Zapovězené údolí

Zapovězené údolí

Stmívá se,ohnivý,sluneční kotouč se pomalu sklání za obzor a rozlévá po něm krvavě rudou záři.Sedím,tiše,bez sebemenšího pohnutí,opřen zády o staletou lípu.Na kraji temného hvozdu,lemující zapovězené údolí je vidět malá stezka vedoucí k napajedlu.Dnes se rozhodne.Již týden jsem neměl sousto v ústech,pokud nic neulovím,zemřu.Kuše a poslední dva šípy,pokud minu,zemřu.Z posledních sil jsem se doplazil až sem,do zapovězeného údolí,nedbajíc hněvu Bohů,žvýkajíc kořínky rostlin,plné krví nasáklé země,jenom s vlastní vůlí přežít a vyjevit ostatním ten obraz hrůzy co jsem viděl.
Dívám se zvolna na uhasínající nebe,v myšlenkách se vracím zpět o pár dní.Bitva,krutá a nelítostná řež s ohlušujícím řinčením zbraní,nářku raněných,pole poseté uťatými a zmrzačenými údy,posekaná a nepřirozeně zkroucená těla.Stojím uprostřed toho děsu,chvějící se a nechápajíc co se vlastně stalo,jak je možné že ještě žiji.Z boku trčí rukojeť zahnuté dýky,prudkým trhnutím ji vytrhnu,ranou se okamžitě řine jasně rudá krev,barvy retů mojí milé.Zaťatými zuby drtím zoufalý výkřik bolesti na tiché skučení,padám do tmy.Milosrdná
mdloba mne na pár hodin zbavuje utrpení.Otvírám oči,tmavá obloha posetá nespočtem hvězd mne vítá zpět do světa živých.Živých?Pach smrti se plíží kolem mne,co dravec číhající na svou kořist a jist si svým úspěchem.Nechci se vzdát,už kvůli té,jež mi dala šátek v památku našeho rozloučení.Už dávno nevoní po heřmánku,ale pořád ho nosím kolem krku.Zkouším ho nahmatat,jestli je pořád na svém místě,prudká bolest však zarazí ruku v půli cesty vzhůru,prsty zavadí o cosi kovového,kříž,znamení Boha.Z posledních sil tisku křížek v dlani,prosíc Jeho a záchranu a pasení.Motlitba ani vzývání nepomáhá,tma se vrací.
Cítím ranní chlad,snažím se postavit,pěsti zaťaté.
Otvírám dlaň,v ní křížek,zpola rudý od krve,nevím zda mou,či někoho koho jsem zabil.Zabil?Dívám se na zakrvácené ruce,nikdy předtím jsem nikoho nezabil,vždyť nejsem bojovník,jsem jenom písař,kronikář,co o bitvách píše,ne je bojuje!V duchu se ptám Boha proč dopustí všechnu tu hrůzu,čím jsme se provinili že nás takto trestá,proč odvrací svou tvář a nechá lidi aby se vraždili jen tak,pro potěšení a malicherné
spory.Proč kvůli jednotlivci umírají tisíce a tisíce lidí,vždyť každý z nich má přeci právo na svůj život,život darovaný Bohem.Obracím dlaň hřbetem vzhůru,křížek zvolna padá do zakrváceného bahna.
Teď sedím pod staletou lípou,v toulci poslední dva šípy.Mám naději,pokud ulovím nějakou zvěř,přežiji a vrátím se k té,co na mne trpělivě čeká.Zkouším
si vybavit její tvář,líbeznou,věčně se smějící zvonivým smíchem.Jen ten dokázal zahnat všechny chmury z čela.Představuji si s jemným úsměvem její kypré tělo,
rádo hovící v mé náruči,nechajíc se smyslně laskat a hladit,tak vyzývavé a milující.
Dlouhé stíny temného hvozdu se pomalu plazí k napajedlu.Z té temnoty se blíží mrazivý chlad,v nitru začínám pociťovat zvláštní neklid,divná to předtucha.
Bledý měsíc se zrcadlí v tmavé vodě napajedla,křoví se pohnulo.Z posledních sil se snažím soustředit,musím to dokázat,nebo už nikdy nezřím svou milou.
Laň,najednou tam stála,krásně ztepilá,velké,moudré oči upřené přímo na mně.Prst na spoušti se chvěje,přeci nezabiji něco tak krásné,bleskne mi hlavou.Ale když nezemře ona,tak já.Třesoucí rukou pozvedám kuši,na tu vzdálenost nemohu minout,dívá se mi stále do očí,váhám.Ta chvíle je nekonečná,nemohu,dívá se stále upřeně.Potřese hlavou,v očích se zračí jistota,že nevystřelím.Slzy se derou do očí,musím,nemohu jinak.Pohne se,ladným krokem míří k napajedlu,
s důvěrou sklání hlavu.Měsíc se vyhoupl nad stromy a ozářil laň,však v tu chvíli z ní krásná panna,ne nepodobné mé milé,v tu samou chvíli,kdy jsem stiskl spoušť.
Neminul jsem.Udivený,nevěřícný pohled se mi zarývá do duše,šíp hluboko zabodnutý v srdci,jasně pulsující krev z rány.Bezmyšlenkovitě nasazuji poslední šíp do kuše,stále zírajíc do pohasínajících i ve smrti krásných očí.
„Bože proč,to pro ten křížek“?Tiše šeptám,otáčejíc kuši proti svému srdci.
„Sbohem má milá“.Tentokrát se prst na spoušti nezachvěje.