Já nejsem dnešní (5)

5.

Do hostince to naštěstí nebylo daleko. Viviola se dopotácela do pokoje a jak byla oblečená, praštila sebou do postele. Probrala se až druhý den dopoledne.

Když si sáhla na hlavu, zjistila, že otok již téměř zmizel, kromě citlivého místa byla zcela v pořádku. Na malé informační desce vyhledala hudební proud, pustila jej docela nahlas, svlékla se a zamířila do koupelny.

Řádně vykoupaná a osvěžená se vrátila do pokoje a spokojeně si vydechla. Chronometr na informační desce ukazoval půl třetí decimy denní, proud hrál klasickou hudbu a oknem prosvěcovalo jasné letní slunce.

Viviola kritickým okem posoudila stav sukně, očistila skvrny od prachu a stejným způsobem ošetřila halenku. Nic moc, bude si muset sehnat nové oblečení. Chytila kabelku, protože se chtěla přesvědčit, jestli její věčný denár nebyl při včerejším přepadení ukraden. Když sáhla dovnitř, první, co nahmatala, byl velký medailon. No ovšem, tohle je zajímavější. Jak to ten expert říkal? Chronoskop? Ne, nějak jinak. Ano, chronomat, stroj času.

Musela se usmát, copak on opravdu někdo věří na tyhle pohádky? Začala si medailon prohlížet. Po jeho obvodu vyvstávala nějaká vnitřní ozubená kolečka. Bylo jich celkem pět umístěných do šesticípé formace. Šesté kolečko nahrazoval vystouplý knoflík, na němž byl uchycen řetěz pro pověšení medailonu na krk.

Čtečka si prohlížela obě strany medailonu. Na jedné byl vyražený nějaký stařec sedící na trůně. Řeckými písmeny bylo pod trůnem něco napsáno. Pokusila se upamatovat na svoje školní vcítění do klasických jazyků a znaky identifikovala. Stálo tam „Chronos“. Tak přeci. Na zadní straně medailonu našla jakési tabulky, v nichž se střídaly řecké znaky se značkami naprosto neznámými. Tohle by mohl vědět expert Beran, o co se jedná.

Viviola pokrčila rameny a přejela prstem po hraně medailonu. Ozvalo se jemné cvaknutí. Co to? Že by nějaké to kolečko? Chytila medailon za řetěz a přitáhla si ho až k očím. Knoflík, na němž medailon visel, se trošku vysunul. Bezmyšlenkovitě jej vrátila do původní polohy.

V tom okamžiku se zablesklo, všechno kolem se zatočilo a proud z informační desky byl jakoby utnut uprostřed tónu.

V pokoji se rozlehlo naprosté ticho, čtečka se málem neodvažovala ani dýchat. Co to, k čertu, je? Ohlédla se, informační deska na stolku byla tmavá, pouze v levém dolním rohu blikal ukazatel data a času. A to datum bylo včerejší.

* * *

Musí za Beranem. Rychle se dooblékla, zkontrolovala obsah kabelky (nic nechybělo), dala do ní medailon a vyběhla na ulici, aniž by v recepci vrátila klíč.

K univerzitě se přiřítila kolem půl páté decimy denní. Vyběhla po schodech a málem narazila do svého včerejšího já, které scházelo dolů. K čertu! Naštěstí ji nevidělo.

Když přišla k pracovně experta Berana, musela opět rychle uskočit ke zdi. Ze dveří totiž vycházeli dva velcí muži a táhli s sebou poněkud bezvládného experta. Jeden z těch mužů byl Hufnágův Chrudoš.

Sledování podezřelých neznamenalo větší problém. Když muži naložili experta do auta, Viviola si zavolala nájemnou drožku a udala jako adresu Hufnágovu rezidenci. Nemýlila se. Dojeli právě v okamžiku, kdy muži vtáhli bezvládného Berana do dveří domu.

Čtečka zaplatila a opatrně se přikradla k rohu domu u zahradního plotu. V tom okamžiku zahlédla, že přes ulici přechází její včerejší já a sebevědomě kráčí ke dveřím Hufnágova domu. Ta husa tam snad opravdu chce jít! Když tam jen tak vtrhne, bude podezřelá. Musí něco udělat. U plotu ležela silná ulomená větev. Viviola ji chytila oběma rukama, odplížila se ke svému včerejšímu já a se zkřiveným obličejem mávla, až ji hlava samotnou zabolela. Včerejší Viviola se skácela k zemi.

Čtečka se opět uvelebila za rohem a sledovala cvrkot. Uplynuly asi tři centimy, když z domu vyšel nějaký muž a málem zakopl o tělo včerejší Vivioly. Něco zavolal do chodby a společně s již známým Chrudošem vtáhli bezvládnou včerejší čtečku dovnitř. Včerejší? Vlastně ne včerejší. Dnešní, to ona je zítřejší. K čertu s takovými paradoxy.

Tak a co teď? Viviola začala pomalu obcházet kolem plotu a přemýšlela o Beranovi a svém – dnešním – já. Všimla si, že zahradní branka je otevřená. Neváhala.

