Já nejsem dnešní (2)

Já nejsem dnešní (2)

Anotace: Cesta za pokladem začíná. Zatím jen tak nenápadně. Viviola si zvyká na prostředí Moravy.

Sbírka: Já nejsem dnešní

2.

Expert Karloman byl starý svraštělý a hrbatý mužík s dlouhým plnovousem. Přijal Viviolu ve své pracovně a usadil ji na tvrdou židli před stolem, na němž se vršila hradba knih a papírů promíchaná koulí komunikátoru, luminou a informační deskou, která jediná vypadala jako trošku modernější zařízení.

Okamžitě poté asi na svého hosta zapomněl, protože se zavrtal do papírů a za občasného mlaskání se nimi probíral.

„Ehm…“ začala čtečka nesměle.

Karloman k ní vzhlédl, zamračil se a řekl: „Kam spěcháš? Uklidni se, nebo ti hlava uteče do Hybernie.“

Viviola pokrčila rameny a raději bez protestů sledovala experta v jeho pilné práci.

„No ovšem,“ řekl mužík a přendal si kopu papírů na pravou stranu stolu, čímž získal neomezený výhled na netrpělivou návštěvnici. Otočil informační desku a lehce ji naklonil směrem k Viviole. Na obrazovce se skvěla nějaká kulatá věc na řetízku.

„Tohle hledáme,“ řekl Karloman. „Medailon neznámého původu a určení.“

Expert ťuknul prstem do ikonky pod obrázkem a objevila se zvětšenina okraje medailonu.

„Tahle zubatá kolečka jsou zvláštní, někteří experti se domnívají, že jde o artefakt z doby Atlantidy,“ huhlal mužík. „Bohužel před několika lety medailon zmizel z muzea v Olmuci a až do minulého týdne se o něm nevědělo. Dokud ho nevyčmuchali ti Rastamanovi hafani. Ovšem, o tom ty nic nevíš, tebe posílá Mrsimur.“

Viviola nic neříkala, seděla a po očku sledovala svého hostitele a informační desku. Karloman několikrát stiskl nějaké ikonky na obrazovce, čímž vyvolal mapu jakéhosi zjevně vnitrozemského území.

„Tohle je Morava, provincie Slávie. Tady nahoře na poledni je Brno, kousek níž Olmuc. A skoro uprostřed pak Prostějisbor, sídelní město moravského knížete. A právě tam tu věc viděli naposledy.“

„Brno?“ hekla Viviola. „Nemají tam Klokánek?“

„Cože? Klokani? Ti jsou přece jen v Aborginii, co by dělali v Brně, děvče?“

„To nic, to nebyl tento svět…“

„Tedy, nedělám si žádné iluze o své osobě, vím, že jsem starý blázen. Ale že blbne holka tvého věku, to je na pováženou.“

„Omluv mě, experte, už mlčím a poslouchám.“

„No to je dost. Takže Prostějisbor. Město vyrostlo na rovině pod stejnojmenným hradem, který byl založen přibližně před patnácti sty lety prvním slávským králem Sámem. Šlo tehdy o takový trucpodnik proti táboru sedmnácté kohorty usídlené v někdejší galské Olmuci. Byzantinci se potom stáhli, protože v tom galimatyáši by se ani prase nevyznalo. Napřed galský kmen Bójů, potom germánští Markomani a nakonec Slávové. A to všechno se tam míchalo a hnětlo, až slávský element zvítězil. Takže se budeš muset vcítit do moravského dialektu slavěnštiny. Je to příšerný jazyk, dám ti několik slovníků a učebnic z různých dob. Ale nezoufej, kousek od Slávie žijí Maďaři a ti mluví ještě o poznání šílenější řečí. Raději se na ni mrkni taky. Měla bys tam zapadnout jako místní, jinak tě sežerou.“

„Cože? Oni jsou snad ještě navíc lidojedi?“

„Myslel jsem to pochopitelně obrazně. Ale až poznáš ty Hanáky, tak pochopíš. Oni prostě uznávají jenom své vlastní lidi. No chápeš to? Směsice tří etnik a takoví nacionalisté. Ale zkus jim říct, že nejsou praví Slávové. Kdybychom se my tady v někdejší Británii chovali podobně, dopadneme jako Hybernové. No vlastně, když nad tím tak přemýšlím, Hybernie a Morava si chováním lidí moc neujdou.“

„Dobrá, co ten artefakt?“

„To je tvoje práce, ty jsi čtečka, tak čti. Nechám ti vytisknout pár grafik, ale dávej si pozor. Slávové budou na tu věc asi patřičně hrdí. Čerta starého… nebo bych měl říct: Černoboga starého vem Atlantidu, chápeš?“

„Ano, myslím, že chápu.“

„Tak pojď pro ty knížky. Jsi pěkná ženská, co to toho Mrsimura napadlo posílat tak pěkné ženské na Moravu?“

* * *

Skoro dva týdny ležela Viviola v knihách, než se odvážila přemýšlet o svém vcítění do moravského stylu používání slavěnštiny. Bylo to vcítění klopotné, musela kromě jazyka zvládnout i podivnou slavěnskou abecedu, která se jen místy podobala latinskému písmu. Také číslice zapisovali Slávové trošku jinak. Místo obvyklého římského zvyku používat písmena měli samostatné znaky pro nulu až devítku, podobný systém čtečka zaznamenala už ve světě křesťanů.

