Aconitum - kapitola 13.

Ve vzduchu visel nasládlý zápach krve. Slunce se klonilo k obzoru a jeho mdlá záře prodírající se skrz mlhavá mračna klouzala po tělech ležících okolo. Nic se nehýbalo. Ani lístky zakrslých keřů, které se marně pokoušely bojovat o své místo k přežití v jedovaté půdě.

Nita vzlykla.

Seděla opřená o skálu a chlad jí pronikal zády, která měla ztuhlá a bolestivá z otlačení od hrubého kamene. Bolest z šípu zapíchlého ve stehnu pulzovala a zaháněla Flaethrunovu přítomnost. Odhrnula cíp roztržených kalhot a potlačila nával nevolnosti při pohledu na krev, která jí pomalu a vytrvale stékala po kůži a zanechávala za sebou tmavou, mazlavou stopu. Pokusila se zhluboka nadechnout, zatnula zuby a sevřela dřík šípu, aby se ho pokusila vytáhnout. Bolest ji okamžitě ochromila – vykřikla a třesoucí ruce se jí svezly zpátky podél těla. Zavřela oči a ze rtů jí uniklo zaštkání – směs bolesti, zoufalství a něčeho téměř hysterického, co by se s trochou nadsázky dalo nazvat smíchem. Škoda těch kalhot, měla z nich původně radost.

Když ji Nicholas přivedl mezi vojáky, vysmáli se jí za ty hrozné šaty s nabíranou sukní. A on ji tam prostě nechal. S tím jeho samolibým úšklebkem, s několika tichými slovy varování, že bez úspěchu se živá vracet nemá. A pak zmizel a ona tam stála zmatená a osamělá jako strašák v poli. Nakonec se nad ní jeden voják, dospívající chlapec snad ještě mladší než ona, smiloval a dal jí své staré kalhoty a košili. Nita se do nich okamžitě s vděkem převlékla. Kalhoty jí byly příliš volné a musela si je pevně stáhnout opaskem, aby z ní nesklouzly. Pořád jí ale bylo příjemnější být znovu v kalhotách, i když cizích a obnošených, než zápasit s neforemnou hromadou látky. Během následujících dní chlapci v duchu poděkovala ještě mnohokrát – v šatech by nikdy nedokázala cestu do Cerussitových hor zvládnout. Už po prvních hodinách za ostatními zaostávala a svaly nohou protestovaly bolestí při každém dalším kroku. Cítila, jak se jí puchýře na patách zvětšují. Vojáků bylo přes tři desítky a co chvíli se na ni někdo posměšně otočil a zakřičel, aby přidala. Velitel Symer – jeho jméno odposlouchala z rozhovorů – nakonec přikázal, aby ji posadili na jeden z vozů, které vezly zásoby. Vysadili ji na pytel s obilím, který se při každém drncání vozu posunul, až se musela křečovitě držet, aby nesklouzla dolů. Při každém poposednutí si uvědomovala pohledy, kterými ji častovali – zčásti pobavené, zčásti opovržlivé. Když jeden z mladších vojáků poznamenal něco o rozmazlené warlockské slečince a Flaethrun v jejím nitru zavyl smíchy, ani neměla sílu se bránit.

Cesta ji vyčerpávala nejen fyzicky. Po tolika letech strávených v podzemí měla najednou z otevřené krajiny strach. První noc nebyla schopná usnout vůbec a nebyl to jen otevřený prostor, který ji děsil. Vojáci smrděli potem, špínou a něčím horším, co se dalo popsat jen jako směsice zápachu starých bot a zatuchlého jídla. Jejich halas byl plný vulgarit, které Nita nikdy neslyšela, a jejich nepříjemné úšklebky a plíživé pohledy ji pronásledovaly kdykoliv si potřebovala odskočit. Nikdo se jí ale neodvážil dotknout. Až na pár uštěpačných poznámek s ní vlastně ani nikdo nemluvil. Jedinou výjimkou byl velitel Symer, který ji jeden večer nechal zavolat k sobě.

"Aby bylo jasno," začal zostra, sotva k němu došla. "Já jsem tě s sebou nechtěl."

Nita na to neměla co říct, tak jen mlčky přikývla. Symer si ji chvíli měřil pohledem, jako by čekal, že něco namítne, ale když se ničeho nedočkal, pokračoval.

"Za několik dní dorazíme do hornické vesnice a tam budeš moct předvést, k čemu vlastně jsi." Poslední slova nechal zaznít s jízlivým důrazem.

