Nit osudu

Varování: Obsah pro dospělé!

Od prvního dne zahájení školního roku v Bradavicích uplynul již týden. Sebastian seděl na svém obvyklém místě vzadu v učebně Obrany proti černé magii. Dopisoval poslední zbytky eseje, na kterou se pochopitelně vykašlal, kvůli plížení do omezené sekce. Vedle něj u okna spokojeně seděl Ominis a z druhé strany si pobrukovalo jeho dvojče – Anne.

Když Sebastian dopsal poslední řádky své eseje, Ominis se k oběma naklonil: „Už jste oba slyšeli o té nové dívce? Prý měla do Bradavic přestoupit z Ilvermony.“

Sebastian se na něj podíval se zvednutým obočím: „Ne.…Ještě jsem o ní neslyšel.“

Anne se k nim naklonila: „Já ano. Objevila se tu včera a byla prý zařazena do Nebelvíru.“

Sebastian se na Anne zamračeně podíval: „Jak to, že ty to víš a já ne? To jsi mi to nemohla říct Anne? To je pro mě docela důležitá informace! U Merlina…Nová dívka…a já to nevím!“

„Sebastiane…“ Odfrkla si Anne. „Možná, kdyby ses někdy zajímal o někoho jiného než sebe a holky na jednu noc, věděl bys to!“ Zahihňala se, když Sebastian vydal tiché protestní zavrčení.

„Dělám jen to nejlepší Anne, na to nezapomínej.“ Na tváři mu vyrostl jeho typický úšklebek.

 

Odbilo na hodinu, když do třídy vešla dívka menší postavy. Její modré oči zkoumaly třídu a všechny přítomné uvnitř. Měla hnědé dlouhé vlasy, které ji splývaly po zádech k pasu a rámovaly její obličej. Dokonalá line boků, pasu a prsou se houpala v ladném rytmu.

Salazarovy koule, jako by ji někdo prostě dokonalou vykouzlil, pomyslel si Sebastian, když na ní pohlédl. Připadala mu přitažlivá...Velmi… Nedokázal od ní odtrhnout oči. Anne s Ominisem se na něj podívali a vědoucně se na sebe usmáli. Anne ho šťouchla loktem, až ho to zabolelo.

„Udělej si fotku, vydrží ti to déle než zírání.“ Hihňala se mu.

Sebastian jen zakroutil hlavou a podíval se zpět na svůj papír s esejí. Jako by si myslel, že je to zajímavější. Nebylo...Pochopitelně… Jeho pohled opět sklouzl k neznáme dívce, která stále stála u vstupu a rozhlížela se po okolí. Její pohled padl na tři studenty ze Zmijozelu, kteří seděli u okna a zírali na ni. Brunet s pihami, elegantně upravený blonďák a roztomilá brunetka s pihami nápadně podobná prvnímu chlapci. Věnovala jim jemný úsměv a šla se posadit do zadní lavice blíž ke zdi.

Sebastian ji celou dobu sledoval. Zahřálo ho, když se na ně usmála. Pozoroval ji, jak se posadila a ve tváři měla zvědavý výraz. Zíral na ni? Jo, až neslušně. Sám pro sebe se usmál. Ale nebyl to jeho typický úšklebek, který věnuje holkám, o které má zájem…no, řekněme…jiným způsobem.

Ominis, ač slepý, dokázal přesně vycítit jeho pohled a pocity.

„Očividně je to tvůj typ, Sebastiane.“ Úplně cítím, jak na ni zíráš.“ Zašeptal ke svému příteli. Anne se jen zahihňala.

„Oh, drž hubu, Gaunte!“ ušklíbl se Sebastian. Ominis a Anne propukly v tichý smích.

Nová dívka se rozhlížela po třídě, když ji zaujala kostra Hebridského černého draka, kterou poznala na první pohled. Dívala se po ostatních studentech, ale její pohledy přitahovalo Zmijozelské trio, tedy spíše jen jeden Zmijozel. 

Sebastian dělal všechno, co mohl, aby se na ní nedíval. Nechtěl si přiznat, že tolik ukradla jeho pozornost. Ale koutkem oka si všimnul jejích kradmých pohledů.

Anne se k němu naklonila, když mu pošeptala: „Vypadá to, že jsi jí zaujal...“ Zašklebila se. „Nějak podezřele často se sem dívá…Hmm… Nebo možná sleduje Ominise?“ zasmála se Anne.

„Anne, poznal bych to, tuhle definitivně nezajímám já.“ Ominis se pobaveně ušklíbl.

Sebastian nad těmi dvěma jen zakroutil hlavou. Občas ho rozčilovali jejich hloupé řeči, ale přešel to.

Do třídy sestoupila profesorka Hecat a začala vyprávět něco o tom, že si procvičí nějaká kouzla z minulého roku. Dívka věnovala plnou svou pozornost profesorce.

Sebastian dívku koutkem oka stále pozoroval. Nemohl se nevšimnout, jak soustředěná byla na hodinu. Její čelist se mírně zatínala, když se kousala do spodního rtu. Dělá to nevědomky? Ptal se sám sebe, když absolutně ignoroval výklad.

Ominis vycítil jeho roztržitost, když tiše prohlásil: „Sebastiane, soustředíš se vůbec na lekci?“

„Já...jasně…“ Zamumlal Sebastian. Ominis se vědomě ušklíbl a protočil oči.

Nová dívka si dělala poznámky. Jak nevědomě se kouše do rtu a občas se pro sebe usměje nebo si prohrábne vlasy rukou. Bylo to až hypnotické. Jsou vážně tak jemné, jak vypadají? Pomyslel si, když tu myšlenku rychle zahnal. Uvědomil si, že s ní ještě ani nemluvil a už na něj má vliv. Co to se mnou je? Jeho mysl chrlila otázku za otázkou.

Jeho oči se vrátily ke dvěma Zmijozelům, když tiše prohlásil.: „Jaká je vůbec šance, že není zadaná? Myslíte, že v Americe někoho má?“

Anne s Ominisem se pro sebe ušklíbli. „Sebastiane…“ Anne se na chvíli odmlčela. „Nevypadá jako někdo, koho bys mohl mít na jednu noc… Navíc, s jejím vzhledem o tom pochybuji, že je svobodná… Nebo spíš dlouho nebude.“ Zašeptala Anne, na tváři jí hrál šibalský úsměv.

„Anne, víš, že mi žádná moc dlouho neodolá. A když ano, tak je to pro to, že jsou buď zadané a drží se toho nebo mají rády dívky.“ Sebastian nasadil svůj typický samolibý úšklebek. Alle za tím úšklebkem se skrývalo ještě něco jiného.

„Oh, jsi nesnesitelný, Sallow!“ Ominis se otráveně pohnul na svém sedadle a na tváři měl hravou výzvu. „Tak si s ní po hodině promluv. Uvidíme, jak pochodíš.“

Nová dívka položila svou hlavu do dlaně a pozorovala výuku. Profesorka Hecat nyní pokynula studentům, aby vstali a sešli se uprostřed třídy. Budou opakovat kouzlo Levioso z pátého ročníku. Takové kouzlo, které jí mnohokrát zachránilo život, jak nezapomněla podotknout.

Sebastian, byl vytržen ze svých myšlenek, když kolem něj začali ostatní vstávat ze svých lavic: „Už je konec hodiny?“ Prohlásil s údivem.

Anne se zebe vydala hlasitý smích: „Ne, Sebastiane. Jdeme si zopakovat kouzlo Levioso… Naposledy jsi byl takhle bez sebe, když sis koupil nové koště na famfrpál.“ Posmívala se svému dvojčeti.

Dívka teď stála jen pár stop od nich. Hůlku měla již v pravé ruce a protáčela s ní mezi prsty jako profík. Přesně tohle dělali ti nejlepší duelanti. Mají nacítěnou svou hůlku a každý pohyb je synchronní, sladěný do sebe, s hůlkou jsou jako jeden. Sebastian si ji pozorně prohlížel. Věděl to, byl nejlepší duelantem na škole už čtyři roky. Díval se na ní s větším zájmem. Jeho očí přejížděly po její postavě.

Dívčiny oči opět zabloudily ke Zmijozelskému triu. Znovu se na ně usmála svým jemným úsměvem, pohled upřený do Sebastianových očí, než vrátila svou pozornost na profesorku Hecat a studenty, kteří opakují kouzlo Levioso.

Sebastian ji úsměv opětoval a pocítil mírné zachvění v hrudi.

„Vidíš, už teď mi připadá milá. Pořád se na nás směje. Ta rozhodně nebude pro tebe bratře…“ Anne ho dál škádlila a poplácala ho po zádech.

Nová dívka byla na řadě. Kouzlo Levioso seslala s naprostou lehkostí, ani jej nemusela vyslovit nahlas. Její elegantní a ladné pohyby proti figuríně nebyly úplně obvyklé, jaké studenti znali. Jaké Sebastian znal.

Trio sledovalo dívku se zájmem a Sebastian se pro sebe ušklíbl. Přesně, jak si myslel. Tahle na pohled nevinná dívka to s hůlkou bude umět.

Ominis vycítil jeho pocity, když se ke svému příteli naklonil a prohlásil: „Oh, určitě máš o ní zájem. To nepopřeš…Cítím to.“ Na tváři mu hrál pobavený úšklebek, když loktem šťouchl do Sebastiana.

Hnědovlasá dívka se vracela zpět na své místo. Když míjela Sebastiana, usmála se na něj.

Sebastian ji pozoroval a úsměv opět opětoval. Snažil se vypadat mírně nezaujatě, aby nedával najevo, že má takový zájem. Znovu pocítil to malé chvění v jeho hrudi.

„No tak…drž hubu!“ Sebastian se mračil, když Ominisovi oplatil šťouchnutí, ale na ústech mu visel pobavený úsměv.

Ominis se smál, když dokázal vycítit Sebastianovi pocity. Anne, která celou jejich interakci sledovala se nemohla ubránit škodolibému úsměvu.

„No tak, běž si s ní promluvit…S holkami to přece umíš“ Škádlila ho Anne.

Byla to pravda. Sebastian byl zvyklý mluvit s dívkami. Přimět je, aby mu padly k nohám. Aby vždy ony chtěly mluvit s ním. Nepopíral, že je pro ně atraktivní. Věděl to o sobě a dost toho využíval. Ale když se otočil na novou dívku, cítil se mírně nervózní. Pokaždé, když se podívala jejich směrem se mu žaludek trochu rozdmýchal. Nedokázal tenhle pocit zařadit a byl z něj mírně frustrovaný.

„Jsi okouzlující mladý muž, dívky ti padají k nohám. To zvládneš…“ Škádlil ho Ominis a s Anne se na něj culili.

Sebastiana jeho komentář pobavil, ale také v něm vyvolal pocit sebevědomí, kterým už tak překypoval. Nafoukl hruď. S pohledem upřeným na novou dívku odpověděl: „Víš, příteli… Na někoho, kdo nevidí, jsi celkem všímavý.“ Dobíral si ho. Ominis jen protočil své oči.

Všichni studenti si procvičili kouzlo Levioso. Profesorka nechala kouzlem odtáhnout všechny stoly a vyzvala je k procvičení duelem.

„Začneme u Vás dvou.“ Ukázala na Sebastiana a novou dívku. Oba se na sebe podívali a usmáli, než vyšli na plošinu.

„Čas na pořádné Bradavické přivítání!“ Prohlásil Sebastian se svým typickým úšklebkem směrem k ní. Cítil typické vzrušení ze souboje, ale také mírné šimrání v žaludku.

Na tváři se jí rozlil pobavený úsměv, když vtipkoval. V modrých očích ji ale visela výzva.

Sebastian si na chvíli pomyslel, jaké by to bylo ztratit se v té modři. Její oči vypadaly jako oceán, jen čekaly, až se do nich ponoří. Setřásl dotěrné myšlenky a soustředil se na souboj. Jeho typický sebevědomý úšklebek nezmizel.

„Myslíš, že dokážeš udržet krok, nová dívko?“ V jeho hlase byl náznak hravosti.

„Uvidíme!“ Odpověděla mu se šibalským úsměvem. Její hlas byl měkký a uklidňující. Neváhala a postavila se do soubojového postoje.

Anne šťouchla do Ominise s pobaveným pohledem: „Tohle bude zajímavé…“

Sebastian obdivoval dívky sebevědomí. Když elegantně pohodila hůlkou, aby uvolnila svaly na ruce. Opět ten typický duelantský pohyb. Bude si na ni muset dávat pozor. Pomyslel si Sebastian, když ji pozoroval. Jeho nafoukanější úšklebek rostl, když se také postavil do soubojového postoje a zvedl svou hůlku.

„Jsem docela oříšek v souboji, tak buď připravena.“ Mrkl na ni, jeho samolibý úšklebek ještě rostl.

„Mám ráda výzvy, neznámý chlapče…“ Mrkla na něj zpátky a na rtech měla šibalský úsměv.

Sebastian na chvíli zapotácel ve svém postoji, když na něj mrkla. Vyvolalo to v něm zase to podivné šimrání v žaludku, ale snažil se to zahnat a soustředit se na souboj.

„Tak buď připravena prohrát, neznámá dívko.“ Prohlásil sebevědomě. Jeho úšklebek se nevytratil.

Nezkušený duelant by jeho zakolísání nevšiml, ale ona ano. Neodpověděla mu. Místo toho na něj seslala příval základních kouzel. Sebastian jen tak tak zvedl své štítové kouzlo a údery zablokoval.

„A ty jsi připraven prohrát?“ Křikla po něm. Na rtech měla stále stejný šibalský úsměv. Její oči zářily směsicí výzvy, hravosti a dravosti.

Sebastian ji oplatil spršku kouzel, které s lehkostí a eleganci jí vlastní odrazila.

„Jsme příliš nafoukaní, že?“ Škádlil ji Sebastian. Odrážel její výraz v očích. „Nebuď si tak jistá, krásko.“ Chtěl ji vyvést z míry, aby ji porazil? Ovšemže…

Seslala na něj další várku kouzel. Sebastian se snažil ze všech sil uhýbat, ale byla rychlá, zatraceně rychlá. Jedno z jejích kouzel Levioso zasáhlo Sebastiana a vyneslo ho do vzduchu.

„Nafoukaná? To ne… Samolibá? To ano.“ Zahihňala se a s lehkostí na něj vyslala základní kouzla. Sebastian dopadl na kolena na plošinu. Měl být naštvaný, že ho zasáhla? Ano. Je naštvaný, že ho zasáhla. Vůbec ne. Na jeho obličeji se objevil škádlivý úsměv s náznakem obdivu.

„Samolibá, huh? No skromná tedy nejsi.“ Pohrával si s ní. Mezi tím škodolibým úsměvem, ale musel přiznat, že na něj udělala dojem. Ještě nikdo se mu v souboji takto nevyrovnal.

„Ale je pravda, že tě musím pochválit.“ Prohlásil mezi seslanými kouzly. „Jsi docela působivý protivník.

„Oh? Děkuji. Taky nejsi tak špatný!“ Zahihňala se, když mu oplatila příval základních kouzel, než vykřikla nahlas „Expelliarmus“ a srazila ho z plošiny. Celá třída zalapala po dechu. Nemohli uvěřit, že někdo porazil Sebastiana Sallowa – neporazitelného duelanta na škole. Anne se jen škodolibě usmála, když něco vykládala Ominisovi, kterému se úsměv rozšířil.

Sebastian byl mírně v šoku, když vstával z podlahy a mnul si místo vzadu na hlavě. Nemohl uvěřit, že ho tak rychle srazila z plošiny. Mísila se v něm mírná zlost, ale také překvapení a pobavení. Na tváři se mu objevil jeho typický úšklebek, když k němu nová dívka šla se samolibou jistotou.

„Dáváš stejně tak dobře jako dostáváš. Zaskočila jsi mě nepřipraveného... To se jen tak nikomu nestává, to přiznávám.“ V hlase měl náznak pobavení, ale i obdivu. „Gratuluji.“ Natáhl k ní ruku.

Dívka mu potřásla rukou: „Vážně? Tohle byla ta tvá nejlepší dovednost?“ Zachichotala se.

Sebastian si ji k sobě lehce přitáhl, sklonil se k ní a zašeptal. „Věř mi, mám mnoho dovedností.“ Mrkl na ni.

Dívka se začala mírně červenat, než si všimla, že si třel celou dobu zátylek. „Jsi v pořádku?“ Zeptala se s náznakem starosti v očích.

„Jo, jsem v pořádku… Jen mě trochu bolí hlava, to je všechno.“

„Můžu pro tebe něco udělat? Aby...aby ti bylo lépe? Chceš se posadit?“ zeptala se ho starostlivým tónem.

Sebastian pocítil známé šimrání v břiše, když o něj projevila starost. Byl mírně zaskočen jejím jemnějším vystupováním, ale lehce se usmál.

„Jo, mohl bych se posadit. To asi ano. Maličko se mi točí hlava.“

„Dobře.“ Následovala ho, když si šel sednout na nejbližší židli. Ominis s Anne je zdálky pozorovaly, ale nechali je být. Mezitím odzvonilo na konec hodiny.

Sebastian se posadil na židli a s povzdechem se opřel.

„Opravdu jsi si jistý, že jsi v pořádku?“ Usmála se na něj.

„Jo, budu v pořádku. Stačí mi pár minut a bude to v pohodě. Nic vážného.“ Mávl rukou a úsměv ji opětoval. Byl trochu překvapený, že se o něj takto starala.

„Dobře.“ Odmlčela se. „Tak, já půjdu… Chvíli mi bude trvat, než najdu cestu na další hodinu… Tenhle hrad je naprosto nepředvídatelný.“ Nervózně se na něj usmála.

Sebastian se na ni chvíli díval. Byl trošku naštvaný, že chce tak rychle odejít. Jak rád by si s ní povídal. Rád by se o ní dozvěděl víc. Ale zůstal zdvořilý a usmál se neochotně přikývl. Co to s ním sakra bylo?

„Jo, Bradavice mají někdy vlastní mysl… Co máš vůbec jako další hodinu?“

„Kouzelné formule“ Odpověděla s úsměvem. „Ale vážně, tenhle hrad je naprosto šílený… Minule jsem si myslela, že jdu do Velké síně a skončila jsem v přístěnku na košťata.“ Protočila oči a zahihňala se nad svým ne moc dobrým orientačním smyslem.

Sebastian se její poznámce zasmál. Prohlížel si ji s pobavením, ale taky mírným soucitem. Věděl, jak ohromný a složitý hrad byl. Koneckonců, byl tu déle než ona.

„No, najít Velkou síň může být docela fuška.“ Dobíral si ji. „Dokonce i pro nás, kteří jsme tu už nějaký rok navíc. A skříně na košťata, tak ty se objevují bez ohlášení.“ Škádlil ji s hravým úsměvem na tváři.

„Myslím, že novým studentům by měli být přiděleni turističtí průvodci, protože jinak moje kolej ztratí všechny body za to, že chodím pozdě.“ Kousla se do rtu, když se usmála.

Sebastian přikývl. Jeho oči sklouzly k jejím rtům a zase zpět k očím. U Merlina!!!

„Nejsi první, kdo se tu ztratil. Buď si jistá, že já, moje sestra i Ominis se tu občas ztratíme i dnes. A víš jak...Ztráta bodů první den, to je noční můra každé koleje.“

„Tak to bych naší koleji neměla dělat ostudu, že?“ Usmála se. „A jakou máš ty první hodinu?“

Sebastian ji úsměv opětoval. Líbilo se mu, jak s ním hravě dokázala udržet krok v žertování. Jak snadné bylo s ní vést rozhovor.

