Neznámá krajina

„Počkejte, stůjte“, volal jsem marně za postavami ztrácejícími se v šedé mlze mezi stromy. Jejich mokrá záda ještě chvíli pableskovala mezi černotou houštin a kmen, kterými jsem stěží rozeznával obrysy. Fialová rosa promáčela vše kolem, vnikala za košili, do bot, dusila dech i myšlenky. Kde jsem jen takovou krajinu už viděl, marně jsem probíral vzpomínky a sny. Tak vlhká tíseň… Musel jsem si odpočinout. Posadil jsem se na něco, o čem bych doma na Zemi mohl prohlásit, že je to živý mech křížený s želvou. Snad to i dýchalo, ale tady v močálu mi to už bylo jedno, nemohl jsem dál. Těžce jsem odfrkával krůpěje slizu a potu ze špičky nosu, stále tam zůstávala jedna kapka, ta, co se jí nikdy nezbavíte. Náhle jsem zvedl hlavu, mlha se rozestupovala a přede mnou se objevilo nějaké světlo. Bylo bílé a úplně mě oslnilo. Zvedl jsem se a pomalu šel směrem k němu.
Najednou jsem se ocitl na louce plné květin, zpívajících ptáků, kolem mě pobíhala volně puštěná zvířata, která nevypadala nebezpečná. Připadal jsem si jako v ráji. Ponurá krajina za mnou, se vytratila se neznáma. Kde to jsem?
Postavy za kterými jsem se tak hnal, se ztratili v houfu další spousty lidí. Všichni byli viditelně pozitivně naladěni, usmívali se a i já jsem měl najednou dobrou náladu. Ta krajina mě úplně pohltila. Kolem mě proběhl malý chlapec a pozdravil mě.
„Dobrý den, promiňte, že se ptám, ale nechcete nějak pomoct?“ Byl úžasně milý a slušný. Až jsem zůstal v údivu stát a nevěděl jsem, co odpovědět. „Kde to jsem?“, bylo jediné, co ze mě vypadlo. „Vy to nevíte? Tady jste na území Happynesie. Dostane se sem jen ten, kdo si to moc přeje a zaslouží si to.“
Já si to přál? Jak si někdo může přát něco, o čem neví, že existuje? Chlapec odběhl.
Procházel jsem se krajinou dál a dál, oslepen tou nádherou všude kolem. Přešel jsem most přes řeku. Byla úplně čistá a průzračná, i když se v ní koupali děti i zvířata. Nechápal jsem to. Na druhé straně řeky jsem uviděl sad. Plody ze stromů si tam mohl trhat, kdo chtěl a na množství také nezáleželo. Utrhl jsem si jedno krásné červené jablko. Zakousl jsem se. Bylo sladké a mělo vynikající chuť.
V tu chvíli jsem spatřil něco, co jsem viděl jen ve snech. Létající kůň. Pegas. Připlachtil a postavil se vedle mě. Měl krásnou bílou hřívu a kýval hlavou směrem ke mně. Mám nasednout? Bál jsem se, ale nevypadal na to, že by mi chtěl ublížit. Odhodlal jsem se a sedl jsem mu jako do sedla.
Vznesl se a letěl dlouho nad loukou, až jsme se dostali do hor. Mezi zasněženými vrcholky se rozprostírala údolí s malými vesničkami. Jak jsme letěli, proudil kolem mě teplý vzduch. Nad námi svítilo slunce a na nebi nebyl jediný mráček. Spatřili jsme duhu. Kde se tam vzala? To je přece hloupost, myslel jsem si. Ale v téhle krajině není nic nemožné. Pegas stále letěl nad zemí a nevypadalo to na to, že by chtěl přistát. Mířili jsme ke kraji duhy.
Na konci duhy je přece hrnec zlata! Tak to je v té pohádce, přece. Pegas opravdu přistál na konci duhy. Na zemi se rozprostíraly koberce mechu.
Lehl jsem si a Pegas se na opodál pásl na louce. Pomalu jsem zavíral oči a usínal jsem. Nebylo divu. Za posledních několik hodin jsem toho zažil a viděl, jako za celý život ne.
Po probuzení se kolem ě objevili srnky a jiná zvířata a vypadalo to jako, kdyby si hrály a bavily se s Pegasem. Tam, kde končila duha, byl teď hrnec zlata. Štípl jsem se do ruky, protože jsem tomu nechtěl věřit.
Najednou zpívání ptáků zesílilo a všechno se pustilo do hrozného křiku a skřehotu. Co to je? Musel jsem si zacpat uši. Vypadalo to jako kdyby je něco popadlo. Utíkal jsem, co mi nohy stačili. Hluk stále nabýval na síle a teď se k němu přidalo i zvonění. V tom jsem se vzbudil.
Všechno byl jen sen! Byl jsem zklamaný, ale zároveň jsem si oddychl. Přemýšlel jsem jaké by to bylo, kdybych to znovu prožil. Za chvíli jsem se, ale ponořil zpět do hlubin spánku…