Nita znovu jen přikývla a sklopila oči. Cítila se unavená a měla pocit, že čím méně bude mluvit, tím lépe. Nejspíš si to myslel i Flaethrun, protože i ten mlčel. Během cesty vůbec mlčel nezvykle často.

Něco v jejím výrazu donutila Symera potřást hlavou a z úst mu vyšlo tiché zamumlání, které znělo jako "zatracený rozkazy". Vypadal, že zvažuje, jestli má cenu něco vysvětlovat, nebo ji radši rovnou poslat pryč. Rukou se zlámanými špinavými nehty se poškrábal ve vousech a unaveně zamručel.

"Tohle mi vysvětli – jak se takový vyžle jako ty vůbec dostalo mezi warlocky? Víš vůbec, kam a proč tě poslali?"

Nita na něj nejistě pohlédla. "Na východní linii?"

Zůstali na sebe zírat.

"Víc nic?"

Zavrtěla hlavou.

"Do hajzlu s tím," ulevil si Symer. "Nejsme chůvy pro děcko!"

Instinktivně se narovnala. "Jsem dospělá."

Na okamžik zavládlo ticho. Symer ji sjel pohledem od hlavy k patě, a nakonec si odplivl.

"Dospělá… To ještě uvidíme. Za ruku tě stejně nikdo vodit nebude. Máme na starost chránit horníky. Podle zpráv tam před nějakou dobou začaly menší skupiny Starších dělat bordel. Útočí na lidi, zasypávají štoly, ničí nářadí. Prostě sabotáže. Takže… snaž se nepřekážet a když na nějaké Starší narazíme, znič je. Jasný?"

Nita se zamračila. "Jací Starší? Trpaslíci?" zeptala se, čímž si vysloužila pobavený úšklebek.

"Trpaslíci?" odfrkl si. "Ti odsud zmizeli už dávno. Cerussitový hory jsou vybraný skoro do mrtě. Našli lepší ložiska jinde, takže se přesunuli a lidem tohle území nechali."

"Vyplatí se tam lidem zůstávat, když je většina rudy pryč?"

Symer pokrčil rameny, jeho odpověď byla téměř lhostejná. "Lidi musej z něčeho žít. Olovo království pořád potřebuje. A kupci vykoupěj i zbytky, co horníci vytáhnou. Ale…" jeho hlas ztvrdl, "spíš než o rudu jde o princip. Cerussitový hory jsou poslední bašta lidskýho území. Za nima je jen poušť. A ta už patří Starším. Tam si můžou dělat, co chtěj. Tady ne."

"Myslela jsem, že lidé žijí na kontinentu i na vzdálenějších místech," namítla překvapeně Nita.

Symer na ni vrhl pohled, který jasně říkal, že se zeptala jako malé hloupé dítě. "Jo, to jo. Ale to už jsou smíšený oblasti. Tam žijou lidi a někteří Starší vedle sebe. Nebo to aspoň zkoušej. To se mezi warlocky neví, nebo co?"

Nita se kousla do rtu. O současných hranicích a poměrech v království věděla opravdu jen málo. Znala sice kdejakou špínu na Nicholasovy nepřátele – intriky, pomluvy a tajemství, která mu pomáhala udržet si moc – ale o skutečné situaci soužití lidí a Starších měla jen matné představy. Nicholas o takových věcech nemluvil. Starší nenáviděl až příliš vášnivě na to, aby se obtěžoval rozebírat cokoli jiného, než jejich slabiny nebo způsoby, jak je zničit.

"To je všechno, co k tomu máš? Přestaň si kousat rty a radši se snaž s ostatníma držet krok. Aspoň nebudeš budižkničemu." V hlase Symerovi zazněla rezignace a mávnutím ruky jí naznačil, že ji propouští.

Znovu už na ni nepromluvil a po zbytek cesty ji přehlížel, jako by neexistovala. Nita se nedokázala rozhodnout, jestli ji to spíš uráží nebo je za to spíš ráda.

Poslední dny chůze byly čím dál tím náročnější. Cesta byla stále strmější, vzduch chladnější, a všichni se začínali pohybovat o poznání pomaleji. Krajina se změnila – travnaté pláně vystřídala kamenná moře s nízkými pokřivenými stromy. I tráva tu rostla menší, sotva se drala mezi matně se lesknoucími kusy kamene. Na vojácích se začínala projevovat únava a znepokojení, zvlášť když prošli kolem první z mnoha temných a opuštěných šachet. Šli v čím dál tím větším tichu, pro Nitu tak nezvyklém po dnech plných pokřikování a hlasitých hovorů. Právě proto sebou cukla a v zádech ucítila nepříjemné zamrazení, když uslyšela první rány a vzápětí i lidské hlasy, které se k nim nesly ozvěnou. Překvapením zůstala stát, když se před ní otevřel pohled na vesnici. Po cestě viděla víc menších osad nebo městeček, ale tohle... bylo jiné.

