Profesor John

Fregata Arwenien zakotvila v přístavu Edhell a desítky nadšených kadetů se vyvalily do města. Měli za sebou dlouhou dobu základního námořnického výcviku v jižních mořích, kdy se museli spokojit jen s nevalným jídlem, zkaženou vodou a přísnými důstojníky. Dnes konečně dostali volno na břehu. Ve městě, kde lze najít víno, ženy, prostě zábavu.

Poručík Garner doprovodil svoji skupinu k hospodě U krále Númenoru a pak se sám vytratil za svými pochůzkami. Kadeti vpadli do hospody a zabrali stůl pod oknem v zadním salónu.

Robe Hanlin se posadil na lavici a slastně vydechl. Až do půlnoci mohli pít a užívat života. Objednal pro sebe i ostatní celý džbán vína a halasně si připíjel se svými kumpány, druhy ve službě. Ještě rok kadetky a pak místo důstojníka na některé moderní vojenské lodi. Přesně podle jeho představ.

Nalil si sklenici vína a připil na zdraví kapitána, když si všiml, že všichni ostatní zmlkli. Ke stolu kadetů se hrnulo několik mladíků s červenými šátky na krku.

„Hele, bělostromáci se nám tu vyrojili. Co tu chcete, bando mořská?“ vykřikl nejvyšší a nejmohutnější výrostek. V ruce držel hůl a mířil jí přímo na Robeho hlavu. Nějak vycítil, že Robe bude vůdce skupiny, a chtěl se prát právě s ním.

Robe pochopitelně nezaváhal. Povstal a tasil svoji parádní šavli.

„Tak poď, červený voko,“ vykřikl odvážně.

Začala mela. Šavle kadetů narážely na dlouhé hole místních, ozývaly se duté rány a první výkřiky poraněných. Rudí spustili povyk a po chvilce se zdálo, že mají navrch. Kadeti převrhli stůl a bránili se za jeho deskou. Protivníků však bylo mnoho a síly ubývaly. Pak se ozval výstřel z pistole a do krčmy vtrhla městská hlídka. Útočníci rychle schovávali hole a snažili se zmizet. Policisté sice určitě věděli, o co se jedná, ale nechávali místní výtržníky klidně odejít. Kadeti takové štěstí neměli. Museli odevzdat zbraně a nechat si nasadit pouta. Potupně je pak odvedli k jejich lodi, kde si je převzali hlídkující kolegové.

Druhý den ráno si nechal Garner nastoupit celou svoji skupinu. Procházel vztekle kolem mladých námořníků a polohlasem nadával.

„Co jste si mysleli, že děláte? Rvát se s místními civilisty. Jako nějací puberťáci na louce. To jste Gorgonští námořníci? Hanline, co mi k tomu řeknete?“

Robe se nadechl a spustil: „Byli jsme napadeni, pane. Bránili jsme se, pane. Jak nám velela čest, pane!“

Poručík si odfrkl.

„To je zajímavé, policie říká něco jiného.“

Robe se nedal.

„Nadávali nám do bělostromáků, pane. Byli to bandité od červeného oka, pane.“

„Tak bandité, říkáte? Strana Rudého oka je už několik týdnů legální politická organizace. Může se nám to líbit nebo ne, prostě tomu tak je. A my se musíme chovat podle toho.“

„Máme jim ustupovat, pane?“

„Musíme ctít realitu, kadete Hanline. Dokud nám naši velitelé neřeknou nic jiného, jsme námořnictvo demokratické Gorgony. Politické půtky se musí řešit dialogem, nikoliv rvačkami. Dnes odplouváme. Budete mít zostřené služby po celý měsíc. A vy, Hanline, vy navíc hlídku dva dny v hlavním koši, protože jste měl za své druhy odpovědnost. Je vám to jasné?“

Robe si povzdychl: „Jasné, pane!“

„Tak odchod!“

* * *

Hlídka v koši se dala snést, dokonce i dva dny v celku. Stačilo mít s sebou soudek vody a pevné nervy. Nejhorší totiž byla nuda. Arwenien se odpoutala od břehu, proplula zálivem Cobaso do Belfalaské zátoky a mířila podél pobřeží k Andrastskému mysu.

