Anotace: Krátká povídka předcházející děj povídky Černá růže a románu Podívaná pro bohy.
Vůně podzimu se táhla ovzduším, jemné mlhy nedokonale zakrývaly měsíční kotouč, z hor zaznívalo vytí vlků a houkání sov. Liara seděla před domem na schodku a vychutnávala si okamžiky chladného večera.
Usedlost sedláka Kareda měla tradiční tvar. Vysoká dřevěná zeď s bránou v popředí, napravo od brány dům, nalevo chlévy, vzadu stodola. V přístavbě bydlela děvečka a dva pacholci, dům měl Kared s Liarou jen pro sebe. Sedlákova žena Larina před dvěma lety zemřela, mladé děvče, jedináček, tak zůstalo s otcem samo. Pouhých dvanáct let, těžká práce, nejistá budoucnost.
Západní provincie Saley nepatřila k nejlepším místům k životu. A Šedé hory už vůbec ne. Kared však usedlost zdědil, takže neměl na výběr. A jeho dcera si jednou přivede ženicha, a když bude štěstí přát, rod přežije alespoň po přeslici.
„Liaro, kde jsi, pojď už domů, přece,“ ozvalo se z okna.
Děvče nerado povstalo, překročilo schodek a vešlo do síně.
„Kde se couráš, vždyť je už venku zima. A úplněk, nebojíš se vlkodlaka?“
„Kde by se tu vzal vlkodlak, pane otče. Navíc koně i krávy jsou v klidu, žádné nebezpečí se neblíží.“
„A slepice jsi zkontrolovala?“
„Jistě. Jsou v kurníku, zavřené, liška bude mít smůlu.“
„Měl bych ji zabít, potvoru, pořád se tu motá. Copak nemá v lese dost králíků a myší?“
Liara nic neříkala, vzala kýbl a nalila si trošku vody do umyvadla. Opláchla si obličej a ruce, následovaly nohy znavené celodenním broděním v bramborovém poli. Kared vzal ze stěny luk, povytáhl z toulce šestici šípů a ověřil, zda mají správné opeření a nepoškozené hroty.
„Jdeš na lišku, pane otče?“
„Jdu. Počíhám si na ni před bránou. Ty jdi spát a nestarej se.“
Ráno Liara vstala a šla připravit snídani. Otec se neukázal, nebyl ani ve své posteli. Děvečka donesla vědro s mlékem a vrátila se k dobytku.
Najednou se rozlehl dvorem křik. Mladý pacholek Jersk nesl v náručí Kareda, kterému z prsou trčel podivný šíp s černými lesklými pery. Liara vykřikla a spěchala otci na pomoc.
Uložili ho do lůžka, Jersk vytáhl s pomocí Liary šíp z těla zraněného a dívka se hned pustila do čištění rány a obvazování hrudi starého muže. Otec blouznil v horečce, musel ležet zraněný celou noc. To nebylo dobré.
Larina naštěstí naučila dceru vařit bylinné lektvary, které měly při zranění a horečce pomoci. Vůně spařených sušených rostlin se táhla kuchyní, Liara stála nad pecí, míchala vodu a drmolila zaklínadla, jež si od matky pamatovala. Jenže Larina nebyla žádná čarodějka, takže o účinnosti oněch formulí se dalo snadno pochybovat. Jersk, jenž se motal okolo, si neodpustil drzé poznámky a byl rozlícenou dívkou vykázán takovým způsobem, že strachem drkotal zuby.
Obklad na čelo, další namočený v jiné směsi na ránu, nyní už nezbývalo, než se modlit. Matka naučila Liaru uctívat mocnou bohyni Devanu, myšlenky děvčete se nyní obracely o pomoc k této ochránkyni měst i vsí.
Den uběhl tak rychle, že si toho ani nevšimla. Tlak v břiše dívce připomněl, že by taky měla něco sníst. Jenže chléb neupekla a brambory neuvařila, musela se tedy spokojit s pár doušky mléka.
Upadla do trýznivých snů. Viděla otce, jak sebou hází v horečkách, u lůžka stála Larina a zvala muže do záhrobí. Liara marně bránila matce v jejím záměru. A to se opakovalo.
Ráno naštěstí zjistila, že Kared už volněji dýchá a čelo nebylo příliš horké a zpocené. Ani rána se nezanítila, obklady z bylin tedy pomohly.
„Ech, uch, co je… kde to jsem…“ hekal muž.
„Jsi doma, pane otče, už je všechno v pořádku.“
„Co se stalo? Ten drak tu není?“
„Jaký drak, pane otče?“ otázala se Liara s údivem.
„Dračí jezdec, velký zahnutý luk… černá péra ve vlasech…“
„To nic, to byl jen sen, pane otče, lež v klidu, vyměním ti obklady, nemáš hlad?“
„Spíš žízeň.“
Liara naplnila hrneček mlékem a dala otci napít. Když byl hotov, protočil oči a znovu upadl do mdlob.
Byla unavená. Mizerná noc, starosti o otce, měla by zkontrolovat čeleď, aby se neflákali, jenže neměla sílu.
