnosti, oči šlechticů se na ni krátce stočily – jen rychlý pohled a mihnutí téměř nepostřehnutelného úšklebku na některých tvářích. A pak se opět odvrátili, jako by tam vůbec nebyla. Napjatě stála vedle Nicolase, který v davu působil jako jeho neodmyslitelná součást. Přesto si všimla, jak na něj ostatní pohlíželi – ne s respektem, ale s opovržením skrytým za formální zdvořilostí. 

Podívej se na ně, ozval se Flaethrunův hlas s náznakem pobavení, které v ní bublalo jako jed. Jsou křehcí jako voskoví panáčci, a přitom si myslí, že jsou víc než ty.

Nita se kousla do rtu, ale neodpověděla mu. Měla pocit, že její kůže je příliš těsná a tlak, který pociťovala na hrudi, se s každým dalším pohledem, který ji míjel, zintenzivňoval a stahoval ji jako neviditelné lano. 

Mohla bys je rozdrtit. Všechny. Hned teď-

Flaethrunovu myšlenku přerušil hlasité klapnutí a zavrzání otvíraných dveří. Na protější straně sálu se rozestoupili šlechtici a udělali místo pro velmi starého muže. Jeho shrbené tělo připomínalo ohnutý strom na pokraji pádu. Dva sluhové jej opatrně podpírali a trpělivě čekali na každý jeho vratký krok. Obličej měl vrásčitý a bledý, zdál se být spíš maskou než tváří živého muže. 

Lidé se začali uctivě uklánět a Nita je nechápavě pozorovala. Proč se uklánějí téhle staré nemohoucí figurce?

Asi proto, že je to král, zazněl jí Flaethrunův tichý, posměšný šepot v hlavě.

Vrhla rychlý pohled na Nicholase. V jeho očích četla velkou dávku nenávisti, přesto i on sklopil hlavu, i když jen o zlomek. Napodobila ho, chladnou úklonou, která neměla s úctou nic společného. 

Šlechtici usedli ke stolu a jednání započalo. Nita zůstala stát po boku Nicholase, který se tvářil tak povýšeně, jak jen mohl. Navzdory jeho pohrdavé a klidné masce však jasně cítila napětí, které z něj vyzařovalo. Pohledem propichoval každého zasedajícího dvořana. Bylo patrné, že ho mezi sebou nechtěli – a že to věděl až příliš dobře. 

Jednání bylo dlouhé a nesnesitelně nudné. Rada probírala vše od posledních rozpočtů na vojenské zásoby až po znepokojivé zprávy o blížícím se moru, který vpadl do vesnic v oblastech hraničících s územím Starších. Zasedající zvažovali, jak s infikovanými vesnicemi naložit a jestli je prostě nevypálit, aby se nemoc nedostala až ke dvoru. Hlasy plné předstírané péče o poddané se mísily s cynickými návrhy, že by taková katastrofa mohla uvolnit zemi pro nové osadníky – hlavně válečné uprchlíky, těch měl Rovisk víc než dost.

Občas se zdálo, že starý král usnul, jeho hlava poklesla a víčka se mu zavřela, ale kdykoli někdo vyslovil něco příliš přímého, trhl sebou, a na okamžik se jeho oči zaostřily, aby jedovatě sledovaly řečníka. 

Nita postupně přestala vnímat probíhající jednání. Slova kolem ní se změnila ve vzdálené ševelení, zatímco očima líně přejížděla z jednoho dvořana na druhého. Flaethrun každého z nich uštěpačně okomentoval a několikrát jí navrhl, jestli by nebylo lepší je všechny prostě rychle zabít. Už delší dobu si musela co chvíli protahovat záda a nohy ji začaly pálit od dlouhého stání. V tom se však její pohled střetl s očima mladého muže, sedícího nedaleko krále. Měl ostré rysy a jemně snědou pleť, která v kontrastu s místností plnou bledých tváří působila živě. Sytě tmavé vlasy mu rámovaly obličej s přesnou elegancí. Byl ztělesněním lidské krásy a ctnosti – jeho oči zářily inteligencí a pronikavostí, ale měly v sobě i jistou tichou laskavost, která Nitu překvapila. Nitina mysl se na okamžik zastavila, uvězněna v jeho pohledu. Byl upřený přímo na ni, zkoumavý a přesto vlídný a důvěrný. Pak se usmál. Sotva znatelně, ale právě natolik, aby ji to zmátlo a přimělo rychle odvrátit oči. Cítila, jak jí horkost stoupá do tváří a s pohledem sklopeným k zemi si mimoděk sáhla na vlasy – rozcuchané a neuspořádané, zdaleka ne tak uhlazené a elegantní jako účesy ostatních žen. Mezi nimi působila jako neupravený přízrak. 

Kvůli němu bys rudnout neměla, ozval se Flaethrun v její mysli samolibě. To je králův vnuk, princ Irij.

Jak to víš?! obořila se na něj v duchu.

Na rozdíl od tebe poslouchám, odvětil Flaethrun suše. Stačí se podívat, jak se všichni kolem něj otáčejí – samé úsměvy, skloněné hlavy. Král už dlouho nevydrží… a pak, ať žije nový král. Flaethrunův hlas zněl zlověstně.

Nita si dovolila podívat se na prince ještě jednou - ten už však živě debatoval se svým společníkem a Nity si nevšímal.

Hlasy kolem stolu zesílily. Vypadalo, to, že jednání skončilo - dvořané se uvolněně opírali na svých židlích a někteří se už zvedali k odchodu.

"Ach, ještě moment!"

