Zásadní otázka

Zář ohně probleskovala mezi stromy, z vesnice se ozývalo vřískání dětí a skuhravé skřeky stařešinů. Mezi tím vším ovšem vynikaly hlasy divokých lidí, kteří pobíhali kolem hořících chat a svými oštěpy probodávali všechny tegy v jejich dosahu. Lidé si vybrali správnou chvíli pro útok. Všichni mladší dospělí tegové, muži i ženy, se té noci shromáždili na Svatém Místě, aby meditovali o budoucnosti svého rodu.

Malý Gild stál za stromem a hleděl na děsivou podívanou. Jeden člověk se najednou vydal jeho směrem. Gild vyjekl a dal se na útěk. Člověk ho zahlédl a pádil za ním, vřískaje přitom nějaké kletby v lidském jazyce. Chlapec několikrát zakličkoval mezi stromy, člověk byl ale dobrý lovec, kterému není možno snadno utéct. Najednou se před Gildem objevila silná větev pokrouceného dubu, chlapec chtěl skočit na stranu, ale pouze se dostal blíž ke kmeni a ocitl se v pasti.

Člověk k němu doběhl, popadal dech a napřahoval ruku s oštěpem. To je konec, pomyslel si malý teg. Teď mě probodne. Chlap v kožešinách ale najednou odletěl stranou a natáhl se na záda. Když se Gild ohlédl spatřil ctihodnou matku Tiu, která s rukou napřaženou kráčela k člověkovi a v nepříčetnosti si mumlala. Dokonce popadla oštěp a namířila hrot muži na krk.

„Vypadni, bestie!“ vyhrkla hrdelní lidskou řečí a výhružně zamávala oštěpem, jehož hrot se rozzářil koncentrovanou silou.

Muž se pomalu pozpátku plazil po jehličí a očima vytřeštěnýma sledoval tegskou ženu, která ho přemohla. Něco takového bylo naprosto vyloučeno, jeho, mocného lovce, přemohla žena! Taková potupa. Nemohl si ale pomoci, když byl na tři sáhy od ženy, obrátil se na všechny čtyři, zaryl nohy do jehličí, vyskočil a pádil pryč.

Tia odhodila oštěp a obrátila se k vyděšenému chlapci.

„Už bude vše dobré, Gilde.“

V tu chvíli se Gild probudil, ležel na svém lůžku, rychle dýchal, byl zpocený a jeho duševní síla zářila kolem celého těla jako lampion. Člověk by pochopitelně žádnou záři vidět nemohl. Pro lidi byli tegové jen protivné bytosti s velkými nadočnicovými oblouky, mohutným nosem a téměř žádnou bradou. Lidé je nechápali. Tegové nelovili zvířata, místo toho se hrabali v hlíně a pěstovali všelijaké divné plody. Kupodivu to byly plody chutné, takže na ně lidé často pořádali výpravy.

Gild se zhluboka nadechl a soustředil svoji mysl. Podařilo se mu aktivitu duševní síly stáhnout na minimum a zastavit sekreci potu. Jeho silová rovnováha byla obnovena, jak se na mladíka určeného k duchovnímu poslání patřilo.

Vstal a natáhl na své svalnaté snědé nahé tělo plášť s dlouhými rukávy. Tento oděv neposkytoval mnoho tepla, byl vyroben z vlákna jednoho malého brouka a příjemně halil tělo. Do nepohody se hodily spíše kožešiny, ty si ale tegové opatřovali jen s bolestí v srdci. Zabíjení živých tvorů se jim příčilo, když se ale zimy prodloužily a slunce zmizelo za černými mraky, nebylo zbytí.

Gild přistoupil k ohništi, rozdmýchal uhlíky a přiložil dvě polena. Nepatrný sloupec kouře se krouceně táhl ke střeše chaty a mizel malým otvorem uprostřed kónického vrchlíku.

Dřevěné dveře s vyřezávanými panty zavrzaly a do chaty vstoupila uprostřed mračna sněhových vloček stará žena.