Dost času věnovala také studiu módních zvyklostí Slávů. I když současná kosmopolitní doba přála jednotnému stylu oblékání, některé části oděvů byly pro každý národ specifické. Moravanky například preferovaly skládané sukně délkou jen krátce přesahující kolena a jednoduché halenky bez dekoltu.

Náležitě vybavená nastoupila Viviola do vzducholodi a nechala se odnést do Vyšehradu, hlavního města Slavníkovské provincie Slávie západně od Moravy, jelikož přímé vzducholodi z Londýnia do Prostějisboru nelétaly.

Zbytek cesty tedy absolvovala vlakem, který se od rychlé magnetické železnice albionského stylu poměrně dost lišil. Hranaté vozy se sunuly po zastaralých železných kolejích a při každém otočení kol se otřásaly.

A pak konečně vlak projel Olmucí, zatočil se kolem kopce s mohutným hradem a zastavil na velkém terminálním Východním nádraží v Prostějisboru.

Viviola vystoupila a zamířila k toaletám, kde prověřila svůj vzhled a upravila si vlasy. Měla je sčesané do ohonu, oblečená byla do černé skládané sukně a zelené halenky, na nohou měla pohodlné střevíce s nízkým podpatkem a přes rameno malou hnědou kabelku. Jediným zavazadlem byla plátěná taška s nejnutnějšími věcmi, prostě se snažila vypadat jako obyčejná Hanačka, která přijela do města na výlet.

Pochopitelně se nemohla hned začít shánět po artefaktu, nejprve musela načíst a procítit atmosféru místa a zvyknout si na mluvení slavěnštinou. Zajistila si ubytování v rozlehlém hostinském dvorci nad říčkou Romží a pak vyrazila za památkami.

První byl na řadě hrad. Na vrch Krupovec jezdila z centra tramvaj, zastavila se až za první hradbou, takže k vlastnímu paláci nezbývalo mnoho cesty. Hrad se jevil opravdu rozlehlý, připomínal svými podlouhlými nízkými budovami spíš nějaké staré hradiště nad břehy Hybernie. V tomto měl Karloman pravdu.

Jelikož hrad stále fungoval jako sídlo knížete a jeho zemského úřadu, památkám se zde věnovalo jen nevelké muzeum v jednom dlouhém baráku s doškovou střechou. Nefungovala zde žádná průvodcovská služba, čtečka si tak mohla pohodlně prohlédnout obrazy, všelijaké ozdobné předměty a hlavně spoustu informačních panelů, v nichž byl vždy nahrán nějaký ucelený soubor historických nebo kulturních informací. Jestli byly panely propojeny do nějaké sítě, Viviola nezjistila, obvyklé ikony pro zobrazení novin nebo informačního proudu zde ale nenašla.

V jedné věci se Karloman poměrně dosti zásadně mýlil. Moravané rozhodně nebyli nějaký zapšklý nárůdek, který se o svět nezajímá. Prakticky veškeré informace na panelech bylo možno zobrazit jak ve slavěnštině, tak v latině. Místy nechyběla ani germánština či galština.

Když se dost vynadívala, unaveně si sedla na lavičku před budovou, zaclonila si oči před pálivým letním sluncem a volně vydechla. Spěch neznamenal pro čteče dobrou metodu, tohle ale byla jedna z Vivioliných nectností, že se pořád za něčím honila. Tentokrát si však striktně jakékoliv kvaltování zakázala. Mrsimur i velekrál musejí počkat.

Do večera se pak toulala po městských ulicích, navštěvovala krámky a nakupovala drobnosti, které jí působily radost. K večeru se krajem přehnala bouřka, která vylidnila město a nastolila ozónem vonící příjemnou večerní atmosféru.

Kupodivu se ukázalo, že v hostinci mají poměrně dobré víno, prý odněkud z Východní marky. Římské nebo galské by sice bylo lepší, ale i tak to celkem ušlo. Lehce podroušená čtečka se odporoučela do svého pokoje a téměř okamžitě usnula.

 

Autor Pavel D. F., 01.01.2025
Přečteno 37x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

Mě také spěch nesvědčí, pak dělám chyby

02.01.2025 07:15:57 | Marry31

© 2004 - 2025 liter.cz v1.7.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel