Sebevražda

SEBEVRAŽDA

Když už si konečně myslíte, že jste na konci svých sil, když se nemůže stát nic horšího, protože všechno špatné se vám už stalo. Nepříjde ta poslední rána z milosti, která by vás měla shodit ze skály a ukončit všechno špatné. Naopak. Stane se něco, proč musíte přežít, abyste dokázali dojít opět k tomu útesu a cítit se opět jako teď, zničeně a na pokraji veškerých vašich sil.
A tak tu teď stojím I já. Pode mnou je skalnatý sráz a rozbouřené moře. Ve vzduchu je cítit bouřka, ale ještě neprší.
Je dusno a vedro.
Polykám slzy smutku. Jak je najednou všechno zbytečné, když ztratíte vlastní naděje, ideály a cíle. A nikde žádná vidina řešení, možnost úniku...Jedna možnost by tu byla. Jinak bych tu nestála a nechystala se skočit.
O sebevrazích se říká, že jsou zbabělci a že jejich trapné pokusy vzít si život, zatěžují jak naše zdravotnictví, tak I jejich strachující se příbuzné, kteří ovšem k dané oběti byli do té doby, než se nepokusila o takový čin, slepí.
Pravdou je, že člověk, který si chce sám ukrátit život, nevidí žádné jiné řešení, všechny možnosti už přeci vyzkušel a tohle je poslední možnost, jak se osvobodit, jak dojít k úlevě.
Sebevražda nebo jen její pokus ovšem znamená zoufalé volání o pomoc. Je takovým velkým červeným vykřičníkem v našem životě, že něco není v pořádku. Pokud ani na toto volání nikdo nenajde odpověď, odpoví pak už jenom smrt, u které sebevrah hledá spásu a klid.
Ovšem, co my víme o smrti?
Paradoxně jí nikdo natolik nepřežil, aby mohl vyprávět. Jen dohady, předpokady a pokusy o její definici z pragmatických mozků, snažíc se všechno vysvětlit vědecky pomocí chemie, fyziky a dalších nám obyčejným lidem nepochopitelným vědám, kterým natolik důvěřujeme, že je zavádíme I do našich nejzákladnějších škostvích.
Jeden známý filosof pronesl větu: A co když je život umíraním a smrt životem?
Není těžké soudit, dokud se vás to samotných netýká.
A proto mě hned neodsuzujte, neříkejte, že sebevrazi jsou zbabělci. Nelitujte mě. Na lítost je pozdě. Zeptejte se.
Zeptejte se, dokud je čas. Naučte se mluvit a reagovat na své okolí.
Dívám se na blesky v dálce. Jak protínají tu tmavou oblohu. Ještě neprší, ještě ne. Ale brzo začne. Cítím to.
Od toho osudného rozhodnutí mě už dělí jenom jeden krůček. A pak konečně budu vědět jaké to je, když létají ptáci a budu vám moci vyprávět, jaká je smrt.
Povolím ruce, které jsem měla zaťaté v pěst. Z dlaní mi padají kamínky, které jsem před chvilkou sebrala ze země.
I já mám nad sebou ten vykříčník.
Znáte to, čekáte na nějaké znamení, na nějaký zásah osudu. Možná najednou, I když nejste věřící, uvěříte v Boha a čekáte na odpověď.
Ve většině případech ta odpověď nepříjde. Nebo je tak nepatrná, že o ní pochybujete a nevěříte jí.
Také já na ní čekám.
Přes všechnu bolest, smutek a beznaději, tu poslední nejzákladnější víru mám. A snažím se oddálit nevyhnutelné.
Moře pode mnou mě volá naléhavěji a intenzivněji.
Kdo by mohl reagovat na můj vykřičník? Vždyť jsem zůstala sama. Poslední roky mě nikdo neposlouchá a nevnímá. Žiju. Možná. Překonala jsem překážky a žiju. Ale jak žiju? Žije moje tělo, dýchám, proudí mi krev. Intelektuálně se vzdělávám, ale mé vnitřní já strádá, uvadá, zůstalo samo a nebyl tu nikdo, kdo by ho chtěl nahradit. Je paradox, kolik lidí kolem vás je, ale vy přesto cítíte opuštěnost.
Nejpreve máte snahu zaplnit to místo. Bezvýsledně. Pak si zvyknete. Ovládne vás ignorace a chlad. Ovšem každý pohár jednou přeteče. Ten můj taky. Žít v minulosti, v chladném světě a depresivních náladách se člověku dál nechce. To už nad vámi ovšem pěkně dlouho vysí ten vykříčník, který se zvětšuje. Který by pravým přátelům měl být patrný, kteří by ho neignorovali a nenechali by mě dojít až na tu skálu.
Protože nikdo nevěří, že zrovna já s přesvědčením, že bych jednou mohla zachránit tolik lidí, kolik jen jde a dát jim druhou šanci na život, mohla vlastní život odsoudit k temné věčnosti a nepokusila se mu dát druhou šanci.
První kapky deště. Hromy otřásají skálou a jejich zvuk je tím znásobem. Moře zčernalo a jeho vlny se hrozivě tříští o skálu. Stále je ale vedro a dusno.
Blesk proťal temnou oblohu svou zářivou ohnivou žlutí. Moje znamení.
Všechno má řešení.
Všeho jsem se vzdala. Se vším jsem se smířila. Už chci jen ten klid.
Kdo ví, jaká je smrt? Kdo ví, jestli v ní skutečně ten klid najdu.
Ale jak jsem řekla, všechny jiné možnosti jsem už využila. Zbývá jen ta poslední, která sice není ověřená, která je tolikrát odsouzená, ovšem pro kterou se uchýlilo tolik lidí s poslední nejzákladnější nadějí, že jím může pomoct. Kdo jiný by to totiž už pak měl být.
A tak podávám svou ruku života teplé náruči mořských vln.

A pak se stane něco, proč musíte přežít, abystě dokázali dojít opět k tomu útesu...

“Kláro?! Kláro! Kláro!!!” Chytí mě právě v posledním okamžiku člověk, od kterého byste pomoct sotva čekali.

...Je čas dát životu druhou šanci :-)