Kamarád

Bylo ráno. Nad Tokiem, v zemi vycházejícího slunce vycházelo slunce. Bylo veliké a krvavé, stejně takové, jako ho mají Japonci vyobrazené na národní vlajce. Mezi mrakodrapy, ale i mezi normálnímy domi se líně převalovala ranní mlha, která byla tak hustá, že by se dala krájet. Nikomu to ale nevadilo, všichni byli schovaní v teplne svých domovů a ještě spali, jen krkavci, kterých se tu za posledních pár let namnožilo na víc jak sto tsíc líně seděli na drátech vysokého napětí a čekali až první sushi bary začnou v igelitových odpadkových pytlích vynášet ven syrové rybí maso.
Snad jen on, mladý 15-ti letý chlapec Koši seděl na zápraží domu a poslouchal hudbu. Poslouchal přesňeji meditační hudbu a při tom seděl v tureckém sedu a věnoval se naprosto ranní meditaci. Tento zvyk už mnoho Japonců vyměnilo za nedělní křesťanské mše v kostelích, prostě proto, že to bylo v módě. Ale Koši měl rád tradice, chodil dokonce do divadelního kroužku pro tradiční divadlo, tedy stínové. Jeho otec byl bohatý majitel jedné elektronické firmy a rodině se moc nevěnoval, ostatně Koši měl podezření, že zrovna teď je někde v bytu jeho milenky, protože dříve býval doma častěji, teď se vymlouval na to, že musí v práci dokonce spát. Nevěděl, jestli jeho matka je tak najivní, nebo jestli jí to nevadí... Ostatně jemu to bylo takly jedno, jeho rodiče byli totiž příkladem moderního života, který žili, jako by byli někde na dalekém západě.
Koši zrovna skončil meditaci, nějak se mu nedařilo vyprázdnit hlavu a nepřemýšlet o ničem, stále ho něco trápilo. Ale sám ani přesně nevěděl co, prostě měl z něčeho špatný pocit, možná z toho, že ve škole propadal, ačkoli dříve byl dobrý žák, možná z toho, že jeho dlouhodobá láska ho opustila, možná z toho, že mu nedávno zemřel dědeček...
Vstal a protáhnul si nohy, jeho kolena byla ztuhlá z tureckého sedu. šel se projít do nedalekého parku. V parku bylo plno stromu, plno laviček, ale na lavičkách i na stromech seděli ti, koho nikdo nechtěl ani vidět, totiž bezdomovci a drzí krkavci. Měl dojem, že sem vůbec nepatří, ačkoli kousek přírody uprostřed ruchu velkoměsta ho uklidňovalo. Sednul si tedy u rozložitého buku a opřel se o kmen, odpočíval.
Něco zaslechl. Bylo to, jako by někdo naschvál dělal rámus tím, že šustil větévkami babusového keře. podíval se tím směrem. Nic, zahlédl jen, že se ten keř zachvěl, ačkoli nebyl vítr, jen mlha, která snižovala možnost, aby něco zhlédl...
Vstal, zajímalo ho, co to je, neviděl, že by to mohl být krkavec, nebo nějaký pobuda, co by ho chtěl vystrašit. Šel ke keři a rychle rozhrnul bambusové větve. Nevěři svým očím. Bylo to nějaké zvíře. Bylo malé, chlupaté, hnědé, vůbec netušil, co by to mohlo být. V učebnicích zoologie, které měli ve škole nic takového neviděl, ani při brouzdání po internetu nic takového nezahlédnul. Podívalo se to na něj, mělo to vykulené modré oči a veliké zuby. Všimnul si taky něčeho, co připomínalo prasečí rypák. Nevypadalo to útočně, jen se to celé třáslo a očividně mělo strach.
V dáli zaslechnul policejní vůz, který houkal, nevěděl proč, ale tušil, že by mohli shánět tohle malé roztomilé chlupaťoučké a teď si všiml, ano jednonohé zvířátko.Vzal ho do náručí. To zvíře vydalo pazvuk, který nejvíce ze všeho připomínal prasčečí kviknutí, ale bylo v tom kviknutí i něco stopy po ostrém štěkotu psa.