Jeden ze šlechticů zvedl ruku a naznačil ostatním, aby se posadili zpět. "Málem bychom zapomněli na Nicholase!"

Síní zazněl smích a starý král upřel své zakalené oči na warlocka. Nita si všimla, jak Nicholasovi zaškubal koutek úst, a zbledla. Tohle gesto znala.

"Nicholas se opět odvážil mezi nás a přivedl si… cosi, co snad nazývá svou nadějí."

Tentokrát zněl smích šlechticů otevřeně pohrdavě, plný pobavení a odporu. Pozornost všech se upřela na ni a Nita si nevědomky přitáhla plášť blíž k tělu.

Zab je! Flaethrunův hlas zařval vzteky. Rozdrť je za jejich pohrdání!

Třásly se jí ruce, ale než se stihla vzpamatovat, Nicholas promluvil hlasem chladným a ostrým jako led: "Ano, naději."

Jeho slova se nesla sálem a smích kolem rázem utichl.

"Naději?" ozval se jeden ze starších dvořanů a pobaveně se na židli překlonil. "Ach, Nicholasi, vy a vaši warlockové… jste už jen trosky minulosti. Dřív jste nás chránili, ale teď? Teď jste jen paraziti našeho království, bez užitku a vážnosti."

Nicholas, koutky úst zkřivené v pohrdavém úsměvu, pomalu pozvedl hlavu. "Říkal jste něco o parazitech, lorde La Chaute?"  Jeho hlas byl tichý, ale v tom tichu, jaké v síni zavládlo, zněl hlasitě jako hromobití. "Mohu vás ujistit, že tihle paraziti zůstávají tam, kde z nich máte užitek. V katakombách, mezi knihami a démony, o kterých vy a vaši zdegenerovaní příbuzní víte jen tolik, že vás kdysi udrželi při životě."

Šlechtici si vyměnili pohledy a na jejich tvářích se objevil pobouřený výraz. Jeden z mladších zástupců sedících blíž králi si odkašlal a přimhouřil oči. 

"Pokud má být tento… výplod katakomb-" škubl hlavou směrem k Nitě "-důkazem vaší síly, Nicholasi, pak by měla být schopna čelit nějaké skutečné zkoušce."

Ostatní spokojeně přikývli a mumlali souhlasná slova.

Nicholas se pousmál, ale jeho úsměv byl nebezpečný jako nabroušená ocel. "A pokud uspěje? Co pak warlockové od koruny získají?" Jeho oči zůstaly upřeny na starého krále, jako by odpověď očekával pouze od něj. Šlechtici si mezi sebou vyměnili pohledy, někteří se ušklíbli a jiní jen s nezájmem mlčeli.

Nitě najednou došlo, proč ji s sebou vzal. Byla jako zvířátko, schválně neupravená a zanedbaná, aby její přítomnost působila uboze a bezvýznamně. Nicholas si vše naplánoval - sám pak mohl triumfovat, kdyby později překonala jejich očekávání.

Takže tohle je důvod, proč tě nechal vypadat jako zuboženého psa, posmíval se Flaethrun v její hlavě. Chtěl z tebe udělat snadný cíl, někoho, nad kým mohou zlomit hůl… Poté hlas ztišil, skoro jako by k ní šel blíž a vydechl jí svá další slova přímo do ucha. Jenže někdy je užitečné být podceněn.

Hrdlo se jí stáhlo úzkostí, zatímco vstřebávala to trpké poznání. Na chvíli si dovolila snít, že ji sem přivedl jako svou učednici. Ne, přivedl ji sem jako prázdné plátno, připravené k tomu, aby si na něm každý vylil svou zášť a pohrdání. A aby, až ji pošlou na zkoušku a ona uspěje, mohl s blahosklonným výrazem tvrdit, že on v její úspěch věřil.

Ubohý plán, pro něj tak typický, pokračoval Flaethrun kousavě. Mohl zvolit daleko jemnější cestu. Ale ne, on tě raději vystaví jako svou loutku. To se necháš takhle využít?

"Co bys chtěl?" ozval se chraplavý hlas starého krále.

Nicholasovi se v očích zaleskl triumf. "To, co warlockům náleží. Vláda nad Staršími."

Král zkřivil ret v úšklebku, jakoby ho Nicholasova žádost napůl pobavila, napůl pohoršila. "Uvidíme."

Pak obrátil pohled k Nitě. Jeho oči byly mdlé a podlité krví, ale něco v jejím podvědomí se otřáslo a přikrčilo strachy. "Doprovodíš vojáky na východní linii. Ať tvá přítomnost přinese důkaz, že jste své moci hodni."

Ačkoliv jeho skřípavý stařecký hlas postrádal pevnost, v okamžiku, kdy na ni promluvil, něco se v ní prudce pohnulo. Jako by se její mysl ocitla v sevření neviditelných spárů, lebkou se jí prohlana bolest a s každým tepnutím krve ve spáncích se šířila dál. Flaethrun se začal svíjet a kroutit. 

Nedovol mu to! Nenech ho, aby nás ovládal!

Vzdor v jeho hlase slábl a hroutil se pod tlakem královy přítomnosti. Chtěla odporovat, chtěla utéct nebo vykřiknout, ale tělo ji zradilo. Bolest se stupňovala, neúprosně se zabodávala do jejího vědomí jako střepy. Zalapala po dechu a zavřela na okamžik oči. 

V tu chvíli ucítila na rameni Nicholasovu ruku. Pevně ji stiskl v gestu, které si nemohla vyložit jinak než jako příkaz.

Hlas jí přeskočil, když ze sebe vysoukala jednoslovnou odpověď. 

"Ano."