Květinková princezna

V dalekém vesmíru, kde nedohlédne žádný teleskop a ticho je tak hluboké, že uslyšíš i šepot hvězd, se vznášela malá trpasličí planeta. Na první pohled nevýrazná, ukrytá v prázdnotě mezi souhvězdími. Ale zblízka? Zblízka to byl malý zázrak. Celý povrch planety byl posetý květinami – od drobných fialek až po obrovské slunečnice, které se otáčely za neviditelným sluncem.

Mezi těmito květinami žila malá Květinka – jemná bytůstka, lehká jako ranní vánek , která létala na sedmikrásce, která jí byla nejen dopravním prostředkem, ale i nejbližší přítelkyní. Se svými hmyzími kamarády – broučkem Hrkálkem ,včelkou Májou a světluškou Tibi – se staraji o to, aby planeta kvetla, voněla a zpívala.

Čas na planetě plyne zvláštně. Někdy se den vrátil zpět, jindy trval týdny. Nikdo neví, kolik je komu let – a nikoho to netrápilo. Všechno bylo, jak mělo být.

-"Až jednoho dne."

Na nebi se objevilo světlo – jasné, a rychlé jako padající hvězda. A mohutným třeskem dopadlo cosi na květinový koberec. Byla to vesmírná loď, lesklá jako kapka rosy.

Z lodě vystoupila mladá dívka. Měla dlouhé bílé vlasy, které se vznášely, jako by byly z mlhy, a oči barvy slunce – žluté, teplé, ale neklidné. Obyvatelé planetky se jí báli. 

-Co je zač?

- Proč přistála právě tady?

Zpočátku dívka nepromluvila ani slovo. Zmetene seděla u okraje louky, kde se dotýkala květin, ale ony vedli pod jejími prsty. Květinka ji ale pozorovala jinak. Viděla v ní smutek. A osamělost.

Pomalu, den za dnem, si ji hmyzí přátelé začali všímat. Včelka jí donesla kvapku rosy. Brouček Hrkálek jí zaspíval. A dívka ,se začala usmívat. Poprvé. Dokonce i Květinka ji vzala na projížďku na sedmikrásce. A dívka se začala se usmívat častěji. A květiny začaly opět růst.

 - Jenže pak přišly výkyvy.

Nejdřív, to bylo jen podivné zatažení oblohy. Potom, začal foukat silný vítr, který odnášel pyl. Občas pršelo tak dlouho, až se květiny začaly dusit. Hmyz začal být neklidný. 

 -Bouřil se , obviňoval za to dívku.

„Před ní tu bylo všechno v pořádku,“ šeptala , Tibi.

. „Její přítomnost narušuje rovnováhu.“ říkal Hrkálka.

"Květinka ale cítila něco jiného" . 

Dívka nebyla zlá – jen měla v sobě něco, co planeta nedokázala unést. Těžké emoce, neuzdravené vzpomínky, neznámou energii.

A pak přišel okamžik rozhodnutí.

Planeta začala vadnout. Květiny ztrácely barvu, včelky Mája ,se svými sestrami neměla co sbírat. 

Květinka věděla, co musí udělat. Přišla k sedmikrásce a tiše jí zašeptala plán. Sedmikráska se zatřásla a přikývla.

Za svítání Květinka obětovala svou energii.

Vzala všechno světlo, co v sobě měla, a darovala ho dívce – ne aby ji poslala pryč, ale aby jí pomohla se změnit.

Dívka se rozzářila. Její oči se zklidnily, vlasy získaly květinovou vůni a dotek jejích rukou už květiny nezraňovala – naopak, léčila je. Planeta ji přijala.

Z Květinky zůstala jen vůně a světlo.

A tak dívka se stala Květinkovou princeznou. A planeta se znovu proměnila v zahrádku.

A možná … možná když budete v noci tiše naslouchat, zaslechnete šumění vetra , jak zpívá písničku o

své nejlepší přítelkyni.