Robe stál už celý den a noc v koši a dalekohledem prozkoumával okolí. Mraky na západním obzoru se mu pranic nelíbily. Ohlásil lodním telefonem blížící se bouři a čekal, jaké rozhodnutí důstojníci oznámí. Nedělo se však nic, loď mířila k jihozápadu, vzdalovala se od pobřeží, nikdo se nesnažil měnit kurs.

Teprve po dvou hodinách, kdy se už hradba mračen značně přiblížila a bylo vidět blesky, které mezi oblaky přeskakovaly, vydal kapitán rozkaz zamířit k jihu a minout bouřkovou frontu rychlou plavbou pod plnými plachtami.

Kadeti se začali honit po žebřících, aby upravili rozložení plachet na obou stěžních, lana svištěla vzduchem a ozývaly se briskní povely důstojníků. Robe vše pobaveně pozoroval, protože on nemusel dělat nic. Někdy má i pitomá služba v koši své výhody.

Ty ale skončily po dalších dvou hodinách, kdy se ukázalo, že bouře otáčí k jihu a Arwenien se jí nevyhne. Zvedal se prudký vítr, plachty mlátily do ráhen a stěžňů, skřípělo dřevo i lana a koš se otřásal, takže si Robe musel dávat pozor, aby neztratil dalekohled.

Když se přidal déšť, který neúnavně bušil do nebohého kadeta i jeho úkrytu, měl sto chutí slézt dolů a jít se schovat do podpalubí. Opustit hlídku ale samozřejmě nemohl bez dovolení. Jenomže vedení lodního telefonu se přetrhlo a Robe se marně snažil o spojení s můstkem.

Bouře stále sílila, blesky osvěcovaly jinak naprosto zešedlou scenérii, hromy bily jako na poplach. Jedna plachta se utrhla, takže několik námořníků muselo ven a stáhnout ji dolů. Nakonec stahovali na ráhna všechny plachty, protože hrozilo jejich potrhání a zlomení stěžňů.

Konečně se dole objevil Garner a zařval směrem ke koši: „Hanline, pojďte dolů, už tam nejste nic platný.“

Robe, promočený jako myš, přehodil nohu přes rám koše a hledal špičkou chodidla žebřík. Když se konečně uvelebil na stupínku a přehazoval druhou nohu, vítr náhle zamával stěžněm a kadet ztratil rovnováhu. Ruce mu sklouzly po mokrém dřevě rámu koše a on padal, s nohou ovšem stále zapletenou v provazovém žebříku. Ocitl se hlavou dole, noha se natáhla a prohnala se jí obrovská bolest. Provazy žebříku se omotaly kolem Robeho levého lýtka a nehodlaly chlapce pustit ze své pasti. Svým způsobem to bylo štěstí, protože jinak by asi spadl rovnou po hlavě až na palubu. Ta bolest ale byla příšerná. Robe ztratil vědomí.

* * *

Po třech týdnech na marodce Námořní školy v Pelargiru bylo už Robemu jasné, že jeho plány začínají mít šedivý nádech. Víceméně se to potvrdilo v pondělí 19. října, kdy ho navštívil poručík Garner a tvářil se přitom jako kakabus.

Robe se posbíral na lůžku, přehodil pravou nohu přes pelest a pomalu sesouval bolavou nohu levou.

„Dejte si pohov, kadete Hanline,“ řekl poručík tiše a ukázal na lůžko. „Klidně ležte, nechci vás rušit. Chtěl jsem vám jen říct, že se Arwenien vrátila a od příštího týdne začne normální teoretická výuka. Což se ovšem, ehm… vás už nebude týkat.“

„Proč?“ vyhrkl Robe dotčeně.

„Lékaři rozhodli. Vás zdravotní stav už neodpovídá standardu nutnému pro službu námořního důstojníka. Je mi líto, Hanline, ale budete vyřazen ze služby.“

Robe mlčel a cítil knedlík v krku.

„Jelikož se vám stala nehoda na gorgonské válečné lodi, vztahuje se na vás standardní pojistka ozbrojených sil. Spolu s rentou za odsloužená léta vám bude vyplácena doživotní penze ve výši 354 goldenů měsíčně. Na přežití to nestačí, ale budete si moci požádat i o civilní invalidní penzi, pokud lékaři uznají vaši omezenou pracovní schopnost. Hlavu vzhůru, kadete! Máte jen pochroumanou nohu, to není konec světa.“

Robe přijal od poručíka doklady o propuštění ze služby a tiše se se svým někdejším představeným rozloučil. Když na pokoji osaměl, povolil slzám opustit koutky očí.

* * *

Spolu s propouštěcími papíry dostal Robe i doporučení k mimořádnému pohovoru na libovolné státní vysoké škole, kde mohl okamžitě nastoupit studium. Teoreticky. Ve skutečnosti to dopadlo úplně jinak.

Jako správný námořní nadšenec byl odkojen příběhy o Númenorejcích, takže se rozhodl zapsat na fakultě historie Velké univerzity v hlavním městě Osgilu. Po propuštění z nemocnice si sbalil své věci a s pytlem přes rameno a holí v ruce dopajdal na Pelargirské jižní nádraží, odkud vyrážely komfortní elektrické rychlíky do hlavního města.

Oproti záměrně starodávné lodi Arwenien mu připadal celý svět jako vyměněný. Všude plno ruchu a shonu, moderní technika na každém kroku. Náladu mu kazilo jen jeho tělesné postižení a nenápadná šeď obličejů lidí, která zračila probíhající hospodářskou krizi.

V Osgilu byl překvapen frekvencí žlutých vlajek s červeným okem bez víčka, přesto pořád nechápal politickou situaci. Uložil si cestovní pytel do nádražní úschovny a vyhledal cestu k univerzitě. Kupodivu se mu podařilo sjednat si slyšení u zástupce děkana hned na dvě hodiny po poledni.

Vešel do jeho kanceláře s malou dušičkou. Nepříliš starý úředník seděl za stolem a strnule zíral na pajdajícího uchazeče. Převzal si doklady a několik minut se jimi probíral. Pak se narovnal a konečně ukázal na židli před stolem, takže Robe mohl ulevit svým nohám a trošku se uvolnit.

„Takže ty bys chtěl u nás studovat, skřete Hanline?“

„Skřete? Proč to hanlivé oslovení?“ vyhrkl překvapený Robe.

„Hanlivé! Člověče, copak ty vůbec nesleduješ, co se ve společnosti děje? Naše strana má stále více stoupenců. Slyšel jsi nějaký projev Velkého Skuruta v rádiu? No ovšem, asi ne. Ty jsi byl námořník, ti jsou rekrutováni Bílým stromem. To je už minulost, příteli. V listopadu budou volby a my zvítězíme!“

Muž skoro řval nadšením a přesvědčením, Robemu bylo opět poměrně úzko.

„Mlčíš?“ pokračoval úředník. „Pojď k nám a budeš se mít jako pán. A až se vrátí Pán Sauron, budeš mít podíl na jeho konečném vítězství!“

Robe zavrtěl hlavou.

„Sauron? Copak vy tomu opravdu věříte? Vždyť Sauron byl přece poražen před čtyřmi tisíci lety ve válce o prsten. Divím se, že zrovna na fakultě historie slyším takové nesmysly.“

„Ta historie byla překroucená!“ hřímal muž za stolem. „Upravena tak, aby vyhovovala záměrům Strany Bílého stromu. Sauron nebyl poražen, jen se ukryl, aby se mohl v pravý čas vrátit a převzít své panství nad celou planetou. Gorgona bude opět první zemí, jako tomu bylo vždy před tím. Tak co, přijímáš? Staneš se skřetem nového věku? Sauronovým bojovníkem?“

„Nezlobte se, ale tohle všechno jsou nesmysly. Nikdy nebudu žádným skřetem, ani podle jména. Jsem člověk a jsem na to hrdý. Doby jiných bytostí už dávno pominuly, teď máme demokracii.“

„Demokracie je slabá, nedokáže lidi ovládat.“

„Proč by je měla ovládat? Demokracie je zřízením pro lidi, ne pro vládu nad nimi.“

„A to je špatně. Pane Hanline, jelikož nechcete chápat nevyhnutelné, jsem nucen vám oznámit, že vaše přijetí ke studiu na naší fakultě bylo zamítnuto.“

