Krasava

Zahoukání vlaku vzbudilo Fandu Robáska z poklidné podvečerní dřímoty. Narovnal se na lavičce a zadíval se dolů ke kolejím, přes něž se lidé hrnuli k dojíždějícímu rychlíku. Z dopravní kanceláře vyšel muž s červenou čepicí a podezřívavě si Fandu změřil. No jo, vždyť už jdu, řekl si starý bezdomovec, vstal a šoural se k východu. Cestující z rychlíku ho strhávali s sebou do haly, každý se od něho odtahoval a někteří si neodpustili nejapné poznámky.

Než prošel halou, lidé zmizeli v autobusech městské dopravy nebo na nádražní třídě a prostor před budovou se opět ponořil do klidu, který rušilo jen občasné zacvrlikání ptáků v korunách stromů opodál.

Fanda se zhluboka nadechl a zkoumavě přejel očima oblohu. Mraky clonily nízko položené slunce, poslední paprsky osvětlovaly střechy domů, oblaka se v odrazu zdála být docela šedá. Asi bude pršet.

Když si to Fanda uvědomil, podíval se k jihu k zastávce dálkových autobusů a rozhodl se, že tudy půjde podél trati k dálničnímu mostu. Najednou se nedaleko přístřešku s jízdními řády zablesklo, žádný zvuk hromu ale nenásledoval. Podivné, řekl si starý bezdomovec a pomalu vyrazil kolem nádražní budovy.

U přístřešku se ohlédl a spatřil nevysokou ženu oblečenou do krásných modrých šatů s bílými krajkami kolem krku a na lemu sukně. Usmála se na něho.

V tom okamžiku ale zastavilo na ulici auto městské policie, dva strážníci si nasadili čepice a začali se rozhlížet. První ukázal na Fandu. Ten se dal do rychlého kroku, ale strážníci ho snadno doběhli, jeden si dal palce za opasek a důležitě spustil: „Váš občanský průkaz.“

Za Fandovými zády se ozvalo zašustění látky a krátký úsečný příkaz pronesený sametovým altem: „Nechte ho!“

První strážník chytil Fandu za klopy, druhý se přitočil k ženě v modrém.

„To není vaše věc, občanko. Nechte nás dělat naši práci.“

Fanda prskl a chytil ruce strážce pořádku: „Pusť mě, jak ti mám dát občanku, když mě držíš za kabát?“

Policista se otřepal, protáhl si ruce a odpověděl: „Tak dobrá.“

Bezdomovec zašmátral v kapse a vytáhl pomačkanou prkenici, z ní vyštrachal kartičku občanského průkazu a podal ji strážníkovi.

„A vy, madam?“ ozval se druhý strážník.

„Co já?“ zeptala se žena.

„Legitimujte se.“

„Já nemám žádné papíry, člověče.“

„Jak si to představujete?“

„Normálně. Nechte ho jít. A mě taky.“

„Tak to pr!“ hekl strážník a chytil ženu za levou ruku. „Jak se jmenujete, paní?“

Žena se chvíli zamyslela a pak řekla: „Říkejte mi třeba Krasava.“

„Tak jak, Krasavo, máš občanku, princezno?“ vyjel na ženu netrpělivě policista.

Jeho kolega zatím odbavil Fandu a stanul vedle svého parťáka. Díval se na ženu se zcela zjevnými myšlenkami.

„Co je, Jardo?“ špitl tiše.

„Nemá doklady.“

„Tak pojede s námi na zjištění na státní.“

Krasava jen pokrčila rameny a nechala se vést k autu. Zajímavý zážitek, pomyslela si.

* * *

Když přijeli na stanici, v ulicích se již setmělo a pouliční lampy se s jemným vrčením rozzářily. Krasava beze slov vystoupala po schodech a usmála se na policistu za dlouhým pultem.

„Co je?“ vyjel tento starší obtloustlý muž na strážníky.

„Tato občanka nemá občanku,“ řekl jeden ze strážníků a ušklíbl se.

Starší policista zavrtěl hlavou.

„Vaše jméno, slečno?“

„Krasava.“

„Vážně? Ale nebudete nám tu zpívat kytkám?“ zeptal se policista potměšile.

