Já nejsem dnešní (4)

4.

Pátá decima denní končila a chronometr na ulici odbíjel poledne, když Viviola studovala informační panel na jedné z veřejných budov. Nechala si přehrát adresář občanů Prostějisboru a vyhledala jméno Ištván Hufnág. Existovala jediná osoba toho jména, čtečka si zapamatovala adresu a vyvolala plánek města. Hufnágova rezidence se nacházela v půlnoční oblasti města kousek od Východního nádraží.

Po pěkné procházce a nějakých čtyřech centimách stanula Viviola před parádním domem v římském stylu, který byl z pravé strany kryt velkou zahradou s vysokými stromy. Čtečka se rozhlédla kolem a pomalu přistoupila ke dveřím. Co může ztratit, když se zeptá, pomyslela si a sáhla po rukojeti zvonku. Jenže v tom okamžiku se ozvalo zašustění za jejími zády a než se stačila ohlédnout, ucítila prudkou bolest na temeni hlavy a v mdlobách se skácela k zemi.

* * *

„No tak, paničko, probuďte se!“ slyšela naléhavý hlas nad sebou.

Pomalu otevřela oči, zamžourala a snažila se zorientovat. Nacházela se v nějaké stinné místnosti s velkým oknem nalevo a hradbou nábytkové stěny za širokým pracovním stolem v popředí. Skláněl se nad ní obtloustlý muž s bradkou a knírkem. Rukou se opatrně opíral o její levé rameno a lehounce s ním třepal.

„Sláva, už se probíráte. Taková krásná žena a válí se mi před domem. Co se vám stalo? Někdo vás přepadl?“

Viviola se rozhlédla po svém nejbližším okolí a identifikovala širokou pohovku se zvednutým kulatými čely a vysokým opěradlem, na níž ležela.

„Můžete se posadit? Tady na hlavě máte bouli a teče vám krev. Už jsem poslal Chrudoše pro obklad. Promiňte, že jsem se nepředstavil. Já jsem Hufnág, majitel tohoto domu.“

Čtečka se celá omámená posadila a musela se chytit levého čela pohovky, protože se jí zatočila hlava. Sáhla si na temeno a potvrdila si Hufnágova slova. Když se na ruku podívala, zahlédla rudou čmouhu, ale o žádné větší krvácení se patrně nejednalo.

„Viviola. Viviola Lectera,“ vykoktala tiše a chytila se za orosené čelo.

Do místnosti vstoupil vysoký štíhlý muž se širokými rameny, v jedné ruce držel mokrý hadr a v druhé tácek se sklenicí. Hufnág popadl hadřík a hned přiskočil k Viviole. Jemně ji chytil za rameno a druhou rukou přiložil obklad na temeno hlavy. Pak bez dalších řečí převzal od sluhy sklenici a podal ji čtečce spolu s kalíškem naplněným bílým práškem.

„Tady máte výtažek z březové kůry, je to proti bolesti, drahá Viviolo.“

Viviola do sebe hodila prášek a zapila jej vodou. Trošku se jí udělalo mdlo, ale překonala nepříjemný pocit a pokusila se na svého zachránce usmát. Hufnágovi se rozlil po tváři spokojený úsměv, pokývl rukou a řekl: „Odpočiňte si chvilku. Pak si popovídáme.“

„Dobře,“ hekla Viviola a levou rukou si přitiskla chladivý obklad k hlavě. Pár kapiček vody jí steklo po krku, bylo to velice příjemné.

Hufnág si mezitím sedl za svůj pracovní stůl a s něčím si pohrával za současného mlaskání a mručení. Teprve po nějakých třech centimách Viviola onen předmět poznala, jednalo se zcela jistě o hledaný medailon. Srdce jí poskočilo. Je blízko.

V tu chvíli se ozvalo šramocení a volání z chodby. Hufnág zvedl hlavu, podíval se na medailon, pak na Viviolu, na dveře, znovu na medailon, vstal a zamířil k nábytkové stěně za svými zády. Z jedné skříňky se vyklubal sejf, jehož mohutná dvířka se se skřípáním otevřela, obchodník vsunul medailon dovnitř, zaklapl dvířka a ledabyle přejel po všech šesti zámcích. Ozvalo se zahrčení. Hufnág spokojeně ověřil, že je trezor zabezpečený, otočil se a bez ohlédnutí zamířil ke dveřím.

Když zmizel, Viviola se otřepala a opatrně vstala. Zatracený darebák, on to schoval. A do sejfu. Vůbec mi nevěří. Ani se mu nedivím.

Pomalu se došourala ke stěně a pohladila kovová dvířka trezoru. Přitom zavadila o jeden otočný zámek a uslyšela jasné cvaknutí. No ovšem, starý typ bezpečnostní pokladnice. Před dvěma lety vyšetřovala vykradení podobného sejfu a dostalo se jí podrobné instruktáže od dopadeného zkušeného kasaře. Nyní toho mohla využít. Opatrně přiložila ucho přímo ke knoflíku prvního zámku a začala jím otáčet doprava. Monotónní cvakání bylo po pár krocích vystřídáno silnějším zvukem. Viviola vrátila knoflík do kýžené pozice a přečetla si písmeno, na něž ukazoval zobáček knoflíku. Bylo to „S“.

Podobným způsobem odhalila tajemství dalších dvou zámků a navolila znaky „Z“ a „E“. Když byla v nejlepším, ozval se opět hluk na chodbě a klika vstupních dveří se začala otáčet. Sakra. Pokusila se rychle dojít k pohovce, ale v půlce pohybu se zastavila, když se z chodby ozvalo ženské zaječení a klika se vrátila do původní polohy. Huhlavý Hufnágův hlas volal nějaké kletby a zvolna se ztrácel.

Viviola přiskočila zpátky k sejfu a na zbývajících zámcích navolila rychle kombinaci „R“, „E“ a „T“. Tentokrát se ozvalo cvaknutí mnohem hlasitější a dvířka lehce odskočila. Měla vyhráno. Otevřela pokladnici, sáhla dovnitř a nahmatala medailon. Pak rychle sejf zavřela a přejela po zámcích stejným stylem jako před chvílí Hufnág. Zámky se otočily do různých nedefinovatelných poloh a v nich se zastavily.

Čtečka nečekala, dokráčela k pohovce, medailon ukryla do kabelky a posadila se do původní polohy. Dokonce si na hlavu připlácla obklad.

Dveře se rozletěly a dovnitř vtrhl brunátný Hufnág.

„Paninko, jak je vám?“ zavolal zpěvavě na Viviolu.

„Už lépe, díky.“

„Je mi to trapné, ale pokud se již cítíte dobře, bude asi nejlepší, když z tohoto domu odejdete. Máme tu nějakého vetřelce. Pokud ho nedopadneme, budu možná nucen volat policajty. A znáte to…“

„Ovšem, pane Hufnágu, chápu. Děkuji vám za pohostinství.“

Viviola se zvedla a předstíraným tápavým krokem obešla obchodníka, podívala se mu do očí a řekla: „Pokoj s vámi.“

„I s vámi, paní Viviolo. Je mi to líto, že se musíme rozloučit, jsem ochoten vám to vynahradit. Jestli chcete, stavte se tu zítra kolem poledne, zajdeme někam na oběd.“

„Děkuji za pozvání, budu o tom přemýšlet,“ řekla čtečka nevýrazně a vyrazila dveřmi na chodbu. Už se jí natolik vrátil orientační smysl, že neomylně zamířila doprava a po pár krocích již vycházela z ozdobných hlavních dveří na ulici.

Tak to bychom měli.