Svět, který budeš muset zachránit

Tichý hovor, cigaretový kouř, cinkání sklenic a občasné futuristické zvuky hracího automatu – prostě běžná kulisa hospody v Jasénce, kde u stolu pod oknem seděl mladý hajný Matouš Purkrábek a tupě zíral na řadu štamprlí úhledně vyrovnaných vedle sebe. Poslední byla plná světle hnědé tekutiny, v níž světlo žárovky vyvolávalo zvláštní odlesky. Matouš vzal skleničku do ruky, prohlédl si ji proti světlu a hodil panáka do sebe. Pak vrátil štamprlku do řady a zamlaskal.

„Co tu sedíš jak trouba?“ ozvalo se mu nad hlavou.

Matouš se ohlédl a mávl pravou rukou na usmívajícího se dědu Portáše.

„Přemýšlím,“ řekl nevýrazně s mírným zakolísáním hlasu.

Portáš zavrtěl hlavou a posadil se na vedlejší židli.

„A promazáváš mozkové závity, jak vidím.“

Matouš poposedl a podíval se dědovi zpříma do očí.

„Mám proč.“

„A to?“

„Znáte Horní kopaninu, pane Portáši?“

„Ten les za potokem? No jistě, občas tam zajdu.“

„A nevšiml jste si něčeho divného?“

„Divného? V lese?“

„Jo. V lese. Víte, já mám v hájovně mapu. Jsou na ní různými barvičkami zakresleny jednotlivé kultury, jejich druh a stáří. A přibližně uprostřed lesa je velký dubový háj, nejmíň dva čtverečné kilometry.“

„Tam nekácíte, co?“

„Nekácíme. A nejhorší je, že si vůbec nepamatuji, že by tam ty stromy rostly.“

„No, to musíš vědět nejlíp ty, chlapče, ty jsi lesák,“ řekl Portáš a pomalu se zvedal. „Zatím, Matouši.“

Zvednutá ruka přivolala hostinského a před hajným se objevila další štamprle nápoje, kterému se kdysi říkalo tuzemský rum.

* * *

Po zavírací vyškobrtal Matouš neochotně před lokál a v srpnovém nočním chladu se otřepal. Podíval se na nebe, hvězdy ale vidět nebylo. Černé mraky se valily nad údolím, houstnoucí temnotu noci ozařovaly jen nemnohé lampy pouličního osvětlení. Hajný se vydal loudavým a kolébavým krokem ke kraji vesnice, kde začínala cesta k jeho lesnímu království. U potoka se ohlédl napravo a na mysl mu opět vstoupila Horní kopanina. Aniž by přemýšlel, odbočil z cesty, přešel přes mostek a vydal se kamenitou cestou do kopce.

K prvním stromům došel záhy. Byly to běžné smrky, šuměly v zesilujícím větru a kolébaly se do stran. Matouš šel po cestě a rozhlížel se do stínů kolem sebe. Vítr mu již několikrát profoukl jeho lesácký obleček, chtěl si narovnat klobouk, ale zjistil, že ho na hlavě nemá. K čertu, musel ho nechat v hospodě.

Za zákrutem cesty uviděl před sebou na několik kroků stín větřící srnky. Vítr vanul k němu, takže o něm nevěděla. I on ji div nepřehlédl, tma už začínala být opravdu hustá. Matouš zakopl, zvuk srnku vyplašil a ta zmizela v mlází na pravé straně. Nu což, řekl si a znovu vykročil. Sakra, kam to vlastně jde?

Teprve teď si uvědomil, že není na cestě k hájovně. U ní se totiž nacházely sloupy s elektrickými dráty a na každém druhém svítila lampa. Tady byla tma a ticho, jenom sova občas zahoukala. Vítr opět zesílil a stromy zapraskaly pod jeho náporem. Matouš se rozhlédl, ale moc toho neviděl. Cítil pronikavou vůni jehličí, jeho sluch registroval zvuky lesa, očím ale moc příležitostí krajina nedávala. Kruci, přece se nebude bát v lese jako malý kluk.

Pomalu se obrátil a nejistým krokem měřil cestu před sebou. Pak se sklouzl na kameni, v letu zamával rukama a dosedl na zadek. Na vedlejším stromě poplašeně vykřikla sojka a v dáli jí odpovědělo soví zahoukání. Oba hlasy se ale ztratily v dalším poryvu větru. Navíc začaly z nebe pršet první velké kapky, nalevo od Matouše se zablesklo a téměř vzápětí mohutně zaburácel hrom.

