Jinam

"Tak a je to tady," povzdychla si a zaklapla kufr.

Nikdy nemyslela, že by k tomuto mohlo dojít. Vlastně nad tou možností ani pořádně nepřemýšlela, protože se to zdálo tak absurdní, že jí to nestálo ani za smítko pochybností. Měla být vděčná a ze všech nejsilnější. A přesto se dostala tam, kde je. Má sbaleno a odchází jinam. Není cesty zpět.

Vzala kufr a zahloubaná do vlastních myšlenek odešla z domu. Měla ten dům moc ráda, strávila v něm poměrně dlouhou část svého života. Věčnost bytí ale vylučuje stabilitu, takže věděla, že jednou bude muset odejít. Jen nečekala, že takto, a tak brzy.

"Děkuji." Šeptla s pohledem upřeným na dům, otočila se a pomalu odcházela.

Nebyla si jistá, co bude dál, ale obavy neměla. Ze všech bytostí tohoto světa byla jediná, kdo nevěděl, co to obavy jsou, neznala ten pocit a nikdy tomu úplně nerozuměla. Cítila jen smutek kvůli tomu, co se chystala udělat. Věděla, že nemá na výběr a už tu pro ni není místo. Byla by však ráda, kdyby to bylo jinak a mohla by tu zůstat napořád, jak si vždycky myslela, že to bude.

Došla na louku plnou lučních květin a bzučícího hmyzu. Drobná oáza života a všech s ním souvisejících krás. Usmála se, jak spolu s její přítomností pozvolna narůstá krása místa. Znovu ji však pohltil smutek, když si uvědomila, jaké to asi bude až odejde. To už ale mají na starost jiní, jejichž moc nyní sílí a kteří převezmou její místo. Přese všechnu nelibost nezbývá než to přijmout.

Chvíli si pohrávala s květinami a snažila se v mysli uchovat co nejvíce z tohoto okamžiku. Nemohla však otálet o moc déle. Zhluboka se nadechla, na chvíli zadržela dech a naposledy se rozhlédla kolem sebe. Po tváři jí stekla slza a spolu s výdechem se začala pozvolna rozplývat až tam po ní nezbylo vůbec nic.

Louka náhle povadla a ztichla. Vše jako by se na chvíli zastavilo a pak odevzdalo stesku. Jaké to jen bude teď? Co bude dál? Můžeme tu bez ní vůbec být? Měli bychom?

Vyvolá to spoustu otázek, když svět opustí Naděje.