Šperky Albionu (6)

6.

„Kde to bylo? Co ti vzali? Sakra, Viviolo, nebul a mluv. Třeba je ještě dopadneme.“

„Ty nechytneme, kdo ví, kam utekli,“ vykoktala dívka mezi vzlyky.

„Asi máš pravdu. Do… tam. Běž se umýt, ráno moudřejší večera. Zajdem na policii, možná. I když to nemá asi moc smysl, no něco uděláme, něco musíme udělat.“

Ráno se ale nic nezměnilo. Navíc pršelo a Bradley byl celý nevrlý.

„Už je ti líp?“ zeptal se u snídaně.

„Ne,“ vzlykla Viviola.

„Tak co ti vzali? Prstýnek, kabelku, co ještě?“

„Už nic, ale v té kabelce…“

„Co? Cos tam měla?“

„Takový nůž… zlatý.“

„Zlatý nůž! Svatá prostoto! A s tím chodíš v noci po Londýně? Ne, to není pravda, to není pravda, přece nejsi tak pitomá.“

„Jsem.“

„No jo. A co Galsworthyová? Má milence?“

„Ne.“

„Tak s kým byla?“

„Má milenku.“

„Sakra. To myslíš vážně?“

„Myslím, to ženská pozná. Setkala se s nějakou ženou, asi v jejím věku, a měly se k sobě… no prostě tak zvláštně. Jenomže co na tom záleží?“

„Uvidíme. V každém případě mi Galsworthy možná dá nějaké peníze. Tak se seber, vem si ten svůj zelený hacafrak a půjdeme nakupovat. Nenechám tě na holičkách, to není můj styl.“

„Jsi hodný, bratře Time.“

„Toho bratra si nech, nejsem mnich. A hlavně se vzpamatuj, ty přece nejsi blbá, to já zase poznám. Možná nám to bude klapat… Tedy, jako profesionálně, rozumíš?“

„Jistě, profesionálně.“

* * *

V malé kanceláři bylo díky klimatizaci možno zapomenout na podzimní vlhký chlad londýnských ulic. Plukovník Paxson seděl za stolem, hleděl upřeně na obrazovku počítače, občas pohnul myší a cosi zabrebentil.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekl Paxson úsečně.

Do místnosti se nahrnul vysoký obtloustlý muž, postavil se do pozoru a zvolal: „Pane plukovníku, hlásím se na váš rozkaz.“

„Pohov, poručíku Higginsi, posaďte se.“

Příchozí si přitáhl židli a sedl si naproti svému nadřízenému.

„Poručíku, něco vám ukážu,“ řekl plukovník a ze šanonu vyštrachal fotku.

Poručík se na ni podíval a suše konstatoval: „Maniakův prsten.“

„Maniův. Tento ale není jeho. Objevil se v jednom klenotnictví.“

„Takže je tu někdo další?“

„Zřejmě.“

„Napřed Manius, pak ta holka a teď nám po Londýně běhá další cizinec. Co budeme dělat, pane?“

„Předně musíte jít a ten prsten vykoupit. Z Mania se nám toho moc dostat nepodařilo, ale naši specialisté ho stále těží.“

„A ta holka? Tu jsme sem přitáhli my.“

„Ano, to byl omyl. Bohužel nevíme, co by následovalo, pokud bychom ji chtěli vrátit. Je zatím u náhradní rodiny v… v jedné středoevropské zemi. Musím vše nahlásit lordu Simpsonovi. On rozhodne, co máme dělat dál.“

„Takže já půjdu pro ten prsten.“

„Přesně tak. A opatrně, Higginsi. Nechceme vzbudit žádnou větší pozornost.“