Tak trochu smutná povídka

Nad Kalifornií vyšlo slunce.
Světlo je tvůj přítel. Zlé tvary noci mizí a přestávají dávat smysl.

Kecla si na rozvrzanou židli, broukajíc bezstarostnou dětskou melodii, a očima plnýma obav hleděla z vyskleného okna. Malá, ušpiněná sedmiletá holčička jakých bylo, je a bude v Denu spousta. Ona je ale odvážná, nebojí se rozmláceného, chlastem a močí páchnoucího města. Přinejmenším si to aspoň myslí.
Určitě se ale bojí bandy hlučných, alkoholem otupených mužů, z nichž jeden jí říká, bůhví proč, tati. To oni. Přišli si ji sníst…

„Neboj Cuddles, já tě nedám. Ne a ne a ne!“, oznamovala zvířeti uplakaným dětským hláskem, který se do takového místa vůbec nehodí. V klíně jí spokojeně vrnělo malé chlupaté zvířátko, předmět několikahodinového sváru. Navzdory té špíně všude kolem měla srst krásně lesklou a hebkou. Padaly jí do ní slzy. V kombinaci s dívčím hlazením jí na těle vznikaly zmuchlané chomáče a srst ztrácela lesk.
„Teď musíš být moc, moc odvážná.“
Měla ji ráda.

„Tak kde je ta svině…“, ozval se hluboký hlas, který musel patřit někomu prostoduchému, někomu kdo právě rozkopával hnijící trámy co mu přišly do cesty. Dívenka se natáhla nejvíce jak dovedla a pootočila klíčem v chatrných, prohnilých dveřích, poslední symbolickou ochranou před okolním světem. Jak se dalo očekávat, za pár sekund se rozletěly do všech stran a dopadly na hromadu jiných trosek.
Na prahu stála banda rozzuřených motajících se chlapů. Chvíli tam jen tak postávali a blbě zírali. Patrně na jednu malou holčičku.
Bylo ticho.

Nějaký plešatý řezník se vrhnul po kočce, ale tvor se děvčeti vysmekl, provedl pár elegantních skoků a zmizel v křoví na opačné straně cesty. Na něco takového nebyl podnapilý dav připraven, ale přesto se za zvířetem vydali. Rozběhla se za ní i malá sedmiletá holčička se špinavým střepem v ruce, dohnala posledního opilce a zabodla mu kus skla do pracky.

„Tumáš! Tumáš!!“
„Jauuu! Ty mrňavá děvko!“
Plešatý dobytek se otočil a zdravou rukou udeřil holčičku do tváře. Z úst jí vyletělo několik dětských zoubků a tělo se poroučelo k zemi. Takhle tam ležela celou noc a ještě další den. Těžko říct, kdy vydechla naposled.
Nikomu nestál její ubohý život za kulku v zádech.

Ten den bylo v otrokářské díře nezvyklé ticho. Žena odnaproti strávila několik hodin v okně domu a hleděla na cestu.
Plakala…

Později, za soumraku, se ve městě objevila kočka. Posadila se na tu samou cestu a lízala si packu, popíchanou od trní. Ozvalo se několik výstřelů všech možných ráží a slabé kočičí chroptění, které netrvalo dlouho. Plešatý řízek přikráčel, s úsměvem sebral kočku za ocas a vrátil se k ohni. Jeho nohsledi se mlátili nějakým smaltovaným nádobím a celý proces doprovázeli hurónským řevem, jako chuligáni.
Raubíři.
Smečka primitivů.

Cestou procházel mladý, otrhaný klučík, asi nováček. V určité pasáži se ale obrátil a vyzrvacel se do trávy.
Svět za tím mým je úplně nejhorší místo pro život, říkal si. A zdejší anarchie je jeho výkladní skříní. Proč to dítě ksakru nikdo neodklidí, nepohřbí v teplém písku? Lidský život v rozkvětu tu nemá žádnou cenu, ale co on na tom může změnit? Nejspíš nic, opakoval si jen tak pro sebe, sledujíc plešouna, spokojeně přežvykujícího kočičí maso.

Ale každý se může přepočítat.

Do Denu přišla noc. Noc je tvůj nepřítel, strašidelné tvary se vracejí a začínají dávat smysl. Tento domnělý protivník je ale pouhá iluze.
Skutečnou podstatu života našla pouze malá holčička, navěky odpočívající na cestě.