Vesnice horníků byla šedivá. Lepší pojmenování Nita nenašla – šedivé bylo všechno, kůže horníků, jejich vlasy, oblečení, domy...bylo poledne, ale i sluneční světlo se zdálo být šedivé. Šla o pár kroků pozadu za vojáky a pozorovala bídu kolem sebe. Domy byly malé, stoupající do svahů a těsně přimknuté k sobě a skalním stěnám, pokryté olověným prachem, který časem zčernal a zanechal povrch domů zašlý a temný. Vzduch byl těžký a nakyslý, každý nádech působil ostrý pocit na jazyku, jako kdyby vdechovala kovové piliny. Před několika domy – či spíše chatrčemi – stály nahrubo postavené kůlny a dřevěné přístřešky plné zbytků rudy. Půda byla tmavá a bez života.

Vesničané na příchozí jen krátce pohlédli a rychle sklopili oči. I když nepotkala nikoho skutečně starého, vypadali staře všichni – vlasy měli pokryté šedými pramínky, tváře zbrázděné hlubokými vráskami a oči propadlé plné stínů. I děti posedávající na zápraží domů měly stejný pohled. Nita si všimla, že jejich prsty byly často nezdravě zkroucené a nehty měly zbarvené, skoro jako kdyby pod nimi zůstával trvalý nános rudy. Ženy seděly u nízkých lavic u domů a třídily rozbité kameny, oddělovaly kusy rudy od jalové horniny. Na jejich prstech a zápěstích byla vidět šedá kůže a jemné rýhy, z nichž některé připomínaly jizvy nebo spáleniny. Pracovaly mlčky.

Ve středu vesnice se nacházela tavírna – nízká budova s těžkými kamennými zdmi. Byl to jednoduchý prostor plný kamenů a špinavých pecí, ze kterých sálalo horko tak prudké, že ho cítila i Nita stojící kus opodál. Několik mužů, oblečených do zašlých plátěných tunik, nabíralo rudu a házelo ji do žhnoucí výhně. Po jejich zádech stékal pot, který se okamžitě mísil s černým prachem a na jejich pokožce vytvářel tmavé proužky. Bylo slyšet syčení a prskání, když se olovo tavilo, a kovový zápach byl tak silný, že Nitu pálil v krku.

"Na to nemáme čas!"

Nita otočila hlavu za výkřikem, ale přes vojáky okolo sebe pořádně neviděla. Hlasitost mužských hlasů se však stupňovala do hádky, a tak se prodrala kolem vojáků, aby zjistila, co se děje. Vedle tavírny stál Symer s překříženými pažemi a zamračeným výrazem. Naproti němu divoce rozhazoval rukama robustní muž v prosté hornické košili. Narozdíl od ostatních horníků měl ale oblečení čisté – i boty z kvalitní kůže měl téměř čisté.

"Jestli chceme najít ty chlapy živý, musíme jít hned!"

"A já ti říkám," odpověděl Symer ostře, "že teď se nejde nikam. Moji chlapi se teď ani nehnou, musí si odpočinout. Vyrazíme ráno."

"Odpočinout?!" muž vztekle zaprskal. "Tvoji muži nejsou unavení, začíná jim otrava z olova. Voda, vzduch, jídlo – všechno tady je pro ně jedovatý, nejsou na olovo zvyklí! Jestli nevyrazíte teď, ráno už nebude koho posílat!"

Symer se k muži naklonil a ztišil hlas tak, že ho Nita skoro neslyšela. "Mě nezajímá, že seš perkmistr, a už vůbec mě nezajímá tvoje starost o mý muže. Já ručím za jejich životy a já rozhodnu, kdy a kam půjdou. Rozumíš?!"

"Jak říkáš, perkmistr jsem já. Já zodpovídám za to, že se tahle vesnice vůbec udrží! Já píšu hlášení do Rovisku! Co myslíš, že tam napíšu? Že těžba stojí, protože jsi odpočíval?!"