Hajný se jen ztěžka posbíral na nohy, obrátil si límec a klopýtal dolů po cestě. Tma ale byla tak hustá, že na mokré kamenité půdě opět uklouzl a ocitl se na zadku podruhé. Pád provázel další blesk a hrom. Bouřka přišla náhle a byla všude okolo. Každou chvíli ho může blesk zabít. Navíc Matoušovi při vstávání prudce švihlo v pravém kotníku. Ruce vystřelily dozadu a hajný spadl na záda. Byl celý podřený a vstát se mu už nepodařilo. Otočil se na břicho a plazil se nalevo do příkopu. Další blesk mu odhalil mezírku v mlází, stromky byly tak půl druhého metru vysoké, samé smrčky, husté větve, naděje na chvilku sucha. Hajný ovšem dobře věděl, že v lese prší dvakrát.

Pod pokryvem větví se opět obrátil na zadek, sklonil se a pokusil se nahmátnout bolavý kotník. Nezdálo se mu, že by ho měl vymknutý, spíš výron nebo podobná patálie. Déšť se mezitím proměnil v provazce vody, takže úkryt pod mladými smrčky nebyl k ničemu. Voda pozvolna prostupovala Matoušovo oblečení. Rezignovaně seděl a hleděl před sebe. Na cestě se něco pohnulo, že by se vrátila srnka? Ne, to jistě ne, ta teď bude někde zalezlá. Ale co to potom bylo? Nějaké velké nebo alespoň vysoké zvíře, které nevydávalo žádné zvuky. Při následujícím zablesknutí tam ale už nic nebylo.

Matouš se zdrceně sesunul na zem, opřel se lokty o mokré jehličí a zavřel oči.

Probral se po nedefinovatelné době. Déšť už téměř ustal a jemně ševelil, když se voda odrážela od větviček či podrostu. Hajný se opatrně posadil a pokusil se posbírat na nohy. Byl úplně zkřehlý a svaly ho neposlouchaly. Navíc se opět ozvala ona řezavá bolest, když se pokusil postavit na pravou nohu. Poroučel se do sedu a bolestí mu vyhrkly slzy. Najednou nad ním cosi zafičelo a Matouš jen ucítil, jak ho něco těžkého udeřilo do temene hlavy. Sesunul se na zem a bez hlesu ztratil vědomí.

* * *

Opět začalo pršet, což Matouše na půl probralo. V mžitkách před očima vnímal, že se už rozednívá, nedokázal se však vůbec pohnout. Když se probral podruhé, byla opět černočerná tma. V tu chvíli před ním zapraskaly větvičky a ze stínu vystoupila nevysoká postava. Pokradmu, se zády pokrčenými se osoba přikradla k hajnému a podívala se na něho svýma černýma očima.

Matouš si uvědomil, že ta postava má ženské rysy. Poprsí jasně vystupovalo pod kulatou hlavou a – ona je polonahá! Vážně neměla přes hrudník žádné šaty, jen nějaká bederní rouška halila její boky, na opasku se houpalo několik podivných předmětů a neznámá cosi zašveholila v podivném jazyce.

Podívala se na Matouše, pak se sklonila, poklekla a vzala mu hlavu do dlaní. Hajný vyjekl a celý se otřásl. A opět. Cítil, že se ho zmocňuje horečka. Neznámá vytáhla zpoza opasku jakýsi ostrý předmět, přejela si jím přes levé zápěstí a natáhla ruku k Matoušovým ústům. To není možné, ona snad chce, abych pil její krev! Žena mu druhou rukou otevřela pusu a sklonila pořezané předloktí k jeho hlavě. Na jazyku pocítil první kapky. Znovu se otřásl a chtěl se ze sevření ženy vymanit. Ta ho ale pevně držela a nechala svoji krev kapat do jeho úst. Tekutina byla sladká a zelená.

* * *

Ptáci zpívali a otevřeným oknem vanul do hájovny příjemný ranní větřík. Matouš se posadil na lůžku a otřel si čelo. To byl ale pitomý sen. Přehodil nohy přes pelest a hmatal palci po bačkorách. Když si obul tu pravou, chtěl vstát, píchnutí v kotníku ho však donutilo opět usednout na lůžko. Podíval se dolů. Měl celý kotník zamotaný do jakési směsice listů a tenkých větviček.

