Aconitum - kapitola 14.

Nitě se zdálo, že slyší šeptání – tiché, melodické a vytrvalé. Otevřela oči a musela několikrát zamrkat, než její oči rozpoznaly nízké dřevěné trámoví, tmavé a zčernalé od kouře. Déšť vytrvale bubnoval na střechu a skrz strop prosakovala voda. Vzduch byl těžký, vlhký a páchl směsí kouře, mokré hlíny a něčeho kovového. Pokusila se pohnout, ale ostrá bolest v noze ji okamžitě přikovala zpátky k lůžku a do očí jí vehnala slzy.

"Konečně ses uráčila probrat?"

Hlas zněl hrubě a Nita opatrně otočila hlavu, aby se na mluvčí podívala. V otevřených dveřích stála postarší žena s rukama v bok. Zpod šátku jí padaly našedlé prameny vlasů, které jen umocňovaly její přísný a znechucený výraz.

"Už sem se bála, že nám tu zůstaneš na krku. Jako bysme neměli svý starosti." Žena nespokojeně mlaskla a otočila se k otevřeným dveřím. "Hej, Olbo! Už je při smyslech, tak si ji vemte a táhněte odsud!"

Do místnosti vrazil zrzavý muž v mokrém a zabláceném oblečení. Nita ho poznala, i když měl sinalé a propadlé tváře a temné kruhy pod očima – byl to jeden z vojáků, který na Symerův rozkaz zůstal ve vesnici. I on se při pohledu na Nitu zatvářil znechuceně – a nenávistně. "Vypadáš jak chcíplá kočka."

"Kde-" pálení ve vyschlém hrdle ji nedovolilo větu dokončit. Rozkašlala se.

"Kde jsi? V prdeli. Máš nám co vysvětlovat." Olbo popadl židli a sedl si k Nitinu lůžku. "Jak je možný, že dejcháš, když chlapy jsme sbírali po kouskách?"

Žena za jeho zády znechuceně potřásla hlavou a odešla z místnosti. Mumlala si při tom tiché nadávky.

Nita si vybavila poslední vzpomínky a slabě se roztřásla. Panika, ztráta sebeovládání, smrt…tolik zbytečné smrti...

Flaethrune!

Byl tam. Byl přítomný a čekal. Stejně jako Olbo.

Polkla a zvedla ruce k obličeji, aby se skryla před Olbovým pohledem. Voják ji ale hrubě chytl za zápěstí a zprudka s ní zatřásl. "Povídej, sakra!" vyštěkl na ni hlasem chvějícím se těžko potlačovanou zlostí.

"Starší! Byli tam Starší!" vyjekla bolestně a pokusila se vykroutit ruku z jeho sevření. Olbo ji ale držel o to silněji.

"Těch Starších tam nebylo o moc víc než vás!"

Flaethrunovo vědomí uvnitř ní jako by se naježilo a připravilo k novému útoku – to Nitu vyděsilo ještě víc. Chraplavým hlasem překotně vychrlila první lež, která ji napadla.

"Přepadli nás! Do poslední chvíle jsme o nich nevěděli, a pak už bylo pozdě!"

"Mělas je chránit, doprdele!" Vztekle na ni vyjel a znovu s ní zatřásl, než jí ruku pustil. Pak se s povzdechem opřel se na židli. "Mělas je chránit..." zopakoval znovu unaveným hlasem.

Flaethrunovo napětí povolilo.

"Je mi to líto," zašeptala tiše.

"Lítost je nám k hovnu," odsekl. "Máme polovinu chlapů pod drnem. Jestli je todle to nejlepší, čeho si schopná, možnás neměla vystrčit nos z těch vašich katakomb."

Nita nevěděla, co mu na to odpovědět.

