Šperky Albionu (4)

Viviola byla uvedena do malého pokojíku v podkroví, kde se mohla převléct a uložit věci. Diana naprosto automaticky předpokládala, že čtečka v domku zůstane delší čas. Viviola jí nic nevyvracela, měla všeho dost a toto útočiště v cizím světě přivítala.

Snídaně nebyla příliš bohatá, ale mladou čtečku vcelku uspokojila. Ovesnou kaši snědla s odporem, zato chléb se slaninou spořádala během chvilky. Když bylo na stole uklizeno, Diana odněkud vyštrachala starý Latinsko-anglický slovník v kožené vazbě a půjčila ho Viviole.

„Můžeš se posadit do haly do křesla, sestro Viviolo. Není to zrovna přívětivé čtení, nějaká učebnice by se ti asi hodila lépe. Nic takového tu ale nemám, pro nás je angličtina mateřským jazykem.“

„To bude dobré, díky za přístřeší a vaši péči.“

„Rádo se stalo. Půjdeme teď s Agnes do města na nákup. Až se vrátíme, povíš nám něco o sobě.“

Z toho Viviola nadšená nebyla. Co jim má vyprávět? Pravdu by jistě nepřijaly.

Seděla v křesle a obracela stránku za stránkou. V mládí byla zasvěcena do druhé úrovně poznání jazyků, takže nynější vcítění do pro ni naprosto cizí angličtiny mělo jedinou vadu – nedokázala se smířit s výslovností tolik odlišnou od zápisu slov. Kde jenom tyto lidi napadlo takové mrzačení jazyka? Vždyť pokud by svoji směsku germánštiny a latiny vyslovovali normálně, bylo by to daleko přirozenější.

Domácí paní se vrátily po nějakých čtyřech decimách, Viviola si všimla, že na velkém chronometru v rohu místnosti uběhla velká ručička skoro dvakrát dokola a malá se posunula o necelé dva dílky. Toto počítání času jí něco připomínalo.

Agnes pak odešla do kuchyně, zatímco Diana se převlékla a posadila se naproti Viviole.

„Tak jak se daří?“ zeptala se latinsky.

„Celkem dobře,“ pokusila se Viviola odpovědět anglicky.

„No výborně! Jsi velice nadaná, má milá.“

„Vcítění do jazyka je pro mě radostná činnost, Diano.“

„Vcítění? Chceš říci učení, ne?“

„Učení je činnost nepříjemná, pouze skutečné vcítění přináší radostné poznání.“

„Zvláštní. Odkud pocházíš, Viv?“

„Z Londýnia,“ odpověděla čtečka po pravdě.

„Z Londýna? A to neumíš anglicky? Jsi cizinka?“

„Svým způsobem jsem cizinka.“

„Američanka? Ne, to ne, ti taky mluví anglicky.“

„Naší zemi se říká Albion.“

„Tak Albánie, no ovšem, to vše vysvětluje.“

Debata pokračovala skoro dvě decimy, Viviola byla celá nesvá, jelikož inteligence Diany se ukázala být poměrně nevýraznou. Nakonec se ale nějak domluvily a pak už byl připraven oběd, takže se přesunuly k velkému stolu a konverzace se přenesla do oblasti naprosto nesmyslného tlachání.

Odpoledne pokračovala Viviola se svým vcítěním do angličtiny, znovu procházela slovník a soustředila se na výslovnost. Po večeři pustila Agnes televizi a obě domorodky se zcela samozřejmě posadily před blikající obrazovku a o svého hosta ztratily zájem. Televize připomínala informační panely, kromě zpráv se z ní ale linuly jakési podivné příběhy, ve kterých vystupovali na první pohled šílení lidé, patrně komedianti.

Viviola byla pevně rozhodnutá, že následující den ony dobré ženy opustí. Považovala další setrvání v jejich domě za ztrátu času, měla přece za úkol najít Anés.

Když ale svůj záměr prozradila Dianě, ta jen kroutila hlavou a přesvědčovala ji, aby zůstala.

„Máš vůbec peníze, Viv?“

„Myslíš věčný denár? Jistě, ten mám,“ řekla čtečka automaticky, teprve potom si uvědomila, že její měna zde nebude k ničemu.

„Věčný denár? To jsem nikdy neslyšela. Co to je? Albánská měna?“

„Věčný denár je normální platidlo. Když si něco koupím, otisknu jej na účet a obchodník si pak převede patřičný obnos z mého konta v pokladnici,“ řekla Viviola po pravdě, i když jí bylo jasné, že to nemá žádný smysl.

„Ty myslíš kreditku? A je tady platná? Jaká společnost ji vydala?“

„Já nevím, asi tu platit nebude,“ konstatovala čtečka smutně.

„Tak to ti musíme půjčit, že, Agnes? Potřebuješ peníze, abys dojela do Londýna? Na autobus? Dáme ti hotovost, pak nám to pošleš.“

„Jste velice hodné, sestry. Opravdu bych půjčit potřebovala. Pokusím se vám vše vrátit, i když nevím, kdy to bude.“

„To nevadí, sestro, to vůbec nevadí. Nejsme náročné, umíme se uskromnit. A ty jsi taková pěkná, mladá a chytrá, ty nebudeš podvodnice.“