„To byla Krasomila. Teda aspoň myslím,“ hekl se zadržovaným smíchem strážník Krasavě za zády.

Zatímco se všichni tři muži smáli jako opice, Krasava protočila oči v sloup a vyhledala si v protonaci souvislosti. Šašci, mají mě za princeznu z pohádky, řekla si vzápětí a dala si ruce v bok.

„Tak co bude?“ spustila rázně. „Jsem vám tu pro legraci, pánové?“

Starší policista s heknutím ukončil smích a vrátil na svůj obličej oficiální masku.

„Datum narození?“ řekl přísně.

Krasava se usmála: „A podle jakého kalendáře to chcete?“

Policista se zamyslel: „No, což takhle gregoriánský?“

„Tak to máte smůlu, takový rok tam není.“

„Není? Jak není?“

Teď už se tvářili vyjeveně i oba strážníci.

Krasava se opět usmála: „Ani gregoriánský, ani juliánský, ani od založení Říma. Tak řekněme 548 od smrti Abraháma, to by mohlo být správně.“

„Ženská, co to melete? Jaký Abrahám?“

„Já myslela, že jste křesťané. Ti navazují na Židy. No dobře, tak tedy jinak. Narodila jsem se ve třináctém roce vlády knížete Igora Kazachoviče. To vám něco říká?“

Policista byl bledý jako stěna a na čele se mu zaperlil pot.

„To je pro Šternberk,“ konstatoval doposud mlčící strážník.

„Jistě, že mě to hned nenapadlo,“ konstatoval policista, lehce se uklonil a kývl na Krasavu. „Můžete mě následovat, ctěná paní.“

„Když vám to udělá radost.“

Prošli kolem strážného vedle dveřní mříže a pak se Krasava nechala uvést do prostorné cely se dvěma kavalci.

„Kdybyste tu ráčila počkat, milostivá,“ řekl policista a šklebil se přitom tak, že Krasava měla co dělat, aby se nerozesmála.

Tak tohle bude ještě dost zajímavé, řekla si a usedla na pryčnu vlevo. Dveře se zavřely.

* * *

Skoro hodinu se nic nedělo, Krasava seděla a pohrávala si s velkým stříbrným prstenem na prsteníku levé ruky.

Pak se ozvalo zarachocení, dveře se otevřely a policista do cely neurvale strčil vyzývavě oblečenou ženu s krátkou sukní, krátkými naondulovanými vlasy a ostrou karmínovou rtěnkou vyzdobenými ústy.

„Ahoj,“ hekla žena, mávla rukou ke dveřím a sunula se k volné pryčně.

„Ahoj, jak se jmenuješ?“ zeptala se Krasava.

„Máňa, a ty?“

„Krasava. Ty jsi lehká děva?“

„Lehká děva! No to jsou výrazy. Jo, jsem šlapka.“

„Z toho si nic nedělej. Zrovna nedávno jsem mluvila s Máří z Magdaly. Taky byla lehká, ale pak se dala k nám a teď je jí už dobře.“

„Jaká Magdaléna zas?“

„To nic,“ řekla Krasava, vstala a přistoupila k Máně. Dala jí levou ruku na čelo a pravou jí pohladila rameno. „Když budeš chtít, můžeš se vrátit ke své původní práci a najít si muže. Jen se nesmíš poddávat špatným myšlenkám.“

Máňa se nadechla a jakoby z ní spadla tíha života. „Byla jsem překladatelka. Ale to už je dávno…“

„Co bylo, může zas být. Vzpomeneš si na všechny jazyky, které ses učila. A přidáme staroslověnštinu, ta se mi obzvlášť líbí. No, já už asi budu muset jít, Máňo. Zůstávej v pokoji a moc Nejvyššího nechť tě ochrání.“

„Kam chceš jít? Dyť jsme tu zavřené!“

„Jestli chceš, můžeš jít se mnou.“

„Jo, a budou mě pak popotahovat za rušení toho onoho úředního jakéhosi…“

„Jak chceš,“ řekla Krasava a přiložila levou ruku na zámek dveří. Luplo to a dveře se otevřely.