Zalekl se, ale to zvíře vypadalo ještě vyděšeněji, než co ho spatřil poprvé. Schoval ho pod košili, vytvořil tak sice velice nápadnou vybouleninu na jeho košili, která s sebou ještě ke všemu zmítala. Běžel domů, běžel jak nejrychleji dokázal, dokonce tak vyplašil hejno už na vše zvyklých krkavců.
Jen co udýchaný dorazil domů zabouchl za sebou dveře a jen co tak udělal zaslechl policejní maják hned jak vjíždí na jejich ulici. Zvíře vyděšeně vyskočilo a zběsile zkákalo po své jedné noze nahoru po točitém schodišti. Oddychnul si, že běžel tam, protože kjdyby běžel do kuchyně narazil by na matku, který by jistě zavolala do ZOO nebo tak...
V okamžení ho jeho odychnutí zamrzelo, protože kdyby běžel za ním, dokázal by ho udržet, aby nedělal takový rámu, s tou jeho nohou, která dělala na dřevěných schodech takový rámus.
Jeho matka vykřikla z vedlejší kuchyně: ,,Koši, to běhaní si nech na venek!" byl jedině rád že si myslela, že je to on, ale teď na to už nemyslel, běžel za zvířetem. Chudák, pomyslel si, když vyděl jeho vykulené oči, což znamenalo, že má strach.
Nahoře měl on pokoje, hnal tedy to zvíře tím směrem, ale tam nahoře byl ještějeden pokoj, sestřina ložnice, byl rád, že naštěstí jela se školou na dvoudení výlet. Nahoře byli otevřené dveře. Zvíře do nich doskákalo, on je za sebou zabouchl a byl rád, že další překážku-matku-má za sebou. Tou další bylo uklidnit zvíře.
To se mu naštěstí povedlo, když si sednul na postel a nic neříkal, nic neděla, snažil se nedělat rychlé pohyby. Zběsilé oddychování zvířátka se postupně zpomalovalo, až bylo naprosto normální, až na to, že nějak podivně chrčelo. Oči se rychle z těch vykulených dali do normálu.
S tím zvířetem žil ještě dva dny, jeho matka - právnička - nebyla příliš doma, sestra se vrátila, ale chodila do školy stejně jako on, takže, když byl domu se mu to podařilo skrývat. Dělal si starosti, to zvíře nechtělo nic jíst, ani stravu pro bíložravce, stejně tak odmítalo tu pro masožravce. Postupně chřadlo.
***
Toho dne, v televizních zprávách dávali zprávu o tom, že z výskumné stanice utekl mutant, tento mutant byl prý výsledkem křížení genů psa, prasete a jakkoliv se to zdálo být nemožná mlže, přesněji pásovky keřové, proto má prý jednu nohu. Na televizní obrazovce se dokonce objevila fotografie onoho mutanta. Pak se ještě hlasatelka zmínila o tom, že se na "tom" konali výzkumné projekty.
V tom, když Koši sledoval správy se z jeho pokoje ozval výkřik. Z jeho pokoje vyběhla jeho matka a hned za ní pomalu skákal onen"mutant"
,,Koší?!? Co to má znamenat??? Co to je pro Boha živého!!! Už volám policii! Nebo ZOO, to bude lepší."
A jeak se jí Koši snažil přesvědčit jak chtěl, jeho matka zavolala. Oni si pro "to" přijeli, radši tomu dali ještě koňskou dávku uspávacího prostředku pomocí foukačky.
Za to svou matku nenáviděl! Věděl, že toho chudáka zabijí...
***
Další den ve zprávách bylo, že se "nebozpečný mutant" našel a že ho usmrtili, aby nevykonal nějaké špatnosti.
Koši si o tom myslel své. Totiž to, že lidé se bojí vlastního vynálezu, ačkoli je jakkoliv neškodný. Ale svým způsobem si i oddechnul, že jeho kamarád dostal rychlou smrt, tady by se jen trápil...
Z Košiho vyrostl významný genetik, a pro budoucí časy udělal významný objev, objevil totiž gen, který by byl schopen člověku poskytnout různé věci, jako je dýchání pod vodou, rychlé běhání, potápění se do neuvěřitelných hloubek, šplhat po stropě, oběvil totiž gen, který by byl bezpečný pro lidi, a zároveň by jim poskytnul schopnosti, jaké by chtěli. To vše přisuzoval svému kamarádovi, protože on ho dovedl ke genetice.