Pravda

Má žena se zatvářila trochu rošťácky a řekla, že se alespoň dozví, koho si před lety vzala. Byl to ten den, kdy jsme se společně chystali navštívit pana Adama. Jeho jméno se usadilo v naší rodině nepozorovaně, nikdy bych si nedokázal vzpomenout, kdy jsem o něm slyšel poprvé. Tak tomu bývá u jmen, která napoprvé nepovažujeme za sebeméně důležitá, a teprve jejich opakováním v uctivých souvislostech nabývají ctihodného objemu. Tak se jméno Adam rozestřelo v našem bytě a s ním povědomí o jeho mimořádných schopnostech.

V okruhu přátel mé ženy bylo o panu Adamovi známo, že vidí kolem člověka různobarevné vrstvy, podle jejichž turbulencí je schopen detekovat nemocná a špatně fungující místa uvnitř těla. Kromě toho dokáže vnímat rozdíl mezi vnějším zdáním, jež člověk budí a jeho nitrem, zvláště pokud skrývá cosi nedobrého. Má žena již pana Adama jednou navštívila kvůli poruchám spánku; při vší skepsi vůči podobně obdařeným lidem jsem musel uznat velkou změnu k lepšímu. Ten člověk si získal můj respekt. Za nějaký čas se má žena chystala k panu Adamovi znovu, tentokrát kvůli alergii na peří. Trvala na tom, že musím s ní, Adam si mne prý při té příležitosti prohlédne a možná zjistí něco, co sám nevím. Jako by celý ten sběh událostí někdo řídil.

Podvádím svou ženu s jinou ženou. Lžu své ženě, abych mohl s jinou ženou trávit čas a brát si její tělo. Dávám cizí ženě všechnu něhu, sílu, vášeň, vše, co bych měl dávat své vlastní ženě, to všechno dávám té cizí ženě. Doma nasazuji masku, předvádím to, co se od bezproblémového manžela očekává, abych nevzbudil podezření. Daří se mi to, manželka je spokojená, naoko mne hubuje, když zapomenu vynést odpadky, vaří mi oblíbená jídla, vymýšlí aktivity na víkend, pokud tedy zrovna nejsem pracovně mimo domov. Bývám často pracovně mimo domov, když odjíždím a žena mě nabádá, ať řídím opatrně, pocítím nepatrné bodnutí kdesi v břiše. Cestou se potom zastavuji koupit květiny.

Můj utajený vztah mi z počátku přinášel čisté vzrušení, bez nepříjemných příměsí. Postupem času se však v oné čistotě objevily páchnoucí skvrny. Začaly pracovat nesmyslné síly, které vytrvale škrabou zevnitř, kde držíme za zdmi tajnosti, pokouší se proškrabat alespoň úzkou spáru, kterou by dovnitř vniklo světlo, nedopřejí klidu, znepokojují a neustále připomínají: "To co děláš, je lež a podvod!". Jaký je však smysl těchto sil, jejichž jediným cílem je vynést na světlo to, co škodí a ubližuje? Proč mi nedopřejí klid a sladké užívání utajeného vztahu? Přemýšlel jsem o otázkách svědomí a dospěl jsem k závěru, že nad člověka a jeho sklony ke lži existují vyšší zájmy nebo principy, jejichž původce, ať je to kdokoliv, má zalíbení v pravdě. A tato pravda je podporována takovými mechanismy, jako je právě svědomí člověka. Lžu své manželce, podvádím ji, nosím si tu lež v sobě, pevně zazděnou a přeci cítím, jak se zdi drolí, jak se to, co vězním ve tmě, dere na světlo. Možná proto jsou lidé, jako pan Adam; jsou to zjevovatelé pravdy, odhalovatelé tajemství, světlonoši. Vše, co jsem o něm slyšel z různých stran, nasvědčovalo tomu, že to tak musí být, že lidé jako on jsou prostředníky mezi oním vyšším principem pravdy a lidmi s jejich sklony ke lži a podvodu. Ač se to může zdát jako sebezničující, sám jsem nakonec trval na tom, že se s panem Adamem rozhodně chci setkat. Mé svědomí to setkání vyžadovalo, toužilo po doteku vesmírného zákona pravdy, nadřazeného nad sobecké potřeby, zakrývané lží. Adam, jakožto zprostředkovatel, mi dokáže, že pravda požírá lež, že je silnější a tato síla je stanovena nezničitelným zákonem. Jsou-li k dispozici lidé s takovými schopnostmi, má život v pravdě smysl, takový život musí mít význam pro někoho, kdo je nám sice neviditelný, ale o to více je přitažlivý. Nechci, nebudu ho jmenovat, lidé si ho pojmenovali už nesčetněkrát, mně stačí, že je. S Adamem se rozhodně musím setkat.

Přivítal nás, stoje bokem v předsíni, abychom mohli projít. S manželkou se pozdravil, jako by se viděli před malou chvílí, mně krátce a mírně potřásl rukou, přitom maličko sklonil hlavu, potom mi pohlédl do očí. Opětoval jsem pohled a cítil jsem měkký náraz, jako by se mé oči zabořily do teplé, prachové peřiny. Adam se usmál a pustil mou ruku. „Pojďte dál,“ řekl prostě. Usadil nás v obývacím pokoji ke kulatému, lakovanému stolu z tmavého dřeva. Nalil čaj nám i sobě, přitom nadhodil několik témat, která snadno vyprovokovala lehce plynoucí konverzaci, během které jsem k němu pocítil jakýsi závan osobního vztahu, prodchnutého důvěrou. Všiml jsem si, že když komentuje nějaký můj příspěvek do diskuse, zkoumavě se mi vždy na okamžik zahledí do tváře a hned nato sotva znatelně pokývne a usměje se. Tušil jsem, že právě počítá mé barevné vrstvy a navazuje kontakt s mým nitrem, má žena patrně předem dala na srozuměnou, že stojí o jeho názor. Nevadilo mi to. Připadal jsem si, jako bych byl svědkem své vlastní operace, při které má být vyříznut zhoubný nádor. Nejsem-li dost silný, či snad dost dobrý, abych sám vynesl pravdu, jsem snad jen o něco méně dobrý, když to za sebe nechám udělat někoho jiného.