Navíc se ze dvora opět ozýval ryk, jemuž vévodil vysoký hlas statného Jerska. Liara seběhla schody a nevěřícně zírala na oblohu. Na dvůr se snášel velký zelený drak, za jehož hlavou seděl černý muž s černými vlasy a černými pery v nich vpletenými. V ruce držel zprohýbaný luk, šíp nasazený, ruka již napíná tětivu, šíp letí, děvečka se kácí k zemi.
Mezitím drak zařval, natáhl zadní nohy, zamával křídly a se zasyčením přistál uprostřed dvora. Muž za jeho krkem cosi vykřikl v neznámé řeči a opět natahoval luk s černým šípem.
„Ne!“ zakřičela Liara.
Její hlas se rozléhal v ozvěnách. Všichni si zakrývali uši, černý muž mával rukama, ztratil luk a spadl ze zad draka, který zasyčel a začal kolem sebe tlouct křídly.
„Zdechni!“ zvolala vysokým hlasem Liara a před očima se jí udělaly mžitky. Než se nadála, ležela na zemi a nevěděla o světě.
„Už se probírá, kolego Galene,“ zazněl hluboký ženský hlas.
„Ukaž, kolegyně Beverno,“ ozvalo se v odpovědi.
Liara zamžikala očima a nevěřícně se rozhlédla kolem sebe. Ležela ve velké bíle povlečené posteli, vysokými klenutými okny proudila do místnosti sluneční záře, ptáci pod okny radostně zpívali.
„Kde to jsem?“ hlesla dívka tiše.
„Jak se cítíš?“ ptal se bez náznaku odpovědi vysoký muž v dlouhém černém hábitu.
Podobně byla oblečena i korpulentní žena, její oděv však zářil bělobou.
„Co se to děje?“ nedala se Liara.
„Bude v pořádku, paní kolegyně, nechám vás o samotě. Ženské si lépe porozumí,“ řekl muž a odebral se ke dveřím v protější stěně pokryté gobelínem, na němž se nějaký stařec rozpřahoval rukama nad davem lidí se skloněnými hlavami.
Liara byla jako ve snách.
„Co to je, paní, kde to jsem?“ vyhrkla téměř plačtivě.
„Ach, milá Dragoberdo, pokus se najít svoji sílu a nechej mě, abych ti vše vysvětlila.“
„Jak jsi mi to řekla, paní?“
„Tvým novým jménem, děvče. Ve staré řeči to znamená přemožitelka draků, což ty jsi.“
„Jak to? Ten drak… Ano, vzpomínám si… co se stalo s panem otcem?“
„Tvůj otec je v pořádku.“
„A já?“
„Ty už taky. Toho draka jsi zabila svým hlasem, Dragoberdo. Přitom jsi ovšem ztratila veškerou sílu a upadla do stavu, kterému říkáme koma. V něm jsi strávila celých osm měsíců. Jeden z lidí tvého otce, jakýsi Jerks, se vydal na druhou stranu hor na hrad Kuret a přivedl k tobě čaroděje Helmia.“
„Jersk, ne Jerks,“ řekla důrazně dívka.
„No dobrá, když jinak nedáš. Helmius rozpoznal nebezpečí tvého zdravotního stavu a když slyšel, jak jsi k němu přišla, nerozpakoval se, naložil tě na vůz a vydal se přes hory a řeky. Celou dobu o tebe pečoval, dokud jste nedorazili sem, do Zarethusy.“
„Zarethusa?“ vydechla nevěřícně Liara.
„Jistě. Kam jinam. Jsou zde nejlepší doktoři, kolega Galenus je specialistou na katalepsie a podobné případy. A pro tebe je tu také místo. Máš velké nadání, které je ale třeba náležitě usměrnit. Magická akademie v Zarethuse je nejlepší místo pro tebe a tvoji moc. Naučíš se používat kouzla bez zdravotního rizika.“
„A co bude s panem otcem?“
„O toho se neboj. Helmius mu vzkáže, že jsi v pořádku. A až budeš vyučená čarodějka, můžeš otce hmotně zabezpečit. Mágové nemívají nouzi, to si zapamatuj. Necháme si dobře zaplatit za naše zvláštní služby.“
Po šesti letech se vydala sotva dospělá čarodějka Dragoberda na pouť do svého rodného domu. Žel její otec se shledání nedožil. Čarodějka proplakala několik dní, pak nechala usedlost přepsat na Jerska a odjela na západ.
Nikdy nesvlékla černý šat. Usadila se v královském městě Widolenu a zakoupila velký patrový dům. Byla zvána Černou růží, měšťanům vymezila vysoké ceny, mnozí reptali, že je nejdražší čarodějkou v celé Západní zemi.
Na sedláky však nedala dopustit. Vždy to uměla se zvířaty, koně svých klientů z vesnic zaříkávala za pár stříbrných.
Jejím údělem byl zvláštní život, dalo by se říci, že nikdo jiný neprožil to co ona. Nikdo jiný nepřežil vlastní smrt. To je ale zase jiný příběh.
Odkazy na má další dílka najdete na této stránce.