Rozhrnul ono nadělení a přejel si rukou po kůži. Byla namodralá, ale žádný otok nepozoroval. Když se pokoušel postavit opatrněji, bolest ani necítil. Pomalu se dobelhal do kuchyně a začal se shánět po něčem, co by zahnalo jeho mučivý hlad.

Našel jen starý, okoralý a řádně tvrdý skrojek chleba. Kousek si ulomil a dal do vyprahlých úst. Na sporáku naštěstí stála konvice s vodou. Našel přiměřeně čistý hrnek a trošku vody do něho odlil. Moc vábně nevypadala, ale žízeň byla mocnější.

Po nějaké půlhodince se už cítil natolik silný, aby se dobelhal do koupelny. Ze zrcadla na něho hleděla notně zarostlá tvář, nejprve ale musel na záchod, teprve potom se věnoval holení.

Celý pořezaný a naštvaný se nasoukal do košile a kalhot, opatrně si nazul boty, natáhl pomačkanou a špinavou kazajku a zašmátral po polici nad věšákem po klobouku. Ten však nenašel, no ovšem, hospoda.

Vzal do ruky hůl a kolébavým krokem se vybatolil před hájovnu. Smutná opuštěná psí bouda se na něho šklebila svým černým vstupem. Měl by si pořídit náhradu za Astu, hajný bez psa je jako bez ruky. Pomalu šel k brance a rozhlížel se po okolí. Před plotem ho zaujala řádka podivně malých stop bosých nohou. Asi se tu byli proběhnout Ančini kluci, pomyslel si, narovnal ramena a vykročil ke vsi.

Na kraji lesa stál sedlák Antonín Randa, pokuřoval dýmku a kroutil hlavou.

„K čertu, Purkrábku, kde se tu bereš? Vždyť tě hledají policajti.“

Matoušovi zatrnulo. Copak asi provedl? Na nic si nepamatoval.

„Vážně, sousede? A proč?“

„Ty se ptáš? Tři dny seš kdesi v trapu, nikomu nic neřekneš. A pak si tu jen tak pochoduješ, hůlkou podpíráš, hraješ si na štramáka. To ti není stydno?“

Matouš se zamyslel.

„Jak to myslíš, tři dny?“

„No byl jsi pryč tři dny. Naposledy tě viděli v neděli u hospody.“

„A teď je?“

„Přece čtvrtek, ty troubo.“

Hajný se opřel o hůl a otřel si zpocené čelo.

„Čtvrtek?“ zeptal se nevěřícně.

„No jistě. Ta tvoje Andula se přihrnula do vsi už v pondělí a ječela na starostu, že tě někdo zabil. Teprve po dvaceti minutách ji zklidnil natolik, že se přiznala, že tě jenom nemohla najít doma. No ale v úterý, když ses nevracel, jsme po tobě stejně pátrání vyhlásili. Dokonce jsme včera udělali rojnici a prošli kus lesa. Kde jsi byl?“

„Já… já nevím, Tondo.“

Randa znovu zakroutil hlavou.

„Měl by ses nechat vyšetřit.“

* * *

Ve vsi nastalo pěkné haló, když se tam Matouš objevil. Musel skoro hodinu vysvětlovat starostovi a dvěma policistům, že byl jen v lese a že si nic nepamatuje.

Když vyšel na náves, kráčela proti němu Anička Skaláková, ruce v bok a sveřepý pohled ve tváři.

„Darebáku!“ vyjelo z ní vysokým pronikavým hlasem.

„Aničko, promiň, já jsem se ztratil.“

„Ztratil? A teď ses našel? A u které jsi byl, nezdvořáku?“

„Já… tedy,“ koktal Matouš, když si vzpomněl na tu polonahou amazonku.

„No?“

„Byl jsem v lese…“

„Jo. V lese. To vykládej špačkům. Já se nedivím, že ti Maruška umřela, když jsi taková potvora. Usoužila se, tak to je!“

„Marie měla rakovinu…“

„Beztak to bylo… to oné… psychosomatické. Už za mnou nechoď. A kluky taky nechej na pokoji. Mezi námi je konec.“

Hajný rozpačitě zamířil k hospodě. Musí si vyzvednout ten klobouk.

* * *

Cestou domů se mu všechno rozleželo a bylo mu do pláče. Měl Aničku upřímně rád, když mu žena umřela, právě u ní našel opět pokoj a zázemí. Měli se na podzim brát. A teď tohle.