Starostlivě se na svého svěřence podívala a tiše hlesla: „Zase?“

„Zase, ctihodná matko. Duše světa mě nenechá v klidu spát.“

Tia se došourala k rohové lavici a ztěžka dosedla.

„To není duše světa, to tvoje duše se trápí a vzpomíná.“

„Proč se to děje? Proč musím pořád vzpomínat na ty hrozné chvíle?“

„To ví jen Velký Duch, Gilde.“

„Já mám strach, matko Tio.“

„Strach? Z čeho?“

„Ze smrti.“

„Smrt není konec, chlapče, je to jen přestupní stanice. Kromě toho máme teď krystaly. Kde máš ten svůj? Nevidím ho na tvém krku.“

Gild sáhl na polici a v ruce se mu objevil průsvitný bílý hranatý kamínek na lněné šňůrce.

„Na noc ho odkládám.“

„To není moudré. I v noci se dá umřít.“

Mladík si povzdechl.

„Už to bude brzy, já vím. Všichni umřeme. Zima všechno překryje. Nejsme mamuti, abychom své teplo uchovali.“

„Ne, to nejsme. Co ti říká srdce?“

„Čtu v duši světa, že naše vesnice je poslední. Už nejsou žádní tegové, všechno končí.“

„Nastává věk lidí, Gilde, oni jsou vitálnější, netrápí je výčitky svědomí, neznají duši světa, sílu ani svoji vlastní duši.“

„Jsou všude a vraždí.“

„Proto musíme přenést naši duši do krystalů a ty odnést na Svaté místo. Gilde, ty budeš poslední.“

„Cože? Proč já?“

„Jsi nejlepší z nás, už dávno jsem tě vyvolila. Musíš přežít až do konce. Ty to dokážeš.“

* * *

Slunce kupodivu toho dne vyšlo a ozářilo zasněžený les kolem opuštěné vesnice. Všichni zbývající tegové už ulehli a přenesli své duše do krystalů, zůstal jen Gild. Pomalu obcházel chaty a sbíral z krků svých mrtvých druhů bílé kamínky. Oči mu slzely, ale bylo to nutné. I tyto poslední krystaly je nutné ukrýt na Svatém Místě.

Nashromáždil jich celkem dvanáct. On byl třináctý, ale jeho čas ještě nenadešel. Oblékl si své slavnostní roucho, na nohy natáhl opánky a zamířil ze svahu dolů k řece. Kráčel pomalu a opatrně, nohy mu ujížděly na ojíněném jehličí a duši zaplavil bezbřehý smutek. Proč Velký Duch toto dopustil?

U řeky stáli dva lidští muži a už zdálky Gilda sledovali. Neměl sílu utíkat, pomalu zamířil k brodu a lidí si nevšímal. Jeho chování je překvapilo. Pomalu došli k brodu, ve stejném okamžiku jako on. Jeden z mužů napřáhl oštěp a lehce do Gilda strčil.

„Teg?“ zeptal se a pokýval hlavou.

„Teg,“ odpověděl mladík.

„Máš pěkný oděv, dáš?“

„Vyměním.“

Odpověď byla v souladu s lidským vnímáním světa.

„Chceš kazajku?“

„Třeba.“

Druhý muž přistoupil a plácl svého partnera po rameni.

„Proč měnit, když můžeme brát. Jsme víc.“

Gild se v nitru usmál. Kupodivu právě toto setkání vrátilo jeho duši mír. V duši světa četl pochybnosti obou mužů. Oni se ho báli. Když se nebojí teg lidí, co potom ještě může být normální?

„Vyměním,“ řekl bližší muž.

Teg zvolna rozepnul sponu a spustil ze sebe bavlněný plášť. Chytil ho do pravé ruky a natáhl k člověku. Ten neváhal, rozvázal šňůrky a stáhl si koženou kazajku. Výměna proběhla za nechápavého pohledu druhého muže. Ten nyní vypjal prsa a pohodil si v ruce oštěpem.

„Tak, teď my zabijem tega,“ vyhrkl směle.