„Mám Přeměňování… Ale…neboj se, pomůžu ti najít tvojí další třídu. Nemohl bych si odpustit, kdybych byl důvodem, proč Nebelvír ztrácí svoje body jen proto, že se ztrácíš ty, že ano?

„To je od tebe milé. Budu ráda, když mě doprovodíš.“ Jemně se na něj usmála.

Sebastiana zahřál její jemný úsměv, který opětoval a v jeho hrudi se rozlilo teplo.

„Samozřejmě, žádný problém. Nechtěl bych, aby se roztomilá dívka jako ty, ztratila hned svůj první školní den, ne?“ Lehce ji škádlil. Měl hravý tón i výraz.

„Takže… Jsi něco jako Bradavický princ na bílém koni? Pomáháš dívkám v nesnázích?“ opakovala jeho hravý tón a smála se.

„Jen pro ty nejkrásnější dívky, které potřebují mou pomoc.“ Stále hravě žertoval, předstíral rytířskou pózu a oči mu jiskřily pobavením.

„Aha? A kde máš tedy svého vznešeného oře?“ Škádlila ho stejně jako on ji.

Zasmál se a předstíral, že se rozhlíží po svém hřebci po třídě. „Ach běda má paní, hrad jim tak docela nevyhovuje. Místo oře ti můžu nabídnout svoji paži.“ Žertoval, mrkl na ni a nabídl ji rámě jako správný rytíř a princ.

Dívka se jen zasmála, zahákla svou paži do jeho. „Řekla bych, že to je celkem adekvátní náhrada.“

Sebastian pocítil zvláštní směs pocitů, když zahákla svoji paži do jeho. Projelo jím mírné mravenčení. Ominis s Anne se jen chechtali a povídal si, když je pozorovali, jak spolu takto vychází ze třídy.

Kráčel pomalu, aby s ním udržela krok. Dosahovala jeho ramen a Sebastian z toho cítil zvláštní ochranitelský až majetnický pocit. Nemohl si nevšimnout, jak jeho paže zapadla do jeho i při jejich rozdílné výšce. Bylo tak snadné s ní mluvit. „Jsem rád, že to schvaluješ.“ Usmál se na ni.

„Ale na to, že jsi princ a rytíř, kteří zachraňuje dívky v nouzi, nemáš moc dobré způsoby. Ještě jsi mi ani neřekl své jméno.“ Prohlásila hravým tónem.

„Och, omluv mé způsoby... Jsem Sebastian, Sebastian Sallow. A jak se jmenuje má dívka v nesnázích?“ Sebastian zvedl obočí. V očích se mu zalesklo pobavení.

Usmála se, když se podívala do jeho hravých očí.: Mé jméno je Déianeira Douxová.

„Déianeira…“ Sebastian zopakoval její jméno. „Krásné jméno, ale docela těžké na vyslovení.“ Zažertoval a rty se mu zkřivily do úsměvu, když si ji prohlížel.

„Jo…rodiče milovali řeckou mytologii.“ Nervózně se usmála. „Jen nepřemýšleli o důsledcích a výslovnosti mého jména…“ Zahihňala se.

„Nadšenci řecké mytologie? Chápu… Ale myslím… Že ti to jméno sluší, hodí se k tobě. Je na něm…něco okouzlujícího.“ Pousmál se a pokračoval v chůzi s její paží v jeho.

Déianeira se na něj podívala s úsměvem. „Myslím, Že jméno Sebastian ti sedí. Víš, že je taky řeckého původu?“

Sebastian zvedl obočí v náznaku překvapení. „Vážně? To jsem nevěděl. Předpokládám tedy, že jsme oba spojeni starověkým Řeckem?“ Mrkl na ni s úsměvem.

„No, jméno Sebastian vlastně znamená vznešený a čestný. Což by se docela hodilo pro tvou roli rytíře zachraňujícího dívky v nesnázích.“ Zahihňala se.

Na jeho tváři se mihl náznak hravé arogance, když přikývl na souhlas. „Tak to se ke mně opravdu hodí, co?“ Zažertoval. Oči mu hrály pobavením, když ji pozoroval. „A co tvoje jméno? Co znamená?“

„No…Moje jméno má docela těžký osud… Déianeira byla údajně dcerou kalydonského krále. Byla druhou manželkou Hérakla. Svoji první manželku přenechal svému synovci a chtěl novou. No, líbila se mu jiná, kterou vyhrál v soutěži v lukostřelbě, ale nedali mu ji a vyhnali ho. Pak si našel Déianeiru. Tu si musel vybojovat…Jo a ještě jsem zapomněla zmínit, že to byl polobůh…Můžeš ho znát pod jménem Herkules… No a Héraklés musel o Déianeiru bojovat s říčním bohem Achelousem. Pak se stala taková zvláštní událost, kdy manželku svěřil kentaurovi, který ji přenesl přes řeku, kde nebyl most, na zádech. No, ale kentaur ji chtěl odnést, protože se mu líbila, a tak ho Héraklés střelil svým otráveným šípem. A kentaur v poslední chvíli svého života poradil Déianeiře, aby si uschovala jeho krev a kdyby ochabovala láska jejího manžela, ať tou krví potře jeho oděv a láska se vrátí. Jenže to bylo naopak, že jo, ta krev by ho zabila – byla to vlastně taková pomsta od toho kentaura. Héraklés si ale znova našel tamtu ženu, co se mu líbila předtím, a kterou vyhrál v lukostřelbě a zamiloval se do ní. Déianeira mu potřela ten oděv krví, kdy ten jed vnikl do jeho těla a on umřel v hrozných bolestech. Podle legendy ho ale bohové přenesly na Olymp, takže vlastně nezemřel…To je vlastně trošku jedno. No a Déianeira to neunesla, že ho vlastně zabila, tak spáchala sebevraždu…Takový je šťastný osud mého jména…“ Pronesla sarkasticky a zasmála se.

Sebastian poslouchal její historku jejího jména. Nemohl si nevšimnout, jak příjemně se poslouchá, jak snadno ji věnuje pozornost a jak hezky její hlas zní. Její nadšení do vyprávění příběhu bylo nakažlivé.

„Aha, takže proto jsi tak roztomilá, máš trochu polobožské energie, co?“ Škádlil ji a hravě na ni mrkl. „Úplně teda nebudu bojovat s říčními bohy. Už mám totiž plné ruce práce s tvojí záchranou ze ztráty. Ale dokážu se o tebe postarat…“

„To chápu, jsem docela velké sousto.“ Déianeira se na něj šibalsky usmála.

„Jo, to docela jsi. Ale jsem si jistý, že to zvládnu.“ Zasmál se a v jeho očích byla hravost a mírná arogance.

„Ach, je to tak? Jsi trochu namyšlený, že ano?“ Mrkla na něj.

Sebastian se zasmál a v jeho výrazu byl náznak samolibosti. „Možná trochu ano… Nemůžu být pořád skromný, to není zábava“ Pokrčil rameny. „Vím, že mám schopnosti, abych tě zvládl zlato.“

„Jistěěěěě…. To jsem viděla v našem duelu…zlato…“ Déianeira ho škádlila ho zpět s mírně sarkastickým tónem.

„Oh, přesná rána! Vidím, že víš, jak zranit mužské ego.“ Našpulil rty v uražení, než se zasmál. „Ale abych řekl pravdu, že jsem na tebe šel jemně.“ Sebastian se chytil za hruď a předstíral, že ho její slova zranila. Trochu se na ni zavěsil, aby mohl prohloubit svůj dramatický výstup a dal si ruku na čelo v náznaku omdlévání.

„Potřebuješ tu ruku, abys tu neomdlel?“ Hihňala se. „Šel jsi na mě jemně? Proč tomu nevěřím?“

Sebastian měl stále ruku na svém čele, když dál předstíral: „Myslím…Myslím, že bych mohl omdlít. Možná bych mohl omdlít do tvé náruče.“ Jeho hlas byl hravý a úšklebek škodolibý. „Ale vážně… Ujišťuji tě, že jsem na tebe šel jemně. Nechtěl jsem tě přeci hned první den vyděsit tím, že bych tě porazil.“

„Takže… Mám ti dát dýchání z úst do úst, když omdlíš?“ Dál se hihňala.

„Mmmm, to by mi nevadilo.“ Mrkl na ni a v žaludku se mu objevil znovu hřejivý pocit.

Déianeira se nejistě chichotala. „No, nebo bychom mohli zkusit další duel, kde mě můžeš vyděsit.“

Sebastian se zasmál. Na tváři měl samolibý úšklebek. „Dal bych přednost tomu dýchání z úst do úst, ale souboj zní taky docela fajn. Postarám se o to abych tě vyděsil tak moc, že nebudeš moc v noci spát.“

„Jsi docela sebevědomí Sebastiane. Asi tě budu muset naučit nějaké pokoře a slušnému chování.“ Napřímila se do sebevědomého postoje a zvedla hlavu, aby alespoň trochu zmenšila jejich výškový rozdíl.

„Aha, takže teď jsi to ty, kdo má sebevědomý přístup?“ Pobavila ho její sebevědomá póza.
„Budeš se muset snažit mnohem víc, abys mě naučila pokoře, zlato.“

„To si povíme, až mi padneš k nohám…“ Prohlásila Déianeira. Její hlas byl trochu tajemnější než obvykle.

„Och, to jsou velká slova na někoho tak malého, nového a nezkušeného. Už se těším, až se mě pokusíš dostat na kolena.“ Oči mu zářily výzvou a hravým zájmem.

„Nezkušeného? Ts, ts, ts… Je vidět, že toho o mě moc nevíš, Sebastiane… Sám ještě padneš na kolena a budeš šťastný...“ Její tón i pohled byly škádlivé. Dost na to, aby to v něm probudilo divočejší stránku.

 „To je slib?“ Škádlil ji a dál pokračovali v chůzi ke třídě kouzelných formulí. „A kdo řekl, že mě nebaví být na kolenou?“

„Ano, to je slib.“ Šibalsky se na něj usmála. „Aha…takže jsi dost často na kolenou?“

„No, řekněme, že za správné situace se tomu vůbec nebráním…“ jeho tón byl sugestivní a hravý. Nechtěl si to úplně přiznat, ale užíval si škádlení mezi nimi. Jeho oči si ji prohlížely, když kráčela zaháknutá v jeho paži. Tak dokonale seděla.

„Zajímavé…“ Zamumlala si Déianeira pro sebe, když konečně dorazili před třídu kouzelných formulí. Usmála se na něj.

Její úsměv mu opět přivodil známe šimrání po těle. Byla jednou velkou záhadou, ale tak lehce se s ní povídalo, že čas byl při tom na vedlejší koleji. Pustil její paži a jeho úsměv se rozšířil.

„Tak jsme tady, tvoje třída. Pevně věřím, že odsud už trefíš?“

„Snad ano. Děkuji... Jsi můj zachránce.“

Sebastian ji úsměv oplatil. „To tedy jsem.“ Vtipkoval. Projevila se jeho mírná majetnická část. „Nemáš za co. A mimochodem…Mám rád přátele, kteří jsou mými dlužníky. Dlužíš mi tedy laskavost za to, že jsem tě zachránil.“ Mrkl na ni šibalsky.

„Laskavost? Dobře… Co by sis přál?“ Zahihňala se. „I když…chtěla jsem využít tvé hrdinské služby i po lekci, ale teď o tom budu muset přemýšlet.“

„Oh ano…Laskavost, kterou si budu muset promyslet. Vymyslím něco speciálního.“ Zvedl hravě své obočí a usmál se. „A co přesně bys chtěla za mé hrdinské služby po hodině?“

Déianeira se na něj usmála.: „Jsem zvědavá, jakou zvláštní laskavost si pro mě vymyslíš… Nicméně, chtěla jsem využít tvoje hrdinství k tomu, abych se opět neztratila.“ Zahihňala se. „Ale očividně každý další hrdinský čin mě bude stát nějakou laskavost, že?“

„Máš pravdu. Každý můj hrdinský skutek a služby, tě budou stát laskavost. Ale varuji tě,“ naklonil se k ní s přetrvávajícím škádlivým úšklebkem na rtech: „moje služby jsou drahé.“

„Ach, neboj se. Jsem připravena se ti odvděčit za všechny tvé hrdinské činy.“ Oči jí hravě zajiskřily, kdy se na něj šibalsky usmála.

„O tom nepochybuji. Ale varuji tě, mám velmi specifické platební preference.“

„Vážně? A jaké?“ Na rtech se jí objevil hravý úsměv, když se mu dívala do jeho hnědých očí. Mohla by do nich zírat napořád.

Sebastian se samolibě usmál. Jeho úšklebek se rozšířil, když k ní přistoupil o krok blíž a prohlížel si její tvář. Její modré oči, buclaté rty, vlasy, které jí rámovaly obličej. Jen se natáhnout a odhrnout je. Sebastian měl, co dělat, aby udržel ruce v klidu. Zastrčil si je raději do kapes od kalhot. Jeho hlas byl tichý a škodolibý. „No…řekněme, že preferuji platbu, která zahrnuje trochu víc…fyzického kontaktu.“

„Oh? Takhle ti platí všechny slečny v nouzi?“ Déianeira zvedla obočí, její výraz byl stále hravý.

„Ach, ne všechny miláčku. Jen ty, které mi připadají…řekněme…neodolatelné.“ Škádlil ji. Přistoupil k ní ještě o něco blíž. Prohlížel si ji…Nestydatě. Jeho pohled se vrátil k její tváři a zůstal na jejích očích. „A ty, přesně spadáš do této kategorie.“

„Jsi velmi okouzlující princ, jak vidím… Uvidíme, zdali mě shledáš neodolatelnou i po našem odvetném zápase.“ Mrkla na něj a rukou si pročísla své dlouhé hnědé vlasy. „Sejdeme se tedy po hodině? Přijdeš opět doprovodit dámu v nouzi do Velké síně? Ráda ti to oplatím další laskavostí.“ Potutelně se na něj usmála.

Sebastian si ji znovu prohlížel od hlavy až k patě. Líbil se mu její půvab a sebevědomý. Merline, ta holka ho bude jeho smrtí…

„Nepochybuj, že budeš neodolatelná i po naší odvetě…A ano, rád ti pomůžu s cestou do Velké síně. Nerad bych, aby ses ztratila a skončila někde ve skříni na košťata.“ Hravě se na ni usmál.

„Ach, jak jsi pozorný…“ Zahihňala se Déianeira. „Takže po hodině tady před třídou?“ Kousla se do rtu.

„Budu tady. Připraven tě zachránit, bude-li potřeba.“ Nemohl si pomoct, ale stále se usmíval.

Déianeira na něj mrkla. „Zatím se tedy měj hezky, okouzlující princi.“ Otočila se a vešla do třídy, aby našla místo na sezení.

Sebastianovi se na tváři objevil mírně samolibý úsměv, když ho nazvala okouzlujícím princem. Sledoval ji ode dveří, než se usadila. „Těším se na příště, má nejdražší princezno.“ Zamumlal si pro sebe s hravostí. S lehkým povzdechem se opřel vedle o zeď a zkřížil ruce na hrudi. Jeho mysl byla zabraná myšlenkami na ni, na její půvab a její sebevědomí. Minuty ubíhaly… Jeho mysl byla vyloženě pohlcena novou dívkou. Déianeira…. Přehrával si jejich interakce. Přišla mu zábavná, škádlivá, neokoukaná. Zvuk jejího hlasu, jejího chichotání… Usmál se pro sebe. Déi… Nakonec se odrazil od stěny a rukou si prohrábl vlasy a pohodil hlavou, aby si vyčistil mysl od rušivých myšlenek. Spěchal na Přeměňování. Nemohl se dočkat, až hodina skončí a on ji bude moci znovu doprovázet.

Déianeira seděla mezi Garrethem a Natty – jejími kolejními spolužáky – a stále se pro sebe usmívala. Její mysl zaměstnávala pihovatý, hnědovlasý chlapec, který ji doprovázel na hodinu. Mluvili spolu tak snadno, jako by se znali odjakživa. Její úsměv se rozšířil, když ji hlavou probleskl obraz Sebastiana s tím drzým úsměvem. Jemně se kousla do rtu. Nevědomé gesto, které prozrazovalo tak mnoho…

„Ach… Znám tyhle pohledy dívek…Tak povídej, kdo tě okouzlil?“ Vytrhl ji z myšlenek Garreth.

„Co? Nikdo… Ehm… Já… Jen jsem si vzpomněla na jednu vtipnou historku.“ Odpověděla Déianeira nejistě. Natty se vedle ní zachichotala. Rozhodně tu lež ani jeden nekoupil…

„Ale no tak Déi, nám to můžeš říct… Jsme tvý spolužáci. Dokonce jsme ze stejné koleje! Můžeš nám věřit.“ Mrkl na ni šibalsky Garreth.

„Garrethe nech ji…Až bude chtít, tak nám to řekne.“ Natty do něj šťouchla loktem. Déianeira na ni vrhla děkovný pohled, když Natty přikývla na souhlas.

Déianeira vypadala, že se věnuje lekci, ale její mysl zaměstnával Sebastian. Něco na něm prostě bylo, nemohla si pomoci a usmála se pro sebe…zase. Něco ji k němu přitahovalo… Jako můra, co letí bezhlavě k plameni. Zavrtěla hlavou, aby si pročistila myšlenky, aby se soustředila na lekci… Bez úspěchu. Před očima měla stále jeho šibalský úsměv a tvář plnou pih. Sebastian…

 

Sebastian se během hodiny Přeměňování soustředil jen těžko. Jeho mysl stále přemítala nad událostmi mezi ním a novou dívkou. To, jak krásné byly její oči, jak se kousala do rtu… jak krásně zněl její smích. Ten smích, který se mu nyní rozléhal v mysli, a který odváděl jeho pozornost od lekce. Nepřítomně si čmáral po okrajích svých poznámek obrys její tváře. Jeho ruka se téměř podvědomě pohybovala po papíře. Tak dobře si její rysy za tu chvíli zapamatoval… Jako by ji před sebou viděl celý život. Nemohl se dočkat konce hodiny, aby ji znovu viděl. Měl pocit, že čas běží zpomaleně…

Konečně hodina skončila. Sebastian rychle sebral své věci do tašky, přehodil ji přes rameno a procházel chodbami ke třídě Kouzelných formulí. Byl nervózní a zároveň vzrušený, že ji zase uvidí. Stoupl si naproti dveřím ve chvíli, kdy z nich vycházela a srdce mu poskočilo, když ji uviděl.

„Ach, takže jsi opravdu dorazil. Hmm, skutečný zachránce.“ Její úsměv se rozšířil, když ho zahlédla a prohlížela si ho od hlavy až k patě. Sakra…tak dobře vypadá.

Sebastian měl na tváři po jejím komentáři opět hravý úšklebek. Přistoupil blíž a předstíral, že je uražen. „Pochybovala jsi, princezno? Jsem muž, který vždy dodrží své slovo. Věř mi.“ Mrkl na ni. „Koneckonců, záchrana dívek, je má specialita.“

„Budu si to pamatovat.“ Šibalsky se na něj usmála a dál ho pozorovala. Sebastianův šibalský úšklebek odrážel ten její. Oči mu jiskřily hravostí s náznakem výzvy. Dalším krokem mezi nimi zmenšil vzdálenost.