Zamyšleně kráčel cestou, když se ozvalo zahvízdání a z okraje lesa vyšel pomalu jelen s docela slušným parožím. To nebylo nic zvláštního, měl v revíru ucházející kusy. Horší byl nahý zelený chlap na jelenově hřbetě. Smál se širokými ústy a mával na Matouše. Pak poplácal jelena po krku a oba zmizeli mezi stromy.

V hájovně se Matouš posadil ke stolu a teprve teď si uvědomil, proč vlastně do vsi šel. Chtěl nakoupit.

Místo toho Randa, starosta, policajti, Anička… A nakonec ta zelená osoba podivná. Povzdychl si, znovu vstal a vyšel ze dveří. Když minul garáž, všiml si něčeho pohyblivého kousek od plotu. Že by liška? Když se přikolébal blíž, zesinal. Pod jabloní tam seděly dvě polonahé zelené drobné dívky, kterým pouze věnce z kopretin zahalovaly ňadra.

Děvčata se ohlédla, zamávala na Matouše a spustila výskání a volání v jakési podivné řeči – ano, to volání znělo skoro stejně jako tehdy ta ženská v bouřce. Ale to byl přece sen. Nebo nebyl?

* * *

V pátek ráno vzal Matouš telefon a zavolal na polesí. Polesný Mlčoušek nechtěl o nějaké dovolené nic slyšet. Vyčítal hajnému tři ztracené dny a hartusil, že chtěl na stráň nad Jílovým poslat dřevaře, aby si prohlédli stromy určené k těžbě. Taky po Matoušovi chtěl, aby mu dal vědět, jestli má na přibližování poslat lakatoše, nebo bude potřeba sehnat koně. Hajnému šla hlava kolem, nakonec si ale volno vyjednal a šel na autobus do města.

Psychiatr Krásný ho přijal bez okolků, už u něho loni byl, aby mu předepsal prášky na depresi po úmrtí Marušky. Matouš se posadil na židli a podíval se lékaři do očí.

„Tak jaký problém máte, pane Purkrábku?“

„Já… viděl jsem v lese divné věci. Zelené bytosti.“

„Vážně? A co si o tom myslíte?“

„Já nevím. Byly to nějaké ženy, jezdec na jelenu, a tak…“

„Zajímavé. Máte rád Erbena?“

„Toho básníka? Já na básničky moc nejsem, spíš čtu detektivky.“

„A fantastiku ne?“

„Kdysi jsem četl ty Marťany, jak jen se ten chlap jmenoval… Bradbury?“

„Víte, pane Purkrábku, nesmíte podceňovat vliv prostředí. Žijete v lese, jistě znáte spoustu pověstí o vílách a skřítcích. Může se vám stát, že si živě představíte nějaký výjev, který se vytvořil ve vašem podvědomí. To se dá léčit, jenom to chce čas. Uvažoval jste o ústavní léčbě?“

„To jako o cvokárně? To ne, pane doktore, to bych nemohl. Děsím se těch různých bláznů, všelijací indiáni, a tak…“

Psychiatr se zasmál.

„Takže Formana taky máte rád, jak se tak dívám. Žádná kukaččí hnízda nejsou, to byste mohl jako lesák vědět. Ale když jinak nedáte, předepíšu vám léky. A za měsíc se zase stavíte.“

* * *

Po víkendu se Matoušův život jaksi projasnil. Dřevorubci se dali do práce, v lese byl klid a dokonce se mu podařilo udobřit si Aničku. Bral prášky a opět se usmíval.

Ve středu vyrazil na obchůzku hned po ránu, sledoval zvěř, pušku nesl zalomenou přes rameno a na krku se mu houpal dalekohled. Kolem osmé hodiny došel až k Horní kopanině, tentokrát se mu ale zdálo, že před sebou ty duby vidí. Zvědavě se vydal mezi ně.

Připadal si jako v chrámu. Všude jemné světlo pronikající větvemi, zpěv ptáků, mírně vanoucí větřík. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se kolem. Když se opět podíval před sebe, nemohl uvěřit svým očím. Přímo před ním na pasece stálo několik vysokých letitých stromů, kolem nichž se rozprostíraly kruhy přístřešků – a kolem nich se procházeli zelení lidé, děti si hrály v mechu a ženy se chichotaly pod smrkem, který v té dubině vypadal poněkud nepatřičně. Z druhé strany u něho seděl děda Portáš a kýval rukou na Matouše.

Ten jako ve snách prošel kolem všech těch nahých bytostí a s otevřenými ústy hleděl tupě na starého pána.