Obešla zahradou celý dům a ocitla se na dvorku, kde spokojeně kvokalo hejno slepic. Za dvorkem viděla zadní dveře do domu. Opatrně a tiše se kradla kolem kurníku a musela vší silou své vůle utlumit kletby, když se sklouzla po čerstvém kuřinci. Dveře byly otevřené.

Zezadu dům vůbec nevypadal římsky, žádné atrium nebo podobné věci, pouze temná chodba, která se po pár sázích zatáčela doprava.

„Haló, pomoc,“ ozvalo se nesměle ze dveří na levé straně.

Beran!

Čtečka otočila klíčem v zámku a nahlédla do nevelké místnosti, kde stál otřesený expert a držel se za hlavu.

„Vy?“ zeptal se a zakoulel očima.

„Já. Pojďte, je mi jasné, že vás tu drží. Musím vám říct, že ten váš medailon funguje.“

„Jakže? Vy ho máte? Vždyť mi ho sebrali před chvílí ti chlapi.“

„Já nejsem dnešní…“

„Ach tak, no jistě, vy jste ho použila, abyste mě zachránila?“

„Na tom nezáleží. Ale když už o tom mluvíte, tak byste sebou mohl hodit, tady dozadu, přes dvorek, doprava zahradou, opět doprava a na ulici. Běžte a pokoj s vámi.“

„A vy?“

„Já si ještě musím něco zařídit.“

Beran se neochotně protáhl chodbou a zmizel. Viviola se přitiskla ke zdi a čekala. Nemusela čekat dlouho. Chrudošův soudruh se přišoural ke dveřím a v ruce držel džbán, v němž šplouchala voda. Když zjistil, že jsou dveře do kamrlíku otevřené, vpadl dovnitř, ozvalo se třesknutí padajícího džbánu, potom muž vyběhl ze dveří a křičel: „Je pryč, ten chlap je pryč!“

Netrvalo dlouho a přiběhl i Chrudoš.

„Co řveš, Šťáhlave? Co se děje?“

„Beran utekl.“

„Do Mikulčic! Jdi se podívat dozadu, já půjdu nahoru a zavolám pána.“

Viviola v poslední chvíli vyběhla na dvorek. Nebylo vyhnutí, zapadla do kurníku a v duchu si nadávala za svoji neopatrnost.

Po chvilce ruch utichl a čtečce došlo, co se právě děje v domě. Hufnág se určitě vrací do přijímacího pokoje! A její dnešní já se právě snaží vykrást jeho sejf.

Rychle vyskočila z kurníku, otřepala ze sebe pavučiny (a bůhvíco ještě) a vběhla zpátky do domu. Přitom vykřikla vysokým hlasem: „Haló, páprdové!“

Jen taktak stačila uhnout ke schodišti do patra, když se chodbou přivalil Hufnág a křičel nějaké maďarské kletby.

Viviola vyběhla nahoru, po dalším schodišti až na půdu, zabouchla za sebou dveře a hledala úkryt. Skrčená za trámem pak seděla na patách a čekala. Po nějakých dvou centimách se na půdě rozsvítila lumina a vběhli Chrudoš se Šťáhlavem. Začali se rozhlížet okolo, odhazovali vztekle všelijaké uskladněné krámy a nadávali, slavěnsky. Čtečka se smála až do chvíle, kdy jí na hlavě přistála odhozená krabice. Ztratila rovnováhu, spadla na zadek a tím se prozradila. Oba muži se otočili a každý z jedné strany se k ní hrozivě blížili.

Vstala a vysmála se jim do očí.

„Vy?“ vyjekl Chrudoš a zastavil se.

„Překvapení, páprdové,“ řekla usměvavá Viviola a sáhla do kabelky. Nahmatala medailon, otočila kolečkem a stiskla knoflík.

V tom okamžiku se zablesklo a půda i s oběma gorilami zmizela do nenávratna. Čtečka sletěla z výšky několika sáhů do zorané brázdy pole a rozplácla se v mokré hlíně.

Co to je za binec?

Pomalu se posbírala do pokleku a rozhlédla se po okolí. Nacházela se na rozlehlém poli, slunce stálo vysoko nad ní a právě k němu přilétal mráček. Daleko nalevo uviděla kopec, který jí připomněl Krupovec. Žádný hrad však na něm nestál.

No jasně, došlo jí poměrně rychle. Otočila nesprávným kolečkem. Když to první ukazovalo dny, to naproti… Mohlo klidně ukazovat staletí, k čertu!

Vstala, otřepala si hlínu ze sukně i halenky, sáhla do kabelky a vytáhla medailon. V hostinci pohnula kolečkem nahoře napravo od Chronose. Nyní viděla, že se leskne zoubek na kolečku nalevo. Tak měla pravdu. Rychle otočila kolečko zpátky, na náprotivném kolečku taky vrátila zoubek a s důvěrou zkušeného temponauta stiskla knoflík.

Po záblesku se okolní svit poněkud změnil, ale půda Hufnágova domu se nevrátila. Ani jiná malá místnost běžného domu. Nacházela se v obrovské hale plné jakýchsi regálů, v nichž ležela spousta všelijakých krámů. Okolo chodili lidé a tlačili před sebou drátěné vozíky.

Viviole se zatmělo před očima a sevřel se jí prázdný žaludek. Než omdlela, přečetla si velký nápis nad vchodem do haly. Stálo tam: „TESCO“.