Sirkové krabičky

Byl jeden pán a ten žil ve velkém domě.
Ten dům měl mnoho prázdných pokojů, ve kterých žili pavouci a jiná mnohonohá zvířátka.
Pán se jemoval Karel a býval kdysi vojákem.
Ovšem v jedné z mnoha potyček přišel ve válce o levé oko a tak se mohl stát slavným generálem jen díky vítězstvím ve své kanceláři (a že jich bylo nepočítaně).
Toto tajemství pana Karla provázelo řadu let a stalo se trvalým trápením pro jeho duši.
Nakonec uvěřil, že díky svému handicapu byl špatným člověkem a tak se z něho stal mrzout, který se uzavíral před světem.
Jediný, kdo svět pana Karla dokázal narušit a trvale vykolejit byl malý, asi osmiletý hoch, který pravidelně každé ráno po cestě do školy zabušil na jeho dveře a nechal mu před nimi prázdnou krabičku od zápalek.
Kdo ví, co s těmi zápalkami chlapec dělal a těžko říct, proč si vybral velký a prázdný dům pana Karla. Ale s přesností na minutu byl každé ráno před jeho dveřmi a tento rituál opakoval nepřetržitě celý rok.
Pan Karel se ho ze začátku pokoušel zastrašit. Nadával mu, pokoušel se ho chytit a vytahat ho za uši, snažil se ho najít, aby mohl vynadat jeho rodičům a došlo to i tak daleko, že zašel do nedaleké školy, ale o malém chlapci jako kdyby nikdo nevěděl. Přesto se den co den na jeho prachu hoch zasmál a položil tam prázdnou krabičku a zase utíkal pryč.

Pan Karel ale krabičky nevyhazoval. Ty první byly pro něho překvapení, ty další zdrojem vzteku a někteé už chtěl opravdu rozcupovat, ale nechával si je a všechny postupně skládal na poličku, pak do skříně, na stůl a po dalším nábytku. Z určitého důvodu krabičky nedokázal zničit a tak se z toho stal jeho koníček. Když uběhl rok, měl už pan Karel plný celý jeden pokoj. Chyběl mu poslední kousek, aby mohl dostavět velkou věž, který byla spolu s celým zbytkem odrazem jeho života.
Těšil se, že tentokrát hlapce představí a možná i zjistí, kdo to je a proč ho nedokýzal vypátrat. Na druhý den, když mu chlapec měl přinést krabičku uvařil konvici čaje, a protože byla zrovna neděle, poprosil svou starou známou, aby mu upekla i koláč.
Když přišel čas, kdy chlapec obvykle klepal na dveře, vyšel pan Karel ven a opíraje se o hůl se rozhlížel po ulici. Dveře nechal otevřené a za nimi se linula příjemná vůně čaje a koláče.
Tentokrát to byl on, kdo chtěl chlapce přivítat a vyvést ho z jeho světa rošťáren.
Pan Karel se sám pro sebe usmál. On, ostřílený admirál, který postavěl městečko, zemi a vlastně celý svět z krabiček od sirek, čekal na sklonku svého života, ne už jako nepotřebný muž, ale jako nadšenec na malého chlapce.
I kdyby ten se mu vysmál, on měl dnes obzvlášť radost.

A pak chlapce uviděl. Uháněl s taškou na zádech a s čepicí, která mu ještě trochu padala do očí. Byl už o něco větší, než když mu zaklepal na dveře poprvé, ale i tak mu oblečení bylo ještě velké. Asi měl tedy staršího bratra, po kterém dostával oblečení.
Chlapec se rozhlídl a pak vyrazil přes silnici. Usmíval se už z dálky, ale když zvedl hlavu a pohlédl na schody k domu pana Karla, zarazil se. Bylo otevřeno a jejich majitel stál před nimi. Plně oblečen ve své uniformě, s vycházkovou holí a kýval mu na pozdrav. Už na něho čekal.
Ale tentokrát vypadal jinak. Jako kdyby nemohl dospat a těšit se na to, až se setkají.
Když se ale chlapec přiblížil, začal na něj ten pán zuřivě mávat a něco pokřikovat, snažil se k němu rozběhnout.
V tom ale chlapec překvapeně vyjekl. Neviděl přijíždějící auto, které už se mu nestihlo vyhnout, nestihl uskočit, nestihl vlastně nic.
Poslední zoufalý pohled vrhl na pana Karla a vyhodil jeho směrem poslední krabičku od sirek.

Pan Karel chlapce každý den v nemocnici navštěvoval. Doktoři a jeho rodiče ho tam vídali rádi, protože to chlapci pomáhalo. Kromě morfia byl pan Karel vždy tím, kdo ho dokázal probrat k životu.
Jak oba překvapeně zjistili, měli toho mnoho společného.
A tak malý chlapec způsobil, že pan Karel se přestal cítit handicapovaný kvůli tomu jak vypadá a zacelil jeho šrám na duši, který vznikl pouze generálovým vlastním přesvědčením. Jeho myšlenky se pročistily a tím se jeho svět opět rozzářil a optevřel. Nejprve pro toho malého chlapce a jeho rodinu, později i na mnohé další, které na sklonku jeho bytí znovu vstoupili na jeho práh, aby ho provázeli životem.
Naoplátku on malého zasvětil do tajemství oněch krabiček od sirek.
Společně pak dostavěli strážní věž a na její vrchol postavili poslední krabičku, která se jim oběma stala osudnou.
A velmi dlouho po tom, co se tak stalo se tomu ještě smáli.