„Nepochybuji o tom, že budeš. A doufám, že mě znovu oslovíš, až budeš potřebovat hrdinské služby. Baví mě zachraňovat dívky v nesnázích… Obzvlášť takovou, jakou jsi ty.“ Škádlil ji tišším a hravým hlasem. Bylo tak snadné s ní mluvit, škádlit ji a flirtovat s ní.

„Samozřejmě, že ano. Už jsi prokázal, že jsi dokonalý zachránce… A moje navigační schopnosti na tomto hradě jsou naprosto k ničemu. Takže doufám, že budeš mít spoustu času, abys mě zachraňoval.“

Sebastian měl na tváři svůj okouzlující úšklebek.: „Evidentně jsem našel své nové povolání. Záchrana dívek v nesnázích mi jednoznačně vyhovuje. Moje dovednosti jsou prakticky mojí přirozeností, takže se na mě můžeš spolehnout. Zachráním tě z jakékoliv nebezpečné situace.“ Své hnědé oči upřel do jejích modrých: „Ujišťuji tě, že mám spoustu volného času, hrát roli tvého rytíře v lesklé zbroji.“ Mrkl na ni.

„Výborně.“ Zamumlala s úsměvem. „Doprovodíš tedy dívku v nouzi do Velké síně na oběd?“ Stále se dívali jeden na druhého. Sakra...ten kluk mě přivádí k šílenství…

„Samozřejmě.“ Nabídl ji paži s okouzlujícím úsměvem, když se jeho oči leskly ve slunci pronikajícím okny na chodbě. Jeho pihy vynikly v tmavá souhvězdí. „Jsi připravena, má drahá princezno?“

Déianeira se na něj široce usmála a zaklesla svou paži do jeho.

„Veď nás, můj okouzlující princi v zářivé zbroji.“ Nepřestávala se hihňat.

Sebastian si užíval jejich hravé žertování. Když její ruka spočinula v jeho paži pocítil v těle drobné brnění. Po těle mu naskočila husí kůže.

„Jak si přeješ, princezno. Následuj mě a já tě ochráním před veškerým nebezpečím, které číhají na tomto hradě.“ Zazubil se.

Déianeira se zachichotala a dramaticky prohlásila. „Co bych bez tebe dělala, princi. Asi bych zase skončila někde mezi košťaty…“

„To nemůžeme dopustit, že?“ Sebastianův úšklebek se rozšířil a škádlil ji. „Naštěstí, jsem tu já… Tvůj hrdinný rytíř, který tě zachrání před takovým osudem. Nemusíš se bát, že skončíme ve skříni na košťata.“

„To by nemuselo být tak zlé…“ Zamumlala si Déianeira pro sebe tak, aby to neslyšel.
„Ach, jsi skutečný zachránce se srdcem na pravém místě.“ Zavtipkovala a chytla se za srdce, aby přidala na dramatičnosti.

Sebastian zachytil její mumlání, ale předstíral, že to neslyší. Místo toho pokračoval v jejich divadelních reakcích.

„Ó princezno, vážím si tvé lichotky.“ Oči mu jiskřily pobavením, když se nakonec rozhodl ji poškádlit. „Ale doufejme, že se neztratíme v žádných skříních na košťata. I když ta myšlenka je docela…zajímavá.“

Déianeira se na něj podívala a přemýšlela, zdali zaslechl její mumlání, ale rychle se vzpamatovala.

„Doufejme, že je po cestě spousta skříní na košťata…“ Promluvila hravým tónem. Na tváři měla šibalský úsměv.

„Chtěla bys prozkoumat všechny skříně na košťata na tomto hradě?“ Jeho okouzlující úšklebek se zvětšoval, když ji sledoval. Ta myšlenka se mu líbila…Velmi. „No…máš štěstí, znám tenhle hrad jako své boty. Všude je spousta těchto skříní.“

„To je dobré vědět…do budoucna… Nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat najít skříň na košťata…“ Šibalsky na něj mrkla.

Sebastian cítil, jak mu při jejích slovech poskočilo srdce, ale nedal to na sobě znát. Věděl, že je to jen hravé škádlení, ale v břiše pocítil příjemné mravenčení.

„Máš naprostou pravdu. Se znalostí mnoha hradních skříní na košťata si můžeš být jistá, že pro nás jednu najdu…ehm...pokud by to bylo potřeba…“ Jeho pohled byl hravý, ale za ním se skrýval náznak sotva viditelné touhy.

Déianeira se kousla do rtu. Na tváři měla stále škodolibý úsměv. „Oh? Zdá se, že máš docela dobrý přehled o takových místech. Očividně je hodně využíváš.“

Sebastian se tiše zasmál. Užíval si žertování mezi nimi. Bylo tak snadné s ní mluvit. Jeho pohled sklouzl opět k jejím rtům. Vnitřně de otřásl. „Co můžu říct… Jsem zběhlý v umění hledat místa v soukromí na tomto hradě…“

„Zjevně si zachránil mnoho dívek v nouzi…“

„Co na to říct? Je to moje specialita. Mám talent na záchranu krásných dívek, které se ocitly v…nebezpečných situacích.“ Udržoval s ní oční kontakt. Na jeho tváři měl svůj okouzlující úsměv, který jí doháněl k šílenství.

„Podle pohledů mnoha dívek… tomu i věřím.“ Mrkla na něj Déianeira, když se rozhlížela kolem sebe. Procházely chodbou k velké síni a nemohla si nevšimnout žárlivých pohledů ostatních dívek, když měly paže stále zaháknuté do sebe. Nedávala to najevo, ale cítila se docela sebevědomě.

Sebastian se rozhlížel stejně jako ona. Všiml si pohledů nespočtu dívek, ale i kluků které míjeli. Vnitřně se usmál a narostl, protože věděl, že pohled na ně spolu, vyvolal mezi studenty značný rozruch.

„Všimla sis? Předpokládám, že mám…řekněme…určitý vliv na ženy.“

„To jo… Spousta z nich by chtěla být na mém místě, že?“ Hravě přimhouřila oči, ale bylo v nich něco, co se nedalo tak úplně určit.

Sebastian se zasmál. Věděl, že je jeden z těch atraktivnějších kluků na škole, a že většina dívek jí skutečně záviděli její pozici. Trošku to rozdmýchalo jeho ego a na obličeji mu visel samolibý úšklebek, když se jeho pohled spojil s jejím.

„Snažíš se ve mně vzbudit žárlivost, princezno?“

„Žárlivost? Proč myslíš?“ Zahihňala se nejistě.

Sebastian se k ní naklonil lehce ztišil hlas. „Vidím, jak se na mě dívky dívají, spousta z nich by chtěla být na tvém místě…Ale také vidím chlapce, jak se dívají na tebe. Ti by zas chtěli být na mém místě…
A nemůžu popřít to, že mě to nutí být…trochu majetnickým.“

„Majetnický?“ Na chvíli se odmlčela, její pohled padl na hlouček mrzimorských dívek, které slintaly nad Sebastianem. „Neměla bych to být spíš já, kdo je majetnický? Věřím, že takového rytíře v lesklé zbroji by chtěla každá.“ Její hlas by tišší a hravý s velmi jemným náznakem touhy.

„Je to tak, princezno? Cítíš se majetnicky? Máš strach, že by mě tě jedna z těch dívek chtěla ukrást?“ Sugestivně zamrkal obočím a na tváři se mu objevil potutelný úšklebek.

„A co když ano?“ Déianeira ztišila hlas. Po tváři se jí rozlil šibalský úsměv.

„Nemůžu tě vinit…Koneckonců, jsem docela úlovek, že?“ Naklonil se blíž. Jeho oči sledovaly její.

„A neměl bys to být ty, kdo touží po kořisti?“ Kousla se do rtu. Své modré oči upřené do jeho hnědých.

Sebastianovi přejel mráz po zádech. Její pohled, její kousnutí se do rtu. Ta dívka bude moje smrt… Užíval si hru na kočku a na myš.

„Neboj se a věř mi…Rozhodně toužím po kořisti.“ Zašeptal tichým, svůdným hlasem, když si ji měřil pohledem.

„Samozřejmě, že ano…“ Zahihňala se, ale z jeho pohledu jí přejel mráz po zádech.  

 

Konečně se před nimi objevili dveře do Velké síně.

„Samozřejmě, že ano, princezno. Nemáš ponětí, jako moc po tobě toužím od našeho prvního setkání.“ Škádlil ji, hrál si s ní, ale za těmi slovy se skrývala pravda. „Ale jsme tady ve Velké síni… Takže kdyžtak někdy příště.“ Jeho ruka ukázala směrem ke vchodu. Jejich paže byly stále zaklíněné v sobě, když na ni opět mrkl.

„Tak na to nezapomeň…Stále ti dlužím laskavost za tvé hrdinství.“ Vytáhla se z jeho paže a prošla dveřmi do Velké síně. Déianeira se ještě jednou otočila, aby se na Sebastiana šibalsky usmála a procházela síní k nebelvírskému stolu, kde našla Natty, Garretha a Leandera.

Sebastian se zasmál a sledoval ji, jak kráčí ke svému domácímu stolu. Přetrvával v něm mírný pocit majetnictví. Když se otočila a věnovala mu ten škodolibý úsměv, posloužilo to jen k rozdmýchání doutnajícího ohně v něm. Sledoval ji. Její pohyby, její křivky, její dokonalou souhru.

„Neboj se, princezno…Určitě nezapomenu!“ Zamumlal si pro sebe s pohledem stále upřeným na ni. Vykročil ke svému Zmijozelskému stolu, kde zahlédl Ominise a Anne, která se na něj již z dálky smála a mávala. Sebastian si všiml, jak už se na něj oba hihňají. Rezignovaně se na ně usmál…Věděl, že ho oba budou škádlit kvůli tomu, čeho byli svědky v OPČM třídě…

„Nezačínej!!“ Řekl Sebastian s podrážděným tónem, když k nim došel. Předstíral, že je naštvaný, ale nedokázal potlačit úsměv, který se mu objevil na rtech, když si sedal vedle Ominise. Navzdory svému předstíranému podráždění nemohl odolat pohledu na nebelvírský stůl, kde se Déianeira smála společně s Natty, Garrethem a Leanderem. Je nádherná…

Déianeira zachytila jeho pohled, když se rozhlížela po Velké síni a jemně se na něj usmála. Než se vrátila k povídání s Garrethem a Natty.

Sebastian se snažil zachovat nonšalantní chování, ale v hloubi duše se otřásl při jejím jemném úsměvu. Opět pocítil mravenčení po celém těle.

„Ani nezačínejte! Oba!“ Řekl Sebastian.

„Ale no tak bratříčku…nemůžeš nás oklamat!“ Chichotala se na něj Anne.

„Mě už vůbec ne, Sebastiane. Jsi tou novou dívkou prakticky posedlý.“ Ominis se ušklíbl, když ho škádlil.

„Jo! Máš to napsané po celém obličeji.“ Škádlila ho i Anne.

Déianeira se smála spolu s Garrethem, když její pohled opět zaloudil k Sebastianovi. Je tak sladký…

Sebastian se chystal promluvit, než zachytil Déianeiřin pohled. Usmál se na ni, ale pocítil bodnutí žárlivosti, když se smála s Garrethem. Ale nechal to být. Cítil, jak mu po tvářích stoupá horko, ale snažil se zachovat vyrovnaný obličej.

„Já...Já nejsem posedlý…“ Snažil se protestovat. Ale jeho protest nezněl přesvědčivě ani jemu.

Ominis s Anne na sebe pohlédli, když se oba uchechtli.

„Vážně? Tak proč se červenáš jako zamilovaný školák?“ Znovu ho škádlila Anne a její úšklebek se zvětšil.

Sebastian cítil, jak se červená pod bystrým pohledem jeho dvojčete... Anne ho znala tak dobře, nikdy jí neunikla žádná změna. Zatraceně… Snažil se ovládat svůj výraz, ale jeho pohled se stále přesouval na místo, kde seděla Déianeira. Pokaždé, když zachytil její pohled, vždy se mu rozbušilo srdce.

„Já… Je to jen…“ Sebastian koktal, když se snažil najít ta správná slova, jak se bránit. Jeho mozek se ale nedokázal soustředit.

Ominis a Anne se opět zahihňali. „Je to jen co, Sebastiane? Zdá se, že máš problémy tvořit úplné věty. Proč asi, že jo…“ Ominis si ho dobíral.

Déianeřin pohled opět zabloudil ke Zmijozelskému stolu. Její pohled zůstal na Sebastianovi delší dobu než předtím. Natty se na ni hihňala, když si toho všimla.

Opět zachytil její pohled a jeho srdce poskočilo. Hnědé očí propalovaly modré. Byl kousek do toho prasknout. Jít za ní, nárokovat si jí, vzít si ji přímo u nebelvírského stolu, ale držel se vším, čím mohl.

Anne se na něj zadívala a šibalsky se usmála: „Ach Sebby, jsi úplně uchvácený, teď o tom nepochybuji...“ Škádlila ho a její úšklebek se zvětšil. Těkala očima mezi ním a Déianeirou.

Sebastian zaťal čelist, byl rozrušený a v rozpacích z jejich neúnavného škádlení. Snažil se najít vtipnou odpověď, něco chytrého, co by jim zavřelo pusu, něco, aby popřel všechna jeho obvinění. Ale jediné, co dokázal bylo jen tiché reptání a neochotné přikývnutí.

„Možná...Možná bys mohla mít pro jednou pravdu.“ Pokrčil rameny a připustil nakonec. Srdce mu bušilo, když měl pohled stále upřený na Déianeiru.

Ominis s Anne se na sebe vítězoslavně usmáli. Spokojeni sami ze sebou, že mají pravdu – ostatně jako vždycky. Ominis ho poplácal láskyplně po rameni. „Vidíš příteli, věděli jsme, že jsi jí zcela uchvácen. Úplně celý pod jejím kouzlem.“

Sebastian obrátil oči v sloup, protože věděl, že mají oba pravdu. Už to dál nepopíral, i když si to samozřejmě nechtěl připustit. Ale ani teď od ní nedokázal odvrátit pohled. Byl naprosto okouzlen jejím úsměvem a narůžovělými tvářemi. Tím, jak mluvila, jak se usmívala. Jeho oči k ní byly přitahovány jako magnet.

„Dobře…Vyjádřili jste své názory…Teď už mlčte…“ V odpovědi zvedl koutek úst v neochotném úsměvu. Snažil se zachovat si chladnou hlavu a tvář.

Ominis vycítil jeho vnitřní boj. Usmál se: „Ale no tak Sebastiane…Proč s tím tedy něco neuděláš…Běž si s ní promluvit, pozvi ji ven, než tě někdo předběhne.“

Sebastian se tiše zasmál a zavrtěl hlavou, když ho oba pozorovali. Váhal, zdali jim má říct o jejich čase, který spolu strávili, než došli do velké síně, ale rozhodl se, že si to zatím nechá pro sebe.

„Ach? A proč si myslíš, že jsem s ní ještě nemluvil?“ Řekl napůl ve vtipném tónu.

Anne s Ominisem nad jeho odpovědí zvedli obočí. Celkem je zaujal jeho jemný posun v sebejistotě.

„Opravdu? Už jste spolu mluvili? Teda, víme, že jste spolu odešli z učebny OPČM, ale to je tak všechno…“ Zeptala se Anne a překvapeně na něj hleděla.

Jen přikývl a na tváři se mu objevil potutelný malý úsměv. Nakonec se k nim naklonil, jako by to bylo strašně tajné: „Ano, mluvil… Měli jsme velmi příjemný…rozhovor.“ Řekl s jistou nenuceností v hlase. Miloval je škádlit a udržovat v napětí, stejně tak, jako oni škádlili jeho. „Ach a dokonce zmínila, že mi dluží laskavost za to, že jsem si zahrál na jejího rytíře v lesklé zbroji…“ Dodal s náznakem hrdosti a pobavení v hlase.

Ominis, který ho poslouchal se rozesmál.: „Laskavost? Vážně? Je vidět, že tě ještě pořádně nezná Sebastiane.“ Pobaveně zavrtěl hlavou.

 

U Nebelvírského stolu mezitím probíhala stejná výměna. Natty škádlila Déianeiru za to, že chodila po škole s paží zaklenutou do Sebastiana.

„Ach, celá škola o tom mluví Déianeiro…Hlavně dívky jsou na tebe docela naštvané.“ Hihňala se Natty.

Déianeira protočila oči. „Natty…no tak… Nic to neznamenalo. Jen…mi pomáhal najít cestu, abych se neztratila, to je vše…“

„Ale no tak Dee, takhle si znepřátelit všechny dívky hned tvůj první školní den…To se jen tak nikomu nepodaří.“ Dobíral si ji Garreth a smál se jí. Déianeira ho plácla a zavrtěla pobaveně hlavou.

Déianeira se podívala ke Zmijozelskému stolu a usmála se. Při pohledu na pihovatého chlapce jí brnělo tělo.

Sebastian jako by vycítil její pohled a otočil se k ní. Její úsměv mu do břicha vyhnal motýli. Nemohl si pomoct, ale jemně a vřele se na ni usmál. Její úsměv, oči, chichotání – to všechno v něm vyvolalo pocit, že nic jiného neexistuje. Že jsou tu jen ona a on.

Anne, která je pozorovala se zachichotala. „Víš, Sebastiane, přijde mi, že ti opravdu nemůže odolat, i kdyby sama chtěla…Máš prostě kouzlo.“  Škádlila svého bratra.

Sebastian se na ní podíval a zavrtěl hlavou. „Anne, prosím tě…Víš, že nejsem tak neodolatelný, jak si myslíš…“ Odpověděl jí s lehkým úšklebkem, ale tajně o tom pochyboval. Přesně věděl, jak na dívky působí a dost toho využíval.

Anne a Ominis se od srdce zasmáli.: „Prosím tě, nepředstírej nic bratříčku…Oba víme, že nad tebou dívky omdlévají ze všech stran…A ty si to užíváš a zneužíváš toho víc než dost.“ Plácla ho po paži.

„Jo…Jsi celkem Casanova, Sebastiane.“ Přidal se Ominis a smál se.

Sebastian obrátil oči v sloup, předstíral podráždění, ale nepodařilo se mu skrýt svou hrdost na jejich kompliment.

„Držte hubu oba dva! Jsem jen přirozeně okouzlující, to je všechno.“

 

 

 

Byl pozdní večer téhož dne, když Déianeira, Natty, Garreth a Leander vešli do hospody ke Třem košťatům. Objednali si půllitry Máslového ležáku a posadili se k velkému stolu dole u krbu. Garreth opět vyprávěl nějaké své veselé příhody z hodin lektvarů.

Sebastian, Anne a Ominis, dorazili asi o hodinu později. Když vešli do hospody, Sebastian okamžitě zachytil její chichotání. Ohlédl se ke krbu a spatřil ji. Srdce mu začalo rychle bušit, ale snažil se zachovat chladnou hlavu, když se všichni tři vydali směrem k nim. Jeho oči ale přitahovala Déianeira, která už na něj zírala s jejím typickým úsměvem. Vrhl na ni svůj nejlepší úsměv a přitáhl si židli, aby se posadil vedle ní.

„Ahoj Sebastiane.“ Usmívala se na něj. Tváře měla lehce růžové od Máslových ležáků a od žáru krbu. Její pohled padl na Ominise s Anne, které sice viděla, ale nikdo je nepředstavil.