„Na to nemáte právo.“

„Ale ovšem, že mám. Jsem zástupce děkana. Myslíte si, že ten cár papíru, co vám dalo námořnictvo, má na civilní škole nějakou platnost? Má takovou platnost…“ konstatoval muž a papír roztrhal na malé kousíčky. „Můžete si stěžovat, když je vám libo. Ale s pochopením nepočítejte. Když nechcete chápat nutnost nového řádu, budete se muset živit rukama. Ach pardon, já zapomněl, jste mrzák. No ovšem, co se dá dělat. Žebrat můžete vždycky. Ale počítejte s tím, že časem i na žebrání budete potřebovat povolení od Strany Rudého oka. Zmizte mi z očí!“

Robe cítil, jak se celý roztřásl. Tohle se mu nestávalo. Nějaký páprda a … Jenomže co zmůže proti aroganci moci? Rezignovaně se otočil a bez pozdravu kancelář zástupce děkana opustil. Šel rovnou na nádraží a tam nastoupil do nočního rychlíku na sever. Kolem čtvrté hodiny ranní vystoupil na malém nádraží uprostřed hor ve svém rodném Imladu. Měl velkého světa plné zuby.

* * *

Listopadové volby dopadly podle obecného očekávání. Strana Rudého oka, o které před rokem nikdo málem ani neslyšel, získala přes šedesát procent hlasů a zcela ovládla parlament. K všeobecné mizérii hospodářské se přidala řada omezujících zákonů, které postupně zrušily většinu základních občanských svobod. Prezident byl sesazen a na jeho místo nastoupil muž, jehož pravé jméno nikdo neznal. Říkal si Velký Skurut a označoval se za zástupce Saurona v době jeho nepřítomnosti.

Sečtělý Robe neměl problém orientovat se v politice, svoji příslušnost k starobylé Straně Bílého stromu ale změnit nehodlal, přestože mu to přinášelo spoustu problémů. Jeho vojenskou penzi zatím skřeti nezrušili, ale civilní nedostal. Naštěstí se znal dobře s šéfredaktorem časopisu Imladris, jehož syn Frode byl Robeho spolužák ze základní školy. Dostal místo v redakci a věnoval se zprávám ze světa. Frode byl v redakci také, psal o sportu a koních. Stále do Robeho rýpal, aby začal psát něco většího. A tak se mladý redaktor pustil do historických povídek. Některé mu otiskli přímo v Imladris, některé dokonce i v literárním časopise Palantír v Osgilu.

V létě následujícího roku se politická situace opět přiostřila. Skřeti ze Strany Rudého oka rozpustili parlament a zavedli režim připomínající nejvíc diktaturu. Velký Skurut hřímal z rádia i televize, lidé podléhali jeho vlivu a stávali se netečnými.

To se ale nedalo zdaleka říci o všech. Problém byl, že většina armády a námořnictva stranila demokracii a někteří velitelé raději rozpustili své jednotky, jen aby nebyli nuceni sloužit novým pánům.

Velký Skurut vyhlásil akci na zřízení Národní gardy, která byla zcela pod jeho mocí. Jednalo se ale o nevycvičené výrostky, kteří dělali víc problémů než užitku. Ve velkých městech nastaly nepokoje, hrozila občanská válka. Velký Skurut zuřil.

Navíc jeho stoupenci začali ztrácet trpělivost, protože Sauron se, pochopitelně, nevracel. V září se podařilo zkonsolidovat Národní gardu do takové podoby, že byl opět nastolen pořádek. Demokratická opozice byla ničena politickými procesy, původní armáda a námořnictvo se rozpadly. Toho samozřejmě využili Haradští a začali ohrožovat jižní gorgonskou hranici. Velký Skurut měl plno práce, aby přesvědčil svou Národní gardu, že má jít do války.

Koncem roku se zdálo, že nebezpečí konfliktu s jižním sousedem pominulo, místo toho přišla chřipková epidemie a lidé umírali na nákazu. Teprve rok a půl po nástupu Velkého Skuruta k moci se konečně začalo rudookým dařit. Bylo to jaro velkých nadějí, kdy nenáviděná nemoc ustoupila a hospodářství se začalo vzpamatovávat z krize.

Přibližně v té době půjčil Robe svému příteli Frodemu rukopis první části svého nového románu. Frode byl nadšený. Vytáhl začínajícího spisovatele na výlet do hor a v malé hospůdce se pustil do chvály jeho díla.

