Keira

Meč najednou ztěžknul a vypadl jí z ruky. Už nemůže, nemůže dál, je toho na ni příliš. Příliš smrti, příliš zabíjení. Snad jednou, někdy jindy, možná ještě dnes, pozná, že život není jen krveprolití a nekončící boj o život.
Protivník ležící na zemi v tratolišti vlastní krve ještě dýchal, ale ona mu nevěnovala pozornost, když ji neohrožoval, neexistoval. Prosté a jednoduché, alespoň pro její mysl. Není těžké zabít, je horší zapomenout, problesklo jí najednou myšlenkami. Zvedla meč a zasunula si ho za pas, kam patří. Nechala muže jeho osudu na ulici a sama opouštěla město, které se začínalo probouzet. Nesmí ji tu vidět, zemřela by. Slunce ji zastihlo na několik kilometrů od města, kde zemřela její poslední oběť; mladý muž, který měl život ještě před sebou..
Cestu jí zastoupilo nějaké děcko, chtěla se mu vyhnout, ale ono ji chytilo kolem nohou a nepustilo. Slyšela jak pláče, a její srdce poprvé v životě pocítilo něco jako soucit či lítost. Vzala děcko do náruče a utěšovala ho. Chlapec jí zabořil tvář na rameno a tiše povzlykával. Věděla, co udělá a nikdo ji do toho neodradí. Zradila sice své lidi, ale jeho bez pomoci nenechá. On nebude sám, jako byla ona, než našla jednu Vesnici. Oči se jí na okamžik zamžily vzpomínkami na šťastné roky, které tam prožila.
„Tiše, maličký, vezmu tě s sebou na místo, kde se o tebe postarají,“utěšovala ho, hladíc klučinu po vláskách a malých zádíčkách. Při zvuku jejího hlasu sebou trhnul, ale pak se odtáhl a pousmál se.
„Opravdu už nebudu sám?“ Jeho oči prozrazovaly dětskou důvěřivost, ale ona nelhala, nikdy.
„Jistě, tam, kam tě vezmu, budeš šťastný!“ujišťovala ho. Hošík se k ní přitiskl a drobnými pažemi ji objal. Usmála se do bledého přísvitu rána. Ani nepostřehla, kdy se to stalo, chlapeček v jejím náručí usnul.
Týdny putování s tím malým nezbedou jí dodaly síly. Konečně se cítila jako člověk, ten hošík jí dal novou chuť do života, kterou málem ztratila po posledním střetu.
„Jak se jmenuješ?“
„Andrew,“vypísknul nadšeně, protože se mu zrovna podařilo chytit v potoce rybu. Zkušeně ji vykuchala a pak opekla na ohni. Chutnala výborně.
„Zítra se budeme muset rozloučit, můj milý Andrew,“říkala s vážným pohledem. Nechtěla znát jeho jméno, ale nakonec si toho nezbedu zamilovala a zeptala se ho, což byla chyba, vytvořila si k němu vztah.
Chlapec jen vážně pokýval hlavou, a zakousl se opět do svojí části ryby. Nechtělo se mu odloučit se od ní, ale musel, nedalo se nic dělat, ona už s ním nebude. I když v to tajně doufal.
Když spatřil čilý ruch ve vesnici, před kterou se nacházeli, oči se mu rozšířily úžasem nad tou krásou. Nikdy nic podobného neviděl, zde by se mu líbilo žít. Usmál se na svou průvodkyni, která mu sevřela o něco více ruku. Oplatila mu úsměv a vedla ho dále do nitra vesnice zručně se proplétající davem.
Spatřil nádhernou dámu ve zlatavém plášti.
„Kdo je to, Keiro?“
„Chlapec, kterého jsme našla při své toulce světem,“pravila s drobnou úklonou. Žena se na ni zadívala se stále se rozšiřujícím úsměvem.
„Další z učedníků jako jsi ty, moje milá,“přidřepla a vztáhla ruku k tomu ustrašenému chlapci, který se nechtěl pustit Keiřiny nohy. Něco v jejím pohledu ho však přimělo, aby se odpoutal a popošel blíže k té ženě ve zlatavém plášti se zelenýma očima.
Keiřino srdce se v tu chvíli málem rozskočilo. Andrew byl po celé ty týdny jako její vlastní syn, nyní již věděla, jak se cítí matka, když jí berou její dítě, aby se z něj stalo to, čím je i ona; zabiják.
Keira se otočila zády k Vesnici, kde vyrůstala i k chlapci, který stejně jako mnoho ostatních podlehl kouzlu ženy, která vybírá a přijímá adepty. Oči se jí zaleskly slzami a ona odcházela pryč od Andrewea, který v ní probudil duši ženy.