Symer ve tváři zbrunátněl. Chvíli bylo ticho rušené jen těžkým dechem obou mužů. Nakonec se velitel vojáků narovnal a odsekl. "Půlka půjde. Půlka tu zůstane. Spokojenej?"

Nita měla pocit, že perkmistr zaskřípal zuby. "Dobře," zabručel nakonec. "Vyrazíte k horní štole. Leží na severovýchodním svahu – tam pracovali, než zmizeli. Je to necelá hodina cesty."

Symer na něj kývl a krátce pohlédl na vojáky, kteří stáli v okolí. Jeho pohled se zastavil na Nitě. "Ty jdeš taky. Pokud tam nahoře něco bude, budeš se hodit." Nečekal na její reakci. Rychle se otočil, aby dal příkazy mužům, kteří půjdou s ním.

No to je báječný plán, zavrčel Flaethrun sžíravě, když se Symer obrátil k vojákům. Přední linie s unavenými vojáky a tebou, drahá.

"Mlč," zašeptala tiše a následovala vojáky.

Jen říkám... Ten udatný velitel tě bez zaváhání obětuje při první příležitosti.

Nita zatnula pěsti a místo odpovědi šetřila dechem. Cesta ke štole byla strmá a Nita měla co dělat, aby ostatním stačila. Přemáhala ji únava a perkmistrova slova o otravě olovem ji zneklidnila. Supěla za ostatními a byla ráda, když zastavili na plošině horského sedla a ona mohla skupinu v klidu dojít.

Symer však nečekal na ni. To Nitě došlo hned, když se po plošině rozhlédla – všude kolem byly stopy po boji, krvavé šmouhy a poházené a zničené hornické nářadí. Vojáci se rozptýlili a mlčky se zamračenými výrazy propátrávali okolí.

Nitě se rozbušilo srdce, ale nedokázala určit, jestli je to strachem nebo nervozitou z očekávání.

Flaethrune?

Obrátila se na démona ve svém duchu jako k něčemu známému, co může její splašené srdce uklidnit. Cítila jeho vyčkávání před tím, než jí jízlivě odpověděl.

Voláš mě pro radu nebo pro útěchu?

Útěcha od démona? Sama pro sebe zavrtěla hlavou a odvrátila pohled od zkrvaveného nářadí. Vycítíš, co se tady stalo?

Co myslíš, že se tu mohlo stát? odpověděl Flaethrun s hranou nevinností a lehkostí. Někdo tady bojoval. Někdo tady zemřel.

Nitě se stáhlo hrdlo. Nech těch vytáček, napomenula ho ostře. Jsou tu ještě Starší? Cítíš je v okolí?

Na okamžik se zdálo, že Flaethrun zaváhal. Pak jeho hlas znovu naplnil její mysl, ale tentokrát byl temnější, vážnější. Cítím vztek. Cítím krev. Tohle byla jen hra – někdo přišel, hrál si, a pak odešel.

Odešel-? zopakovala v duchu, ale Flaethrun ji hned přerušil.

Možná tu čekají zbytky té zábavy, dodal, jeho tón se náhle změnil, znovu byl lehký a jedovatý. Chceš si taky hrát? Máš na to vyhrát?

Nitiny ruce se sevřely v pěst. Mlč, utnula ho, ale její srdce bušilo ještě rychleji. Flaethrun poslechl, ale jeho mlčení bylo zlověstnější víc než obvykle.

A pak něco zahlédla.

Mezi balvany na okraji plošiny se něco mihlo. Nejdřív si myslela, že je to jen klam ze světla a stínů, jen nějaký kámen, který vypadal skoro jako… tvář. Tvář goblina.

Ten pohled ji přimrazil na místě. Jeho velké hnědé oči hleděly přímo na ni. Vzpomínky z dětství se jí v hlavě mihly jako záblesky bouřky v dálce, příliš rychlé na to, aby je mohla zachytit, ale dost jasné na to, aby se jí zatajil dech. Chtěla vykročit, chtěla něco říct, ale její tělo se odmítalo hnout.

Goblin se nehýbal, jen ji dál sledoval nečitelným pohledem. Dokud se zpoza balvanů nevynořily další postavy. Byli rychlí, příliš rychlí na to, aby je stihla spočítat. A nebyli to jen goblini. Jeden z nich vykřikl v jazyce Starších, který zněl jako skřípání kamene o plech a kterému Nita rozuměla:

Překročili jste hranici!

"Útok!" Symerův hlas se v odpovědi odrážel od skalních stěn.