„To je úžasné, člověče! Vždyť ty jsi vymyslel zcela nový svět! A jak nádherně jsi ho popsal. Člověk by docela věřil, že ta tvoje Anglie opravdu existuje.“

„Co ty víš…“ řekl tiše a zasněně Robe.

„Počkej, jak to myslíš? Já jsem myslel, že je to fantastický svět, nikdy jsem o žádné Anglii neslyšel.“

„To ještě neznamená, že neexistuje.“

„Vtipálku. Ale stejně. Nádherně jsi to všechno skloubil. I když určité věci se vážou ke skutečnosti. Třeba ten národ hnědých košil, ti jakoby našim skřetům z oka vypadli. Ovšem nejlepší je hlavní hrdina. Myslím, že tvého profesora Johna budou mít rádi čtenáři každého věku. Charakterní osobnost s rodinným cítěním. Ty jeho pohádky o hobitech jsou vtipné a trefné. Robe, proč ty vůbec píšeš o člověku z jiného světa, který píše o tom našem? Jeho epos je přece jasné převyprávění naší Červené knihy Západní marky. Proč ty komplikace?“

„Nevím, jestli to pochopíš, Frode, ale já na profesora Johna opravdu věřím. Pro mě to není jen nějaká románová postava, je to něco jako můj partner v záměrech, které jsou komplikované a tajemné.“

Frode se na přítele díval s otevřenými ústy.

„A nezbláznil ses náhodou?“

„Víš, Frode, já věřím, že existují fantastické světy, které pocházejí z našich pohádek a vyprávění. Pokud nějakému mýtu začne věřit dost velká skupina lidí, může se stát skutečností.“

„Takže ty jsi něco jako bůh? Pokládáš spisovatele za nadpřirozené bytosti?“

„Ne tak docela. Podle mého názoru je to totiž docela přirozené. Bohové stvořili náš svět, stvořili všechny světy. Ale člověk, který o takových světech píše, podílí se na jejich dotváření, přitváření. Jsem přesvědčený o tom, že takto můžeme ovlivnit i svoji budoucnost, i svoji minulost.“

„Ale proč přes ten jiný svět? Proč by nestačilo psát o našem světě?“

„Vidíš, správná otázka. Prostě jsem zjistil, že to jde jen přes cizí světy, příteli. Takto se věci mají, takto věci fungují. Když ovšem napíši příběh o profesoru Johnovi, kterému vložím do pera slova o našem světě, můžu nepřímo ovlivnit i tento svět. A o to mi jde. Chci, aby si lidé uvědomili, že v naší minulosti došlo k událostem, které měly zásadní význam pro naši současnost. A chci, aby tyto události dopadly tak, jak dopadnout mají. Pokud profesor John dopíše román o naší dávné válce o prsten, chci, aby ta válka dopadla dobře, aby žádný Velký Skurut neměl šanci vzkřísit duch pána zla Saurona. Když svážu Saurona s prstenem a prsten nechám zničit, samozřejmě prostřednictvím profesora Johna, bude to definitivní.“

„Jsi snílek, Robe. Neskutečný profesor má změnit skutečnost?“

„Když to tak chápeš, pak ano. Profesor John z Anglie onoho cizího světa zachrání naši zem.“

Frode zavrtěl hlavou a chvíli se na svého přítele beze slova díval.

* * *

Jak už bývá obvyklé, chvála přátel začínajícímu spisovateli nijak v publikaci nepomůže. Robe se marně snažil udat rukopis svého románu o profesoru Johnovi v několika nakladatelstvích. Většinou mu ani neodpověděli. Pokud ano, jednalo se o obvyklé fráze o ideové nevhodnosti díla a stylistické nedostatečnosti textu.

Robe se zatvrdil a věnoval se práci v novinách. Jednoho dne ale do redakce vtrhli gardisté a hnali se přímo k jeho stolu.

„To je on!“ křičel vrchní skřet se znakem rudého oka na čapce.

„My ti ukážeme, bělostromáku, mrzáku!“ křičeli ostatní.

Sesypali se na Robeho jako vosy a začali ho mlátit holemi. Tentokrát neměl šavli ani přátele kadety, takže dopadl bídně. Zůstal ležet v bezvědomí v kaluži krve. Nikdo z ostatních redaktorů se mu neodvážil pomoci, Frode byl bohužel někde pryč a šéfredaktora odvolali k majiteli časopisu.

