Šperky Albionu (2)

2.

Expertina fyziky Všeobecné akademie v Londýniu byla vysoká stavba se čtyřmi mohutnými sloupy v popředí. Viviola si urovnala vlasy a vstoupila do atria širokými dveřmi s železnými veřejemi. Obdélníkovému bazénku uprostřed dvora vévodila socha rybáře se sítí a trojzubcem. Ze špičky na rybářově přilbě tryskal tenký pramínek fontány. Čtečka se pousmála a upravila si kabelku na levém rameni.

Do pracovny asistenta Hroda ji doprovodila mladá cítitelka s hrdým držením těla. Čtečka z jejího postoje a chůze snadno zjistila, že je to dívka vychovaná v aristokratické rodině, její otec je patrně voják a matka pracuje ve státních službách. Z držení rukou a tvaru prstů se dalo vyčíst její zaujetí hudbou, patrně strunným nástrojem harfového typu.

Hroda už tak čitelný nebyl. Vypadal jako typický roztržitý expert, který pobíhá po místnosti, rozhazuje rukama a neustále něco brebentí. Zrovna něco vysvětloval dvěma cítitelům v modrých pláštích, což na posluchače fyzikální expertiny příliš nevypadalo. Spíš na alchymisty nebo živlisty.

Viviola se opřela o rám otevřených dveří, vytáhla z kabelky krabičku s cigaretami, vsunula jednu do špičky a zapálila ji věčným plamínkem příručního zapalovače. Popotáhla a bez většího znamení zájmu hleděla na asistenta a jeho cítitele. Přeci jen něco zjistila. Hroda byl pěkně namyšlený a choval se k chlapcům s despektem, dokonce jednomu vlepil pohlavek, když mu špatně odpověděl na kontrolní otázku. Čtečka se neubránila hlasitému vyprsknutí a zatleskání.

Asistent nechal výkladu a pohlédl ke dveřím.

„Co tu chceš, úřednice?“ zvolal přes celou místnost.

„Přišla jsem za tebou, asistente Hrodo, pokoj s tebou,“ řekla Viviola odměřeně.

„I s tebou, paní, promiň, mám práci,“ řekl asistent a obrátil se k cítitelům. „To stačí, chlapci, pokuste se večer meditovat nad tím, co jsem vám řekl. Vcítění do záležitostí fyziky je pro alchymistu studujícího jevy na atomární úrovni velice důležité. Můžete jít.“

Čtečka se narovnala, ledabyle sklepla cigaretu a pomalým krokem přešla doprostřed místnosti. Chlapci ji minuli a rychlým krokem zmizeli za dveřmi.

„Nuže, paní?“ zeptal se Hroda.

„Slečna Viviola, expertní čtečka.“

„Ach tak, no ovšem, hned jsem si říkal, že na úřednici se chováš příliš povzneseně.“

„Máš čtečské buňky, asistente,“ zalichotila muži Viviola s úsměvem.

„Nepříliš. Pouze logická dedukce.“

„Vždyť to říkám. Co si myslíš, že čteč potřebuje? Právě schopnost dedukce je důležitá. Ale k našemu problému. Znáš cítitelku Anés z matematické expertiny akademie Lapis experta Pilgrina?“

„Pilgrina znám. Ovšem jeho žáky nikoliv. Lapis je zařízení soukromého typu. A přiznejme si, nikoliv velké proslulosti.“

„To je věc názoru, asistente, nebo mám říci experte?“

„Hm. Jak jsi poznala, že aspiruji na experturu?“

„Podle toho, že sebou vždycky cukneš, když ti řeknu asistente. Prý máš čtyřrozměrný prsten experta Mania.“

Teď sebou Hroda cuknul mnohem zřetelněji. Přiskočil k čtečce, vzal ji za ruku a přiložil si prst na ústa.

„Tiše, slečno, to není něco, co by měly slyšet nepovolané uši.“

„A máš nějaké místo, kde naslouchače tvého šéfa nejsou?“

„U Bohyně! Mlč už. Pojď se mnou.“

Hroda kráčel rychlým krokem chodbou, Viviola mu sotva stačila. Prošli atriem a zamířili do zahrady, která se rozkládala naproti hlavnímu vchodu. Teprve u lavičky pod dubem na křižovatce cestiček se asistent zastavil a vydechl. Čtečka už toho taky měla dost, tak dala ruce v bok a zahleděla se na svého průvodce s pokrčeným čelem.

„Tak jak je to, asistente? Máš ten prsten?“

„Mám,“ řekl Hroda a sáhl do kapsy.

