Černá orchidej - Slib

Slib
„Neříkala jsem ti, ať to držíš pořádně?“ vyjede podrážděně Martina. „Teď už ví, kde jsme.“ Dodá tiše.
Sam jen sklopí oči. Ví, že udělal chybu, za kterou můžou těžce zaplatit. Raději podá Martině plášť a popostrčí ji v před. Ta ho však zarazí. „Nezapomínej, co máme.“
„Už s tím zase začínáš?“ nevěřícně zakroutí hlavou.
„A nikdy neskončím.“ Odpoví Martina. V ruce svírá krásnou květinu, černou orchidej. Jasné s světlo, které z ní prve vycházelo, pomalu přestávalo být jasným. Až z něj zbyla slabá záře barvy čistého sněhu.
Sam sebou trhne. „Blíží se.“ Otočí se směrem odkud přišli. Instinktivně strčí do Martina, aby ji schoval. Pootevře ústa, odkud mu vylezou ostré špičáky. „Alexandře…“ zasyčí. Odpovědí je mu však ticho. Udělá krok vpřed. „Vylez.“ Praví medovým hlasem, i když je v něm znát chlad, jaký k osobě cítí. Několik metrů od nich se ozve zapraskání větve. Zpoza rohu vyběhne postava, mladý muž. Alexandr. Sam se za ním chce rozeběhnout, Martina ho však chytne za ruku. „Nech ho být.“ Šeptne a táhne ho k sobě. „Dokud nemá odvahu, nemáme se čeho bát. Neboj, z lovce se jistě stane kořist.“ Řekne uklidňujícím hlasem, podá Samovi plášť, sama si ten svůj oblékne.
„Použij tu zatracenou kytku.“
„Cože najednou?“ pobavě se zeptá dívka, překvapena nad jeho zájmem.
„Prostě ji použij. Nechci, aby nás stále pronásledoval. Stalo se, co se stalo. Proč tento fakt prostě nepřijme?“ otáže se Sam.
„A ty? Kdybych ti to udělala já a Alexandr, nechtěl vyjdi se mstít?“
„Jelikož však si za to mohu sám, nevím, jak bych se zachoval. Ale i ty by jsi mě mohla svým způsobem nenávidět! Ale dost řečí, použij tu kytku, ať můžeme jít.“
„Prosím pane. Chcete ještě vyleštit boty?“ odpoví Martina s ironickým tónem.
On raději mlčí, a proto Martina otevře dlaň s černou orchidejí. Postaví se rozkročmo, rozpřáhne ruce a vzhlédne nahoru. Přesně jako Vitruviova figura. Chvíli takto nehybně stojí a čerpá energii z nočního vzduchu. Když na sobě ucítí, naléhavý pohled Sama, narovná se. Orchidej vyhodí do vzduchu. „Möri de légo, est infail de moure. Si foulistues, si foulistues!“ (pozn. = Sílo přemocná, jenž se v květu tvém ukrýváš, ochraňuj nás, ochraňuj nás) Z orchideje opět vytryskne proud světla, tentokrát černého jako uhel. Postupně se však mění do šedostříbrné, až opět září jasnou bílou barvou. Zvedne se silný vítr. Zatáhne se nebe černými mraky. Vítr sílí, doprovází ho blesky a hromy. Martina položí ústa na černou květinu. Vítr ustane, temné mraky zmizí. Opět jest krásná noc.
„Jdeme?“ táže se Sam, opět už nabyl klidu.
„Jistě.“ Odpoví s úsměvem dívka.
Oba se zahalí do plášťů a zamíří ke vchodu jejich oblíbeného klubu Klan.

* * *

Alexandr tiše pozoroval, co se dělo. „Nechť při mně stojí má víra. Orchidej vše jen ztěžuje.“ Smutně povzdechne. Sesune se na zem. Byl už tak blízko. Ale když byl u nich, zavalila ho podivná vlna. Cítil, jak ho Martina v duchu prosí, aby odešel. Proč? Chce ho snad chránit? Nemá však důvod, vždyť on se jim chce pomstít, zabít je. Celý zmatený opět vstane. Rozhlédne se kolem. Je sám. Samota, jeho společník už přes čtyři sta let. Hořce se zasměje. „Musím,“ opakuje si stále polohlasem. Rozeběhne se k nim. Vlasu mu poskakují kolem hlavy. V ruce stále pevně svírá meč.
„Alexandře!“ ozve se za ním. Lekne se a otočí.
„Co ty tady? Vždyť..“ překvapeně se dívá na starou ženu v otrhaných šatech.
„Snad jsi nezapomněl.“ Podívá se mu svým pronikavým pohledem do očí.
„Ne.“ Alexandr odpoví a přitom sklopí zrak. „Ale snad se mi jen zdáš, vždyť jsi mrtvá.“ Nechápavě stařenu stále pozoruje.
„Jsem i nejsem. Část já leží hluboko pod zemí, ale ta druhá je volná. Nezapomeň na slib.“ Řekne ještě před tím, než se rozplyne jako mlha.