Celý svět jako by najednou zrychlil. Vojáci tasili meče, zablesklo se kovové ostří a o zlomek vteřiny později vzduch naplnil zvuk střetávajících se zbraní. První řada vojáků se střetla s bytostmi, krev vystříkla na kameny a rozprskla se na šedivou zem. Bylo to rychlé, chaotické, děsivé.

Nita stála za nimi neschopná pohybu. Krev. Čerstvá krev na mečích vojáků, na šedých skalách, na zemi… Tohle bylo poprvé po mnoha letech, kdy viděla tolik krve. Jenže místo Symerových vojáků najednou před očima uviděla meč lesknoucí se v otcově břiše. Začala ji přemáhat panika. Hrudník se jí svíral neviditelnou obručí a nedařilo se jí dostat do plic ani trochu vzduchu. Znovu se cítila jako malá holka třesoucí se pod tíhou bratra, která není schopná se pohnout. Svět se začal rozmazávat a tváře vojáků se změnily v neurčité skvrny. Symer na ni křičel, ale nerozuměla mu, jako kdyby jeho slova přicházela z velké dálky. Pot jí stékal do očí, ačkoliv jí bylo nesnesitelně chladno.

Ustup a nech mě jednat! Flaethrunův naléhavý křik byl plný nenávisti a zloby.

Ochotně se mu podvolila a schoulila ve skrytu své duše. Její tělo přestalo být jejím. Vnímala sice dění okolo, ale Flaethrun schoval její vědomí do svého jako do neviditelné přikrývky.

Stíny se roztančily vzduchem, aby se vrhly na všechny okolo. Svíraly a trhaly na kusy kohokoliv bez rozdílu, Starší i lidi. Jeden z goblinů se rozběhl proti ní a stíny projely jeho tělem jako přízračná čepel. Zpomalilo ho to, ale i přesto se snažil sápat dál k ní, s tváří zkřivenou vztekem – připomínajícím tvář Rema. Dokud ho Flaethrun nerozerval. Její vědomí pochopilo, co se stalo, až o několik sekund později.

Rem!

To jméno jí zaznělo v hlavě jako ohlušující rána. Ta tvář. Ta vzpomínka, která ji strhla zpátky do dětství, kdy byl Rem jedinou bytostí, která ji chránila. Mrazivý pocit sevřel Nitě celé tělo a nová vlna paniky potlačila Flaethruna. Stíny se na okamžik zastavily. Do uší jí dolehla kakofonie křiku a sténání, které ji drásalo. Přitiskla si ruce na uši a klopýtla nazpátky. Uvědomila si, že křičí, až když ucítila vyprahlé pálení v hrdle. V tu chvíli neviděla, co se děje okolo – že si ti, kteří doteď přežili, uvědomili, kdo je největší hrozbou.

Nech mě vést! NECH MĚ VÉST!

Flaethrun na ni řval skrz jejich pouto a Nita se nedokázala ubránil přívalu jeho moci, která znovu strhla její mysl. Vědomí se jí zhroutilo jako domeček z karet. Zahalila ji mlha, skrz kterou sotva ucítila, jak se její ruce samy od sebe napřahují, vyvolávající další vlnu stínů, které se jako živé šlahouny vrhly vpřed. Další voják padl, pak další, stejně jako další goblin, další sylfa a ostatní, které neuměla pojmenovat. Flaethrun ale neustával a stále naléhal, vedl ji kupředu a směřoval údery stínů na každého, kdo byl v dosahu jeho síly. Stíny se dál formovaly, zbavené jejího vědomého řízení, útočily kolem ní, zabíjely na obě strany. Přeživší se pokusili získat výhodu a obklíčit ji, ale Flaethrun vycítil jejich pohyb a s temným výsměchem nechal stíny rozeběhnout do kruhu, obtočit jejich hrdla a neúprosně sevřít.

Vidíš? Je to hra...a hry se hrají pro vítězství.

Jedna z posledních Starších bytostí se pokusila utéct, ale stíny ji strhly k zemi a pohltily jako hladové dravé zvíře. Flaethrun se smál – tiše, ale triumfálně. Soustředil se na své vítězství, vychutnával si ho... Dokud se Nitě do stehna nezabodl šíp.

Flaethrun zavřískl v jejím nitru, jako by byl raněný i on. Posledním výpadem ještě proklál střelce stíny, než Nitin šok vystřídala prudká bolest, která démonovo běsnění utnula. Nita klesla na zem a její mysl se propadla do tmy.