„Přímo tady, no to je neuvěřitelné, ty takové věci nosíš při sobě?“

„Jistě, nenechám přece takovou vzácnost někde ležet.“

Učenec vytáhl ruku a mezi prsty svíral mohutný prsten z bílého kovu, místo kamene měl v poměrně široké hlavici zasazený zlatý ornament.

„Ten prsten sestavil Manius. Měl ještě jeden, ten ale zmizel s ním. Měl jsem v případě nějakých problémů v jeho práci pokračovat. Ale znáš to, jakmile jsem vydal knihu o paralelních světech, vcítili se do ní tajní a začali čmuchat kolem. Možnost cestovat do jiných vesmírů prý docela zajímá vojáky. Domnívají se, že v jiných světech by mohli nají nové technologie pro výrobu zbraní. Albion už dávno není první mocností, rádi by naše impérium opět rozšířili za kanál.“

„To mě nezajímá, asistente. Mě zajímá cítitelka Anés. Jistě víš, že i čteči mají detekční zařízení pro sledování portálů. Často se stává, že si nájemný vrah pořídí prsten, aby se nepozorovaně dostal ke své oběti a opět zmizel z místa činu. Je to drahý špás, ale zvláště mezi aristokracií je tato metoda odstraňování protivníků poměrně oblíbená.“

„To si dovedu představit. Když si to teď přemítám v hlavě, jméno Viviola mi něco říká. Nejsi to ty, kdo odhalil vraha velekněžky Margary?“

„Divím se, že si to ještě někdo pamatuje. Byla to otázka štěstí a já jsem byla skoro ještě cítitelka. Náhoda.“

„S tím nesouhlasím. Mám takovou zkušenost, že právě čerstvě graduovaní cítitelé mají nejlepší výsledky. Cvičení empatie v průběhu vcítění otevírá obzory, které jsou v dalším praktickém životě postupně zatemňovány degenerací mozkových buněk.“

„Tak ty jsi dokonce i medik? Hrodo, já bych si ráda popovídala, ale tlačí mě čas. Lord Mrsimur byl kontaktován rodiči oné cítitelky. Její otec je vrchní episkop jednotek prvního sledu imperiální armády. Má kontakty přímo u velekrále. Pokud jeho dceru nenajdu, pořádně mi zatopí. Může mě očernit, že jsem vyšetřování sabotovala, a přijdu o licenci.“

„No dobrá, ale co já s tím? Tu tvoji Anés jsem nikdy neviděl. Co se s ní vlastně stalo?“

„Byla unesena.“

„To je mi líto. Použili portál?“

„Ano. A podle povahy reziduálních tachyonů v místnosti to byl portál z jiného vesmíru.“

„Milostivá Bohyně!“

„Tak co, pomůžeš mi?“

„Dobrá. Ale musím ti nejprve něco vysvětlit. Pokud budeš pořád spěchat, uteče ti hlava do Hybernie.“

* * *

Hroda se posadil na lavičku a pokynul rukou, aby Viviola udělala totéž.

„Takže, drahá čtečko, co víš o původu našeho světa?“

„No, podle mě došlo k jeho vytváření v průběhu posledních pěti miliard let, tím myslím naši planetu, vesmír je starší ještě o nějakou tu miliardu. A ten vznikl jakýmsi velkým výbuchem z prvotní singularity. Říkám to dobře?“

„Ano, celkem dobře. Jsou ale ještě jiné věci, které se obecně neví. Například že náš vesmír není původní.“

„A co tedy je?“

„Před necelými dvěma tisíci lety se začala v tehdejší Římské říši šířit sekta, která si říkala křesťané. Šlo o nějakou odnož židovské víry, moc toho o nich nevím, snad jen, že místo Bohyně uctívali Boha. Druidové, tehdejší Merlin a velekněžka Avalonská se rozhodli, že se budou vlivu oné sekty bránit za každou cenu. Bohužel křesťané se stále více šířili, pronikali i do Británie. Tehdy se svatí pustili do velice zvláštního projektu. Pomocí znalostí a technologií převzatých ještě z atlantských dob způsobili, že se Avalon odtrhl od původní reality a začal existovat samostatně. Jenže vytvořit jen jeden ostrov uprostřed ničeho není dost dobře možné. Musela vzniknout celá sekundární planeta, hvězdná soustava, celý vesmír.

Ta atlantská technologie působila s jakýmsi zpožděním, takže se nejprve ostatní části vesmíru skrývaly za mlhou pralátky. Jejich existence byla pouze pravděpodobná, nikoliv stálá. Navíc ta technologie působila selektivním způsobem na lidi. Během prvních dvou stovek let probíhalo dělení obou vesmírů, ten náš se stále více konstituoval, lidé věrní staré víře se propadali sem k nám, zatímco křesťané zůstávali v původním vesmíru. Postupně jsme ztráceli kontakt, až nebylo možné mezi vesmíry cestovat vůbec.

