Hudba sfér

Svit měsíce nad krajem, mírné šumění větru ve větvích stromů, večerní chlad. Ilona stála pod stromem a pokoušela se vcítit do toho večera. Marek odešel bez rozloučení. Už se tolikrát rozešli, přesto jí každé další odloučení přinášelo hlubokou ránu do srdce. V duchu se snažila přesvědčit samu sebe, že to přejde, že opět najdou cestu k sobě, nebyla si však jistá. Nikdy si nebyla jistá.

Otevřela dveře domu, prošla chladnou a vlhkem vonící chodbou a vstoupila do kuchyně. Bylo zde pusto a prázdno. Ve sporáku se netopilo a studené světlo zářivky nad linkou nemohlo prozářit Ilonin splín. Postavila na vařič konvici s vodou a připravila si do hrnku čaj. V očích se jí zaleskly slzy. Vešla do pokoje a usedla ke klavíru. Jen tak bez přemýšlení přejela prsty po klapkách a začala hrát. Byla to tklivá melodie přináležející k přízračnému stavu její duše.

Konvice začala pískat, Ilona přestala hrát a šla zalít čaj. Potom se i s kouřícím hrnkem vrátila do pokoje, dala na desku klavíru dečku z prostírání a postavila tam svůj hrnek. Něco ji stále nutilo hrát. Hudba tryskala z jejího nitra, byl to balzám na její rozjitřené city.

„Krásné, slečno,“ ozvalo se ode dveří, když na chvíli přerušila hru.

„Prosím? Co potřebujete? Kdo jste?“

„Jsem Lionel a přišel jsem přilákán vaší hudbou. Hrajte, prosím, dál.“

Ilona se napila čaje a opět usedla ke klaviatuře. Cítila nyní v zádech nezvaného nočního návštěvníka, jeho pohled byl ale tak nevinný, že se jen otřepala a pokračovala v rozvíjení svých hudebních kreací. Lionel poslouchal a nedal o sobě vědět. Ilona přeběhla naposledy pravou rukou po klávesách a zahrála mohutný závěrečný akord. Úplně ji to zmohlo. Pohlédla dozadu na Lionela. Usmíval se a měl ruce překřížené na prsou.

„Opravdu krásné. To jste složila sama?“

„Spíš šlo o takovou improvizaci, nejsem skladatelka.“

„Ale měla byste být. Celý svět by měl slyšet vaši hudbu. Celý váš svět.“

„Můj svět?“

„Ano, váš svět. Náš svět už tu hudbu slyšel a jistě byli všichni nadšení.“

„Tomu nerozumím. Jsme tu přece jen my dva.“

„Není to tak těžké pochopit. Vy přece taky používáte různé technické prostředky pro šíření hudby, můj národ není o nic horší.“

„Ale tady přece není žádný mikrofon, tedy alespoň o tom nevím. To není fér, natáčet si cizí hudbu, vážený pane.“

„Natáčet? Ne, nic takového jsem nedělal. Hudba se má hrát živě. Vy mi nevěříte, že?“

„A měla bych?“

„Otevřete svoji mysl a podejte mi ruku.“

Lionel natáhl ruku a Ilona celá poblouzněná vstala a vložila svoji ruku do té jeho. Svět se rozostřil a náhle bylo kolem spousta světla.

„Co se to děje?“ zeptala se Ilona vyděšeně.

„Nebojte se, slečno. Tohle je náš svět, tady vám žádné nebezpečí nehrozí.“

Teprve teď si všimla, že Lionel je neobvykle vysoký, až sošný. A měl špičaté uši. Stáli na pasece uprostřed lesa a spolu s nimi tam stála spousta dalších lidí, mužů i žen v podobném oděvu, jaký měl na sobě Lionel.

„Kde to jsme? Vypadá to jako pohádka,“ řekla Ilona.

„A kdyby to byla pohádka, vadilo by to?“

„Vy jste elfové?“

„Ano, i tak nám říkají. Především jsme děti hudby. Hudby sfér.“

„Ilúvatarovy hudby?“

„Ale ovšem! Nikdy bych neřekl, že se setkám s tak vzdělanou ženou z vašeho světa. Musím vám vzdát čest. Odkud víte o té hudbě?“

„To není z mé hlavy, vznešený Lioneli. Byl jednou v našem světě spisovatel, který dokázal dohlédnout nesmírně daleko. Ve svých pověstech popsal stvoření světa, kterému říkal Arda. Tedy jeho hmotné části. Ten svět vznikl z hudby Ainur, vznešených bytostí sdružených kolem nejvyššího, kterému také říkali Eru.“

„To je zvláštní. Tolikrát jsme už navštívili váš svět a nikdy jsme o tom neslyšeli. Mysleli jsme, že o nás nikdo neví. Vkrádali jsme se do koncertních síní a otevírali naše zvukové okno do svého světa, abychom mohli slyšet vaši hudbu. Divili jsme se, odkud váš svět bere tolik harmonie a krásy, když je tak zlý a nepřejícný. A vy dokonce víte, jak náš svět vznikl! To je neuvěřitelné.“

„Vidíte, a pro mě byl až do dnešního dne neuvěřitelný tento váš svět. Brala jsem ho jako pohádku, podobenství o lepším stvoření, které nám může být vzorem.“

Bylo vidět, že rozhovor napjatě sledují všechny bytosti na pasece. Nyní se všichni nadechli a poklonili. Ilona se poklonila jim.

„Máme vás za velkou umělkyni, slečno. Rádi bychom vám nabídli místo v našem světě. Naučíte se hrát na naše loutny a budete krásu své hudby rozdávat nám a našim dětem. Co na to říkáte?“ zeptal se Lionel dychtivě.

„To by bylo pěkné. Jenže já sem nepatřím, vy to dobře víte. I kdybych tu prožívala tu nejkrásnější pohádku, nikdy bych už nebyla nikde doma. Je mi to líto, Lioneli, ale raději mě vraťte do mého světa.“

Lionel se zachmuřil.

„To je škoda. Určitě se chcete vrátit?“

„Ano.“

„Tak budiž.“

Sluncem ozářená paseka se prolnula jakoby v pruzích se setmělým pokojem. Ilona opět stála u klavíru a večerní chlad jí připomněl realitu.

Povzdychla si a šla se připravit ke spánku. Ráno musí zavolat Markovi.