Anotace: Malá výprava do podzemí. Je to legrácka, neberte to vážně (jako jistý kritik), prosím...
Sbírka: Staré povídky
Výprava prošla jeskyní, průvodce zhasnul světlo, kroky návštěvníku doznívaly v ozvěnách věčnosti. Ozvalo se zašramocení, několik kamínků se sesypalo ze skály a v napohled neporušené hornině se otevřela malá dvířka. Do ticha jeskyně vstoupil z nového otvoru malý mužík v omšelém dvouřadovém obleku, setřásl prach z ramen, rozsvítil baterku a opatrně uzavřel průchod odsunutou imitací kamenné stěny.
„Říkáš, že ta chodba vede od kostela k radnici? Stará středověká chodba? Vždyť radnice nestojí ještě ani sto let.“
„Já to tak slyšel, Fredy. Možná to nebyla chodba k radnici, spíš výpad za hradby. Radnice stojí kousek od staré hradební linie, tam, co je teď Knihařská ulice.“
„Nesmysl, Honzo. Hradby byly kousek dál. Knihařská tam byla už tehdy.“
„Ty mě pořád chytáš za slovo. No tak dobře, třeba ta chodba pokračuje i kousek dál. Dokud se tam nepodíváme, nic nezjistíme.“
Oba kluci prošli kolem mariánského sloupu, Honza se rozhlédl a ukázal na poklop uprostřed ulice.
„Tohle je větrací šachta, tudy bychom tam mohli vlézt.“
„Jo a čapnou nás městští. Pořád tady slídí, mají tu i kamery.“
„Musíme jít nad ránem. To je na náměstí totálně mrtvo. Když poklop jen na chvíli zdvihneme a zase ho za sebou zavřeme, nikdo si nás nevšimne.“
„Honzo, ty to myslíš vážně?“
„A proč ne? Už jsme zažili spoustu dobrodružství, tohle máme přímo u zadku. Připrav se na výpravu do podzemí, sežeň lana, světla a takové ty věci, tvůj táta je přece horolezec, určitě víš, co budeme potřebovat.“
Mužík v obleku prošel jeskyní, otevřel si dveře univerzálním klíčem a opatrně se proplížil kolem domku u vstupu. Z křoví vyhrabal staré kolo, nasedl na ně a vydal se dolů cestou ke Skalnímu mlýnu.
Byl vlahý jarní večer, na nebi se objevily první hvězdy, mužík se sehnul, stiskl páčku, dynamo přiskočilo k pneumatice a začalo jemně vrčet. Kulaté přední světlo jen nepatrně osvětlovalo nejbližší okolí. Mužík šlapal a hvízdal si do rytmu podivnou kvílivou melodii.
„Fuj, to je marast. Ukaž, Fredy, posviť sem. Jo, tohle vede k východu, tam musí být krypta. Půjdeme se tam podívat?“
„Radši ne, určitě tam budou mrtvoly.“
„Mrtvoly ti nic neudělají, strašpytle. Myslíš, že bychom tam našli nějakého starého augustiniána?“
„Nechtěl jsi náhodou najít cestu za hradby, Honzo? To je opačným směrem, pokud se nepletu.“
„Tak jo, když se bojíš, půjdeme na západ.“
Cesta se stáčela mezi ploty a zdmi starých fabrik. Mužík projížděl kolem, překodrcal přes přejezd staré železniční vlečky a znovu pilně šlápl do pedálů. Město je už blízko, tam si pořádně odpočine.
Ještě odbočit doprava u hlavní silnice, přejet most a už je tu nádraží. V pozdní večerní hodinu se zde klátil jen pár opilců, kteří se navzájem podpírali a prozpěvovali si jakýsi hospodský hit.
Mužík projel kolem zpustlého hotelu Macocha, sesedl z kola a šel nahoru do kopce, kolo vedl po své pravé straně.
„Honzo, podívej, tady je nějaký nápis.“
Světlo lucerny ozářilo stěnu, nápis byl ale v písmu, které hoši nemohli rozluštit, jelikož hebrejština nebyl jazyk, kterému se běžně učí ve škole.
„To je divný. Chápeš to?“
„Nějaký klikyháky, pojď dál.“
Najednou se před nimi objevila stěna, která ukončovala chodbu, jako by ji někdo utnul.
„Tak tohle je v kelu. Oni to zazdili, Fredy, věřil bys tomu?“
Fredy se opřel rezignovaně o zeď a pokrčil rameny.
„No jo, skončili jsme, jasná zpráva.“
Ozvalo se cvaknutí a cihlová zeď se pod tlakem Fredyho zad pohnula.
„Vidíš to co já? Ono se to hýbe, to je vchod. Tajný vchod!“ zvolal vítězoslavně Honza.
Odtlačili imitaci zdi do strany a vešli do malé místnůstky, na jejímž protilehlém okraji se ve světle lampy mihotalo veliké podivně pokřivené zrcadlo.
Honza neohroženě přistoupil k zrcadlu, přejel rukou po rámu a pak se chtěl dotknout skla. Jenže ruka mu projela skrz a kolem ní se stěna zrcadla rozvlnila. Ruka vězela uvnitř, Honza se lekl a přitáhl ji zpátky.