Nic neříkej – co bys mu taky chtěla říct? Pravdu? To samozřejmě můžeš... Flaethrunův výsměšný hlas se jí rozezněl v hlavě, ale nedočkal se žádné reakce. Nita se cítila prázdná – unavená a prázdná, jako skořápka dávno shnilého ořechu. Byla daleko za prostým pocitem viny a hanby. Propadla se někam hlouběji, někam mimo sebe samu.

Proč jsi to udělal? zeptala se nakonec v duchu démona. Měla pocit, že se urazil – stáhl se a mlčel.

"Jak dlouho jsem tady?"

Voják sebou trhnul, jako by ho vyrušila ze zamyšlení. "Dva dny."

"Vážně kromě mě-"

"Ne." Olbo ji rychle utnul. "Symera sme snesli dolů, ostatní leží spolu v jednom hrobě. I horníci."

"A těla Starších?"

V tom momentě, kdy vypustila svou otázku z úst, pochopila, že udělala chybu. Olbův obličej ztuhl.

"Co by s nimi mělo být?"

Nita rychle odvrátila pohled a horečnatě se pokoušela vymyslet odpověď. "Já jen...jestli..."

Olbo se k ní naklonil, dost blízko na to, aby cítila jeho kyselý dech, který jí zvedl žaludek. "Jestli co? Máš snad pocit, že si zasloužili pohřbít?!"

Zavrtěla hlavou, ale Olbo ji dál propaloval pohledem. Pak pokračoval tichým výhružným hlasem. "Viděl sem ty rány – na našich i na Starších. Byly stejný. Jako od jedný zbraně."

Nitě bušilo srdce až v krku. Olbo k ní znovu natáhl ruku, ale tentokrát jí sevřel bradu a donutil ji pohlédnout mu přímo do očí. Byly unavené, plné rudých žilek, ale o to hrozivější. "Co mi sakra tajíš? Pomohla jsi Starším?!"

"Ne!" Nita prudce odstrčila Olbovu ruku a promnula bolavou kůži na bradě.

Olbo se posměšně uchechtl. "Jen aby. Nechali jsme je tam hnít, pro výstrahu ostatním. Mohla by ses k nim přidat," dodal cynicky a narovnal se.

Napětí opadlo. Nita vydechla, jak se její tělo uvolnilo. "Žádní další Starší už tam nezbyli."

"A to víš jak?"

Vyhýbavě pokrčila rameny. "Neviděla jsem nikoho dalšího, než jsem omdlela."

Muž si pohrdavě odfrknul. "Jestli máš pravdu, tím líp pro nás. Musíme z téhle díry pryč."

"Pryč?"

"Zpátky do Rovisku. Půlka je tuhá, druhá půlka bleje. Perkmistr měl pravdu, nemůžem tady zůstat."

"Kdy chcete vyrazit?"

"Hned."

Nitu polil studený pot. Pokusila se opřít o lokty a posadit se, ale napoprvé se jí to nepodařilo – byla zesláblá, hlava se jí motala a ruce ji nechtěly nést. Zkusila to znovu.

Olbo ji chvíli pozoroval svýma bledýma očima podlitýma krví, než se chladně zeptal: "A o co se snažíš?"

"Musím se vrátit s vámi," chtěla znít naléhavě, ale hlas se jí zadrhával.

"Nemusíš."

Nita na něj upřela zoufalý pohled.

"Zůstaň si klidně tady, perkmistr už se postará o to, aby ses neflákala. Možná bys jim mohla kopat další hroby."

Zavrtěla hlavou a znovu se pokusila posadit. Tentokrát se jí to povedlo, ale před očima měla černo a hlava se jí točila ještě víc.

Olbo si založil ruce na prsou a ironicky si ji přeměřil pohledem. "Seš chromá, nemůžeš v tomhle stavu cestovat."

"Zvládnu to."

Olbo potřásl hlavou, úšklebek mu nezmizel z tváře. "Po svých rozhodně ne."

