Šperky Albionu (7)

Pátrání po lupičích bylo bezvýsledné. Bradley využil své kontakty na policii, přesto se Viviola svých klenotů nedočkala. Ani v listopadu ani v následujících měsících.

Detektivní kancelář prožívala šťastné období. Díky schopnostem čtečky z Albionu se dařilo všechny případy řešit velice rychle, peníze se jen hrnuly. Bradley se snažil svoji asistentku sbalit, ta ale vcelku pochopitelně odolávala, nechtěla se vázat, byla si vědoma, že je zde jen nakrátko.

Viviola se naučila používat počítač a brouzdala po internetu. Hledala zprávy o Maniovi, dobrala se ale jen nějakých stránek o antických osobnostech a objevila pár lidí, kteří si toto jméno vybrali jako svoji internetovou přezdívku. Nikdo z nich se nezabýval fyzikou.

Anés se ukázalo jako vcelku oblíbené jméno, hlavně ve Španělsku a latinské Americe. Ovšem že by se jednalo o dívku z Albionu, o tom nebylo řeči.

A tak čas plynul, přešla doba slunovratu, kterému se tady říkalo Vánoce, zima skončila a příroda se začala probouzet do jarních květů. Viviola si už začínala zvykat, její pragmatická povaha nakonec pomohla překonat všechny stesky, práce bylo dost a spousta zajímavých míst ve městě člověka nenechala jen tak spát. Kromě toho jí Bradley dával celkem dost velký plat, takže si mohla, k jeho nelibosti, najít vlastní byt.

Někdy na začátku května se opět probírala internetem, když narazila na fotografii Maniova prstenu. Určitě to byl on. Nabízel ho nějaký soukromý sběratel, cenu neuváděl, kontakt spočíval pouze v e-mailové adrese. Viviola neváhala.

Domluvil si s ní schůzku v kavárně, našla ho sedícího pod stříškou v zahrádce, pro jistotu si s sebou dovedla i Bradleyho, ten se ale posadil opodál, četl si noviny a jen po očku sledoval, co se bude dít.

„Ehm, pane,“ začala Viviola opatrně.

„Prosím? Slečna Viviola?“ zeptal se muž a křivě se usmál.

„Ano, můžu si sednout?“

„Jistě, prosím. Já jsem Eduard Higgins, k vašim službám.“

„Máte ten prsten?“

„Ovšem. Jdete hned na věc, jste jistě odvážná žena. Koneckonců při vašem původu…“

„Co víte o mém původu?“ zeptala se Viviola se zájmem.

„Vím poměrně dost, a přesto tak málo. Pokud je ten prsten váš, pak nejste odtud. Myslím tento svět, pochopitelně.“

Čtečka se polekala a zbledla.

„Klid, slečno, nic vám nehrozí. Máte štěstí, my vás totiž potřebujeme. Tady máte váš prsten,“ řekl a vytáhl ze záňadří obálku.

„To mi ho jen tak dáte? Co po mně chcete?“

„Jistým omylem se nám podařilo přivést z vašeho světa jednu dívku. Neuměli jsme s prstenem zacházet, prostě jsme místo profesorky dotáhli studentku. Její přítomnost zde je problematická. V obálce kromě prstenu najdete lístek s místem a časem, kde na vás bude tato osoba čekat. Postaráte se, aby se vrátila do světa, kam patří. No a vy se vrátíte s ní. Celkem rozumná nabídka, nemyslíte?“

Viviola vytáhla lístek a začala ho studovat.

„Klokánek?“ zeptala se nejistě.

„Ano, je to takové zařízení pro děti. Nachází se v Brně, to je Česká republika.“

„Anés není dítě.“

„Záleží na úhlu pohledu.“

„Dobrá. A co expert Manius?“

„Slečno, nezdá se vám, že jste neopatrná? Mohli bychom vás taky klidně sebrat a nikdo, ani ten váš Albion, by se o vás už nikdy nic nedozvěděl. Tak nechte pana Mania na pokoji a věnujte se raději Aničce.“

„Tak dobrá… I když, přece jen. Nebylo u toho prstenu ještě něco jiného?“

„Co máte na mysli?“

„Taková dýka, vypadala jako zlatá.“

„Ach jo. No dobře, podívám se vám po ní. Nic neslibuji, ale pokud ji najdeme, bude vás čekat spolu s Aničkou. Spokojená?“

Viviola polkla nasucho.