Sebastian se na ni vřele usmál. Její hlas a úsměv…to, jak vypadaly její oči v záři odrážejícího se ohně a její lehký ruměnec na tvářích mu vyhnalo do břicha motýli…Zase.

„Málem bych zapomněl. Déianeiro, tohle je Anne, moje sestra, dvojče a tady tohle, je náš přítel Ominis. Vy dva, tohle je Déianeira, nová studentka, o které jsem se zmínil.“ Usmál se.

„Ach, zmínil jsi se o mě? Doufám, že jen v dobrém.“ Zahihňala se v mírně opileckém oparu a zvedla obočí. „Ráda Vás oba poznávám. Anne, Ominisi.“ Věnovala jim vřelý a bezstarostný úsměv.

Sebastian se zasmál její hravé interakci, opřel se na židli a upil z Máslového ležáku. „Neboj se, říkal jsem o tobě jen ty nejlepší věci…“ Snažil se ji uklidnit šibalským úšklebkem.

Anne, která byla pobavená jejich žertováním se na ní hravě usmála a pronesla: „Ach, opravdu… Sebastian o tobě mluvil velmi, velmi pochvalně. Říkal, že jsi okouzlující a dobrodružné povahy.“ Mrkla na ni.

„Opravdu? V tom případě tedy můžu být v klidu, že moje pravé já nebylo odhaleno.“ Zahihňala se na Anne a podívala se na Sebastiana.

Naklonil se k ní trochu blíž. V očích mu zajiskřila mírná zlomyslnost.

„Aha, takže pokud to chápu, tak to všechno byla jen špička ledovce? Dokážu si celkem dobře představit jaká další tajemství přede mnou schováváš...“

„Samozřejmě. Nemůžu ti hned prozradit všechna svá tajemství, že ne?“ Usmála se šibalsky a usrkla z máslového piva.

Sebastian zavrtěl hlavou a na rtech se mu objevil potutelný úsměv. Naklonil se ještě blíž k jejímu uchu, až ucítila jeho horký dech: „Myslím, že máš pravdu… Kde by v tom potom byla zábava, že?“

„Přesně tak.“ Šibalsky na něj mrkla, opřela se na židli a dopila zbytek Máslového ležáku.

Srdce mu poskočilo, když na něj mrkla. Cítil se trošku odvážněji, naklonil se k ní a ztišil hlas v šepot. Jeho rty se skoro otíraly o její ucho.

„Jsi docela vtipálek, to se musí nechat, Déi... Držíš mě na kraji sedadla a já čekám, co bude dál.“

„Vážně?“ Zalapala po dechu a povytáhla obočí. „To byl od začátku můj plán ale...“ Potutelně se na něj usmála. V očích se jí znovu objevila ta hravá jiskra, kterou už tak dobře znal.

Zatímco ostatní se živě bavili o nadcházejícím famfrpálovém zápase, Garreth nenechal jejich hravé žertování bez povšimnutí. „U Merlina…vezměte si pokoj.“ Řekl pobaveně.

Oběma lehce zrudly tváře, ale nebylo to nějak vidět. Sebastian se to pokusil uhrát s úšklebkem a po Garrethovi střelil varovně žertovným pohledem.

„Jo, jo...díky moc Garrethe. To bylo velmi užitečné.“ Obrátil pozornost zpět k Déianeiře a neubránil se smíchu.

„No…půjdu si dát další Máslový ležák.“ Usmála se na všechny. Když obcházela sedadlo Sebastiana, jemně se o něj otřela rukou. Lehký dotek, ale přitom tak všeříkající.

Sebastianovy přejel mráz po zádech a jeho oči ji instinktivně sledovaly. Přestože se snažil vypadat v pohodě, zjistil, že je uchvácen každým jejím pohybem. Garreth, který seděl naproti němu si nemohl odpustit další připomínku. „Víš, Sebastiane, měl bys přestat slintat…Vážně z ní nemůžeš spustit oči, co?“

Sebastian se snažil soustředit, ale zjistil, že se opakovaně ztrácí pohledem směrem k baru. Déianeira, která si tam povídala se Sironou, se občas podívala jeho směrem a usmála se na něj. Pokaždé, kdy se jejich oči setkaly, způsobilo to v něm podivný pocit chvění, tepla a motýlů v břiše. Zavrtěl hlavou, aby setřásl ten pocit…Marně.

„Ale no tak Garrethe…“ Řekl po chvíli a snažil se působit chladně, i když nedokázal potlačit malý úsměv v koutku jeho úst. „Co ti na to mám říct? Je prostě úchvatná.“ Jeho oči sklouzly opět k Déianeiře u baru. Znovu k němu dolehl její smích, který mu rezonoval v hlavě.

Déianeira si objednala další půllitr Máslového ležáku. Tváře měl lehce růžové od alkoholu v něm. Znovu se podívala Sebastianovým směrem. Její pohled na něm teď setrval o něco déle než předtím.

Sebastianovy oči k ní znovu zabloudily. Cítil opět to podivné chvění v žaludku. Držel její pohled a nemohl z ní spustit oči. Vzduch mezi nimi jako by praskal hmatatelným napětím.

Anne do něj šťouchla. „Měl bys za ní jít. I když se to zdá být neobvyklé, pravděpodobně chce s tebou trávit čas i po vaší procházce po zámku.“ Posmívala se mu.

Déianeira na něj stále upírala oči a lehce se kousla do spodního rtu. Nepatrná výzva, zdali za ní půjde nebo ne. Otočila se zpět k Sironě, která se na ni usmívala vědoucím úsměvem.

Sebastianovi se zadrhl dech. Srdce mu bušilo rychleji a cítil nutkání přijmout její výzvu. Podíval se na Anne, která se mu stále vysmívala. „Fajn, vyhrála si Anne. Jdu za ní.“ Vstal se směsicí vzrušení a očekávání. Zhluboka se nadechl, urovnal si košili a vydal se směrem k baru, kde stála Déianeira. Obdivoval její růžové tváře, její vlasy, které jí rámovaly obličej a splývaly po zádech, její křivky, způsob, jakým se její baculaté rty pohybovaly… To všechno mu rozbušilo srdce ještě víc.

Otočila se k němu s úsměvem na tváři. Tváře lehce růžové od alkoholu, vlasy padající kolem obličeje.

„Ahoj Sebe… Dáš si taky další Máslový ležák?“ Naklonila se k němu. „Nikomu to neříkej, ale víš, že je v tom alkohol?“ Vtipkovala a chichotala se s lehkostí, kterou u ní zatím ještě neznal.

Byla tak roztomilá. Sebastian se opřel o bar a zmenšil tak vzdálenost mezi nimi. Cítil její vůni. Její sladkou vůni vanilky spojené s máslovým ležákem. Nemohl si pomoct, ale usmíval se, jak jí vlasy padaly do obličeje. Chtěl je odhrnout. Jen natáhnout ruku a zastrčit je za ucho. Ale zavrtěl hlavou, odolával s velkými obtížemi, a nakonec tiše pronesl.

„Tvoje tajemství je u mě v bezpečí. Ale neměla bys tolik pít, mladá dámo.“

„Pffff, ticho…“ Mávla nad tím hravě rukou. „Je to sladké a dobré…a chutná mi to.“ Zahihňala se a usrkla ze svého půllitru.

Sebastian se usmál, byl pobavený jejím bezstarostným přístupem. Bylo to nové a roztomilé. Sledoval ji po celou dobu. Jeho pohled na okamžik zamířil k jejím rtům, než rychle odvrátil pohled. Mírně se naklonil, jeho hlas byl stále tichý a v šepotu.

„Víš, vypadáš trochu divočejší, když máš v sobě alkohol. Docela si to užívám, tuhle tvoji bezstarostnou stránku.“

„Sebastiane Sallowe! Snažíš se se mnou flirtovat? Protože jestli ano, můžu říct, že si to taky užívám.“ Zahihňala se a zakryla si ústa rukou. Než znovu promluvila, musela si shromáždit myšlenky. „Dáš si taky ještě jeden ležák…se mnou?

Naklonil se k ní, jeho hlas byl tichý a hlubší: „Ach ano, rozhodně se s tebou snažím flirtovat. A ano, rád si s tebou dám další ležák.“

„Tak tedy…“ Zamávala na Sironu, která jí poslala další dva korbely Máslového ležáku. Déianeira jeden podala Sebastianovi a společně si připili.

„Sebastiane…řekni mi… Proč je tak snadné s tebou mluvit? Znám tě teprve chvíli, ale připadá mi to jako věčnost…“ Zvedla obočí v hravém úsměvu. Její mírná opilost jí dodala trochu víc odvahy ve škádlení.

Když od ní bral korbel ležáku, jejich ruce se na okamžik setkaly. Její dotek do něj vyslal husí kůži. Usmál se, usrkl doušek piva a setkal se s jejím pohledem. Jeho oči byly tmavé a divoké.

„Mohl bych se tě zeptat na totéž, princezno. Jako by mě na tobě něco přitahovalo. Od chvíle, kdy jsme se potkali, chci s tebou strávit každou vteřinu.“

„Jako můra, která je přitahována k plameni.“ Zamumlala Déianeira sotva slyšitelně. Její oči hravě sledovaly Sebastiana.

Naklonil se k ní blíž, čímž uzavřel malou vzdálenost mezi nimi. Jejich těla teď od sebe byla vzdálena jen na pár centimetrů. Jeho hlas byl protkaný náznakem touhy, když se jí upřeně díval do očí.

„Ano, jako můra k plameni. Nemůžu si pomoci, abych nesledoval každý tvůj pohyb, každé tvé slovo. Jsi opojná… tím nejlepším možným způsobem.“

Déianeira zalapala po dechu nad jeho blízkostí. „Ach…Jsem si jistá, že to říkáš každé dívce v nouzi, že?“ V očích se jí zablýskla hravost s jemným náznakem žárlivosti.

Sebastian si nemohl nevšimnout mírně žárlivého tónu, natáhl ruku a zastrčil ji pramínek vlasů za ucho. Jeho dotek na její pokožce byl jemný, ale svým způsobem majetnický.

„Ne…Jen tobě. Uchvátila jsi mě způsobem, jakým se to ještě žádné jiné nepodařilo. To tebe nemůžu dostat z hlavy. Jsi to ty, s kým bych chtěl trávit čas dokola a dokola…“

Jeho dotek vyslal brnění do jejího podbřišku. Po páteři ji přejel mráz a dech se jí zadrhl. „A to všechno po takové chvíli, co se známe? Možná nejsem jediná, kdo je tu opilý…“ Zahihňala se a kousla se do spodního rtu. Na tváři ji visel hravý úšklebek.

Jen se uchechtl. Oči měl upřené na její hravý úsměv, na její baculaté rty. Způsob, jakým se kousala do spodního rtu jen vyvolal touhu zjistit, jak vlastně chutnají.

„Ach? Ty o mě pochybuješ? Nevěříš, že bys mohla ukrást moje srdce?“ Naklonil se k ní ještě blíž a jeho hlas byl tišší a hlubší. Jejich rty od sebe byly sotva palec.

 „Věř mi…Nemá to nic společného s opilostí. To vše děláš ty, princezno.“

Déianeira při jeho slovech zalapala po dechu. Držela jeho intenzivní pohled. Její oči se zavrtávaly do jeho. Na okamžik pohlédl na její rty a vrátil se zpět k jejím modrým očím. Vzduch kolem nich skoro praskal napětím.

Její pohled zachytil jeho rty. Chtěla je ochutnat. Chtěla vědět, jestli jsou tak měkké a hebké, jak vypadají. Naklonila se blíž

„Ach, tady jste vy dva! Pojďte k nám ke stolu…Už nám chybíte.“ Prohlásil Garreth pobaveně a objednával si u Sirony máslový ležák.

Do prdele!

Sebastian si frustrovaně zabručel. Byl podrážděný, že je přerušil. Neochotně se od ní odtáhl a vrhl na Garretha přimhouřený pohled.

„Už jdeme, neboj…“ Podíval se zpátky na Déianeiru. Jeho oči na ní setrvávaly. V jejích očích byla stejně směsice frustrace z přerušení okamžiku jako v jeho. Chtěla to stejně jako on.

„Asi bychom se k nim měli přidat. Věř mi…otravný Garreth je něco, co pravdu nechceš.“ Zachichotala se.

Jen se usmál, stále trošku podrážděný, ale její chichotání smazalo snad všechny problémy světa… Dramaticky si povzdechl a přikývl.

„Máš pravdu… Jdeme ke stolu, než nás zase bude bombardovat otravnými poznámkami…“ A nabídl ji paži. Déianeira seskočila ze židle, mírně sebou zakolísala, jak se jí hlava točila z opilosti. Sebastian si toho všiml, přidržel ji a přitiskl ji k sobě.

„Wow, dávej pozor princezno. Myslím, že Máslové pivo si na tobě vybírá svou daň.“ Opět se usmál a držel ji kolem pasu, aby ji pomohl udržet rovnováhu, když se vraceli k ostatním ke stolu. Držel si ji blízko. Garreth to samozřejmě nemohl nechat bez poznámky.

„Ale, ale, ale…podívejme, kdo se k nám rozhodl vrátit zpátky.“ Na tváři mu visel škodolibý úsměv.

„Jasně Garrethe…Už nám chyběla tvoje všudypřítomná osobnost.“ Prohlásila Déianeira s úsměvem, posadila se a usrkla z máslového ležáku.

Garreth předstíral ublížený pohled a položil si ruku dramaticky na hruď.

„Ach, teď jsi ranila mé city, Deiny. Jsem opravdu uražen…“

„To přežiješ Garrethe.“ Posmívala se mu. Její pohled opět sklouzl k Sebastianovi. Jeho jiskřící tmavé oči od krbu, touha v nich, jeho typický úšklebech na tváři… Chtěla si ho přitáhnout blíž, ale držela se zpátky. Byla si vědom, že je ostatní pozorují.

 

Večer ubíhal v příjemném duchu. Skupina přátel se u stolu bavila snad o všech možných tématech. Od tříd až po famfrpálový zápas Havraspáru s Mrzimorem… Když se večer změnil v noc a hospoda se začala pomalu vyprazdňovat, bylo na čase také odejít. Všichni u stolu se začali oblékat. Byl teplý podzim, takže měli jen lehké svetry nebo bundy. Déianeira mezitím dopila zbytek svého Máslového ležáku. Mírně se zapotácela, když si přetahovala svetr přes hlavu. Na tváři měla opilecký úsměv.

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=fXbfBUNJ9mY

Sebastian ji pozoroval koutkem oka. Pocítil k ní mírnou starostlivost, když lehce vrávorala. Ruce mu v kapsách kalhot škubaly, aby ji podpíral.

„Jsi docela opilá, že princezno?“ Usmál se na ni.

„Pfff…možná jo...možná ne.“ Šibalsky na něj mrkla a chichotala se. Sebastian se jejímu šibalskému mrknutí taky zasmál. Nakonec vyndal ruce s kapes se natáhl se k ní, aby ji jemně podepřel paži rukou.

Skupina kráčela po cestě ven z Prasinek. Cestu jemně osvětlovaly lampy podél cesty k Bradavicím. Teplý noční vánek brzkého podzimu jim ovíval tváře. Sebastian s Déianeirou mírně zaostávali za ostatními.

„Jsi docela něco, když jsi opilá, víš to? Škádlil ji a usmíval se.

„A ty jsi stále rytíř v lesklé zbroji, že? Už mě zase zachraňuješ.“ Chytla se jeho paže, když se zapotácela, jak se snažila jít rovně. Sebastian se jen od srdce zasmál. Rukou ji lehce přidržoval. Šel pomalu vedle ní.

„Někdo ti musí zabránit v tom, abys nespadla na zem, princezno.“ Dál ji škádlil.

„Pfff, princezny nepad…“ Než to stačila doříct, zakopla o dlažební kostku a málem spadla na zem. Sebastian ji instinktivně chytil za paži a přitáhl si ji zády k sobě. Jejich těla se při té rychlosti srazila.

„Oh, tahle princezna je ale kompletně na mol…Musíš být opatrná, miláčku…Neříkala jsi snad něco o tom, že princezny nepadají?“

„Ano, princezny nepadají, protože mají své rytíře, kteří je chytí…“ Opřela se do něj zády. Hlavu si položila na jeho rameno. Užívala si jeho výšky a blízkosti. „Krásně voníš…“ Zamumlala do ticha.

Sebastian se jen přihlouple usmíval, když se o něj opírala. Vůně jejího parfému smíchaná se sladkou vůní máslového ležáku naplnila jeho nosní dírky. Instinktivně ji objal kolem pasu. Jeho tělo jí poskytovala stabilitu a oporu, při její vratké chůzi. Trochu k ní sklonil hlavu a promluvil ji tiše do ucha.

„Taky hezky voníš, princezno. Trochu jako máslový ležák, ale i tak je to moc hezké...“

„Proč mě vlastně tak přitahuješ, i když tě vlastně vůbec neznám, co?“ Zahihňala se do prázdna, když jí mírná opilost přiměla říkat věci nahlas.

Sebastianovi se zatajil dech. Otázka ho příjemně zaskočila. Tiše se zasmál, sevřel ji za pas o něco pevněji a přitáhl si ji blíž k sobě. Vdechoval její vůni a užíval si její blízkost.

„Nevím princezno...Od chvíle, kdy jsem tě spatřil, jsi mě uchvátila. Jako by mě k tobě přitahovala neviditelná nit…Znáš přeci tu legendu, ne?“

„Ne…“ Tiše vydechla.

„No,“ Sebastian jí přitiskl rty na ucho a mluvil pomalu, tiše a podmanivě: „Existuje červená nit osudu, která nás má dát jednoho dne dohromady s naší spřízněnou duší. Lidé jsou touto neviditelnou nití spojeni. Může se táhnout po celém světě, mezi časem a prostorem, může se zamotat, ale nemůže se přetrhnout...Nit tě nakonec spojí bez ohledu na vše…Nemusíš tomu věřit...Je to předurčené, osudové a nevyhnutelné…“

„Mmmm…Víš přesně, co říkat, že ano?“ Zahihňala se znovu. Lebedila si v teple jeho těla, když ji obklopovala vůně jeho kolínské. „Líbí se mi to…“

Sebastian opřel tvář o její hlavu. Její jemné vlasy ho šimraly na kůži. Oči se mu na okamžik zavřely. Kompletně se vsákl do tohoto pocitu, topil se v ní.

„Možná, ale myslím, že ani nemusím nic říkat, miláčku…Přijdeš mi jako moje spřízněná duše…“

V odpověď se usmála. „Jo…“ Vydechla tiše. Rozplývala se nad jeho sladkými slovy a přezdívkou. Když se o ní opřel, zavřela oči. Zabořila se do něj ještě víc. Jeho vůně byla naprosto opojná.

Sebastian cítil, jak se do něj opírala, skoro jako by se stávali jedním tělem. Zabořil nos do jejích vlasů a z úst mu uniklo spokojené zabručení. Paže ji tiskl kolem pasu. Trochu víc majetnicky než předtím.

„Víš…Cítit tě v náručí, je tak neuvěřitelné…“ Jeho tichý šepot byl plný touhy, když měl rty jen milimetry od jejího ucha.

Po těle jí okamžitě naskočila husí kůže, když ucítila horký dech na svém uchu. Jeho šepot, jeho hlas…

„Sebastiane…“ vydechla s mírným zasténáním.