Vrhla na něj pohled plný zmatení a strachu. "Na voze-"

"Na vozech máme proviant a Symerovo tělo." Olbo si protáhl nohy a se spokojeným zadostiučiněním dodal: "Asi nechápeš, že tě s sebou nikdo nechce. Bylas přítěž už na začátku, teď si ještě větší."

"Prosím," oči se jí zalily slzami. Představa, že by tu zůstala sama a skončila stejně šedivá a zničená jako všichni ve vesnici, ji děsila.

Olbovy oči se zaleskly v podivném uspokojení. Rty se mu zkroutily ještě do širšího úsměvu, ale Nita v tom výrazu četla tiché pohrdání, výsměch, a co bylo nejhorší – téměř sadistická radost z jejího zoufalství. "Ha! Koukám, že i warlock se umí doprošovat."

Flaethrun mlčel, ale i z něj cítila opovržení.

Nita zatnula zuby. "Měla jsem s vámi jít na příkaz krále. Budete mít problémy, když mě tu necháte-"

Olbo se hlasitě zasmál. "Mělas nás doprovodit sem, pokud vím. O návratu nepadlo ani slovo."

Nita zavřela oči a naprázdno polkla. Docházely jí možnosti.

Kam hluboko můžu klesnout? zeptala se sama sebe, než nahlas řekla: "Co chceš abych udělala za to, že mě vezmete s sebou?"

Olbo na ni chvíli mlčky zíral, jen horní ret se mu trochu zachvěl. Jeho oči jí připadaly najednou ještě chladnější, když ji zkoumavě přejížděl pohledem. Zastavil se u roztržených kalhot a prosakujícího obvazu na stehnu. Znechuceně se zamračil.

"Vylez si na vůz. Sama. Jestli to nedokážeš, odcházíme bez tebe."

Žaludek jí udělal kotrmelec – už jen sednout si ji vyčerpalo. Přesto přikývla. Zhluboka se nadechla a pokusila se vstát. Zraněná noha se jí okamžitě podlomila a musela se chytit židle, na které seděl Olbo, aby nespadla na zem. Zpocené dlaně jí klouzaly po opěradle. Nepomohl jí.

Nita se snažila přemoct bolestivé zaúpění, které se jí dralo skrz rty, a přitom se kousla do tváře. Ústa jí zaplnila chuť krve, zatímco se pomalu narovnávala. Několikrát se musela nadechnout, než udělala další krok. A další. Šourala se pomalu ke dveřím, dlaněmi hledala oporu v chatrném nábytku, a snažila se ignorovat pocit, že jí v ráně cosi praská a obvaz prosakuje čím dál tím víc.

Když konečně překročila práh domku, déšť ji rychle promáčel skrz naskrz. Z nebe padaly těžké, studené kapky a zem se proměnila v kluzké bláto. Málem zaúpěla, když uviděla, že vozy a ostatní vojáci jsou dobrých třicet kroků daleko.

"Rozmyslela sis to?"

Olbo stál za ní. Zavrtěla hlavou a udělala další krok. Po blátě jí noha okamžitě sjela a ve snaze nespadnout přenesla na zraněnou nohu víc váhy. Tentokrát už bolestivému výkřiku nezabránila. Slyšela, jak se za ní Olbo zachechtal.

Pokračovala dál. Zraněná noha se jí třásla čím dál víc a ostrá, pichlavá bolest jí vystřelovala až do kyčle. Bláto se jí lepilo na boty a propouštělo ji jen s nevolí – s každým krokem vydávalo mlaskavé zvuky, jako by se ji snažilo zadržet. Vojáci ji beze slov pozorovali. Stáli kolem vozů, zamračení a zmáčení. Byli jako nehybné sochy a Nita z nich cítila, že ji vnímají jinak než na cestě sem. Předtím se jí smáli – teď ji otevřeně nenáviděli.