„Souhlasím. A děkuji.“

„Opravdu není zač,“ řekl Higgins a zvedl se k odchodu. „Šťastnou cestu.“

* * *

Bradley byl z perspektivy Viviolina odchodu celý špatný. Přemlouval ji, aby s ním zůstala, čtečka si ale moc dobře uvědomovala, že díky tajemnému Higginsovi může najednou zcela jednoduše splnit svůj úkol. No a domů se každý vrací rád.

Sbalila si nejnutnější a pomocí prstenu se přesunula do Brna. Fungovalo to spolehlivě, takže ani následující přesun do místnosti instituce zvané Klokánek nepřinesl žádný větší problém.

Vše se odehrávalo v noci, Viviola našla spící Anés v pokoji samotnou, u okna svítila v zásuvce orientační lampička, jinak byla tma a ticho. Čtečka přistoupila k dívce, položila jí jednu ruku na rameno a druhou na ústa. Anés sebou trhla.

„Ššš…“ ozvala se Viviola.

„Kdo jsi? Co chceš?“ vyhrkla tiše albionsky mladá cítitelka.

„Slečna Viviola, expertní čtečka.“

Anés sebou opět trhla.

„Ty jsi od nás?“

„Ano, a mám prsten. Anés, dali ti tu dýku?“

„Jakou dýku?“

„Ach jo. No, na tom nezáleží. Pojď, vypadneme odsud.“

* * *

Poručík Higginis tentokrát stál před zasmušilým plukovníkem a pozoroval jeho vrásčité čelo, které se všelijak kroutilo při telefonním hovoru. Paxson konečně zavěsil a podíval se na poručíka.

„Pohov, Higginsi. Tak jak?“

„Úkol jsem splnil, předvčerem jsem předal prsten a instrukce jedné ženě, prý se jmenovala Viviola.“

„Ano, to souhlasí, Anička je pryč. Bohužel to není úplný konec, ne všechno se totiž povedlo. Ta Mauerová je… ale co se budu rozčilovat. Do všeho se zapletla média a Aničku už hledá nějaká stovka českých policistů.“

„To je mi líto.“

„Nemusí, vaše chyba to není.“

„Co budeme dělat?“

„Obvyklý postup. Musíme vypustit mlhu. Pošleme nějaké dopisy, někomu zatelefonujeme, policisty zmateme.“

„Ale oni ji nenajdou…“

„Tak třeba řekneme, že vůbec neexistovala. Český rodný list neměla, kdo není ve státním systému sociálního zabezpečení, jako by vůbec nebyl. Pusťte to z hlavy, necháme to na specialistech. Mám tu něco zajímavějšího.“

Plukovník vytáhl na světlo fotku a ukázal ji Higginsovi.

„To je… to je ta dýka?“

„Vy o ní víte?“

„Ano, ta ženská z Albionu se po ní sháněla.“

„No vidíte. Takže je všechno jasné. Specialisté totiž tvrdí, že je stará několik tisíc let. A kromě zlata obsahuje v sobě i nějaké jiné látky. V mikroskopickém množství. A teď se podržte – vědci se domnívají, že jsou to nějaká nanotechnologická zařízení.“

„Ty prsteny taky nebyly obyčejné…“

„Ano, jenže ty nejsou tak staré. Higginsi, máme v ruce důkaz, že v dávných dobách existovala na Zemi vyspělá civilizace. Možná jenom v tom druhém vesmíru, ale existovala. Zatím jsme se drželi v pozadí, dělali jsme hlouposti. Ovšem pokud se nám podaří z toho Mania vymámit, jakým způsobem se prsten zaměřuje, máme před sebou ještě mnoho zajímavého. Svět už nebude nikdy takový, jaký dnes je. A Velká Británie bude opět vskutku velkou. Proč by měl být mocný jenom ten jejich Albion?“

(27.5.2007)