To, jakým způsobem vyslovila jeho jméno do něj vyslalo intenzivní vlnu touhy. Zvuk jejího malého zasténání, zvuk jeho jména z jejích rtů byl tak…tak dokonalý. Rozbušilo se mu srdce. „Ano, miláčku?“ Zamumlal. Rukou jí odhrnul vlasy. Jeho obličej se tiskl do ohybu jejího krku. Vtiskl ji tam jemný a lehoučký polibek. Jeho paže se kolem ní sevřeli ještě o něco pevněji.

„Prosím…“ Déianeira toužebně povzdechla, když ucítila jeho rty v ohybu krku. Tak jemný, a přitom tak intenzivní polibek do ní vyslal vlnu nového pocitu. Chtěla víc…Ne, potřebovala víc.

„O co prosíš, princezno? Použij svá slova.“ Škádlil ji. Jeho rty nyní byly pod její uchem. Jemně ji líbal a kousal. Jeho ruce se nyní toulaly po jejím těle v majetnickém, ale jemném doteku. Jako by si potřeboval zapamatovat každou křivku, každou část jejího dokonalého těla.

„Pokračuj prosím…“Zamumlala Déianeira v zoufalé prosbě. Na těle jí vyskočila husí kůže a po zádech jí přeběhl mráz. V podbřišku jí začal stoupat tlak a horko se rozlévalo do celého těla.

Sebastian tiše zavrčel a dál ji okusoval a líbal citlivou pokožku na krku. Jedna jeho ruka sklouzla pod její svetr a košili a dotkla se kůže na jejím břiše. „Líbí se ti to, princezno? Víš…Mohl bych si tě označit, aby věděli, komu patříš.“ Řekl tiše v láskyplném tónu. Jeho majetnictví se začalo projevovat.

„Já…Ano…“ Zamumlala. Nebyla schopná tvořit slova. Jeho dotek na její pokožce, to, jak se jeho zuby zarývaly do jejího krku…Bylo to neuvěřitelné. Ještě nikdy s nikým necítila takové spojení. Všechen ten tlak se hromadil dole v kalhotkách a ona nechtěla nic jiného, než aby prasknul.

 

„Vážně vy dva! Vezměte si pokoj nebo si najděte něco v soukromí…kdo se na vás u Merlina má dívat!“ Smál se Garreth a plácl Sebastiana po zadku.

Sebastian jen zaskřípal zuby nad přerušeným okamžikem. Vrhl na něj ostrý a podrážděný pohled. Byl v ní tak ztracený, že naprosto zapomněl, že nejsou sami. Ani netušili, že se k nim Garreth přiblížil.

Ostatní se jen hihňali. Anne se na něj šibalsky dívala a kroutila hlavou, když něco říkala Ominisovi.

„Garrethe, přísahám, že tě proměním v žábu…“ Varoval ho Sebastian tichým hlasem plným podrážděnosti. Neochotně se od Déianeiry odtáhl a uvolnil ji ze svého objetí.

Déianeira frustrovaně zakňučela, když ji najednou obklopil chlad. „Přiznej to Garrethe, jen žárlíš.“ Zachichotala se. Její hlas byl podrážděný, ale s tónem hravosti.

Garreth se jen zasmál, když je oba pozoroval. „Nebudu to popírat, zlatíčko... Je těžké nezávidět něco, co je tak jasně…vášnivé.“ Podmanivě zastřihal obočím. Škádlil je oba. Déianeira se jen zahihňala a mávla nad ním rukou.

Sebastian ji nyní pozoroval. Jeho touha v něm stále doutnala. Vnímal její zrychlený dech, její vůni, to, jak se do něj tiskla. Toužil jsi ji znovu přitáhnout k sobě, ale nehodlal zase poslouchat Garrethovo škádlení. „Možná má přece jen Garreth pravdu.“ Řekl tiše směrem k ní.

„Říkal jsi něco?“ Zašeptala Déianeira a zvedla na něj tázavě obočí. Sebastian se naklonil k jejímu uchu. Jeho dech hladil její pokožku. Cítil, jak jí opět naskočila husí kůže. „Možná bychom si měli najít soukromé místo, abychom…pokračovali.“ Jeho prsty obkreslovaly vzory na jejích zádech. Lehký, ale záměrný dotek. Nutnost mít jí znovu přitisknutou u sebe byla naprosto zdrcující.

„Možná ano…“ Zalapala po dechu, když cítila jeho horký dech. Jeho dotek byl lehký, ale přes to v ní vyvolal prvotní pocity.

„Awww, podívejte se na sebe…Jste opravdu jako hrdličky.“ Garreth kráčel pozpátku a nespustil z nich oči.

Sebastian zatnul zuby. Snažil se udržet klid, i když je Garreth stále přerušoval. „Merlinovy koule Weasley!! Jsi kousek od toho, abych z tebe udělal ingredienci do lektvaru!“ Vyštěkl na něj. Ovinul paži kolem jejího pasu a přitáhl si ji blíž.

„Ale no tak…podívejte se na sebe. Jste jak dva puberťáci.“ Ušklíbl se na ně Garreth. Celé tohle škádlení probíhalo celou cestu do hradu.

 

Když dorazili do Bradavic, Sebastian si úlevně povzdechl… Konečně skončí Garrethovo škádlení, ale taky je to šance, aby byl s Déianeirou alespoň chvíli o samotě… Kdekoliv. Kráčeli směrem k Nebelvírské koleji. Garreth znovu zasáhl svým škádlením a odtáhl Déianeiru k jejich vchodu. Žertoval o tom, že Zmijozelové jsou vlastně hrozně nebezpeční, mazaní a sukničkáři a nesmí s nimi být o samotě.

Sebastian to jen nevěřícně sledoval. V očích měl náznak podráždění a zavrtěl hlavou. „Sukničkáři…Pfff, jen žárlí…“ Zamumlal si sám pro sebe. Ominis se vedle něj potichu ušklíbl.

Déianeira Sebastianovi věnovala jemný omluvný úsměv. Vlasy jí padaly do obličeje, na kterém měla stále lehký opilecký ruměnec. Z dálky mu zamávala, než ji Garreth vtáhl do společenské místnosti Nebelvíru. Natty s Leanderem se jen smáli, rozloučili se a odešli za nimi. Portrét za nimi zaklapl a tři Zmijozelové zůstaly stát sami na chodbě.

„Sakra…“ Zaklel Sebastian. Frustrace v něm bublala, když zíral na uzavřený vchod. Pocítil i malé bodnutí žárlivosti, když ji Garreth odtáhl pryč. Přecházel sem a tam, aby se uklidnil. V mysli mu naskakoval její obraz. To, jak ji vlasy padaly do tváře, to, jak se cítila v jeho náručí, jak voněla, jak jeho jméno, tak lehce sklouzlo z jeho rtů. Přivádělo ho to k šílenství...“K čertu!“

„Ale no tak Sebby, jsem si jistá, že ještě budeš mít příležitost.“ Řekla Anne jemným hlasem.

„Ty to nechápeš Anne, ona… já… je to něco úplně jiného…Já…nedokážu to vysvětlit“ Podíval se na své dvojče s mírným zoufalstvím v očích.

„Já vím, poznala jsem to.“ Usmála se na něj a pohladila ho za paži. „Pojď, tady už nic nevymyslíš. Vyspi se a zítra se uvidíte, hm?“

Sebastian přikývl a s Anne a Ominisem kráčeli ke Zmijozelské společenské místnosti. Když dorazil do své ubytovny, jeho kroky byl těžší než obvykle.
Zhroutil se na postel a frustrovaně vydechl. „Zasranej Weasley!“ Ležel na posteli, zíral do stropu. V hlavě měl vypálený její obraz. Převaloval se v posteli, chtěl usnout, odpočinout si… Zaspat ty pocity, ale jeho mysl běžela na plné obrátky. Její vůně, chuť její kůže, její tichý hlas sténající jeho jméno. To všechno ho nenechalo v klidu. Usnul v lehkém spánku. Jeho divoké, a ne příliš slušné sny ho udržovaly v napětí.

Na druhé straně v Nebelvírské koleji se Déianeira nemohla zbavit pocitů z večera. Ležela na posteli a tělem jí běhaly Sebastianovi polibky, jeho kousance na jejím krku. Zůstaly po něm jemně červené značky, které zkoumala v zrcadle. Teď si pro nich přejížděla prsty a usmála se pro sebe. Vzpomněla si, jak ji obklopovalo jeho teplo, jeho náruč. Jak naprosto dokonale do sebe zapadli. Vůně jeho kolínské…Svalila se na postel a nakonec usnula. Její spánek a sny byli neklidné – zcela ovládnuté Sebastianem.

 

Druhý den ráno se Déianeira probudila s bolestí hlavy. Šla do sprchy a doufala, že ji trochu pomůže. Upravila si vlasy, trochu se namalovala a pomalými kroky zamířila do Velké síně na snídani. Její spolubydlící z Nebelvíru již seděli u stolu. Ztěžka dosedla na lavici a její oči prozkoumávaly Zmijozelský stůl – Sebastian ještě nedorazil. Garreth si všiml její pohledu směrem k hadům a škádlil ji.

„Ach, tvůj princ ještě nedorazil holubičko…“ pobaveně se zahihňal. „Asi nemohl rozdýchat vaší včerejší vášnivou…eh…konverzaci. Byli jste spolu táááák roztomilí, až mám z toho zkažené zuby.“

„Mohl bys na chvíli držet hubu, prosím? Jsi nesnesitelný, Garrethe!“ Její hlava pulzovala bolestí. Složila si ji do dlaní a ani si nevšimla příchodu dvou Zmijozelských chlapců.

Sebastian s Ominisem vstoupili do Velké síně. Jako vždy na sebe strhli oba veškerou pozornost – hlavně tedy dívek. Ominis byl o něco málo vyšší než Sebastian. Jeho štíhlé tělo bylo v dokonalé rovině s jeho elegantním a vždy upraveným postojem. Ale Sebastian byl jeho pravý opak – nedbalý účes, rebelský vzhled, vyrýsované svaly, díky hraním famfrpálu. Prohledával svýma hnědýma očima Nebelvírský stůl a zahlédl známou postavu. Déianeira seděla schoulená na místě s hlavou v dlaních. Garreth seděl vedle ní a hihňal se jí. V koutku úst se mu objevil malý úsměv, ale také cítil bodnutí soucitu. Očividně si alkohol vybral svoji daň.
S Ominisem se posadili ke Zmijozelskému stolu, kde pozdravili Anne a ostatní. Nemohl si pomoct, ale jeho oči stále sledovaly Nebelvírský stůl. Díval se na Déianeiru, jak se snažila odrazit Garrethovi posměšné poznámky, ale bez úspěchu. Rád by jí byl znovu nablízku, držel jí v náručí a ulevil ji od bolesti. Zatnul čelist a zkusil věnovat pozornost své snídani, kterou měl před sebou.

 

Hlava Déianeiře bušila jako tlakový hrnec, když musela snášet Garrethovi posměšky.

„Garrethe prosím…Včera jsem měla moc máslového ležáku…Můžeš vážně zavřít tu tvoji špinavou pusu, ať mě z tebe dál nebolí hlava?“

Ten se jen usmál. „Aha? A není to spíš bolest hlavy ze Sebastiana? Včera jste měli opravdu…docela dost času…“

Déianeira odlepila oči od stolu a podívala se směrem ke Zmijozelskému stolu, když Garreth zmínil jeho jméno. Chytila jeho pohled a jemně se na něj usmála, když se snažila ignorovat bolest hlavy. Po chvilce ji ale bolest přemohla, zabořila hlavu do dlaně a zamumlala nadávky směrem ke Garrethovi.

Sebastiana zaplavila směs pocitů, když zachytil její pohled. Mírně zvedl obočí jako mírné uznání toho, že jí není dobře, a že jí nezávidí situaci u Nebelvírského stolu. I přes bolest hlavy dokázala být tak krásná.

Déianeira už nemohla vydržet Garrethovi narážky. Napila se ze sklenice vody, vstala, podívala se na Sebastiana a vykročila směrem k východu z Velké síně na nádvoří – na čerstvý vzduch.

 

Sledoval ji. Sledoval ji celou dobu. To, jak se na něj podívala, jak odcházela z Velké síně na nádvoří. Chtěl ji následovat, být tam pro ni, ale zůstal sedět. Nechtěl hned podlehnout své touze. V mysli se mu hned vynořily obrazy ze včerejška. To, jak lehce zasténala jeho jméno, jak se do něj opírala, jak dobře se cítila v jeho náručí, chuť její kůže, její vůně…To všechno ho přivádělo k šílenství. Snažil se soustředit na snídani, na rozhovor mezi Anne a Ominisem, ale nemohl na ni přestat myslet. Zvuky jejího hihňání, její úsměv, její pohled, to všechno se mu přehrávalo v hlavě jako smyčka. To, jak reagovala na jeho dotek…nepříjemně se zavrtěl na lavici a uvědomoval si, jak se ve spodní polovině nepříjemně hýbe…Tiše si pro sebe zaklel. Snažil se setřást svou fyzickou reakci, ale jak o ní dál přemýšlel, jeho vzrušení jen sílilo. Zatnul čelist a své pěsti. Už to nemohl vydržet, vyskočil z lavice, zamumlal něco ve smyslu, že musí odejít a rychle odcházel stejným směrem jako ona.

 

Déianeira mezitím přecházela po nádvoří, kde objevila lavičku za keři, na které nikdo nebyl. Lehla si na ni, zavřela oči a nechala chladný vítr a slunce působit proti její bolesti hlavy. Cítila se o něco lépe. V mysli jí občas probleskl obraz Sebastiana. Po tváři se jí rozlil jemný úsměv. Vzpomněla si na ten příjemný pocit, když se tiskla to jeho náručí. Jeho opojná vůně, polibky, které zanechával na jejím krku. Tiše vydechla a rozevřela rty. V jejím podbřišku se jí objevil známý tlak a mravenčení. Prakticky cítila, jak se jeho ruka pohybuje po její holé kůži na jejím břiše. Cítila jeho kousance na svém krku a v kalhotkách se jí začala hromadit vlhkost. „Do prdele!“ Zaklela si pro sebe, otevřela oči a vstala z lavice a těžce oddychovala. Její představivost byla tak silná.

Sebastian se rozhlížel po nádvoří, když ho obcházel. Chtěl ji najít, ne, potřeboval ji najít. Procházel kolem dívek z jeho ročníku – Samantha a Adelaide. Obě se na něj hihňaly a snažily se upoutat jeho pozornost. Nepřítomně na ně kývl a dál je ignoroval. Hledal jen jednu dívku. Všiml si známého odstínů vlasů za keři, který přecházel sem a tam. Srdce mu poskočilo, zrychlil krok a zamířil k ní.

Když se k ní přibližoval na okamžik zpomalil a prohlížel si ji. Obličej měla lehce zčervenalý, vlasy měla lehce spadané do obličeje. Hrudník se jí zvedal a klesal těžkými nádechy, které slyšel z místa, kde stál. Lehce se třásla. Dál se k ní tiše přibližoval. Sakra byla tak okouzlující a on ji chtěl k sobě přivinout tak jako včera. Přistoupil ještě o něco blíž, stále si nevšimla jeho přítomnosti, a tak promluvil.

„Déi…“ Zašeptal naléhavě a jeho hlas byl zabarvený potřebou.

Oči se jí rozšířily, když zaslechla známý hlas. Celá se na něj otočila. Tváře měla zrůžovělé od vzrušení, pramínky padajících vlasů do obličeje byly připomínkou jejích myšlenek.

„Sebastiane…“ Zašeptala nazpět. Její hlas byl mírně kolísavý.

„Vypadáš…ehm…trošku zrudlá, jsi v pořádku?“ Řekl tišším a chraplavějším hlasem než obvykle.

„Já...ano jasně...ugh…uhm…já…asi je to z bolesti hlavy.“ Vykoktala ze sebe a snažila se zamaskovat pravý důvod toho všeho.

Sebastian přimhouřil oči a přejížděl pohledem po její tváři. Tak nějak tušil, že neříká pravdu, ale neřekl to napřímo. Přistoupil k ní blíž, zkrátil vzdálenost mezi nimi a zastavil se přímo před ní.

„Jen bolest hlavy, huh?“ řekl s mírnou nedůvěrou a pobavení v jeho hlase.

„Přesně tak…ehm…Bolest…hlavy…“ Přikývla ve snaze přesvědčit jeho i sebe, že mluví pravdu.

Sebastian se jen pousmál. Přisunul se k ní ještě blíž. Dost blízko na to, aby cítil její teplo a parfém, které vyzařovaly z jejího těla.

„Jsi docela hrozná lhářka, víš to, princezno?“ Řekl tiše s mírným úšklebkem.

„Já…nelžu…vážně… Je to z bolesti hlavy…“ Rychle odvrátila pohled. Její vlhkost v kalhotkách právě vyletěla do nových výšin.

Udělal další krok blíž a překlenul zbývající prostor mezi nimi. Jeho hlas se změnil v tichý a pomalý šepot, když se naklonil k jejímu uchu a lehce se o něj otřel.

„Říkáš, že tě bolí hlava…“ Odmlčel se, svou rukou přejel lehce po její paži. „Ale máš pravdu napsanou po celé své tváři…a ve svém hlase.“

Déianeira zalapala po dechu a chvěla se pod jeho dotykem. Po celém těle ji naskočila husí kůže.

Sebastian se na tváři mu objevil malý, ale spokojený úšklebek. Jeho ruka pokračovala v pohybu po její paži. Čím dál tím výš.

„Tvoje tělo tě zrazuje, princezno,“ zamumlal. „Způsob, jakým reaguješ…Není to jen bolest hlavy, že ne?“

„Já…Já…“ Déianeira ze sebe nedokázala dostat slova, když se dívala do jeho hnědých očí.

Jeho oči hltaly každou její reakci. Pozorně ji sledoval. Propalovaly ji přímo do její duše. Vychutnával si účinek, jaký na ni měl. Celé její tělo se pod jeho dotekem otřáslo a on to zbožňoval.

„Nemusíš nic říkat…tvoje tělo mluví za tebe.“ Prstem přejel po holé kůži její klíční kosti. Dál táhl svůj prst po jejím těle. Obkresloval cestičku ve výstřihu její košile na hruď.

„Jsi tak citlivá, princezno…“

„Sebastiane…“ Vydechla jeho jméno s tichým zasténáním, když si užívala jeho dotek. Tak lehký, ale mučivý.

Když uslyšel svoje jméno z jejích úst, ucítil v kalhotách známé škubnutí. Začínal ztrácet svou vlastní kotrolu. Jeho touha a potřebo ho začínala přemáhat.

„Řekni to znovu! Řekni znovu mé jméno, miláčku…“ Řekl tichým a lehce majetnickým tónem, když ji zastrkával spadlé pramínky vlasů za ucho.

Déianeira na okamžik zavřela oči, když se naklonila do jeho doteku. Pohlédla na něj.

„Sebastiane…“ Znovu tiše a jemně zasténala jeho jméno.

Naklonil se k ní. Své tělo prakticky přitiskl k jejímu. Bylo to příliš… Zvuk jeho jména na jejím jazyku, to, jak se naklonila do jeho doteku. Něco v něm začínalo praskat.

