Já nejsem dnešní (6)

6.

Nepříliš jasné osvětlení, všude bílo, jehla s hadičkou v levé ruce a chrápající ženská na posteli vpravo. Viviola načetla prostředí a identifikovala nemocnici. Jenomže jaká nemocnice? Rychle si přehrála v hlavě poslední bdělé okamžiky. Skok časem do hluboké minulosti, pak zpátky. Jenomže není zpátky. Tak kde je?

Do místnosti vstoupila mladá žena v zeleně pruhované bílé uniformě.

„Zdravím, paní. Už jste vzhůru?“ řekla nějakým neznámým dialektem slavěnštiny.

Když čtečka nereagovala, žena se ohlédla a řekla: „You speak english?“

Angličtina! No ovšem! Je ve světě křesťanů. Proč, to nevěděla, ale na to teď není čas.

„Yes.“

„Aha,“ řekla žena, otočila se ke dveřím a zmizela.

Po chvíli se vrátila s mužem v bílém plášti.

„Tak vás pěkně zdravím, paní. Nebo slečno?“ zeptal se doktor anglicky.

„Slečna Viviola, expertní…“

„Expertní co?“

„Nic. Viviola Lectera.“

„Tak. V pořádku. Jak se cítíte?“

„Dobře. Co to je za nemocnici, je tohle Prostějisbor?“

„Cože? Jaký sbor? Prostějov, milá slečno, Prostějov. Jste na neurologii, měla jste úraz hlavy. Úder tupým předmětem. Vy asi nevíte, jak se vám to stalo?“

„Vlastně… no ani ne.“

„To jsem čekal. Měla jste štěstí. Jste z Anglie? Nebo z Ameriky?“

Co na tohle říct?

„Z Anglie, z Londýna.“

„Vážně? A co děláte tady?“

„Musíte to vědět, doktore?“

„Vlastně nemusím, ale možná přijdou policisté. Jak to máte s pojistkou? Nenašli jsme žádné pořádné doklady, jenom průkaz z nějakého Albia…“

„Albionu. To je detektivní kancelář,“ mlžila Viviola plynně.

„Aha. Vy jste detektiv… No to jsou mi věci. Odpočiňte si, jakmile bude infuze prázdná, sestra ji odveze. Večer už můžete jíst normální dietu. Sestry vám ukážou, co je třeba. Když jim nebudete rozumět, zavolejte mě, jsem doktor Mlčoch.“

* * *

Po večeři se Viviola uvelebila na lůžku a spokojeně vydechla. V nočním stolku našla kabelku a nic nechybělo, křesťané jsou poctiví lidé. Alespoň tihle.

Když bylo všude ticho a i pacientka na druhém lůžku opět spokojeně usnula, vykradla se čtečka na chodbu a pořádně se rozhlédla. Svítila jen orientační světla, z nějaké místnosti vycházelo světla trošku více, Viviola opatrně nahlédla, ale nikoho tam neviděla. Přímo naproti ní svítila modrá obrazovka počítače.

Tohle by mohla být cesta domů. No ovšem. Zkusit by to měla.

Přistoupila k počítači a pohnula myší. Nic. Stiskla obě tlačítka, ale opět se nic nedělo. Vyzkoušela Escape, obraz se trošku změnil, ale stále na ni svítilo modré okno přes celou obrazovku. Navíc byly všechny nápisy v onom neznámém dialektu slavěnštiny, psány ovšem normální latinkou, pouze některá písmena měla nad sebou jakési čárečky.

Asi po třetím zmačknutí Ecsape zmodrala celá obrazovka a svítil na ní jeden velký šedý nápis „Nemocniční informační systém“ a dole vpravo okénko s nějakými zkratkami.

Viviola pomalu mačkala jednu funkční klávesu za druhou. Kromě F1 se ale žádného velkého účinku nedočkala, teprve Scroll Lock konečně protivné modré okno zavřel a objevila se běžná pracovní plocha. Čtečka si chvíli prohlížela ikonky, najít Internet Explorer nebyl žádný větší problém. Spustila prohlížeč a zadala adresu gmailu. Její přihlašovací údaje ještě stále byly funkční, dokonce našla všechny odeslané i přijaté zprávy ze svého posledního fungování v tomto světě. V adresáři vyhledala kontakt na Higginse. Protivný chlap, ale domů ji dostal. Třeba pomůže i teď. Napsala zprávu a dala pokyn odeslat.