„Co to je?“ zeptal se ustrašeně Fredy.
„Já myslím, že je to průchod. Nějaké silové pole, či co.“
„Ty chceš jít dál?“
„A proč ne? Když jsme došli až sem…“
Mužík postavil kolo ke plotu a vstoupil do malé předzahrádky. V domě byla naprostá tma. Otevřel dveře, cvakl vypínačem a prošel ozářenou předsíní do pokoje napravo. Rozsvítil i tam, sedl si ke stolu, zapnul počítač a trpělivě čekal, až naběhne operační systém.
Chvíli se přehraboval v e-mailech, prošel si dvě site s informacemi o Himálajích a pak otevřel textový dokument ve Wordu. Prohlédl si předchozí záznam, spokojeně zamručel a dal se do psaní.
„Honzo, tohle je divná zeď. Spíš skála, nebo něco takového.“
Honza zatlačil na skálu a ta se poslušně odsunula stranou.
„Voila! Pojď, Fredy, cesta je otevřená.“
Prošli kolem falešné skály a nevěřícně zírali na scenérii, kterou slabě osvětlovala jejich baterka.
„Jeskyně! Honzo, to je přece hovadina. U nás přece žádné jeskyně nejsou.“
„Podíváme se kousek dál, neboj se pořád, jsi jak ustrašená slepice.“
Šli po betonovém chodníku, míjeli skupiny krápníků, cesta se vinula nahoru a po pár desítkách metrů končila masivními železnými dveřmi. Ty se klukům otevřít nepodařilo.
„Honzo, nevrátíme se radši?“
„Asi jo. Stejně to nechápu. Byli jsme jen pár metrů pod zemí. Teď jsme vystoupali nejmíň deset metrů nahoru, už bychom museli být nad zemí. Nejspíš jsme narazili na protiatomový kryt. Úředníci z radnice museli být zabezpečení.“
„Ale jeskyně? Tohle nám nikdo neuvěří.“
Mužík vypnul počítač, zhasnul, zamkl domek a opět usedl na kolo. Z kopce to šlo snadno, mírné stoupání nahoru kolem starých továren bylo již méně příjemné. Usilovně šlapal a pobrukoval si do rytmu. Vypadalo to, že se ani nezadýchal.
Fredy se protáhl kolem falešné skály a následoval Honzu do zrcadla, které se mihotalo na protější straně místnůstky. Bez problémů prošli. To, co spatřili, bylo neuvěřitelné. Místo tmavé chodby se před nimi rozevřel výhled na vysoké hory, jejichž zasněžené vrcholky ozářené ranním sluncem vypadaly jako v pohádce.
„Honzo, taky se ti tak špatně dýchá?“
„No jo, a je tu pořádná zima. Pojď, vrátíme se.“
Jenže skalní stěna, ze které vyšli, byla naprosto nehybná, žádné zrcadlo, žádný falešný kámen. Honza se vší silou opřel do skály, těžce supěl, jak se marně snažil otevřít průchod.
„K čertu, Fredy, pomoz mi přece!“
Oba kluci se několik minut marně snažili projít pevnou skálou. Nakonec si rezignovaně sedli před kopec a bylo jim do pláče. K tomu všemu zafoukal vítr a začal padat sníh. Slunce se skrylo za černým mrakem a impozantní velehory zmizely za oblačným příkrovem.
Mužík se doštrachal ke Skalnímu mlýnu, odbočil vpravo a pozvolna dojel před vchod do Kateřinské jeskyně. Ukryl kolo ve křoví, prošel kolem setmělého domku jeskyňářů, odemkl dveře a vstoupil do ticha podzemního labyrintu, které bylo rušeno jen tichým odkapáváním vody ze stalaktitů nejrůznější velikosti a stáří.
Mužík došel k průchodu a s údivem hleděl na otevřenou imitaci skalní stěny. Vždyť přece za sebou zavřel! Copak je už padlý na hlavu?
Honza se choulil ke skále, Fredy se doopravdy rozbrečel, sněhu přibývalo a obloha se už v chumelenici naprosto ztratila. Cesta zpátky neexistovala a jít přes sněžné pole kamsi k horám nemělo smysl. Beznaděj dospěla k vrcholu. Bídně zahynou, nebylo pochyb.
Ze skály vystoupil mužík ve dvouřadovém obleku a přísně si měřil oba výrostky. Zamumlal něco v neznámém jazyce a upřeně se na hochy podíval.
„My vám nerozumíme,“ špitl Honza.
„Vy jste Češi?“ spustil mužík lámanou češtinou. „Sakra, co tu děláte? Jak jste se dostali do tunelu?“
Kluci mlčeli, nevěděli, jak by mohli svoji eskapádu vysvětlit.
„No tak pojďte, přece tu nechcete zmrznout. Ještěže už tu není dalajlama, nechal by vás napospas horám, vy nezvedenci. Číňané jsou divocí, ale pár bělochů snad nechají jít.“
„Tohle je…“ hlesnul Honza.
„Tibet, samozřejmě. Copak jste nikdy neslyšeli o systému tibetských tunelů pod celým světem?“