„Blbče,“ okřikl ho soudruh, který si prohlížel zdobení pláště a přitom mlaskal.

„Neser!“ vykřikl bojechtivý.

Gild se usmál a polohlasem konstatoval lámanou lidskou řečí: „Ty jsi Dimun a tvůj otec je nemocný.“

Válečník jen hekl a podíval se na příslušníka staršího rodu.

„Jak to víš?“

„Vím. A můžu ho uzdravit.“

„Proč?“ hekli oba lidé najednou.

„A proč ne?“

* * *

Lidský tábor připomínal hnízdo potkanů. Všude plno ruchu a smradu. Gildův nos trpěl.

Dimun dovedl tega ke svému stanu, rozhrnul koženou stěnu a ukázal dovnitř. Gild bez váhání vešel.

Puch byl přímo nesnesitelný. Dimunův otec Jamun ležel na mamutí kůži a hekal. Pravá noha byla silně zanícená.

Teg se obrátil k Dimunovi a řekl: „Dones vodu.“

„Žena donese,“ konstatoval lovec a vyšel ze stanu.

„Ty jsi teg?“ ptal se stařec na loži.

„Ano, Jamune, jsem teg. A chci ti pomoci.“

„Proč?“

„A proč ne?“

Do stanu nakoukla nemytá ženština a podala Gildovi šplouchající měch. Ten ho vzal a nalil trošku vody na svoje dlaně. Chvíli vodu přeléval, až jeho síla vstoupila do kapaliny a lehce ji rozzářila. To ovšem lidé nevidí, připomenul si mladý léčitel. Opatrně přiblížil ruce ke zraněné noze a trošku odlil. Jamun zařval.

Do stanu vpadl Dimun, odhodil ženu na stranu a popadl Gilda za krk.

„Ty mrcho, ty ho chceš zabít!“

„Chvíli to potrvá,“ chroptěl teg, ale nebylo mu to nic platné.

Dimun ho vystrkal ven a pobízel své druhy, aby k němu přišli a drzého vetřelce zlikvidovali.

Gild ale necítil žádný strach. Klidně vpustil sílu do duše světa a přenesl do hlav lidí bolest. Když se kvílící muži začali válet po zemi, klidně mezi nimi prošel a zamířil nahoru po vyšlapané pěšině.

Pomyslel si, že to byla hloupost, s lidmi se nedá mluvit.

„Proč si myslíš, že jsme hloupí?“ ozvalo se za jeho zády.

Ohlédl se a spatřil poměrně pohlednou lidskou ženu s dlouhými ryšavými vlasy.

‚Zvláštní,‘ pomyslel si.

‚Co je zvláštní?‘ odpověděla žena v myšlenkách.

„Ty mě slyšíš?“ vykřikl teg vyděšeně.

„A proč ne?“

* * *

Zdržení se ženou znamenalo pro Gilda problém. Obstoupili ho snad všichni muži z tábora, mířili mu na hruď oštěpy a tvářili se výhružně.

„Nechte ho!“ řekla žena rezolutně.

„Chtěl zabít Jamuna, Sipeno!“ vyhrkl jeden z mužů, jenž měl na sobě vyměněný tegský bavlněný plášť.

„Blbost, Kolepe! Teg nikoho nezabije.“

„Má pravdu,“ pokusil se obhájit Gild.

„Musíme ho zabít,“ konstatoval Dimun.

„Dobrá, můžete, ale na našem Svatém Místě,“ řekl teg tiše a s úsměvem se na muže podíval.

„Poslechněte ho,“ řekla Sipena.

‚Proč chceš umřít, tegu?‘ zeptala se prakticky současně v myšlenkách.

‚Je to náš úděl, já jsem poslední a musím splnit úkol.‘

‚Dobrá, oni tě doprovodí a splní tvoje přání.‘

„Odveďte ho na jejich Svaté Místo a zabijte,“ řekla a mávla rukou. „Buď je to blbec nebo svatý muž.“

* * *

Svaté místo se nacházelo u pramene ve svahu. Gild vyšel nad pramen a našel vstup. Postavil se k němu a zdvihl ruce.