Teprve až skřeti odešli, zavolali kolegové sanitku a nechali zakrváceného Robeho odvézt do nemocnice.

Vzpamatovával se těžko. Jedno oko měl natržené, takže špatně viděl, jeho chromá noha se odmítala hýbat vůbec a co se týče psychiky, propadl se mladík do svého nitra a ztratil ponětí o světě.

Strávil tak několik měsíců. Napřed na úrazovce, potom na psychiatrii. Když ho pustili, nečekalo ho nic pěkného. Frodův otec dostal přímý rozkaz, aby Robeho z redakce propustil. Kdyby neposlechl, přišel by o práci sám.

V zemi opět panovalo napětí. Objevily se partyzánské bojůvky, které stály v opozici k Národní gardě. Nikdo si nebyl jist životem. Na ulicích byli lidé přepadáváni, někdy lupiči, jindy samotnými gardisty. Policie se nijak neangažovala, stále více se dostávala do područí Národní gardy, až se s ní propojila úplně.

V té době, tři roky po vítězství Strany Rudého oka ve volbách, přišel Robemu dopis z Osgilu. Nakladatelství Lapar mu nabídlo vydání Profesora Johna. Měl se osobně dostavit k jednání s redaktorem, aby spolu probrali všechny náležitosti.

Na jedné straně to mladíka povzbudilo, na straně druhé ho ale svazovala deprese a úzkost, která mu bránila opustit domov. Jak se ukázalo, měl se čeho bát.

Vydal se do hlavního města nedlouho po oslavě zimního slunovratu. Původně elegantní vlak vypadal jako troska. Zvenku počmáraný hesly gardistů, uvnitř zdevastované sedačky a plno dalších čmáranic. Lidé se krčili v koutku svých sedadel a nikdo se nechtěl s nikým druhým bavit.

Vyrazili časně zrána, kolem poledne se dostali na hřebeny hor a uvízli v závěji. Navíc se na druhé straně tunelu podařilo partyzánům zlikvidovat most, takže vlak nemohl pokračovat v cestě ani po svém vyproštění. Museli vzít zavděk podivnými starými autobusy, které ale v horách nemohly obstát. Několik lidí to vzdalo a vrátili se zpátky do Imladu, Robe vytrval, i když se cítil jako v nějakém zlém snu.

Konečně po dvou dnech sjeli z východního úbočí hor a nastoupili do náhradní soupravy, která vyrazila k Lorienu.

Tam opět uvízli, protože partyzáni zlikvidovali trakční vedení. Reptání lidí se pomalu měnilo v otevřenou vzpouru a demonstraci. Když se dav nespokojenců vyvalil z nádraží, Robe raději zamířil nejkratší cestou do nejbližší hospody, aby se tam ukryl. Udělal dobře. Gardisté totiž spustili ostrou palbu do demonstrantů a mnoho lidí ten den zemřelo.

Robe vegetoval v hospodě a utrácel poslední peníze. Z někdejšího pohledného kadeta zůstala kost a kůže, zarostlý obličej s natrvalo poraněným okem vypadal jako reklama na desperáta.

Konečně v půli ledna se vlaky opět daly do pohybu. Robe spočítal poslední drobné, sotva mu stačily na jízdenku, protože ta původní už dávno propadla.

V Osgilu se ocitli pozdě večer, město vypadalo jako hotová katastrofa. Robe neměl už žádné peníze, takže nakonec opravdu musel žebrat, aby se alespoň najedl. Přes noc zůstal na nádraží, kolem půlnoci ale přišli gardisté a ztroskotance tam utábořené vyhnali ven na mráz.

Mladý spisovatel bloudil celou noc po městě a snažil se zahřát chůzí, protože jinak by asi umrzl. Takové hnusné počasí panovalo tehdy i tady dole na jihu u řeky.

K největšímu svému údivu ráno našel nakladatelství a dokonce i redaktora, s nímž měl smluvenou schůzku. Dalším údivem bylo, že se jednalo o samotného majitele Gore Lapara.

„Člověče, vy vypadáte, pojďte si sednout. Jedl jste něco vůbec?“ ptal se starší muž po vzájemném představení a dirigoval Robeho ke křeslu pod vysokou starodávnou knihovnou.