Když znovu otevřela oči, netušila, kolik času uběhlo – mohl to být jen okamžik, mohly to být desítky minut. Neutuchávající bolest z probodnutého stehna jí vehnala do očí slzy.

Flaethrune?

Neozýval se, kvůli bolesti ho necítila. Zůstala sama. Sama mezi mrtvými. 

Musím pryč. Musím se zvednout.

Převalila se na bok a po malých kouscích se sunula k blízkému balvanu. Každý sebenepatrnější pohyb zraněné nohy přinášel další vlnu agónie. Ruce se jí třásly, když se konečně opřela o drsný povrch kamene.

Zůstala tam sedět a hleděla na ocelově zbarvenou oblohu. Po prvním pokusu šíp vyndat už se na ránu neodvažovala podívat. Svět se začínal houpat, stejně jako ta loď, která ji do Rovisku před lety přivezla.

"Myslela jsem, že budu silnější..." zašeptala sama pro sebe do okolního mrtvého ticha.

"Síla je k ničemu, když ji neovládáš."

Nita sebou leknutím trhla a vyjekla z nového návalu bolesti. Opatrně otočila hlavu za hlasem. Jen kousek od ní stála majestátní bytost – vysoká, s pažemi pokrytými lesklým peřím, které přecházelo v mohutná křídla. Napůl žena, napůl dravý pták. Harpyje.

Její tvář připomínala lidskou, ale oči měla mnohem pronikavější a rysy výraznější. Bledou kůži rámovaly tmavé vlasy, které se jí neposedně vlnily a kroutily. Místo dlaní i chodidel měla dravčí spáry.

"Viděla jsem tě," pronesla pomalu chraplavým hlasem. "Viděla jsem tvůj strach i tvé zaváhání."

Harpyje pomalu došla k Nitě a sklonila se nad ní. Pootočila hlavu do strany, když zkoumala Nitinu ránu, a dívce tím ještě víc připomněla pohyb dravce prohlížející si kořist.

"Pomůžu ti."

Nita překvapeně pootevřela ústa a zadívala se do přimhouřených dravčích očí. "Proč?"

"Zabíjíš z chaosu. Z bolesti. Jako my."

"Nechtěla jsem-"

Peří jemně zašustilo, když harpyje zdvihla paži a utnula tak další Nitina slova.

"Uteč se mnou. Přidej se k nám. Můžeš být svobodná." Natáhla svou ruku podobnou dravčím spárům a téměř něžně se dotkla Nitiny nohy. Pak ve zlomku vteřiny a bez varování uchopila dřík a zlomila ho.

Nita vykřikla a křečovitě se prohnula bolestí. Harpyje ji chytla a přitlačila k balvanu.

"Nehýbej se."

Drápem opatrně sáhla do rány, aby zjistila, jak hluboko je hrot. Nita zaúpěla, ale snažila se nepohnout. Krev vytékala rychleji, ale harpyje si toho nevšímala. Zanořila dráp hlouběji do rány a zachytila hrot šípu. Druhou rukou chytla zbytek dříku a začala ho opatrně vytahovat ven. Jakmile byl šíp venku, harpyje jí nohu ovázala kusem látky utrženým z těla ležícího nejblíž.

"Na chvíli to postačí."

"Díky," zašeptala.

"Neděkuj. Pojď se mnou."

Bolest ustoupila a Nita cítila, že je schopná znovu vnímat Flaethrunovu přítomnost ve své mysli. Jenže kromě Flaethruna cítila ještě něco dalšího, něco zlověstného, co se ozvalo s každým zoufalým tepnutím jejího srdce, které tlouklo pro myšlenku svobody – pro přání přijmout harpyjinu nabídku a už nikdy nevidět ty, kteří ji sem poslali umřít. Bylo to něco, co ji poutalo ke králi. A tohle něco bylo silnější.

Flaethrune...

Byl slabý. Zachytila směsici jeho rozličných pocitů, pochybností, nespokojenosti, lítosti i cynické odevzdanosti.

Volíš mezi svobodou a smrtí nebo smrtí a otroctvím. Ale ty už jsi zvolila, že ano?

Harpyje čekala a upírala na Nitu oči.

Udělej to rychle.

Mlčel, ale vycítila, jak se stíny pohnuly a raději zavřela oči. Uslyšela zašustění peří. Krátký výdech překvapení. A pak už bylo znovu jen ticho.

"Omlouvám se," zašeptala a zpod zavřených víček jí vyklouzly slzy.