„Kurva, doháníš mě tím k šílenství, víš to?“ Jeho prsty už opět sjížděly po její hrudi, vykreslovaly cestu podél jejího břicha k pasu.

Déianeiře po těle naskočila husí kůže, mírně se chvěla, když ji přejel mráz po zádech z jeho doteku. Zajela mu prsty zezadu do vlasů a lehce za ně zatahala.

Sebastianovi uniklo tiché zavrčení.

„Opatrně, princezno…Zahráváš si s ohněm.“ Jeho hlas zněl do jejího ucha jako chraplavé dunění. Přitiskl svůj obličej k jejímu krku a jeho rty se táhly po citlivé pokožce.

„No tak, Sebastiane…chceš to stejně jako já…“ Zašeptala vedle jeho ucha.

Po těle mu přejel mráz. Nemohl popřít pravdu, měla na něj stejný účinek jako on na ní. Chtěl to. Chtěl ji. Tak zoufale, a tak moc… Ale snažil se udržet kontrolu. Sakra!

„Ani nevíš, jak moc to chci…ale tady…na nádvoří…může nás vidět kdokoliv…“ Mumlal mezi polibky, které ji nechával na krku. Jemně štípal zuby její kůži na čelisti.

„A?“ Přejela prsty od jeho vlasů k jeho zátylku a lehce si ho k sobě přitáhla. „Co bys tedy navrhoval?“ Šeptala ta slova skoro proti jeho rtům. Ve vzduchu visel polibek, napětí, ale ani jeden se zatím nepohnul, aby jej dokončil.

Sebastian na krátký okamžik zavřel oči. Jeho myšlenky běžely jako o závod, nedokázal myslet přímo.

„Jsou místa, kam můžeme jít…místa, která jsou trochu víc…soukromější.“ Jeho hlas byl drsný a lámavý. „Ale nemůžu slíbit, že pak budu moct přestat.“

„A…chtěl bys jít někam do soukromí?“ Zeptala se Déianeira tiše. Jejich rty se téměř dotýkaly, ale prozatím ani jeden neprolomil neviditelnou bariéru prvního polibku.

„Řekni, co bys se mnou chtěl dělat?“

Sebastian se musel na chviličku odmlčet, uklidnit myšlenky. Jeho mysl se honila myšlenkami na věci, které jí chtěl udělat. Jak se jí chtěl všemi způsoby dotknou a přimět ji sténat jeho jméno, prosit o víc. Chtěl vytvořit souvislou větu, ale nemohl. Touha zatemňovala jeho mysl. Jeho tělo přímo bolelo touhou po ní.

„Je tolik věcí, co ti chci udělat, Déi…“ Zamumlal nakonec. „Chci se tě dotknout, ochutnat tě…přimět tě pro mě sténat!“

Déianeira na okamžik zavřela oči. Vydechla proti jeho rtům a podívala se mu do očí s intenzívní touhou.

„A jak bys mě přiměl sténat?“ Zeptala se sotva slyšitelně. Její prsty sjely po jeho krku až k jeho hrudi. Její dotek se potuloval stále níž.

Sebastianovi se hlavou honily špinavé myšlenky. Pod jejím dotekem se zachvěl.

„Opravdu chceš, abych to řekl nahlas? Abych ti popsal všechny ty věci, které ti chci udělat právě teď? Způsoby, kterými tě chci přimět, aby ses pode mnou svíjela a sténala hlasitěji mé jméno?“ Jeho hlas byl tichý, přerývavý, a tak potřebný. Jeho tělo prakticky prosilo o její dotek.

„Mmmm, radši mi to ukaž…prosím.“ Vydechla tiše, když očima pozorovala jeho rty.

Sebastianovi se rozšířily oči, když ta slova opustila její rty. Bylo to jako jiskra, která v něm zažehla oheň. Jeho sebekontrola dosáhla vrcholu a…praskla.

https://www.youtube.com/watch?v=aFkNwytkyMo

„Požádala jsi o to…“ Zašeptal chraptivě, než její rty zachytil ve vášnivém a spalujícím polibku.

Déianeira ztěžka vydechla nosem. Jeho rty byly jemné a dokonale seděly na jejích. Tak, jako v jejích představách. Políbila ho zpět se stejnou vášní. Mírně ho kousla do spodního rtu a přejela po něm jazykem, aby zmírnila bolest.

Sebastian při tom gestu tiše zasténal. Jeho jazyk si našel cestu k jejímu. Zkoumal ji. Nuzným a hladovým způsobem. Jeho ruce sjely k jejím bokům. Couval dozadu k lavičce, když se posadil a stáhnul si ji k sobě. Déianeira nyní klečela na lavičce na jeho klíně. Její tělo bylo přitisknuté k jeho.

„Jak to, že na mě máš takový vliv…Sebastiane?“ Zasténala mezi polibky. Prsty mu zajela zezadu do vlasů a přitáhla si ho ještě víc k hlubokému polibku.

Na okamžik přerušil polibek, aby jeho rty mohly přejíždět po její čelisti ke krku. Zasypával ho polibky a jemně ji kousal. Mohl říct, že už teď miloval to, jak na něj reagovala. Přesunul svoje rty k jejímu uchu, zkousl její lalůček a zašeptal tichým a hrubým hlasem.

„Můžu říct to samé, miláčku…“ Jeho ruce klouzaly po jejím těle. Sjely z jejích boků na její odhalená stehna a jeho sevření zesílilo, když si ji posunul na klíně blíž. Kalhoty mu škubaly tvrdou potřebou.

Déianeira se usmála do polibku, když pod sebou ucítila jeho tvrdost.

„Chceš mě tak moc, zlato?“ zašeptala a sjela rty po jeho čelisti na krk, kde mu zanechávala jemné polibky a tvrdé kousance.

Sebastian tiše zasyčel. Její rty jemně líbaly jeho pokožku, až mu přeběhl mráz po zádech. Byl tak bolestivě tvrdý. Jeho potřeba dostat ji na té zatracené lavičce byla až neuvěřitelná.

„Nemáš vůbec ponětí, jak moc tě teď chci…Jak moc tě potřebuji tady a teď. To, co s tebou chci dělat…“ Skoro tu větu až zavrčel. Jeho hlas byl plný potřeby po ní.

„Řekni mi, co se mnou chceš dělat?“ Zašeptala proti jeho krku. Kousala a sála a zanechávala mu na ní maličké cucfleky.

Sebastian zaklonil svou hlavu dozadu, aby jí odkryl krk ještě víc. Jeho dech byl trhavý, lapal po každém nádechu jako by se topil, když sála jeho kůži. - Merline, byl po ní tak šílený…

„Já…Chci tě ochutnat, cítit tě, vlastnit tě…Chci se tě dotknout…“

„Kde se mě chceš dotknout? Ukaž mi to…“ Zamumlala na jeho kůži a dál ji označovala.

Její slova pro něj byla jako další zážeh. Jemně ji odtáhl od svého krku a chytil její bradu. Naklonil ji tak, aby se mu dívala do očí. Jeho hlas byl tichý a hladový.

„Tady…“ Jeho prsty pomalu sjížděli po jejím krku. Dotek byl lehký a přes to tak plný chtíče.

„Tady…“ Pokračoval prsty přes její rameno na klíční kost. Dál sjížděl svým dotekem po její hrudi a přes břicho k jejímu pasu.

„Tady…“ Přesunul se k jejím bokům, pevně je sevřel, když si ji k sobě přitáhl blíž, takže mohla cítit jeho plnou potřebu, když si ji posadil tvrději na klín. Jeho ruce dál sjížděly dolů a začal hladit její stehna. Doteky už nebyly tak jemné, ale odpovídaly jeho potřebě, jeho hladu po ní.

Na malý okamžik se odmlčel. Pozoroval ji. Její reakce na jeho doteky. Vpíjel se do jejích očí. Hltal každý její nádech, každé její zasténání. Jeho potřeba byla tak moc zdrcující, tak moc ji chtěl a bylo mu jedno, kde je.

„A tady…“ Přejížděl prsty po jejích vnitřních stehnech. „Tady všude se tě chci dotýkat…“

Déianeira těžce lapala po dechu pod jeho doteky. Když hladil všechna ta místa, jejím tělem projížděl mráz, po těle měla husí kůži a mírně se chvěla… Takový účinek na ní měl. Její oheň přiživovala jeho touha, kterou cítila pod sebou. Naklonila se k němu, rty kousek od jeho, když zašeptala tiše a její horký dech ovál jeho rty.

„A kde jinde se mě ještě chceš dotknout?“

Sebastian ji pohlédl na rty a pak zpět do očí. Věděl, kam tím míří. Cítil, jak na ni působí. Věděl přesně, co chtěla.

„Všude princezno…Kdekoliv…Potřebuji tě cítit na mé kůži…Potřebuju být…v tobě…“ Jeho dech byl nerovnoměrný a hlas hrubý. Jeho ruce klouzaly pomalu po jejích vnitřních stehnech a přejížděl ji prsty po tenké krajkové látce jejích už tak promočených kalhotek.

Déianeira zasténala, než se tvrdě vrhla na jeho rty. Její jazyk se propletl s jeho. Svým pohybem se naklonila do jeho doteku, aby mu dala najevo, že má pokračovat.

Sebastian se jen ušklíbl do polibku a kousl ji do rtu. Přiváděla ho k šílenství. Sakra jo!

Svými prsty odhrnul na stranu látku jejích kalhotek a pomalu ji škádlil. Roztíral její vlhkost k jejímu citlivému pupenu a palcem kolem něj opisoval kruhy. Jemně se usmál, když mu opět zasténala do rtů. Malý důkaz, že to je přesně to, co chtěla.

Dál roztíral její vlhkost a zrychloval svůj pohyb palcem po jejím klitorisu, chtěl ji dovést k prasknutí.

 

„Ehm, ehm…“

Byli tak ponořeni do polibků a doteků, než si někdo v dálce několikrát odkašlal. Rychle, ale nechtěně se od sebe odtáhli. Sebastian ustal ve svých pohybech rukou a přejížděl teď po jejím stehně, když se oba podívali, kdo je vyrušil. Ruku měl však stále pod její sukní.

„Ahoj Sebbe...“ Samantha Daelová… stála tam se zkříženýma rukama na hrudi a dívala se na něj s úsměvem. Zcela ignorovala přítomnost Déianeiry.

„Víš…vzpomněla jsem si na naší poslední pěknou strávenou noc asi před týdnem… Tak jsem si říkala…bylo to dost příjemné a ráda bych si to zase zopakovala.“ Zamrkala na něj sugestivně.

Déianeiře se v hlavě začala točit ozubená kolečka. Tázavě zvedla obočí. Její pohled přeletěl ze Samanthy na Sebastiana a zase zpět na Samanthu. Snažila se zachovat si klidnou tvář.

Sebastian si frustrovaně volnou rukou prohrábl vlasy Druhou rukou si upravil kalhoty. Jeho tělo stále hořelo touho po Déianeiře, která mu seděla na klíně. Snažil se uklidnit a uspořádat své myšlenky, předtím, než odpoví.

„Ehm Samantho…“ Odkašlal si. Jeho tón byl chladný a trochu chraplavý. „Pamatuješ si na Déianeiru, nový přestupový student našeho ročníku.“ Jemně odstrčil Déianeiru ze svého klína a stoupl si čelem k Samantě.

„Ano, trochu…“ Řekla Samantha naprosto nezaujatě a mávla nad tím rukou. Její očí přejížděly Sebastiana od shora dolů, než znovu promluvila. „Tak kdy se můžeme setkat, Sebastiane, hm?“

Déianeiry se zmocnilo mírné podráždění, ale nedala na sobě naprosto nic znát a jen se dál mírně usmívala. Očima však spalovala černovlasou dívku na popel.

„Nejsem si jistý, Samantho… Mám toho teď hodně.“ Řekl vyhýbavě. Nechtěl se s ní bavit, chtěl ji poslat pryč, ale zase nechtěl být úplně neuctivý. Rukou si třel čelo.

„Ale no tak…Jsem si jistá, že si ve svém…ehm…nabitém programu na mě najdeš čas…“ Samantha na něj opět zamrkala a věnovala mu svůj nejsladší úsměv.

Déianeira se jen ušklíbla a napjala v ramenou, když celou interakci sledovala. Měla co dělat, aby neprotočila oči.

Sebastian začal být čím dál tím víc frustrovanější. Rukou si teď prohrábl vlasy. Jeho mysl jela na plné obrátky, ale nebyl schopen myslet přímo.

„Já...jsem teď opravdu zaneprázdněný…“

Podíval se na Déianeiru. Všiml si jejího mírného úšklebku a vycítil její mírné napětí. Mírně popošel dopředu, aby jí ztížil výhled na Samanthu a dal ji najevo svůj postoj k ní.

„Takže se můžeme sejít ne? Nejsi zaneprázdněný přece celý den ani týden ne? Co takhle čtvrtek, to by šlo, hm?“ Samantha měla na své tváři stále ten sladký úsměv. Byla vytrvalá. Vždycky chtěla dosáhnout svého – obzvlášť, když se to týkalo Sebastiana.

Déianeira pohlédla ze Samanthy na Sebastiana. Její hruď se teď zvedala v poněkud těžkém rytmu. Hlava ji pulzovala bolestí a dotěrné myšlenky tomu vůbec nepomáhaly.

Sebastian potlačil podrážděný povzdech.

„Uvidíme. Možná…možná si najdu čas. Dobře?“ Snažil se být zdvořilý. Nedokázal ještě pořádně myslet a nevěděl ani co říct.

Déianeira zadržela dech. Její srdce se se na chvíli zastavilo. Jasně, ve skutečnosti ji to mohlo být jedno, Sebastiana vlastně znala jen chvíli…Pocítila mírné bodnutí na hrudi a snažila zatlačit ten pocit, že za tím cítí něco víc…

„Vlastně…momentálně není vůbec zaneprázdněný…Můžeš ho mít pro sebe...“ Ta slova vyletěla z jejích úst v naprosto klidném a pevném hlase. Do prdele… Na tváři měla mírně zamračený úsměv, když se protlačila kolem Sebastiana i Samanthy a rychlým, rázným krokem spěchala zpět do hradu.

Samantha se jen vítězoslavně usmála, když ji pozorovala a otočila se zpět na Sebastiana.

Sebastianovi se sevřelo srdce, když sledoval, jak Déianeira odchází. Jeho dech se skoro zastavil, než ho z transu vytrhl hlas Samanthy.

„Takže…Sebby. Když máš teď čas…můžeme teď na procházku někam…do soukromí?“ Řekla a zamrkala na něj.

„Ne…musím jít…“ řekl pevným a chladným hlasem, když spěchal za Déianeirou.

Její tempo, i přes bolest hlavy, přešlo do lehkého běhu, když spěchala do Nebelvírské společenské místnosti. Po tvářích jí stékala první slza, ale snažila se je zamrkat. Vchod se za ní zavíral právě ve chvíli, kdy k němu dobíhal Sebastian.

„Kurva!“ zaklel nahlas a bouchl pěstí do zdi.

„No tak drahoušku…Dej jí čas.“ Zavrtěla hlavou buclatá dáma a jemně se usmála.

Sebastian si frustrovaně prohrábl rukou vlasy a přecházel sem a tam. Chtěl jí to vysvětlit, říct jí, že to nebylo tak myšleno, ale vchod zůstal zavřený. Buclatá dáma si ho prohlížela se soucitem v očích, ale nemohla ho pustit. Opřel čelo o studenou kamennou zeď. Jeho bezmoc a frustrace narůstala, než se odstrčil a zamířil do Zmijozelské koleje.

 

Déianeira nebyla celý víkend nikde k vidění. Zůstávala ve svém pokoji. Pro jídlo chodila tajně po nocích za domácí skřítkou Frenky do kuchyně.
Do tříd chodila pozdě a odcházela mezi prvními, aby se s ním nemusela potkat. Snažila se na Sebastiana nedívat a pokud ji náhodou přistihl, že se dívá, okamžitě uhnula pohledem.

Sebastian byl z toho pekelně frustrovaný a zoufalý, ale nevyčítal jí to. Pokaždé, když ji zahlédl, jeho srdce jako by se zastavilo. Vyhýbala se mu úmyslně, nechtěla ani uznat jeho přítomnost. Přivádělo ho to k šílenství tím nejhorším způsobem, Přál si s ní mluvit, přál si jí to všechno vysvětlit, ale neměl šanci se k ní přiblížit.

 

Celý týden se pohyboval ve stejném duchu. Vyhýbala se mu. To, co mezi nimi rychle vzplanulo, se zdálo být tak rychle zapomenuto. Alespoň tak to vypadalo.

Na hodině OPČM konečně zachytil její pohled. Její modré oceánové oči se na něj dívaly s bolestí. Rychle však od něj odvrátila pohled…opět.

Sebastian pocítil bodnutí na hrudí, když se od něj odvrátila. Zoufale s ní potřeboval mluvit, říct jí, že ta slova, která řekl Samantě tak nemyslel. Frustrovaně zasténal a zaklel si pro sebe.

„Sebastiane, řekneš mi, co se stalo?“ Anne ho jemně pohladila po paži. „Ani se na sebe s Déianeirou nepodíváte a celý týden se ti vyhýbá…Neudělal jsi jí nic, co by nechtěla, že ne?“ svraštila obočí.

Sebastianův pohled k ní znovu zabloudil, když uslyšel její jméno, než zavrtěl hlavou a podíval se na Anne.

„Jen…neřeš to, Anne.“ Povzdechl si a svěsil hlavu do dlaní. Anne věděla, že nemá smysl šťourat. Pokud ji to nebude chtít říct sám, nikdy to z něj nevypáčí.

„Ale jsem tady, kdybys potřeboval, víš to, že jo?“ řekla jemně a stiskla mu paži.

„Hmm...“ Sebastian v odpověď jen zabručel. Zbytek třídy se nesl v rozmazaném oparu a polovičním soustředění, když se neustále díval jejím směrem.

 

Týden se přehoupl do víkendu. Mrzimor vyhrál zápas o třetí místo nad Havraspáry a večer se ve vítězné koleji konala párty.

Mrzimorská společenská místnost duněla hudbou a byla slabě osvětlená všemi možnými světly. Na stolech bylo přichystané nějaké občerstvení od kuchyňských skřítků a v rohu místnosti byl vyčarován velký bar, na kterém byly i alkoholické nápoje.

Sebastian stál nahoře ve druhém patře. Měl dokonalý přehled o tom, co se děje pod ním. Pokaždé, co se otevřely dveře společenské místnosti Mrzimoru, se jeho pohled upřel na přicházející postavy. Tu, kterou hledal, ale stále nepřicházela. Kolem něj se motaly dívky jako Adelaide Oaksová, Constance Dagworthová a pochopitelně Samantha, která na něj za každou cenu naléhala, aby šli někam do soukromí. Přinutil se jen k malému úsměvu, když usrkával ze sklenice Ohnivé whiskey.

 

Asi po půl hodině se otevřely dveře společenské místnosti a ze stínů se vynořily čtyři postavy. Garreth, následovaný Natty a Leanderem a jako poslední se objevila Déianeira. Rozhlédla se po spodním patře místnosti a vkročila dovnitř. Na sobě měla černé úzké šaty do půli stehen, které měly hluboký výstřih k pupíku. Zvýrazňovaly křivky přesně na všech správných místech. Její dlouhé vlasy jí splývaly podél postavy. Nervózně se nadechla a zamířila k pultu s pitím.