„Ale no tak, paní, co tady děláte? Sem nemají pacienti přístup,“ ozvalo se ode dveří.

Do místnosti vstoupila žena v bílém plášti a tvářila se přísně.

„Vy jste ta Angličanka? Co jste tu prováděla? Jděte od toho počítače!“

„Já… potřebovala jsem si poslat e-mail.“

„To by mohl říct každý. Nahlásím vás primářce, ráno zavoláme policii. Ať si vás rovnou odvezou. Z medicínského hlediska není žádný důvod vašeho dalšího pobytu v našem zařízení.“

* * *

Ráno se probouzelo do pošmourna deštivé oblohy. Viviola se protáhla v posteli a pozdravila pacientku vedle. Ta na ni jen vytřeštěně civěla a cosi nesrozumitelně drmolila.

Dveře se otevřely a vstoupila sestra s tácem. Spolu s ní se do pokoje vecpal vysoký tlustý chlap v baloňáku. Odstrčil sestru a postavil se nad postelí mladé čtečky. Usmál se a pohladil si bradu.

„Slečna Viviola, no to se podívejme,“ řekl distingovanou angličtinou.

Sestra se raději věnovala druhé pacientce.

„Zdravím vás, pane Higginsi,“ řekla Viviola s úsměvem a začala vstávat.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se muž opatrně.

„Dokonale.“

„Co jste prováděla? Už vás ten váš Albion nebavil, že jste nás poctila svojí návštěvou?“

Čtečka mlčela a soukala svoje nohy do nemocničních trepek.

„No dobrá, ať je po vašem,“ vyhrkl Higgins. „Nechám vám donést civilní oblečení a vyrazíme.“

Viviola se na svého zachránce podívala, až jí v očích zajiskřilo.

Před pavilonem čekalo černé auto s volantem na pravé straně. Higgins ukázal na levé dveře a sám se ujal řízení. Pomalu se rozjeli. Na křižovatce mezi neurologií, patologií a zbytkem nemocnice stiskl muž vystouplé tlačítko na přístrojové desce, zablesklo se a před autem se objevila silnice s přerušovanou čárou uprostřed.

„Portál v autě, impozantní,“ konstatovala Viviola.

„Ano, pan Manius konečně začal spolupracovat.“

„Kde to jsme?“

„Kousek od Londýna, dovoluji si vás pozvat ke svému šéfovi, slečno, rád by si s vámi pohovořil.“

* * *

Vjeli do oploceného areálu a zastavili před závorou. Higgins se chvíli bavil se strážným a ukazoval mu nějaké doklady. Voják s někým mluvil mobilem, teprve potom mávl rukou a zvedl závoru.

Zastavili před evidentně novou budovou s kovovými stěnami, které se leskly pod září ranního slunce. Výtah je zavezl do druhého patra a pak už následovala vkusně vybavená kancelář a starší muž v křesle se širokým opěradlem.

Podíval se na Viviolu zkoumavým pohledem a podal jí ruku.

„Plukovník Paxson, vy musíte být slečna Viviola, není-liž pravda?“

„Pokoj s te… vámi, plukovníku.“

„Pojďte se posadit,“ řekl plukovník a ukázal ke konferenčnímu stolku se skleněnou deskou. „Higginsi, běžte připravit potřebné.“

„Jistě, pane.“

Když osaměli, Paxson se na Viviolu usmál a řekl: „Opět u nás? Jak se vám tu líbí?“

„No… po pravdě…“

„Takže zase nějaká nešťastná událost? Ty vaše technologie jsou sice podnětné, ale přinášejí všelijaká nepříjemná překvapení. A od nás jistě chcete, abychom vám umožnili návrat do vašeho universa, že?“

„No… po pravdě ano, pane plukovníku.“

„Zase vás někdo okradl?“

„Tentokrát ne, šlo o takovou… nehodu.“

„Jak jinak. Slečno Viviolo, měl bych pro vás jistou nabídku. Poskytneme vám transportní prsten, ale něco za to budeme chtít.“

Viviola stáhla ústa do miniaturní nitky a polkla naprázdno.