„Promiňte, pane Lapare, ale já už nemám žádné peníze.“

„S tím něco uděláme, ale nejprve se o vás postarám.“

Lapar vyběhl na chodbu a sehnal jednoho svého podřízeného, který hned obstaral čerstvé pečivo a čaj. A tak ještě než začali mluvit o vydání knihy, dostalo se Robemu poměrně slušného pohoštění.

Když byl najezený a uklidněný, usmál se na Lapara a začal mu děkovat.

„To nic, příteli, to nic. Rádo se stalo. Přece se musím postarat o své perspektivní autory.“

„Tedy, pane Lapare, ale já ještě váš autor tak docela nejsem.“

„Ale budete, človíčku, na to vemte jed. Podívejte, státní správa se sype, cenzura prakticky přestala fungovat. A to je správný čas na správnou knížku. Není pochyb o tom, že Profesor John taková knížka je. Jsem ochoten vám dát tisíc goldenů jako zálohu a dalších nejmíň pět tisíc jako cílový honorář.“

„To je slušné, pane Lapare, moc byste mi tím pomohl.“

„Ano. Ale já si myslím, že za měsíc, za dva budou dotisky. A to bude další honorář. Pane Hanline, náš národ čeká na svou spásu. Víte přece, co se kolem děje. Tohle už nepůjde dlouho vydržet. Co byste říkal tomu, kdybyste sám svoji knížku prezentoval?“

„Myslíte nějaké autogramiády? To nevím, pane Lapare, jsem, jak vidíte, mrzák nevalného vzhledu. To by asi nebyla ta správná reklama.“

„Uvidíme. Záleží na tom, kdo bude cílovým čtenářem, příteli. A já bych věděl o skulině na trhu, kam určitě pronikneme. Už jsem sehnal i sponzory. Chce to ale kuráž. Jste stále odvážný a schopný sloužit svému lidu, kadete Hanline?“

„Díky. Takhle už mi dlouho nikdo neřekl,“ usmál se Robe na starého muže.

„Věci se mění, tak co, jdete do toho?“

„Jdu.“

„Věřím, že nebudete litovat.“

* * *

„Profesor John se posadil do svého oblíbeného křesla, zapálil si dýmku a s úsměvem se zahleděl k pracovnímu stolu, na němž ležel dopis od nakladatele z daleké Ameriky. Pán prstenů dostal zelenou. John se spokojeně opřel a zabafal. Není to tak špatné, jak se obával. Třeba ho nakonec lidé opravdu budou číst.“

Robe zavřel knížku, poposedl si a pohlédl na své posluchače.

Ozval se potlesk a stále sílil. Celá partyzánská brigáda v prošívaných bundách mu tleskala. Nejvíce mladý muž s distinkcemi plukovníka. Potlesk se dlouho nesl lesem, až byl mladý spisovatel celý nesvůj. Pak se konečně začali partyzáni rozcházet.

Plukovník přistoupil k Robemu, ten vstal a přijal podanou ruku.

„Výtečně, kadete Hanline. Dáváte nám novou naději. Mě ještě asi neznáte. Jsem plukovník Lapar. Tar Lapar, syn vašeho vydavatele.“

„Ale to je náhoda, pane plukovníku… Vlastně to asi vůbec není náhoda, že? Odvážný otec má odvážného syna. Je mi ctí vás poznat, plukovníku Lapare.“

„Odvaha a naděje. Na těchto dvou slovech teď závisí osud Gorgony. Jsem rád, že jste mezi nás přišel, kadete Hanline. Ani nevíte, jak důležitá jste osoba. Postarám se o to, abyste měl stálou ochranu. Ani o nich nebudete vědět, oni ale budou vědět o vás. Kdyby vám cokoliv hrozilo, postarají se.“

„To snad ani nemusí být, pane plukovníku.“

„Ale musí. Patří se, aby buditel národa našel ochranu. Jednou si to možná povíme, pane Hanline.“

* * *

Jaro se pomalu probouzelo a jakoby sama příroda chtěla po kruté zimě zvěstovat novou naději, stromy rozkvetly a jen občasný drobný deštík kazil jinak krásné teplé dny.

Profesor John se prodával opravdu skvěle. Už nebyl jen knihou pro povstalce, stal se symbolem celonárodního odporu proti diktatuře. Gardisté čím dál častěji dostávali za vyučenou, až to mnohé z nich přestávalo bavit.

