Šperky Albionu (5)

5.

Autobus dopravil Viviolu na Victoria station v centru Londýna. Byla celá zmatená z toho velkého města. Vypadalo to tam úplně jinak než v Londýniu. Samé vysoké domy, široké ulice a hlavně – spousta aut, která smrděla a hlučela. Jejich způsob pohonu Viviole unikal, ale běžná elektřina to určitě nebyla.

Prošla kolem Buckinghamského paláce a ocitla se na mostě, který nesl jméno Westminsterský. Bezmyšlenkovitě odbočila doleva, minula nádraží Waterloo a zůstala stát s otevřenými ústy mezi vysokými budovami Jižního bankovního centra.

Hlad ji už pěkně soužil, odvážila se tedy vstoupit do podniku s velkým žlutým M nad vchodem a po chvilce dohadování dostala jakýsi ulepený karbanátek a černou bublinkovou vodu v papírovém kelímku se stříškou a brčkem.

Když se přinutila tyto dary nebes pozřít, dala se do počítání zbylé hotovosti. Nevypadalo to příliš růžově. Necelých dvanáct liber, to je tak akorát ještě na jedno jídlo.

Vůbec nevěděla, co by měla dělat. Přiblížil se večer, na nějaké milosrdné sestry uctívající Bohyni zde narazí jen těžko. Loudala se po Stamford street a prohlížela si výlohy obchodů a vývěsní štíty. Jeden ji upoutal. Bylo na něm napsáno „Tim Bradley, soukromý detektiv“. Pokud to dobře chápala, detektiv byl zdejší název povolání, které se podobalo tomu jejímu. Nesměle tedy prošla chodbou a otevřela dveře do ponuře osvětlené místnosti s koženými křesly při stěnách. Nikdo tu nebyl, pouze dveře s výplní z neprůhledného skla zvaly svým světlem dál. Zaklepala pěstičkou a na vyzvání vstoupila.

„Dále, dále, co pro vás můžu udělat, madam?“ řekl poměrně mladý statný muž s knírkem a mohutnou masitou dlaní, kterou nabízel příchozí.

Viviola mu nejistě podala ruku a musela zatnout zuby, jakým stiskem ji obdařil.

„Detektiv Tim?“ zeptala se tichým hláskem.

„Tim Bradley, k vašim službám, paničko. Tak jaké je vaše přání?“

„Víte, já nevím, jak bych to řekla. Potřebuji pomoc a můžu na oplátku nabídnout svoje služby.“

„Vážně? A jaké služby můžete nabídnout?“ zeptal se Bradley a tiše mlaskl.

„Jsem totiž, jak bych to řekla, taky něco jako detektiv.“

„Detektiv a ženská? Nu co se divím, dnešní potrhlá doba vyrvaná z kloubů šílí. Myslíte to vážně?“

„Ano, pane Bradley.“

„A jak byste si to představovala? Kde bydlíte a kdy chcete nastoupit?“

„Takže vy byste mě k sobě připustil?“

„Připustil? Připouštějí se krávy. Mohl bych vás na zkoušku přijmou jako asistentku, momentálně mám hodně práce, jak vidíte z toho, že tu ještě trčím tak pozdě. Tak jak?“

„No, třeba hned, i když…“

„Všechno přívětivé má své háčky. Když co?“

„Já… nemám žádné peníze a nemám kde bydlet.“

„Svatá prostoto! Odkud jste spadla, ženská? Z Marsu?“

„S bohem války nemám nic společného, uctívám Bohyni.“

Bradley se zasmál.

„Uctívejte si, koho chcete. Vidím, že s vámi bude legrace. Nešť tedy. Mám nahoře jeden pokoj. Když si tam uklidíte, můžete u mě zůstat, pro začátek. Ale něco za něco. Potřeboval bych, abyste se podívala na ženu jednoho mého klienta. Lámal jsem si hlavu, jak to s ní skoulet, chodí po večerech po různých salónech, když za ní půjde chlap, bude to nápadné. Ale vy byste mohla… i když vy moc nenápadná nejste. V tom vašem zálesáckém kroji a kloboučku zapadnete do města jako kočka do kosího hnízda. Safra, pojďte se mnou, mám nahoře nějaké šaty po své bývalce, třeba vám něco z toho bude. No tak! Vzhůru do boje. Safra, jedna drobnost by tu ještě byla. Jak se vlastně jmenujete?“

„Slečna Viviola, expertní čtečka,“ vyhrkla dívka samozřejmě.

Bradley jen zakroutil hlavou a ukázal ke dveřím.

* * *

Šaty Bradleyho bývalé ženy Viviole moc neseděly, ale jako správná ženská si uměla poradit, zvlášť když objevila zavírací špendlíky. Detektiv ji přesvědčil, aby si vzala nevkusnou červenou kabelku, vůbec se choval nějak divně a při pohledu na dívku si pomlaskával. Čtečka si opět nasadila prsten a zlatou dýku nacpala do kabelky, pro všechny případy.

Pak vyrazila do ulic. Madam Galsworthyová naštěstí nebydlela daleko. Bradley čtečce vysvětlil cestu na Trinity street a sám se odebral do hospody. Viviola ve střevíčcích s vysokým podpatkem klopýtala večerními ulicemi a cítila se nějak nepatřičně. Do čeho se to pustila?

Galsworthyová si zrovna brala taxík, Viviola samozřejmě mávla na další a už se to vezlo. Sledovaná vystoupila u velkého kostela, který později čtečka identifikovala jako katedrálu svatého Pavla. Nic zvláštního se nedělo, obě ženy se procházely po Cannon street a tvářily se, že o sobě navzájem vůbec neví. Tak to probíhalo celý večer.

Když taxík dopravil Galsworthyovou domů, vystoupila Viviola z toho následujícího a vydala se pěšky ke svému přechodnému domovu. Bylo už dost pozdě, nejmíň kolem druhé decimy noční, chronometr na rohu ukazoval malou ručičkou kamsi k desítce.

Pod železničním viaduktem na Union street se ke čtečce přitočili dva chlápci v kožených bundách a začali do ní strkat.

„Co chcete, pánové?“ zeptala se bezelstně.

„Co prý chceme, Georgi, slyšíš ji?“

„Jasně, Milesi, je nějaká zdvořilá.“

„Co kdybys nám dala nějakou libru, dámo?“

„Nemám peníze. Dejte mi pokoj!“ vykřikla Viviola, když ji George chytil za ruku a začal s ní cloumat.

Než stačila vytáhnout dýku, Miles vytrhl čtečce kabelku a dal se na útěk. George si ještě všiml prstenu, začal ho rvát Viviole z prstu, ta se ale nechtěla dát lacino, takže ho kopla kolenem do rozkroku a chtěla se z jeho sevření vymanit. Jenomže se nějak netrefila, George ji praštil pěstí do oka a konečně se mu podařilo prsten stáhnout. Čtečka se poroučela k zemi v mrákotách. Zloděj mezitím zmizel ve tmě.

Nočním chladem pajdala ubrečená Viviola po ulici, jeden střevíc bez podpatku, šaty natržené a plno zoufalství v duši. Je ztracená, nemůže se vrátit.