Jeden krok, pak druhý, třetí... Už jí nechybělo moc, když jí noha znovu podjela a Nita tvrdě dosedla na zem. Šedé bahno se rozstříklo všude okolo. Dech se jí zadrhával, v uších jí hučelo a déšť jí stékal po tvářích, mísil se s blátem a potem. Jen s obtížemi se dokázala rukama zapřít a znovu se postavit. Vojáci stále mlčeli.

Třesoucíma rukama se zachytila okraje nejbližšího vozu – dřevo bylo kluzké od deště a zablácené. Nita se pokusila přitáhnout, ale Olbo ji zarazil.

"Sem nelez. Povezeš se se Symerem. Teď ho třeba ochráníš líp než živýho."

Z očí jí tekly slzy, ale déšť je rychle odnášel pryč. Doklopýtala k druhému vozu a nahlédla dovnitř. Uvnitř bylo tělo zabalené pytlovinou a pláštěm. Pach smrti a rozkladu jí znovu zvedl žaludek.

Zachvěla se, ale pokusila se vytáhnout do vozu. Její svaly protestovaly, noha hořela bolestí a do dlaní se jí zabodávaly třísky. Pomalu, kousek po kousku, se sápala dovnitř, dokud neucítila, jak její kolena dosáhla hrany vozu. Ještě jeden pohyb – a s vypětím všech sil se přehoupla přes okraj a dopadla na tvrdé dřevo vedle Symerova těla. Pokusila se od něj odtáhnout co nejdál to šlo.

Bojoval líp než ty, ozval se Flaethrun slabým hlasem a Nita v té poznámce slyšela tichou výčitku.

Neměla mu na to co odpovědět. Jen ležela a lapala po dechu, zatímco déšť bubnoval na plachtu nad ní. Mokré oblečení ji nepříjemně studilo a začínala se třást zimou. Objala se rukama, aby si pro sebe uchránila alespoň trochu tepla. Oči ji pálily a nedokázala je udržet otevřené. Ani se nepohnula, když po ní někdo hodil kožený vak s vodou a vůz se rozjel. Nita cítila, jak se její tělo houpe s jeho pohybem. Vyčerpání spolu s kolébáním ji brzy uspalo.

Ve snu viděla oči – spoustu očí, některé kalné, některé bystré. Zářily ve tmě, sledovaly ji. Pak se začaly zvětšovat a nabobtnávat, jako kdyby měly prasknout jako mýdlové bubliny. A praskly. Každé protrhnutí bulvy doprovázel ostrý zvuk pukání a z vnitřku se valila hustá a mazlavá tkáň, která se vinula kolem Nitiných kotníků. Nakonec ve tmě zůstaly poslední nafouklé oči – a Nita tyhle oči poznávala. Byly to oči učně, kterého z pomsty zabila. Nita před nimi chtěla utéct, ale oči se rozpínaly víc a víc. Mazlavá hmota jí ztěžovala pohyb, každý krok byl pomalý, jako by se brodila hustou melasou, a oči se stále nadouvaly a přibližovaly. Pak ji zavalily a pohřbily v lepivé hmotě. Chtěla křičet, ale do úst se jí valila táhlá tekutina a obří bulvy ji tlačily hlouběji a hlouběji...až začala padat prostorem.

Při dopadu se ze sna probudila. Srdce jí tlouklo jako splašené. Ztěžka se převalila na bok a její ruka se omylem dotkla pytloviny zakrývající Symerovo tělo. Trhla sebou a chtěla se odsunout, ale v tom malém voze nebylo kam. Pach rozkladu byl nesnesitelný – těžký, nasládlý, lepkavý. Nita měla pocit, že se vsakuje do její kůže, že ji dusí. Přitiskla si ruku na nos a v ten moment jí došlo, že je něco zatraceně špatně.

Pálil ji dech.

S vypětím sil se posadila a pokusila se rozmotat obvaz na noze. Ruce měla ale tak zesláblé, že nedokázala ani rozvázat uzel.