„Budeme chtít informace,“ pokračoval plukovník. „O vašem světě, politice, technologiích, prostě cokoliv zajímavého. Jste velice zvláštní bytost, slečno. Dokážete se orientovat ve dvou rozdílných světech, a to věru není běžná vlastnost. Každý náš agent by byl ve vašem světě velice nápadný. Jiná kultura, jiná řeč, jiné zvyky. Snadno byste ho odhalili. Ale vy budete dokonale nenápadná. Co tomu říkáte?“

„A mám na vybranou?“

„Jistě. Ovšem pokud odmítnete, budeme vás nuceni internovat v tomto komplexu. Jistě chápete, že nemůžeme po našem světě nechat běhat agenta cizí mocnosti.“

„Zatímco když bude vašim agentem, volnost mu ponecháte?“

„Přesně tak. Dostanete naše doklady, platební kartu s neomezeným úvěrem a písemné instrukce. Pravidelně po deseti dnech se budete hlásit na smluveném místě. To v každém případě dodržíte, protože jinak platnost vašich dokladů a karty vyprší. Poručík Higgins vám předá všechny materiály.“

Paxson povstal a natáhl k Viviole ruku.

„Ujednáno, slečno?“

„Jistě. Co mi zbývá…“

„Tak dobrá, tedy, jak vy říkáte, pokoj s vámi.“

* * *

Pracovna lorda Mrsimura vypadala značně omšele, starý nábytek, tlusté závěsy na oknech, sešlapaný koberec s kdysi dlouhým vlasem. Viviola seděla v křesle a čekala, až šéf policie vyřídí nějakou záležitost v předpokoji.

Měla za sebou další dobrodružství, které ji zavedlo do jiného světa. Je to vůbec normální? Má už druhý prsten, který otevírá portál mezi vesmíry. Ale taky pět let kriminálu na krku.

Konečně Mrsimur vešel, mávl rukou a posadil se do křesla naproti čtečce.

„Tak co, máš to?“ zeptal se lačně jako nějaký kramář na trhu.

„Ano, lorde. Zde,“ řekla Viviola a podala starému muži medailon.

„Výborně. Velekrál bude spokojený. Jak to šlo? Nějaké nepředvídané výdaje?“

„To ani ne, ale něco bys měl vědět. Ta věc je velice nebezpečná. Je to chronomat, stroj času.“

„Jistě, to pochopitelně vím,“ řekl lord a spokojeně se rozvalil v křesle.

Viviola se na něho dívala s pootevřenými ústy.

„No co koukáš, myslíš si, že nemáme schopné experty?“

„Je to vážně nebezpečné, pane. Zaneslo mě to do minulosti, ani nevím jak daleko. A zpátky jsem se pak dostala do světa křesťanů. Vypadá to, že když se vrátíš do doby před rozdělením obou vesmírů, můžeš se při cestě zpátky ocitnout v tom špatném.“

„Vážně? Ale jsi tady, tak jaký strach. Viviolo, já přece dobře vím, že jsi Anés našla ve světě křesťanů. Na hlášení expertních čtečů se rád podívám, ledacos zajímavého tam objevím. Ty přece máš čtyřrozměrný prsten, který cesty mezi světy umožní, nebo ne?“

„To ano, ale pokud by ho případný cestovatel časem neměl…“

„O to se postaráme. Tak co s tebou? Trest ti pochopitelně odpustíme, velekrál ti udělí milost. V mé moci je vrácení tvé licence, takže opět žádný problém. Jsi velice šikovná, na prostou čtečku je tě škoda. Ovšem Rastamanovi tě nevydám, je to nadutec a myslí si, že mu patří celý svět. Mám jiný návrh, klidně můžeš pracovat pro mě. A když už se dokážeš skvěle orientovat ve světě křesťanů, což takhle si tam občas odskočit pro nějakou informaci?“