Sebastianovi se rozšířily oči a tiše zalapal po dechu, když ji uviděl. Byla tak nádherná a sexy. Nemohl od ní odtrhnout oči. Pozoroval ji jako dravec, který sleduje svou kořist. Srdce mu bilo ohromnou rychlostí, když si uvědomil, že bude mít šanci s ní možná promluvit.

Když Déianeira došla ke stolu s pitím, okamžitě ji obklopila skupina chlapců. Eric Northcott a Lucan Brattleby – její kolejní spolužáci. Ale také se tam objevil Amit Thakkar nebo Andrew Larson – oba z Havraspáru. Jemně se na ně usmála, dala si s nimi pár panáků Ohnivé whiskey. Bylo na ní ale zřejmé, že jí není úplně příjemné být obklopena tolika lidmi, zvláště chlapci.
Nedala to na sobě znát, ale Sebastian, který ji celou dobu pozoroval z druhého patra, si nemohl nevšimnou jejího nepohodlí. Chtěl tam napochodovat a odstrčit je všechny stranou a vzít ji za ruku a přitáhnout si ji do náruče, ale nemohl, ještě ne. Dívky kolem něj se dožadovaly jeho pozornosti, ale jeho mysl zaměstnával někdo úplně jiný.

Déianeira se s chlapci rozloučila, popadla láhev Ohnivé whiskey a šla po schodech do druhého patra. Šla pomalu, začínala cítit účinky panáků whiskey, a tak si sedla na pohovku a usrkla z láhve malý doušek. Zatím vůbec netušila, že je na večírku i Sebastian. Ani o to vlastně nestála…nebo ano? Zaklonila hlavu a opřela si hlavu o opěradlo za sebou. Usrkla další malý doušek a na okamžik zavřela oči. Z opilosti se jí mírně začala točit hlava. Pocítila závan vzduchu a pohovka se vedle ní prohnula o něco víc. Zvedla hlavu a podívala se vedle sebe. Andrew Larson. Havraspár se na ní usmíval svým sladkým úsměvem a jeho světle hnědé oči si ji prohlížely. Jeho blonďaté vlasy byly mírně rozcuchané, ale pořád si zachovávaly elegantní styl.

„Ahoj Andrew, kluci už tě nebavili?“ Jemně a nervózně se na něj usmála.

„Vidím je skoro každý den, myslím, že to beze mě chvilku vydrží…“ sladce se na ni usmál.

„Je to škoda, že jste prohráli zápas. Vedli jste si docela dobře, kdyby tedy Mafalda nechytila zlatonku dřív než Sophronia.“

Mírně se na ni ušklíbl. „Jo…nestává se moc často, že prohraješ o pouhých pět bodů, co?“ Uchechtl se. „A co, že ty tu sedíš tak sama?“

„Uh…no, já…Potřebovala jsem na chvilku klid. Dole je moc lidí.“ Povzdechla si a jemně se na něj usmála.

„Jo to máš pravdu…tady je alespoň trochu soukromí…“ Řekl tiše a položil ji ruku na stehno.

Déianeira se nervózně podívala na jeho ruku a poté na něj. Její dech se mírně zrychlil. V hlavě se jí točily myšlenky, ale nechala jeho ruku spočívat na jejím stehně.

„A jak se ti zatím líbí ve škole?“ Andrew dál pokračoval v nezávazné konverzaci, jako kdyby jeho ruka na jejím stehně nikdy nebyla.

„Já…ehm...hrad je pořád docela složitý…Nikdy nevím, kde se nakonec ocitnu.“ Nervózně se usmála. Byla trochu nesvá z jeho doteku, ale maskovala to úsměvem.

„Jo, pohyblivé schodiště ti dokáže celkem dobře zamotat hlavu, co?“ Zasmál se a jeho prsty ji hladily po stehně směrem nahoru. „Můžu ti dělat průvodce, pokud budeš chtít?“

Déianeira se cítila čím dál tím víc nesvá a zmohla se jen na jednoduché: „Jo…“

„Moc rád bych ti ukázal i nějaká zajímavá místa.“ Andrew se k ní naklonil o něco blíž.

„O jakých místech to mluvíš?“ Zeptala se tiše a svraštila obočí. Její dech se stal trochu nepravidelným.

„Ach víš…zajímavá místa…Tajné místnosti, prázdné učebny nebo třeba soukromá zákoutí…“ Odmlčel se na chvíli a podíval se na ni podmanivým pohledem v očích. Naklonil se k ní ještě blíž a zašeptal ji do ucha: „Některá velmi…soukromá.“ Jeho ruka se posouvala stále víš po jejím stehně pod její šaty.

Její oči nervózně těkaly po okolí. Mírně se zavrtěla na svém místě, ale Andrew si to vyložil jinak, než zamýšlela.

 

Sebastian celou situaci sledoval z opačné strany druhého patra. Jeho oči propalovaly Andrewa zaživa, když měl ruku na jejím stehně. Jeho majetnická a žárlivá část se probudila jako sopka na pokraji erupce. Zatnul čelist a klouby na rukou mu zbělaly, když svíral zábradlí.
Když se Andrewova ruka dostala pod její šaty, prasknul. Vidět její nepohodlí, které bylo tak zřejmé, a které tomu zatracenému Havraspárovi bylo jedno…Nemohl ji takhle vidět, nemohl ji tam takhle nechat. Potřeboval ji, potřeboval ji pro sebe a nesnesl pohled na to, že se jí dotýká někdo jiný.
Nechal ostatní dívky za sebou a kráčel směrem k pohovce, na které seděli Déianeira a Andrew. Přistoupil k nim a oči měl upřené na jeho ruku, která stále jezdila po jejím stehně. Bublal v něm vztek, žárlivost a majetnictví, ale snažil se to všechno držet na uzdě…kvůli ní. Zachoval si klidný obličej, když promluvil chladným tónem.

„Promiň, ale potřeboval bych s Déianeirou mluvit…“ I přes zachování klidné stránky, byl v jeho hlase náznak podráždění.

Déianeira na něj vzhlédla. Cítila směs pocitů, které se jí praly v hrudi, ale tentokrát zvítězilo ego. Položila ruku na tu Andrewovu, která ji hladila po stehně a s jistou tvrdostí v hlase odpověděla.

„Nemáme se o čem bavit, Sebastiane.“ Její oči ale prozrazovaly docela něco jiného.

Sebastian byl zaskočen. To, jak chladně působila, jak položila ruku na ruku toho spratka. Nechtěl si to přiznat, ale bolelo ho to. Zároveň ho to tak rozčilovalo. Věděl, že je na něm jasně vidět jeho žárlivost, ale nemohl si pomoci.

„Prosím Déi…Můžeme si promluvit? Na chvíli…“ V hlase se snažil být pevný a možná mohl znít lehce odměřeně. Ale uvnitř ji celá bytost prosila, aby s ním odešla pryč.

Déianeira se na něj stále dívala. Její oči jako by ho zkoumaly. Nakonec to byl Andrew, který odpověděl.

„Neslyšel jsi, Sallow? Nemá se s tebou o čem bavit.“ Posmíval se mu a jeho ruka opět vklouzla výš pod její šaty.

Sebastian se napjal a sevřel čelist, když sledoval, jak se Andrewova ruka táhne výš. Jeho posměšný tón v hlase, způsob, jakým se jí dotýkal, to všechno v něm vyvolávalo bouřlivou reakci.
Vztek v něm gradoval. Jeho žárlivost a majetnictví se houpaly na hraně. Chtěl ho vzít, bouchnout s ním o zem a vymlátit z něj duši. Klid…jen tě provokuje! Zhluboka se nadechl, než promluvil.

„Nemluvil jsem s tebou, Larsone!“

„Oh…jsem tu s ní, takže je to vlastně jako kdy bys mluvil i se mnou…“ Jeho ruka dál zkoumala její vnitřní stehno.

Déianeira se nervózně podívala na Andrewovu ruku, ale snažila se to rychle zamaskovat a podívala se na Sebastiana tvrdým pohledem. Pozornému člověku ale neuniklo nepohodlí v jejích očích.

„Potřebuju s tebou mluvit...Soukromě!“ Řekl Sebastian jemnějším tónem. Očima ale nepřestával probodávat Andrewa.

„Ne!“ Řekl Andrew. Sundal ruku z jejího stehna a postavil se, aby čelil Sebastianovi.

Sebastian měl zaťaté pěsti. Jeho klouby byly bílé a nehty se mu zarývaly do dlaní. Žilami mu koloval absolutní vztek, když čelil Andrewovi tváří v tvář. Tiše a výhrůžně procedil skrz zuby.

„Jdi. Od. Ní. Pryč.“ Jeho slova byla klidná, výhrůžná a neoblomná.

„Nebo co?“ Andrew se mu posmíval do obličeje.

„Opravdu chceš znát odpověď na tu otázku? Larsone?“ Zavrčel Sebastian. Byl připraven mu rozbít obličej na krvavou kaši.

„Hej! To stačí! Uklidněte se oba dva…“ Déianeira mírně zakolísala, když vstávala ze svého místa trochu opilá. „Andrew, drž si ode mě odstup…A ty, Sebastiane…,“ probodla ho očima: „nemáme se opravdu o čem bavit.“ Za jejím pohledem se ale skrývalo něco víc, než tvrdila. Odvrátila se od obou chlapců a zamířila do jednoho z pokojů mrzimorské ubytovny.

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=iRmURoFuiA8

Sebastian ji sledoval se zoufalým pohledem. Nechal Andrewa Andrewem a vydal se pomalu za ní. Nevěděl, jak má začít, ani jak bude reagovat, ale věděl, že něco udělat musí. Musí si s ní alespoň zkusit promluvit. Došel ke dveřím, ve kterých zmizela a zhluboka se nadechl. Zvedl ruku, aby zaklepal, ale zastavil se uprostřed cesty. Udělal ještě jeden hluboký nádech, aby se uklidnil a zaklepal.

„Déi…Můžeme si promluvit?“

„Nemáme o čem…“ Ozvalo se tlumeně z druhé strany. „Možná bys to měl zkusit na jiné dívce poblíž…Věřím, že ti spadne k nohám…“ I přes dveře byl její hlas tvrdý a chladný. Ta slova opustila její rty, aniž by chtěla.

Sebastianovi kleslo srdce. Její slova ho bolela, ale věděl, že na to má docela právo. Opřel se čelem o dveře a povzdechl si.

„Prosím…No tak…můžeme si o tom promluvit…Jen pět minut?“ Doufal, přál si a potřeboval, aby mu tu příležitost dala, alespoň jednu šanci.

Déianeira se opírala čelem o dveře na druhé straně. Mlčela, ztěžka dýchala, zatínala čelist. Praly se v ní emoce. Srdce říkalo ano, hlava říkala ne.

Sebastian bral její mlčení jako znamení, že jeho slova alespoň zvažovala. Jeho mysl běžela, ale snažil se shromáždit si myšlenky, když opět promluvit. Jeho hlas byl plný emocí. Cítil zoufalství, žárlivost a frustraci. Chtěl jí být na blízku.

„Prosím…Déi…Chci…Chci si jen promluvit…Já…Já ti to potřebuji vysvětlit…Prosím.“

Déianeira se zhluboka nadechla. Její racionální myšlení a ego na ni křičelo, když pootevřela dveře a odešla si sednout na kraj postele.

Sebastianovo srdce poskočilo, když cítil, jak se dveře otevřely. Vstoupil do místnosti a viděl ji, jak sedí na okraji postele. Bušilo mu srdce, když se na ní díval. Byla tak nádherná, pomyslel si.

„No?“ zkřížila si ruce na prsou. Její hlas a pohled byly tvrdé, ale přesto…skrývalo se tam i něco jiného.

„Déi…já…Promiň. Moc mě to mrzí…Omlouvám se za to, co jsem řekl Samantě…Nemyslel jsem to tak. Chtěl jsem jen, aby rychle odešla. Chtěl jsem tě tam mít pro sebe a nepřemýšlel jsem. Byl jsem tam tak majetnický po tobě a nevěděl jsem, co v tu chvíli říkám.“ Jeho oči byly plné upřímné lítosti. Jeho hlas vážný a tichý.

„Majetnický? Vážně? Proto jsi to řekl tak, že sis Samanthu nechal jako zadní vrátka?“ Nespouštěla z něj oči. Rty měla v úzké lince.

„Já vím…a je mi líto, že to tak vyznělo…Bylo to ode mě hloupé, že jsem nepřemýšlel, jak ta slova vyzněla. Vím, že jsem ti ublížil…“ Přistoupil k ní o krok blíž. Jeho hlas byl až prosebný. „Ale zkus mě pochopit…Ta chvíle mezi námi byla naprosto neuvěřitelná a já…byl jsem naštvaný a frustrovaný, když nás přerušila. V tu chvíli jsem prostě nepřemýšlel přímo a udělal jsem tím hroznou chybu…“

„Sebastiane…“ povzdechla si a mluvila tiše. „Vím, že se známe jen chviličku na to, abych dělala nějaké scény, ale já…nemůžu si pomoct…To, co ve mně vzplanulo směrem k tobě bylo…je…neuvěřitelné a jiné. Já…nikdy jsem nic takového s nikým jiným nezažila ani nepocítila. Jako bychom se znali léta a…“

Odvrátila od něj pohled plný bolesti. „Myslela jsem si, že to cítíš stejně…Ale asi to tak nevnímáš…Pro tebe bych prostě byla jen další dívka na seznamu…“

Sebastianovo srdce mu uvízlo v krku, když vstřebával její slova. Bolest v jejích očích, její zranitelnost, její tichý hlas. Klekl si před ní, vsunul se mezi její nohy. Byl teď v úrovni jejích očí, když vzal její ruce do svých a propletl prsty s jejími.

„Ne, ne, ne…to…tak to není. Vůbec to tak není…Nejsi žádnou další dívkou na seznamu…“
Jeho hlas byl plný zoufalství a něhy. Chtěl, aby pochopila… NE! Potřeboval, aby to pochopila, že to tak není.

Déianeira pohlédla dolů na jejich propletené ruce. Jak krásně do sebe zapadly, jako by si opravdu byli souzeni. Zavrtěla hlavou, aby tu myšlenku setřásla.

„Sebastiane…já…nechci někoho, kdo si nechává zadní vrátka…Potřebuji někoho, kdo do toho spadne, kdo pro mě bude jediný…Někoho, komu na mě opravdu záleží, pro koho budu já ta jediná…Někoho, kdo mě bude následovat v dobrém i ve zlém…I když to zní jako klišé…“

„Můžu jím být…Já…Můžu být tou osobou, princezno. Budu čímkoliv mě potřebuješ, tím, koho si zasloužíš. Nechci nikoho jiného…nenechávám si žádná zadní vrátka…Já…Chci jen tebe.“ Sebastian ji sevřel ruce pevněji, když mluvil. Věděl, že pro ni chce být jediným člověkem na světě. Chtěl být pro ni tou osobu, kterou tak zoufale potřebovala…Kterou potřeboval i on.

„Ale jak ti mám věřit? Jak mám věřit tomu, že jsi připravený tomu propadnout?“

Jeho oči stále zíraly do jejích, utápěl se v nich. Viděl tu nejistotu v jejích očích. Pochybnosti, které se za tím vším skrývaly. Bolelo ho to. Zhluboka se nadechl. Chvíli mlčel a přemýšlel, ale věděl, že teď se musel otevřít…Musel jí říct, co doopravdy cítí.

„Já…Chápu, že mi teď možná nevěříš, ale prosím…Dej mi šanci ti to dokázat. Dovol mi ti ukázat, jako moc mi na tom záleží…na nás…“ Zvedl svou ruku na její tvář. Jeho dotek byl jemný, ale všeříkající, když jí palcem jemně třel její kůži. „Já…chci ti ukázat, že tě miluji…“ zašeptal nakonec.

Déianeira zalapala po dechu. Její oči těkaly po jeho tváři. Hledali nějaký náznak vtipu nebo legrace, ale jeho pohled byl pevný a oči upřímné.

„Ty…miluješ mě? Ale jak…proč…po tak krátké době?“

Sebastian se zhluboka nadechl, srdce mu chtělo vyskočit z hrudi, když se jí díval do očí. Rozuměl tomu. Věděl, že to je náhlé a příliš intenzivní, ale chtěl jí vyložit své srdce na stůl…

„Vím, že to zní šíleně…Ale je to pravda…Miluji tě…Já…Nevím, jak to vysvětlit, ale…prostě to cítím, hluboko uvnitř. Je to jako bych si svůj život bez tebe už nedokázal představit…Jsi…Jsi něco jako moje druhá polovina…Moje druhá polovina na konci červené nitě, miláčku…“

Její dech se zastavil. Jeho slova ji zasáhla nepřipravenou.

„Já…Já…,“ odmlčela se, než pokračovala, upřela oči na jejich spojené ruce, „cítím to stejně…“ zamumlala tiše a její oči stále hleděly dolů.

Sebastianovi jako by z ramen spadl těžký kámen. Jeho srdce udělalo o dva údery navíc.

„Podívej se na mě, prosím…“ Přesunul ruku z její tváře k její bradě a jemně ji zvedl hlavu tak, aby se na něj dívala. Když mluvil, v koutcích rtů se mu objevil jemný úsměv, když se její modré oči setkaly s jeho hnědými.

„Chci jen tebe. Nikoho jiného. A vím, že to může vypadat, že se to děje rychle, ale já…vím, co cítím. Vím, že chci být s tebou, být po tvém boku. Jsi pro mě jediná a já…budu tě následovat v dobrém i ve zlém…A udělám cokoliv, abys tomu věřila, princezno.“

„Cokoliv?“ zamumlala tiše. Její oči jako by hledaly skrytý vtip.

„Ano, cokoliv…Já…myslím to opravdu vážně. Udělám pro tebe cokoliv. Udělám cokoliv, abys mi věřila, abych ti dokázal, že chci jen tebe…“ Palcem jemně hladil její bradu.

„Takže…kdybych tě teď požádala, abys mě políbil...Uděláš to?“

Sebastianovi oči se rozšířily. Její slova byla jako zápalka. Rychle překonal vzdálenost mezi nimi a jeho rty se setkaly s jejími. Byl to jemný, ale pevný polibek. Chtěl jím potvrdit všechna slova, která řekl. Chtěl, aby věděla, že je to pravda. Jeho prsty se zapletly do jejích vlasů, paží ji objal kolem pasu a přitáhl si jí k sobě blíž.

„Rytíř a princ v lesklé zbroji za každé situace, že?“ Zamumlala Déianeira do polibku a jemně se usmála proti jeho rtům.

Sebastian se tiše zasmál. Jeho rty byly stále těsně u jejích. Mírně se odtáhl, aby se jí znovu podíval do očí. Jeho pohled byl plný něhy a náklonosti, když se usmál.

„Pro tebe…budu čím chceš lásko…Můžu být tvoje všechno…rytíř, princ, ochránce, milenec…cokoliv.“

„A budeš můj? Jen můj?“ Dívala se do jeho tmavých očí a láskyplně se na něj usmála.

Sebastian si ji přitiskl ještě blíž k sobě, když promluvil jemným šeptem.