Flaethrune...

V duchu cítila, jako by ji objal. Opřela si čelo o vlhkou plachtu vozu a cítila, jak ji příjemně chladí. Mám horečku?

Ano.

Svraštila čelo. Rána se zanítila?

Ano.

Vyčerpaně si znovu lehla. Oblečení měla stále vlhké a třásla se, jen nevěděla, jestli zimou nebo horečkou. Můžeš mi nějak pomoct?

Flaethrunovo bezeslovné zamítnutí se jí rozlilo v mysli.

Zatím jsi mi moc užitečný nebyl, víš to?

Kousavě ji odbyl: Zkus poprosit o pomoc vojáky. Prosit je ti šlo.

Kdybys jim nezabil kamarády, možná by mě i ošetřili, pomyslela si hořce. Proč jsi to musel udělat?

Flaethrun umlknul. Vůz se s vrzáním kodrcal po nerovné cestě a Nita při čekání na Flaethrunovu odpověď začala znovu usínat. Promluvil až za notně dlouhou chvíli, tiše a ledově klidně, až si nebyla jistá, jestli se jí jeho slova jen nezdála.

Ty a já jsme spolu svázaní. Čím jsi silnější, tím sílím i já...a čím jsi slabší, tím slábnu. Útok na tebe je útok na mě – a ty jsi byla v nebezpečí. Oni viděli, jak jsi slabá, jak se hroutíš. Zbavili by se tě.

"A možná jsme se tě zbavit měli."

Šepot se ozval vedle ní – byl tichý, ale přesto působil mnohem hlasitěji než všechny zvuky deště a vrzání kol dohromady. Otočila hlavu a zadívala se na Symerovo tělo – zdálo se jí, jako by se v plášti zabalená hlava na ni také otočila. Tmavá tkanina zůstávala nehybná, a přesto měla dojem, že se na ni jeho mrtvé oči dívají, propalují ji skrz naskrz.

"Kdybys tam nebyla, mohli bychom žít. Zradilas nás." Symerův hlas byl zastřený, ale prostý všech emocí. Jako by jen chtěl konstatovat holou pravdu.

"To jsem nebyla já..." zašeptala. Hlas se jí zachvěl. "Nemohla jsem ho ovlivnit."

"Lhářko. Nemohla ovlivnit?" zopakoval Symer s posměchem. "Měl by démon ovládat warlocka, nebo warlock démona?"

Jeho otázka ji zasáhla. Otevřela ústa, aby odpověděla, ale hlas ji zradil. Myšlenky se jí zmateně proplétaly jedna s druhou. To nebyla moje vina... Flaethrun mě donutil... musela jsem přežít... Ale žádná z těch omluv nezněla dostatečně silně, aby jí dodala odvahu ta slova vyřknout.

Symer se pohnul, nebo se jí to možná jen zdálo – pytlovina na jeho mrtvém těle sebou téměř neznatelně škubla. "Vymlouvej se, na co chceš. Můžeš dál obviňovat svého démona. Můžeš se dál schovávat za slabost. Nebo..." na chvilku se odmlčel a Nita zoufale sledovala očima plášť, který mu zakrýval tvář. "Nebo se nauč žít s tím, co jsi zač," dořekl.

Nita zůstala zticha. Odpovědi, které měla na jazyku, se jí rozsypaly jako prach. Mohla se dál bránit, dál se vymlouvat, ale k čemu by to bylo? Pravda byla nepříjemná, těžká a ostrá jako střep. Zabila ho. I ostatní. Zbytečně. Protože selhala.

A co jsi vlastně zač? Symerův hlas se změnil na Flaethrunův.

Opřela si rozpálené čelo o dřevo vozu. Všechno uvnitř ní křičelo, svíjelo se, ale uprostřed toho chaosu byla špetka klidu – přijetí sebe sama.

"Jsem warlock."