„Můžete,“ řekl odevzdaně.

Najednou bylo kolem úplné ticho. Lidští muži stáli kolem a nechápavě sledovali tega.

„No tak, bude to?“

Opět nic.

Gild otevřel oči a obhlédl tu směsici zarostlých tváří, v nichž bylo možno číst všechno možné. Rozpaky, strach, nechuť i nenávist. Nejvíc ho nenáviděl Dimun.

Teg se mu podíval do očí a vyslal sílu do duše světa. Dimunovi se v očích zablesklo, mávl rukou, namířil oštěp a bezmyšlenkovitě Gilda probodl.

Oštěp se zlomil. Teg bez hlesu udělal poslední pohyb a propadl se do vstupu do podzemí. Lidé vyjekli zděšením a se skuhráním se potáceli kolem.

Když se Dimun vrátil do svého stanu, jeho otec stál a hladil si neporušenou kůži na dříve poraněné noze.

* * *

Léta plynula, splétala se do staletí a ta do milénií. Les několikrát vyhořel, v okolí se vystřídalo množství lidí, až se nakonec usadili na druhé straně kopce a založili trvalou vesnici s dřevěnými domky. K prameni občas přicházeli a jelikož jeho voda byla léčivá, přisoudili její moc milostné Panně Marii, které poté postavili ve vesnici kostel a klaněli se jejímu obrazu.

Byla opět zima, když mladá dívka Tereza stoupala cestičkou kolem pramene od nádraží domů do Bozkova. Její myšlenky byly naplněny bolestí nad osudem národa. Blížily se neklidné časy, Němci v okolí stále více vystrkovali růžky, Hitlerovo panství začalo svou temnotou zahalovat Evropu.

Tereza se zastavila u pramene a v modlitbách se obrátila ke Svaté Matce.

Teg se probudil.

Chvíli nechápal, co se to kolem děje. Někde v nitru cítil, že se kdysi jmenoval Gild, současně však vnímal hlasy svých bratří a sester, kteří po dlouhá tisíciletí odpočívali kolem v krystalech. I on byl jen duch, Gildovo tělo dávno zetlelo, jeskyně byla prázdná a chladná.

V duši světa zachytil Teg ohromné pnutí. Celé stovky milionů lidí bojovali o svoje právo na život. Něco podobného bylo naprosto šílené, přesto to byla pravda. Věk lidí se řítil po podivných cestách, vraždění neustávalo, utrpení pronikalo všemi póry duše světa a ta sténala v zoufalství.

Přesto v tom moři svítilo pár hvězdiček naděje, lidských duší, které byly jiné. A jedna stála kousek od jeskyně a modlila se. O nějakých podzemních prostorách sice slýchala od pamětníků, ovšem rozsáhlost jeskyní měla ještě dobrých dvacet let ležet mimo pozornost lidí. Teg dechl do duše světa svůj povzdech. Dívka sebou trhla a zpozorněla.

‚Co to je? Něco se děje, musím jít. Rychle.‘

Chtěla utéct, byla ale přimrazena k zemi, když v její hlavě zaznělo: ‚Neboj se.‘

Srdce se jí zastavilo až v samém krku.

‚Co to je? Kdo to mluví?‘

‚Já jsem Teg. Ty mě slyšíš?‘

‚Ano.‘

‚Zvláštní.‘

‚Mám strach, jsi ďábel?‘

Teg nerozuměl, pokusil se tedy prohlédnout duši světa a otřásl se odporem.

‚Ještě to tak! Proč mě nazýváš tak odpornými jmény? Proč svoláváš na moji hlavu tak děsivé mýty a předsudky?‘

‚Jsi tedy anděl?‘

‚Jsem Teg. Můžu ti říkat Tia?‘

‚Já jsem Tereza.‘

‚Tia je lepší, budu ti tak říkat.‘

‚Co mi chceš, ty Tegu?‘

‚Chci pomoci lidem. Pomůžeš mi?‘

‚Proč?‘

‚A proč ne?‘