Černá orchidej - Podivuhodný den

Podivuhodný den

Ve vesnici Iaril panuje veselá náladu. Již od rána je každý na nahou a chystají věci na nadcházející oslavu. Kdože je ten velký oslavenec? Je jím Sam. Dosáhl věku devatenácti let, což je u jeho rasy věk, kdy dosahuje samostatnosti a je to zlomovým bodem v jeho etapě života. Má právo založit si vlastní rodinu, odejít pryč a nebo naopak zůstat. Sam však chce zůstat. Od své „rodiny“, jak ji musel, i když nerad, nazývat, odešel jako malý a tuto náhradní teď nechce ztratit. Zamiloval si ji a je zde šťastný. Sedí tiše u potoka, pozoruje jak hmyz kolem poletuje, ptáčci prozpěvují a žáby kuňkají svou píseň. Sedí a přemýšlí nad svým životem. Je to pár let, co Martině prozradil vše, co mohl. Od té doby ji to zásadní neřekl. Co se stalo s jeho matkou? Ano, řekl, že zemřela, ale… Ale jak a proč to už ji zatajil.
„Same!“ volá naň Martina, která běží úzkou cestičkou od vesnice.
Sam se usměje a postaví se. Měl by jí to říct? Když vidí ty její šťastné oči, úsměv na rtech a rozevláté vlasy, nejraději by ji snesl modré z nebe.
„Za chvíli to začne a ty nikdy.“ Rýpne si do něj, smějíc se při tom.
„Neboj se, já se vám neztratím. Jsem už přeci velký.“ Dodá ironicky.
„Jistě. To abych se ti začala klanět, nebo ne?“ Přisadí si se smíchem Martina. „Stejně jsem ale starší.“
„O pár dní…“
„Ale jsem a už raději pojď.“ Chytne Sama za ruku a táhne ho za sebou do vesnice.

Hostiny patří k velkým, jistě pamětihodným zážitkům. Tato oslava nebyla výjimkou, a přesto byla jiná.
Po okolí se linula krásná a lákavá vůně slavnostně připraveného jídla. K Samovu zklamání tu však nebylo žádné maso, i přesto že zde strávil několik let, na tento nedostatek si stále ještě nezvykl. Nechyběla ani zábava. Dvě elfky a dva elfové předvedli krásný společný tanec. Tančili tak divoce, proplétali se, až vytvořili jednu velkou čmouhu. Do rytmu hrála rytmická hudba krásně zvučných fléten, harf a liniulů (pozn.= něco jako piáno).
Někteří si připravili i soukromé představení jako dárek pro Sama. Ať už šlo o recitaci básní, vyprávění, předvádění svého umění či zpěv. Jako poslední vystoupila Martina.
„V tento slavnostní den,“ promluvila jasným hlasem, „je, myslím vhodné, předvést i netradiční dárek. Nebudu zde zpívat, recitovat, vyprávěn nebo podobně. Budu mít zcela rozdílný dárek. Dárek z čistého přátelství. Mnozí z vás jistě znají hory, jenže se tyčí nedaleko vesnice.“ Při těchto slovech několik elfů strnulo, neboť se proslýchá, že v některých jeskyních v horách sídlí upíři. Martina si toho všimla, ale snažila se pokračovat jakoby nic. „Na úpatí těch hor roste vzácná rostlina, kterou téměř nikdo nezná. Já sama ji objevila náhodou… Tato rostlina se jménem Orin, má moc spoutat přátelé poutem, které se nikdy nepřetrhne. Jsme dokonce tak propojeni, že když se děje něco jednomu, druhý to intenzivně cítí. Jistě je to nebezpečné, ale na druhou stranu lákavé. A právě mým darem je nápoj z této rostliny. Jeden doušek pro mě, druhý pro tebe.“
Přistoupí k Samovi a nabídne mu malý pohár. Ten zprvu sice neví, jak zareagovat. Chtěl by před napitím ještě něco pronést, ale při pohledu do jejích očí se utopí v pocitu, že se má pouze napít a na nic jiného nemyslet. Poslechne tedy a usrkne z poháru. Náhle ho naplní sladký pocit štěstí, oddanosti a lásky. Nemůže nic dělat, pohlédnou vzhůru, hýbat se, nic. Může se pouze utápět v tomto hřejivém pocitu.
„Na přátelství.“ Slyší jakoby v dáli hlas Martina a cítí, jak mu bere pohárek z ruky. Ona sama se napije doušku a též ji zavalí ty samé pocity.
Přátelství je krásná věc a snad i věčná. Přátelé člověk potřebuje v dobrém i zlém, a právě na to Martina pamatovala, když náboj připravovala. Sběr rostliny nebyl překvapivě nijak komplikovaný. Jelikož se na cestu vydala v pravé poledne, nehrozilo jí, že by se setkala s nějakým Nemrtvým, ale ona stejně nevěřila, že by bylo zrovna v této vesnici. Vždyť od nich nikdo nezmizel, ani v okolí se žádné zprávy neroznesli. Nejspíše to byla jen obyčejná báchorka…

Večer toho dne, když oslava skončila a Martina se Samem sami seděli pod jedním ze stromů a povídali si, přiběhl k nim Gabriel. Nyní z něj byl dospělý krásný panter. Ale v tuto chvíli nebyl nikterak krásný, byl celý od krve.
„Gabrieli.“ Vykřikne bolestně Martina, vystane a přistoupí k panterovi. „Co se ti stalo?“ zeptá se starostlivě. Odpovědí jí je utrápený pohled.
„Podívej, „ ukazuje Sam na dvě malé dírky na krku. „co to?“ nechápavě se zeptá.
„Vypadá to jako…“ ale Martina větu nedokončí, neboť Gabriel se sesune k zemi. Jeho dech slábne. Umírá!
„Zavolej někoho.“ Vykřikne beznadějně Martina.
Je však pozdě. Gabriel vydechne naposledy….