Sen

Zdál se mi sen. Zmateně se vznáší vmé mysli, zaujímá tam místo bezvýznamně malé, v 

rožku u pavučin. Zdál se mi sen, který se mnou neměl nic společného, ale přesto se v něm 

zrcadlí mé já. 

Visel jsem uchycený na stromech v lese. Zaseklý v obří pavučině jsem čekal na jisté. Vůně 

borového jehličí a čerstvost vánku mne držely při smyslech. Visel jsem tam dlouho v 

pološeru, vysušován oním větrem jako mumie. Jen pavouk nikde. Tehdy zavál vítr silněji, 

jěště víc a víc. Pavučina se utrhla a zřítila se i se mnou na zem. Snažil jsem se vymotat z 

ocelových šlahounů pavučin tlustých jako má pěst. Zpočátku marně, pak, jakoby 

zázrakem, praskl jeden, tu druhý a třetí a další a další, až jsem se stal volným.  Vymotal 

jsem se tedy ze svých ocelových pout a vydal se rovnou za nosem. Aspoň tak mi to 

připadá teď, u stolu. 

Šel jsem dlouho, v hlavě jsem měl prázdno. Nevadilo mi nic, ani to že mé nohy se bosky 

odrbávaly do krve. Až později jsem vzal v potaz svou nahotu. Nevadila mi. Uplynula 

věčnost, či snad jen krátký čas a já právě míjel místo kde borovice nestály tak nahusto. 

Tvořily jakýsi kruh, pravidelně stočený, ne žádnou sprzněnou elipsu. A v prostřed se tyčil 

pařez, přímo volající po někom kdo by na něj usedl, tak jsem se toho ujal. 

Dřevo bylo ztrouchnivělé a tak hrálo a bylo měkké. Okolo štěbetali ptáci, nevidění v 

korunách  stromů, větve šuměly a propouštěly jen málo emeraldového světla. Tráva okolo 

byla jasně zelená a měkká lahodící nohám tak ztýraným dlouhou chůzí. 

Dlouho jsem seděl, když se v mezeře mezi dvěma stromy objevil obrovský zajíc, byl bílý s 

děsivýma očima. Očima barvy lesa, s jeho duší. Na nohách měl zašněrované mé boty, 

hnědé kožené za pět stovek a evidentně mu to vůbec nevadilo. Jediným velkým skokem 

se dostal až ke mně. Já, neschopen pohybu, jsem na něj jen třeštil své obyčejné hnědé 

oči. Zeptal se mne zda-li jsem neviděl vlak a já na to, že ne. On: “To je špatné, mládenče. 

Každý by měl vidět svůj vlak a vědět kterým směrem jede.” Na to jsem mu nedokázal 

odpovědět, nepochybně si o mně myslel jak jsem nevychovaný a drzí. Přisunul hlavu blíž 

ke mně a růžovým čumáčkem mě očichával. Chloupky lechtaly mé nahé tělo a já se musel 

smát. 

“Jsi zvláštní kreatura,” řekl mi. “Cítím z tebe samotu a bolest, co tě trápí člověče?” Zeptal 

se tak mile a hlavu měl stále nakloněnou na stranu a své zraky upíral stále na mne. 

“Život,”povídám. “Život mílý zajíci. Chtěl bych být sám, ale nemůžu.” Na to se mi podíval 

svým velikým zeleným okem v tvář a začichal. “Musíš chytit vlak člověče.” Fousky se mu 

při mluvě melodicky a synchronizovaně hýbaly sem a tam, nahoru, dolů, doleva a zpět. 

“Pokud jej nechytíš v čas, přijdou mravenci.”S těmi slovy zase odhopkal a ani se neotočil. 

Jen v trávě zanechal stopy svých tlapek, navždy vryté do těch zelených peřin. 

Seděl jsem nehnutě dál a nepřemýšlel nad ničím, jen nad oním vlakem. V uších mi zněl 

zvuk jeho kol a pískot brzd, jen ne a ne ho zahlédnout. Světla na mýtině bylo míň a míň a 

zvuků také ubývalo. Najednou se zvuk naplnil nečím hrozivým a nevysloveným. 

Mravenci, šeptala tráva v posledních poryvech větru. Zánik, ječely opozdilé veverky pak 

odhopsaly do svých skrýší. 

Pak vše znehybnělo a ztichlo. Přicházejí, došlo mi.