„Ano, jenom tvůj, princezno. Nikoho jiného. Nikoho jiného nechci. Nikoho jiného nepotřebuji. Jsi jediná, koho chci…Jediná, koho potřebuji. Od této chvíle jsem tvůj, jenom tvůj…“

Déianeira zalapala po dechu, když slyšela jeho jemná slova. Zajela mu rukou do vlasů a pomalým pohybem sjela prsty k jeho zátylku. Nakonec si ho přitáhla do vášnivého polibku.

https://www.youtube.com/watch?v=RUgJCV0amFM

Sebastian odpověděl tichým zabručeným uspokojením. Pocit její ruky v jeho vlasech, její jemné rty na jeho, mít jí opět tak blízko sebe…To všechno v něm zažehlo jiskru spalující touhy. Oddělil se od polibku jen na chvíli, aby se zvedl a posouval ji výš na postel. Jeho tělo se teď tyčilo nad jejím. Jemně se usmál, když lehce zasténala. Jeho ruce bloumaly po jejím těle. Znovu srazily své rty ve vášnivém polibku. Jeho jazyk zkoumal chuť jejích úst. Její sladká vůně a chuť byla přímo opojná a posílala do něj nával horka, který se mu rozléval po celém těle. Zkoumal dál její křivky a cítil jemnost její kůže pod svým dotekem. Přitiskl se k ní ještě silněji a uvěznil ji mezi svým tělem a matrací. Zlomil polibek a jeho rty se přesunuly přes čelist k jejímu krku. Pomalými, a horkými polibky se táhl po citlivé kůži. Slyšel její zalapání po dechu a jemné sténání. Cítil, jak se jí boky vzepjaly proti jeho tělu. Podnítilo to v něm touhu, aby ji chtěl víc, aby si jí nárokoval, aby ji učinil svou. Konečně… Pokračoval v polibcích na jejím krku. Jeho rty líbaly a sály citlivou kůži. Jeho horký dech ovíval zanechané mokré stopy. Jeho ruka ji svírala za bok, když se pro ti ní tlačil.

„Sebastiane…“ Zasténala Déianeira, když ucítila jeho sevření na boku. Zajela mu prsty do vlasů. Když prohlubovala polibek. Druhou rukou šmátrala po knoflících jeho košile.

Při zvuku jeho jména, které vypadlo z jejích úst se otřásl. Chraplavost a touha v jejím hlase jen prohlubovala jeho hlad po ní. Cítil její prsty na knoflících. Odtáhl se od jejího krku a zvedl hlavu, aby se na ní podíval. Jeho dech byl přerývavý a nepravidelný. Oči byly temné touhou.

„Přivádíš mě k šílenství, princezno…“ zamumlal.

Déianeira se jen usmála, rozepla mu poslední knoflík u košile a stáhla mu ji z těla a odhodila ji na podlahu s mírným žuchnutím. Znovu si ho přitáhla za zátylek do polibku. Její ruce prozkoumávaly jeho hruď, než se přesunuly na záda a zanechaly mu na nich pár škrábanců.

Sebastian jí zasténal do úst, když se mu její nehty zaryly do zad. Pevněji přitiskl své tělo na její. Jeho ruce se toulaly po jejím těle a zoufale toužil cítit každý centimetr její kůže. Stiskl ji boky intenzivněji. Cítil žár a touhu, která jím procházela. Její dotek, její chuť, její vůně…to všechno ho přivádělo k šílenství.

Zlomil polibek a zadíval se na ní.

„Jsi…tak neodolatelná…až mě to přivádí k vzteku, ta touha, ta potřeba…“ zavrčel.

„Oh? Přivádím tě k vzteku? A co s tím budeš dělat?“ Silně ho kousla do rtu, když na něj šibalsky mrkla. Tlak v ní narůstal stejně jako v něm.

V Sebastianovi se probudila jeho majetnická povaha. Přidušeně zasténal. Boule v jeho kalhotách byla teď čím dál zřetelnější.

„Nehraj si se mnou, princezno…Nebo to bude mít následky.“ Zašeptal hravě. Jeho ruce se přesunuly ke spodnímu okraji jejích šatů. Pomalu ji je vyhrnoval nahoru, líbal při tom každý centimetr její kůže, než ji šaty úplně přetáhl přes hlavu. Na chvíli se od ní odtáhl a odmlčel. Očima přejížděl po celém jejím těle a očima zkoumal její černé krajkované spodní prádlo.
Pohled na ni, tak svůdnou, tak připravenou jen a jen pro něj…Rozpálilo to krev v jeho žilách ještě víc. Tep mu bušil v uších a dole ho nepříjemně bolelo. Sklonil se, jeho rty se otřely o její ucho, jeho hlas byl tichý a dusný se směsí hravosti.

„Následky? Nebuď tak samolibý Sebastiane…“ Zahihňala se a nehty přejela po jeho zádech a zátylku.

„Jsi docela drzá a celkem zlobivá…Nech toho nebo tě potrestám.“ Řekl s mírným vrčením.

„Jak?“ Její boky se do něj tiskly čím dál víc.

„Tím, že nedostaneš, co chceš, pokud o to nepoprosíš…“ šibalsky se na ni usmál.

Jeho ruka sklouzla klouzala po jejím pasu výš. Palcem přejížděl po krajce její podprsenky. Cítil, jak jí po těle naskočila husí kůže a jen se usmál a políbil ji těsně nad okraj košíčku. Jeho ruka sklouzla pod její záda. Rozepl zapínání a nechal její prádlo sklouznout na zem. Znovu se odtáhl a prohlížel si jí. Její křivky, tak dokonalé… Hltal ji, pil ji, žral ji svým pohledem. Takový vliv na něj měla. Měl, co dělat, aby udržel svou kontrolu na hraně.

„Jsi dokonalá, lásko…tak nádherná…“ Vydechl, když se sklonil zpátky a vzal její bradavku do úst. Jemně ji olizoval a lehce kousal.

Déianeira jen zalapala po dechu a tiše zasténala. Její slova vycházela v trhaném dechu.

„Prosit? To…To je to, co…chceš? Tak mě nech…Ukaž mi, o co bych měla prosit…“ Řekla mírně submisivním tónem, ale dost lákavým a hravým, aby ho víc povzbudila.

„Jo…,“ vydechl vzduch proti její bradavce. „Chtěl bych, abys prosila o potěšení…o rozkoš…Chci tě slyšet sténat moje jméno a lapat po dechu…Potřebuji cítit, jak moc mě potřebuješ.“ Jeho hlas byl protkaný syrovou potřebou. Jeho ruka se dál toulala po jejím těle. Jeho ústa laskala horní část jejího těla.
Svými prsty obkresloval horní linii jejích krajkových kalhotek. Cítil, jak ji po těle opět naskočila husí kůže a ušklíbl se, když ji ze rtů vyšlo tiché zasténání. Její tělo se chvělo pod jeho dotykem. Cítil se tak moc hrdý na to, jaký vliv na ni měl. Že ji dokázal roztřást a sténat pouhým dotekem na její odhalené kůži. Zajel prstem o něco níže pod okraj kalhotek. Jeho dotek byl lehký a škádlivý.

„Ale no tak miláčku…popros mě…a já ti dám to, co chceš…co oba chceme…“

„Mmhmm…“ tiše zabručela, když se chvěla pod jeho dotekem. Zaryla mu nehty do zad. Potřebovala víc…Mnohem víc…

„Přivádíš mě k šílenství…Déi.“ Zasténal její jméno, když mu zaryla nehty do zad. Byla tak vnímavá, tak potřebná. Pokračoval v dráždění. Prsty přejížděl pod okrajem jejích kalhotek níž. Jemně se otřel o její vlhkost a zase s dotykem zmizel. Okusoval ji krk, zanechával tam stopy, které jen tak nezmizí. Označoval jsi ji a byl na to pyšný.

„Sakra…,“ zaklela tiše. „Sebastiane…prosím…pokračuj...“ Vydechla mu do ucha.

Sebastianovi přeběhl mráz po zádech, když jeho jméno opustilo její ústa. Bylo to tak zoufalé a toužebné zároveň. Chtěl jí to dát, tak moc chtěl, ale rozhodl se jí ještě víc škádlit.

„Pokračovat v čem, miláčku? Řekni mi, co potřebuješ?“ Dál ji prsty přejížděl po její vlhkosti, vždy jí dal ochutnat jen kousek z jeho doteku a hned zase zmizel.

„Já…potřebuji víc…víc z tebe…,“ vždy se zachvěla pod jeho dotykem. Její dech se zrychlil a hlas se jí zadrhával. „Potřebuji tvoje…prsty, tvůj jazyk…rty, tělo…tvoje péro…“

„To je moje hodná holka…“ Otřel se rty o její ucho. Jeho hlas byl dunivý a svůdný, když tiše zavrčel. „A já ti dám, co potřebuješ…co potřebujeme oba…“

Sebastian se k ní sklonil a divoce jí políbil. Jeho jazyk zkoumal její. Rukou okamžitě roztrhl její kalhotky a jeho prsty našly svůj cíl. Roztíral její vlhkost a prsty se konečně dotkl jejího jádra. Okamžitě zasténala a otřásla se a on to miloval. Miloval to, jak její tělo reagovalo na jeho dotek. Jeho prsty zkoumaly dál její jádro, kroužili kolem klitorisu v pravidelných a dobře mířených kruzích. Jeho rty sály a zuby kousaly její krk. Cítil, jak se mu nehty zaryly do zad a tiše se usmál. Její sténání se rozléhalo pokojem, jako hudba pro jeho uši…Už jen z toho mohl vyvrcholit… Jeho prsty proto pracovaly o to usilovněji, potřeboval ji slyšet víc. Palec se přesunul ke klitorisu, aby dál opisoval kruhy. Ukazováčkem ji pomalu roztahoval její záhyby a zajel dovnitř.

„Ach, jsi tak kurva těsná…“ Zamumlal a dál protahoval její záhyby, než přidal další prst. „Tak moc těsná…“ Pumpoval prsty dovnitř a ven ve stejném rytmu. Jeho palec dál třel kruhy po jejím klitorisu.

„Sebastiane…já…“ Hlasitě zasténala, než se jí zlomil hlas.

„Neboj se miláčku, dám ti, co potřebuješ, ale potřebuji se ujistit, že jsi na mě připravená…“ mumlal proti její bradavce, zatímco jeho prsty odváděly svou práci.

„Já…už…“ dech se jí zadrhával, když se blížila ke svému vrcholu. Její nehty se zaryly do jeho zad…Není pochyb o tom, že tam zůstanou krvavé stopy.

„Jsi blízko, lásko?“ Dýchal teď proti jejímu krku a cítil její napětí po těle. Touha přivést ji k uvolnění byla pro něj přímo zdrcující.

Lehce sykl, když se mu nehty zaryly do zad. Sebastian dál pracoval svými prsty. Pumpoval dovnitř a ven v rychlejším rytmu. Jeho palec dál třel kruhy a přiváděl ji na okraj. Cítil, že se blíží. Přiblížil se ústy k jejímu uchu a kousl ji do ušního lalůčku.

„Tak pojď...pusť to…pro mě lásko…“

Jeho slova ji poslala přes okraj…Déianeira vydala hlasité zasténání, když její orgasmus dosáhl vrcholu. Třásla se. Třáslo se jí celé tělo, třásly se jí nohy. Dýchala trhaně a ztěžka, když sténala jeho jméno.

Sebastian se odtáhl od jejího ucha a tiše ji pozoroval. Její tvář, její pootevřené rty, ze kterých sklouzlo jeho jméno. Její zavřené oči. To, jak se pod ním chvěla…To všechno umocňovalo jeho potřebu si ji vzít teď hned. Cítil každé její škubnutí a pohyb, když ji prováděl prsty i přes její vyvrcholení. Pozoroval všechny tmavé stopy, které ji zanechal na krku.

„Hodná holka…Moc se ti to povedlo…Ale… jsi připravená na víc“ Zamumlal a jemně jí políbil na rty, než se šibalsky usmál, vytáhl své prsty a olízl je.

„Mmm, jsi tak kurva dobrá…“ zavrčel toužebně.

Déianeira ztěžka vydechla. Jeho slova ji přiváděla k šílenství. Ještě se trochu třásla, když otevřela oči. Jemně se usmála a díval se do jeho tmavých očí.

„Já…potřebuji víc…“ Zamumlala sotva slyšitelně a políbila ho zpět a začala mu dychtivě rozepínat kalhoty. Tiše zalapala po dechu, když viděla jeho plnou délku a oči se jí rozšířily.

„Budu opatrný…“ Zamumlal ta slova s jemným úsměvem proti jejím rtům. Sebastian pomalu posouval svou rukou dolů, uchopil svou základnu a nasměřoval se před jejím vchodem. Špičkou obkresloval kruhy na jejích záhybech. Sledoval její zadrhávaný dech i jak se napjalo celé její tělo. A pak…strčil svůj penis do ní. Její stěny se stlačovaly, tak silně. Musel v polovině zastavit. Jeho tělo ho zrazovalo. Ztěžka se nadechl a pokračoval v pohybu. Vrazil se do ní až po jílec a zasténal. Pomalu do ní vrážel celou svou délku, aby si na něj zvykla.

„Bereš mě tak dobře, princezno…“ zamumlal proti jejímu krku. Z jejích úst vycházelo tiché sténání, jak se nořil hlouběji a hlouběji. Přidal ve svém rytmu a v tvrdosti. Bože, chtěl ji tu na místě šukat do zapomnění, ale dokázal se zadržet.

„Sebastiane…“ sténala pod jeho pravidelným rytmem. Jeho jméno opustilo několikrát její rty s náznakem prosby a potřeby.

Sebastian se při těch zvucích otřásl a zrychlil tempo. Cítil, jak se svírá častěji…pokaždé když ji naplnil celou svou délkou až po okraj. Přibližoval ji blíž a blíž k dalšímu jejímu vyvrcholení. Dál zrychloval tempo, cítil, že se sám blíží, ale ještě nemohl skončit…ještě ne. Obvykle sám vydržel dost dlouho, ale s ní…jako by veškerá jeho sebekontrola upadla do zapomnění.

Déianeira se prohla v zádech, cítila, že je blízko. Její sténání se stalo nekontrolovatelné a výkřiky hlasitější, než konečně dosáhla orgasmu…dalšího…dlouhého a intenzivnějšího.

„Sebastiane…“ Vyšlo z ní táhlé hrdelní zasténání. Její nehty se zaryly ještě víc do jeho zad a stěny se kolem něj sevřely.

Sebastian cítil, že už mnoho nezbývá, byl na pokraji. Zavrčel, jeho tvář byla skrytá v ohybu jejího krku, když se do ní naposledy zabořil celou svou délkou a napumpoval do ní celé své uvolnění. Zasáhlo ho to jako rána, tak kurevsky to bolelo a trvalo to tak dlouho. Rozlil se v ní úplně celý a zůstal nehybně zabořený do jejího krku. Ztěžka oddechoval. Jejich hrudě se zvedaly ve stejném tempu. Vnímal její vůni, její otřesy, její dech, bušení jejího srdce. Byl stále v ní a nepokusil se vytáhnout. Ještě ne. Užíval si to. Zvedl hlavu a opřel se o její čelo.

„To bylo…wow…tak dobré. Moc se ti to povedlo.“ Mumlala tiše a líně ho políbila na jeho oteklé rty. Oba nechávali své vyvrcholení odeznít.

Lehce se od ní odtáhl, aby si ji prohlédl. Rozcuchané vlasy, oteklé buclaté rty, růžové tváře, stopy na krku po jeho kousancích. Její slova zasáhla jeho ego, které vystoupalo do nových výšin. Začal se v ní opět trochu škubat. Bral by ji znova…hned. Ale zdržel se.

„Mmhmm…byla jsi tak, tak vnímavá. Šlo ti to stejně dobře, miláčku.“ Sklonil se k ní a políbil ji zpět. Cítil její teplo proti svému tělu. Chtěl takhle zůstat na věky.

„Asi bychom se měli vrátit na večírek, než nás tu někdo najde…“ Zahihňala se.

Sebastian byl až příliš spokojený na to, aby se pohnul, ale nemohl popřít, že měla pravdu. Jemně posunul boky a velmi neochotně se z ní vytáhl a znovu ji políbil.

„Asi se diví, kam jsme zmizeli…“ Usmál se na ni. Zašmátral v kalhotách po své hůlce a seslal na ně čistící kouzlo.

Když se oba oblékli a trochu upravili, přitáhla si ho Déianeira znovu k polibku.

„Můžeme jít?“ Usmála se na něj.

Sebastian ji políbil zpět. „Ano. Měli bychom…Ale nejradši bych tě hodil zpátky do postele.“ Zašeptal ji do ucha a kousl jí do ušního lalůčku a vytáhl z ní jemné zasténání.

„O tom nepochybuji…stejně jako já.“ Zašeptala svůdným tónem. „Ale teď bychom se měli vrátit na párty.“ Naklonila se k němu blíž. „Pak se můžeš vplížit do mé koleje, hm?“ Mrkla na něj.

Sebastian cítil, jak jím projel záblesk vzrušení a uspokojení. Oh, jak rád se vplíží do její ložnice…a ne jednou.

„Už se na to těším, miláčku…“ Usmál se na ni, políbil ji na tvář, chytil ji za ruku a propletl jejich prsty dohromady.

Déianeira se na něj překvapivě podívala, sklopila pohled na jejich ruce, opět se vrátila k jeho očím a zářivě se usmála.

„Pojď lásko, vrátíme se na večírek. Ale nehodlám tě pustit. Zůstaneš po mém boku po zbytek noci.“ Naklonil se k jejímu uchu. „A po zbytek mého života…“ zašeptal majetnicky, stiskl jí ruku a políbil ji na její odhalený krk.

„Myslím, že tvoje obdivovatelky budou zklamané…“ Zahihňala se a škádlila ho hravě.

Sebastian se tiše ušklíbl. „Ať jsou, nestojím o ně. Jsi moje a já jsem tvůj.“ Miloval její hravost, její jiskru v očích, to, jak jejich ruce zapadaly do sebe jako puzzle. Zažehlo to v něm nový pocit vlastnictví a majetnictví…jen pro ni.

Společně opouštěli mrzimorský pokoj a sestupovali po schodech dolů. Setkávali se s udivenými pohledy ostatních studentů. Zejména dívky je probodávaly pohledem. Bylo na nich vidět, že jsou naštvané a zklamané.
Sebastian se potutelně zasmál a přitáhl si ji blíž k sobě. Jeho ruka zůstala pevně propletená s její. Vrhl pár vítězných pohledů na některé chlapce. Chtěl, aby viděli, že je teď jeho a nikoho jiného. Déianeira mu stiskla ruku a zářivě se na něj usmála.

 

„Konečně! Holubičky!“ Garreth se na ně culil. Anne se vedle něj zachichotala a ostatní jen pobaveně protočili oči.

Sebastian byl první, kdo se posadil, stáhl si ji na klín a ruku ji omotal kolem pasu a druhou vsunul mezi její stehna.

Podíval se na Garretha se svým typickým úšklebkem.

„Bál ses o mě, Weasley?“

„Ani ne tak o tebe, jako o ní.“ Kývnul směrem k Déianeiře. „Ale vypadá to, že je v dobrých rukou, Sallow.“ Škádlil ho.

„Ano, to je…A mé ruce jsou jediné, ve kterých teď bude…“ Majetnicky ji stiskl stehno a usmál se.

Prsty se mu jemně zarývaly do její kůže, když ji držel na boku. Srdce mu poskočilo, když se na něj otočila s tím svým láskyplným úsměvem a políbila ho. Oba se teď cítili kompletní. Červená nit se konečně spojila dohromady.