„Už zas hledíš jako trouba, Matouši?“ zeptal se děda.

„Co… co to je? Kde to jsem? Kdo jsou ti všichni okolo?“

„Jsi na pasece Loraine uprostřed Horní kopaniny. A ti okolo jsou gronové, zelení lidé.“

„To musí být nějaká pohádka…“ vykoktal Matouš a cítil, že se mu podlamují nohy.

Jedna z žen ho podepřela a pomohla mu usednout do jehličí. Něco zazpívala onou tajemnou řečí a opět se vzdálila. Portáš se stále usmíval a rukou si mnul bradu.

„Pohádka? Kdo ví. Možná je celý náš život pohádka.“

„Tady přece nemá nikdo žít, je to les!“ vykřikl Matouš zděšeně.

„Uklidni se a neřvi, chlapče. Proč by tu neměl nikdo žít?“

„Protože… No protože v lese žijí jen zvířata.“

„Ty taky nejsi zvíře a v lese žiješ. Matouši, příroda je mnohem tajemnější, než se nám zdá. Naši předkové to dobře věděli. Jenomže jak doba postupovala, o lesních bytostech se povědomí ztrácelo. Stali se pohádkou.“

„Jak tu můžou žít? Co jedí?“

„No. Občas nějaké lesní plody, taky pijí vodu. Ale většinu energie přijímají pomocí kůže. Mají v ní chlorofyl, probíhá v ní fotosyntéza.“

„Ale oni přece nejsou rostliny, vypadají jako lidé.“

„Ano, to je pravda. Víš, dneska už nikdo nezjistí, jak gronové vznikli. Jestli to byla mutace přirozená, nebo jim k tomu někdo pomohl. Faktem je, že se už pohybují po světě několik tisíc let. Mají bohatou vnitřní kulturu, jsou velice inteligentní. Svým způsobem jsou to bytosti kouzelné. Umějí jaksi deformovat prostor, takže se pohybují nespatřeni a třeba tuhle Loraine úspěšně skrývají před lidmi, ostatně jako mnoho jiných míst, kde žijí.“

„Oni žijí ještě někde jinde?“

„Jistě. Nikdo neví, kolik jich na světě zůstalo. Je to složité, jak se lidé zmocňují přírody, jejich životní prostor se zmenšuje. Pomalu vymírají. Proto taky potřebují nás, strážce.“

„Strážce?“

„Ano. Potřebují lidi, kteří je ochrání před naším druhem. Já jsem byl strážcem Loraine přes třicet let. Můj život však zvolna vyprchává, gronové dokáží rozpoznat blížící se smrt. Jsou velice dobří léčitelé, ale na smrt nikdo nestačí. Proto jsem musel najít náhradu.“

„Mě?“

„Ano, tebe. Jsi lesník, máš rád přírodu, občas sice děláš hovadiny, ale nikdo není dokonalý. A když jsi teď zůstal sám, můžeš se gronům věnovat.“

„Víte, pane Portáši, nikdy jsem tady nebyl. Znám tohle místo jen z mapy, to jsem vám už povídal. Ale před týdnem jsem měl zvláštní zážitek. Jakoby mě někdo z těchto… gronů našel a… a dal mi pít svoji krev.“

„To byla Silvasaine, léčitelka. Gronové nemají krev v pravém slova smyslu. Je to něco jiného, komplexnějšího. V každém případě je „krev“ gronů léčivá pro všechny bytosti našeho světa.“

„Takže to byla pravda?“

„Ano, Silvasaine o tobě věděla, stejně jako o tobě věděli ostatní. Bála se, že zemřeš. Měl jsi horečku a pošramocenou nohu. Proto ti pomohla a její bratři tě pak odnesli domů. Od té chvíle jsi byl součástí jejich života.“

„Proto jsem je viděl, i když jsem předtím o nich nic netušil?“

„Ano, pomalu tě připravovali na setkání. A dnes ti ukázali cestu do Loraine. Já jsem ti řekl jen to nejnutnější. Nyní se musíš naučit řeč gronů a otevřít zcela svoji mysl. Nebude to těžké, oni jsou po jisté stránce telepatické bytosti, takže řeč používají jen jako společenskou záležitost. Dozvíš se mnohé. O přírodě, o dějinách i o lidech z těchto hor. A možná se časem dostaneš i na jiné tajné paseky gronů. Otevírá se před tebou nový svět. Svět, který spatří jen málokdo z lidí. Svět, který budeš muset zachránit.“