Vyšla na špatně osvětlenou chodbu a kráčela k mříži. Strážný se postavil a už už chtěl něco spustit, když si všiml dívčiny zdvižené levé ruky a záblesku na velkém stříbrném prstenu. Úslužně odemkl mříž a uklonil se. Když Krasava prošla, zase mříž zamkl. Asi za čtvrt hodiny dorazili lapiduši ze šternberské psychiatrické léčebny a málem si ho odvezli místo zmizelé Krasavy.

* * *

Krasava mezitím tanečním krokem bezstarostně přešla přes frekventovanou ulici a procházela parkem k centru města. Ani se nenadála, když ji najednou zepředu i ze zadu oklopili dva mladíci s tmavšími obličeji.

„Nemáš love, vole?“ spustil ten vpředu a Krasavu udeřil do obličeje alkoholický odér.

„Sám seš vůl!“ řekla Krasava a mladíka odstrčila.

Ten zavrávoral, ale chytil dívku za ruku a zacloumal s ní. Druhý ji podržel za boky, mezitím co se ožralec sápal po velkém stříbrném prstenu na Krasavině levé ruce. Když se ho dotkl, ucukl jako po ráně elektrickým proudem.

„Jau! Sakra,“ vyjekl.

„Čo reveš?“ otázal se druhý a lascivně přejížděl rukama nahoru a dolů po bocích Krasavy, přičemž se jí rozkrokem tiskl k zadku a bradu jí nořil do vlasů. Taky zrovna nevoněl.

Krasava se otočila na podpatku, druhou nohou kopla zájemce o prsten a oplzlého komplice pleskla přes tvář, až to zamlaskalo.

Muži se na ni koukali jako dvě vyorané myši.

„Vy nejste Slované, což?“ vynesla Karasava řečnickou otázku a pozvedla levou ruku. Mladíci zahlédli jen záblesk stříbrného prstenu a pak se poroučeli do mdlob.

* * *

Na náměstí byl docela klid, jen pár chodců rychle procházelo kolem s myšlenkami plnými svých trablů a spěchu. Jeden z nich se Krasavě obzvláště zalíbil. Vyrazila k němu.

„Stůj, kněže!“ vykřikla mu za zády.

Muž sebou trhl a vrávoravě se otočil.

„Co si přeješ, sestro?“ hekl tiše.

„Jsi nepořádník. Jak je možné, že máš na nádraží tuláky, v ulicích lehké děvy a loupežníky?“

„Já? Copak já za to můžu?“

„A kdo jiný? Copak vás Kristus neučil lásce k bližním? To jste se za dva tisíce let nenaučili žít podle jeho slov?“

„To… To není tvoje věc. Kdo jsi, že mě chceš soudit?“

„Někteří mi říkali Mokoš, jiní Živa, také Krasopaní. Když sem přišli soluňští, stáhla jsem se se svými bratry, abychom udělali místo lepšímu řádu lidstva. Občas se vracíme a co nacházíme? Stále stejné zmatky. Když jsem tu byla naposledy, to vládl nějaký Zikmund Lucemburk, vraždili křesťané křesťany a ničili města i vsi. Před nějakými šedesáti léty mi říkal Svantovít, že se vyvražďují celé národy. Černobog se na to byl podívat a když viděl, co dělají Germáni Židům, i on zesinal v obličeji a nemohl tomu uvěřit. Pořád máte černá srdce, neposloucháte svého boha. Zbytečně jsme odešli. Když se nenapravíte, budeme se muset vrátit. Ale potom už nebudeme shovívaví…“

Kněz stál před Krasavou se svěšenou hlavou.

„Ty jsi bohyně?“ špitl tiše.

„Ano, tak nám říkali. Nejsme skuteční bohové, protože Bůh je jen jeden. My si říkáme Oldestové. Někteří z nás tu byli dřív než lidé. Pomáhali jsme vám postavit se na vlastní nohy, když jste ještě byli dvounohými opicemi. Postupně se vám dařilo s naší pomocí budovat kulturu. Pak přišel Ježíš a my jsme si mysleli, že se konečně přivrátíte k Nejvyššímu a nebudete nás už potřebovat. Asi jsme se mýlili. Je mi to líto.“

Pak se Krasava podívala na zdrceného muže a položila mu levou ruku na rameno.

„Ale nic není ztraceno.“

Pak ruku svěsila, usmála se a zmizela v záblesku světla.