Robe se vrátil do redakce a pracoval taky na další knize, tentokrát z jeho oblíbené historie. Oholil si plnovous a dovolil si lázeňský pobyt, který mu částečně pomohl s jeho věčně chromou levou nohou. Nosil teď brýle a oblek, na hlavě klobouk a v obou očích, nehledě na stará zranění, měl jiskru a nadšení.

Musel přestát ještě jeden pokus o atentát na svoji osobu, ale neviditelní stínové se o něj opravdu dobře postarali. Robe přežil ve zdraví, což se o atentátnících zdaleka říci nedalo.

V červnu byla obnovena Strana Bílého stromu, u čehož mladý spisovatel nemohl chybět. A znovu se mluvilo o svobodných volbách a obnově demokracie. Velký Skurut spáchal ve svém sídle v Doru sebevraždu.

Robe se nakonec stal radním v Imladu a někdy v září mu přišla pozvánka od prezidentské kanceláře.

Tentokrát jel do Osgilu s ulehčením. Lidem se navrátila dobrá nálada, všichni chtěli zapomenout na léta pomýlených cílů a hledali nové myšlenky v historii své země. Profesor John byl tou správnou inspirací.

Robe cestoval starobylou tramvají nahoru na Tiritu a cítil se slavnostně. Pak vystoupil a prošel po nádvoří, které pamatovalo dávné gondorské krále. Ve velké síni čekaly davy lidí a několik nejzasloužilejších, kteří jako první měli obdržet obnovený Řád Bílého stromu.

Když prezident Tar Lapar Robemu vyznamenání předával, usmál se a tiše řekl: „Doufám, že mě poctíte privátní návštěvou, pane Hanline.“

Sešli se hned po slavnostním obědě. Prezident měl na sobě svoji plukovnickou uniformu, která měla napříště národu připomínat, že jeho svoboda nebyla získána bezbolestně. Pozval Robeho ke stolku, posadili se a připili si na budoucnost národa.

„Tak se znovu setkáváme, kadete Hanline. Nebo bych měl říct radní Hanline?“

„To se to už doneslo i k vám, pane prezidente?“

„Ovšem. O všech vyznamenaných mám velmi podrobné informace. Nebo si myslíte, že někomu svěřím náš řád bez toho, abych se přesvědčil, že je ho hoden?“

„Ne, to jistě ne, já jen… No pořád si připadám jako v nějakém snu.“

„Pane Hanline, možná to nevíte, ale nedávno archiváři tiritského archivu nalezli určité písemnosti staré téměř čtyři tisíce let, které zcela potvrzují vaše vývody. Lépe řečeno zcela potvrzují vývody profesora Johna Tolkiena. Můžete mi to nějak vysvětlit?“

A tak Robe zopakoval Taru Laparovi, co kdysi řekl svému příteli Frodemu.

„Takže vy si myslíte, že ta Anglie, Amerika a profesor Tolkien opravdu existují?“ ptal se prezident nevěřícně.

„Přesně tak, pane prezidente. Já tomu věřím.“

„Čili aniž byste znal nová historická fakta, vy jste je ve své knize použil, protože jste chtěl, aby je v té své knize použil profesor John a aby se stala skutečností? Tak to myslíte?“

„Ano, přesně tak si myslím, že teorie přitváření skutečnosti funguje.“

„Takže vy jste si vymyslel Tolkiena, Tolkien si vymyslel Středozemi, no jo, ale kdo si potom vymyslel vás?“

„To je ovšem záhada, která mě trošku trápí, pane prezidente. Kdo si vymyslel nás? Ale upřímně – záleží na tom? Důležité je, že žijeme, že jsme našli cestu ke svobodě a že tedy budeme moci dále žít. A jestli někde, třeba v té daleké Evropě, někdo o nás napíše, myslím si, že se za to, co o nás řekne, nebudeme muset stydět. A to mě naplňuje radostí a uspokojením.“

Lapar si chvíli hrál se skleničkou, pak se obrátil na Robeho a tiše řekl: „Díky za vaše myšlenky, pane Hanline. Máte pravdu. My se před tím dalším spisovatelem stydět nemusíme. Snad se za sebe nebude muset stydět ani on sám.“