ÚPV (Úvahy z Pustin po Válce) - Den

- Šla jsem zrovna širokou cestou a jen tak jsem se rozhlížela kolem. Tady se stejně nic dělat nedá! Jen se procházet a koukat se kolem. Když jsem viděla ty naprosto zdrcené drogově závislé, co tu jen tak popocházeli, jakoby bez duše, jen hledíc do země, už jsem se ani nemračila! Bylo to normální! Na tohle město! Šla jsem dál nevšímajíce si bordelu a všemožného harampádí, různě poházeného po městě. Možná, když se rozhlížím, ani nevnímám své okolí. A hlavně ani nevnímám podstatu celé té věci, která tu panuje. Musela bych plakat! Znovu a znovu! Proč se mi zdá, že tohle není město, ale peklo? Proč se mi zdá, že jsem tu zbyla jediná drogově nezávislá, na alkoholu taktéž a s ještě normálním rozumem? Hledám odpověď, avšak nenacházím ani myšlenek, ani slov, které by vysvětlovali nastávající situaci! Přesto jdu stále dál a mám stále větší pocit, že mě nemůže nic zastavit. Od „Mámi“ jsem šla do Beckyina baru a přemýšlela jsem, jestli se tam něco nezměnilo. Připadal jsem si občas naivní, když jsem si tuhle otázku v duchu neustále pokládala. Možná to byla důvěra, že se tohle město jednou vzchopí! Ale jak by mohlo, otrokářství znovu po válce vstalo z mrtvých a stalo se centrem tohoto města. Možná bych se měla odsud odstěhovat! Pustina mi to ale nedovolí, je v ní tak nebezpečno, že odsud odejít jinam není možné! Válka (Povzdech)…přestala jsem věřit už dávno, že tohle bude možná jen sen. Pokládám si další otázku…je tohle Peklo? …Rozhlédnu se znovu kolem sebe a pohled na vyhublá těla lidí, co leží každý den pod širým nebem a mrmlají si pro sebe různé jejich poznatky o okolním světě, na opilce, kteří nevědí kam jdou a možná ani už nevědí, kdo jsou, mě stále utvrzuje v tom, že mám pravdu. Ano, žiji ve městě, které se dělí na dvě malé části. Proč ale na dvě části? Tohle město se nikdy nemělo dělit na Západní a Východní! Všechno, co tu žije a pohybuje se, je jen hromada nesmyslů! Snad jen stará Máma je jediný slušný člověk v tomhle městě! Ta už ale dlouho nevydrží…i když stále odolává! Je to úžasný člověk! Možná mám na ní přehnaný názor, ale když porovnám jí s….ach (povzdech)…ocitám se u Beckyina baru. Před dveřmi však stojí dvě malé děti, pobízející mě do baru a zároveň vyčkávající na jiné zákazníky. Však já vím, proč tam stojí! Jejich nenápadné sahání do kapes cizích lidí a vytrvalost z nich za ta léta udělali mistry v kapsářství! Potrestat je? Hloupost. Nemá je ani kdo potrestat! Nemají rodiče, nemají domov, nemáme ani šerifa, vůbec nic! Je mi těch drobečků líto! Najíst dostávají jen, když okradou! Než abych se tedy nechala okrást, jdu k nim, dám jim 5 dolarů, pohladím je po vlasech, usměji se a jdu dovnitř. Vnímám za sebou reakci malého dítěte, které se podívá na mě, potom znovu na peníze, které třímá v ruce, pak znovu vzhlédne ke mně a jemně zašeptá své „Děkuji“. Po chvíli dítěti teče slza po tváři. Pomalu. Jakoby ho nikdy nikdo nepohladil, neusmál se na něj a nedal mu nějaké peníze! Určitě to nikdo neudělal! Alespoň nějaké dobro v tom nekonečném zlu. Za krátko jen vidím jak se dítě plazivým krokem ubírá ke svému pánovi, u kterého je zaměstnáno a odevzdává mu nelítostně to, co dostalo. Jestli dostane najíst, bude rádo, říkám si, ale co naplat, s tím nic udělat nemohu. Policie tu není, šerif tu není…jen smetí a zlo. Jdu tedy do baru a tam vnímám pár lidí, stejné ráže, jako venku. Nemám chuť se tu zdržovat, jdu raději zpátky! Je mi líto že jsem Becky nepozdravila! Ale nemám ani moc času, za chvíli po mě bude chtít pasák prachy…