Poslední velekněžka obou světů se jmenovala Morgaine. K naprostému odloučení došlo právě ve chvíli, kdy vezla svého mrtvého bratra Artuše na Avalon. Rozhrnula mlhy, aby přešla ze světa křesťanů k nám – a v tom okamžiku došlo k protržení hráze mezi světy. Morgaine se tak ocitla zároveň tady i tam. Spolu s ní i Artuš a Excalibour, to byl svatý meč.

Tolik hovoří tajná historie avalonská. Další skutečnosti jsou už obecně známé. Morgaine obnovila kult Bohyně a z Británie se stal mocný Albion, který si kopii Římské říše podrobil a v celé Evropě zavedl naše způsoby.“

Viviola mlčela. Nějaké pověsti o podivnostech Avalonu slýchala od dětství. Takový výklad byl ale pro ni novinkou.

„Odkud to víš, Hrodo?“

„Zachovala se kniha, která je uložena ve svaté jeskyni v Avalonu. Kněžky čas od času povolí některým expertům historie do této knihy nahlédnout. Tito experti ale musí pod závojem kouzla slíbit mlčenlivost, knihu nelze reprodukovat, lze se do ní pouze vcítit. Za kněžky Margary ale do Avalonu vstoupil expert Molinaues, který si, Bohyně ví kde, pořídil stínění proti působení kouzla mlčení. Tajnou knihu si přečetl a napsal neméně tajný opis některých pasáží. Margara ho sice odhalila, ale…“

„U Bohyně! Hrodo, víš, co jsi právě naznačil? To Molinaues Margaru zabil, ne Falvia. Nechala jsem odsoudit nevinnou!“

„Nikoliv, Viviolo. Falvia byla Molinauovou milenkou. Ona nejspíš opravdu zabila svoji představenou, i když patrně na popud svého druha. Teď už je to víceméně jedno, Molinaues zemřel při epidemii neštovic před čtyřmi lety. Bohyně sama přináší svou spravedlnost mezi své děti.“

„Moc jsi mě neuklidnil. Ale dobře, pokud je to pravda, jak ses to dozvěděl ty? Ty jsi četl Molinauův opis?“

„Já ne. Četl ho Manius. Byl to on, kdo začal pátrat po dalších indiciích. A našel stopy po té dávné atlantské technologii. Jeho prsteny byly vyrobeny podle dávných teorií. Pomocí nich je možné cestovat do světa křesťanů.“

„Takže ty si myslíš, že Anés bude ve světě křesťanů? Že ji unesl Manius, který tam už nějakou dobu přebývá?“

„To nevím. Upřímně, jak svého bývalého představeného znám, tak on by se asi k žádnému zločinu nesnížil. Ovšem podivné je, že se nevrátil. Prsten by totiž měl působit v obou směrech. Pokud Anés unesli křesťané, pak jedině z toho důvodu, že Mania okradli a prstem mu vzali. Nebo mají své prsteny, to nemůžeme vyloučit. Za ta staletí se patrně i svět křesťanů vyvíjel, mohli dosáhnout podobných schopností jako my. Pokud ovládli matematiku a fyziku kvantové úrovně, třeba se k nám můžou vydat. A je možná ještě jedna alternativa…“

„A to?“

„Že Anés neunesli křesťané, ale někdo úplně jiný. Vesmírů je velké množství, snad nekonečné. V každém z nich může být planeta Erth, na níž žijí lidé, kteří se pokoušejí poznat tajemství přírody. Jestli se nemýlím, nastává doba mezivesmírných cest. Může to být doba velkého rozkvětu i velké destrukce. Závisí jen na nás a našich bratrech odjinud, jestli zvolíme spolupráci nebo konfrontaci.“

Viviola si povzdechla.

„To je všechno pěkné, ale já musím najít Anés. A jediná stopa vede do světa křesťanů. Milý Hrodo, dáš mi čtyřrozměrný prsten po dobrém, nebo ti ho mám nechat zabavit na příkaz lorda Mrsimura?“

„Než bych připustil, že by se tato technologie dostala do rukou šéfovi policie, raději se prstenu vzdám. Ale pamatuj, Viviolo. Ten svět je v něčem hodně podobný a v něčem hodně jiný. Nikdo neví, co jsou ti křesťané zač. Ale podle tajné knihy chtěli zničit veškeré povědomí o Bohyni. Proto se odloučil Avalon, proto vznikl náš svět. Pokud do toho světa půjdeš, dobře si své kroky rozmysli.“

„To udělám, experte, to udělám.“