Na co čas? - 1. Obraz muže a tunelu

Na ranní obloze poseté bílými mraky se proháněli racci. Jejich křik a hartusení bylo slyšet po celém pobřeží. Moře jako každou obyčejnou dobu vymývalo písek na začátku pevniny. Avšak něco bylo na této chvíli výjimečného. Tedy alespoň pro někoho. Pro jednoho mladíka určitě. Vždyť se dnes stěhovali, spolu s matkou, na toto líbezné místo.

,,Mami rychle! No tak!“ pobízek Wiliam svou matku k přišlápnutí plynu.

,,Ale, ale, kam pak spěcháš?“ ptala se ho s usměvem jeho máma.

,,Nech toho,“ zabručel, ,,víš, jak se tam těším!“ odpověděl jí zamračeně až měl čelo jako právě poorané pole.

,,Dobrá, dobrá! Vždyť už zrychluji!“ zamračila se stejně.

Po půl hodině

,,Tamhle už to je!“ nadšeně Wiliam ukazoval rukou do dálky. To už zabočili na hrbolatější cestu k domu a vyplašili první vlnu racků. Zastavili a začali se rozhlížet okolo.

Mohutné stěny domu se nad nimi tyčily jako by je vyzývaly: Jen si zkuste něco proti nám namítnout! Wiliamova matka vyšátrala ze dna kabelky starý zdobný klíč a se hrůzostrašným skřípěním otevřela dveře. Naskytl se jim pohled do rozlehlé temné místnosti. Máma opatrně vešla dovnitř a vydala se směrem k nejsvětlejšímu místu na okraji pokoje, kde tušila okno. S trhnutím odtáhla tlusté závěsy a otevřela příšerně špinavé okno. Světlo přebilo tmu a dříve strašidelné obrazce přešly do svých skutečných obrysů.

Na stěnách vysely zaprášené obrazy a napravo od dveří bylo kamenné schodiště. Na podstavcích rozmístěných různě po místnosti stály rozličné sošky a umělecké exponáty.Wiliam přešel k jednomu obzvláště podivnému obrazu. Byl na něm mladý muž s vlasy a oči jako noc a na pozadí byl vyobrazen tunel.

PRÁSK!

Wiliam sebou škubl a rychle se otočil. Oddychl si, když zjistil, že to se jen okno snažilo zavřít samo, měl totiž z toho obrazu velmi nepříjemný pocit.

,,Wiliame!! Pojď mi pomoc s kufry!!“ křikla na něj máma z venku.

,,Už běžím!“ křikl na ni zpátky a naposledy pohlédl na obraz.Možná se mu to jen zdálo, ale vypadalo to jakoby se ten chlap na něj usmál. Zavrtěl raději hlavou a vyšel na sluncem vyhřáté pobřeží.

,,No tak, kde jsi tak dlouho?“ pobízela ho matka k aktivitě. Vzal do rukou, co pobral a pokoušel se, bez toho, aby něco vytratil, dostat do domu. Když se mu to nějakým zázrakem povedlo a on pustil všechny věci v chodbě na zem, rozhodl se sám prozkoumat nejbližší místnosti.

Z chodby vedly troje dveře, kromě vchodových, každé na jednu světovou stranu. Vyndal z kapsy svůj kompas a zjistil, že vchodové dveře vedou od severu a rozhodl se dát těmi jižními. Skoro neslyšně k nim přešel a zatáhl za kliku. Dveře se potichu otevřely a Wiliam se ocitl v prostorné místnosti s křesly a nádherně tvarovaným krbem. Ten byl ozdoben pnoucí se růží, jejíž poupata by téměř nebyl schopen rozeznat od skutečných. Na měkoučkém koberci barvy tmavé modři zlehka postupoval místností. Vyzkoušel si sednou do jednoho z krásných křesel s černými potahy a bílým orámováním. Škublo s ním, když ho opět někdo zavolal, ale byla zase pouze maminka, která se zlobila, kam se zašil.

,,Kam ses poděl?“ zlobila se a v očích jí hráli naštvané plamínky, to nevěstilo nic dobrého.

,, Jen jsem se byl podívat tam do toho pokoje,“ pokynul rukou směrem ke dveřím na jih.

,,Opravdu? A co tam bylo zajímavého?“ zeptala již uklidněná žena se zájmem.

,,Krásný a krb a plno křesel,“ odpověděl, a když viděl jak to matku nadchlo, přešel k dveřím a otevřel jí je. Matka nakoukla dovnitř.

,,Co si to vymýšlíš?!“ otočila se na něj okamžitě s hněvem.

,,Co?“ nechápal její chování Wil.

,,Tam je jen starý kamrlík! Žádný krb! Žádné křesla!“ vyštěkla na něj. Wiliam jen udiveně hleděl a nakonec pohlédl do místnosti. A skutečně! Místo překrásné místnosti, tam byla malá místnůstka s několikati starými košťaty a kbelíky.

,,Za trest, abys věděl, že se nemá lhát, máš domácí vězení na týden!“ vyřkla nad ním stále naštvaná ortel. Ale pro něj to trest nebyl, aspoň měl záminku, pro své nyní nejspíš dlouhodobé zdržování pouze v domě.