Potom se pan Adam věnoval mé ženě. Probírali spolu energetické proudy a víry, které se potřebuje naučit ovládat, dal jí instrukce ohledně dechových cvičení, poradil cviky a body na těle, které pod tlakem vysílají pozitivní signály do těla. Nerozuměl jsem příliš ani jeho výkladu, ani zápalu své ženy, se kterým přizvukovala. Ale pan Adam mluvil s autoritou, jejíž původ jsem spatřoval ve schopnosti rozeznat dobré od zlého a v bezvýhradném lnutí na čistotě vnější i vnitřní. Takoví lidé jsou vzácní. Dokáží léčit ze lži jen tím, že ji vidí ukrytou ve tmě. Najednou jsem cítil, že ho potřebuji.

Sezení skončilo. Přešli jsme do předsíně, pan Adam nás vyprovázel. Má žena se však zarazila a omluvně se zasmála; říkám omluvně, byl to však zároveň úsměv neústupný, měla svůj záměr od počátku, a nebylo síly, která by ji od něj odradila.

„Ještě kdybyste na chvíli mohl…,“ řekla se stále stejným úsměvem panu Adamovi.

„Copak? Na něco jsem zapomněl?“ usmál se v odpověď.

„Já bych chtěla…můžeme vedle?“ pracovala manželka systematicky na svém záměru. Potom se obrátila na mne: „Prosím tě, počkáš chviličku, viď? Já se ještě potřebuju na něco…počkej prosím tě, jo?“

„Počkám,“ řekl jsem. Bude se ptát na mne. Doufá, že to, co se dozví, využije ve prospěch našeho manželství. Buď tím, že se mi přizpůsobí nebo že na mně bude jemně pracovat za účelem narovnání. Ještě netuší, jak kruté odhalení ji za okamžik čeká. Těžká pravda. Ale oč v životě a vůbec, v celém vesmíru jde víc, než o pravdu. O pravdu, kterou dělají ještě vznešenější její zjevovatelé. Předpokládal jsem, že pan Adam nesdělí mé ženě, že ji podvádím s jinou ženou, patrně se pouze odvolá na mou auru nebo něco podobného a naznačí vážný problém či rozpor. S tím se má žena pravděpodobně nespokojí, bude následovat rozhovor mezi námi dvěma a budu mít poměrně snadnou výchozí pozici k doznání. Cítil jsem obrovskou úlevu.

Mluvili asi deset minut. Potom se otevřely dveře a oba vyšli z pokoje, moje žena jako první. Díval jsem se na ni, připraven pokývnout, až se na mne tázavě a znepokojeně podívá. Tím přikývnutím bych jí řekl: "Ano, je to tak. Něco skrývám, ten člověk ti řekl pravdu." Ale moje žena se tvářila trochu spiklenecky, trochu zadumaně, trochu vítězně, nebylo tam však znepokojení. Vypadala jako člověk, který po delší době tápání našel na stromě turistickou značku a je připraven znovu hledat a objevovat. Nerozuměl jsem tomu. Rozloučili jsme se s Adamem a vyšli na ulici. Vydali jsme se k domovu, manželka chvíli mlčela, usmívala se pro sebe, a byl to úsměv někoho, kdo má informace. Potom se zastavila a obrátila se na mne:

"Nechceš vědět, o čem jsme mluvili?" zeptala se nedočkavě a já přisvědčil.

"Takže...," nadechla se, jako by plnila mé přání, "jsi maličko panovačný, odsunuješ problémy, místo abys je řešil, máš smysl pro pořádek, ale potřebuješ k němu někoho vedle sebe, uvnitř jsi nejistý, někdy zaměňuješ představy za realitu, cítíš za své blízké okolí zodpovědnost a vážíš si upřímnosti, protože sám jsi upřímný a čistý. Tak, miláčku, tak je to s tebou," zašvitořila manželka a políbila mě, jako matka líbá dítě, které právě dostalo injekci. Tato role ji velmi bavila.

Byl jsem tedy shledán upřímným a čistým. Měl jsem se radovat? Namísto radosti jsem cítil tíhu. Zklamání a rezignaci. Také prázdno. To pevné a vznešené, co jsem si sliboval, zmizelo. Žádná pravda, žádná vyšší moc, žádný nadřazený zákon, kterému lež nedokáže odolat. Odolala, jsem živý důkaz, stojím zde s potvrzenou bezúhonností a v sobě si nesu podvod, který se mi podařilo ukrýt před zprostředkovatelem pravdy tak snadno, že se všechny mé představy o vyšší moci, udržující ve vesmíru čistotu, zhroutily do prachu. Není-li kolem nás nejvyšší soudce, který odhaluje lež, nemá smysl usilovat o pravdu. Svědomí je patrně náhodná hříčka evoluce, nechtěná a omezující. Počkám-li několik tisíc let, budu svědkem zániku výčitek. Jestliže svědomí podléhá postupnému vývoji směrem k zániku, měli lidé před dávnou dobou pravděpodobně mnohem silnější smysl pro pravdu a dobro. Možná právě proto si vymysleli Boha, aby se měli komu omlouvat za své chtíče a poklesky. A vymysleli si božské odpuštění, jako utišující prostředek na bolesti, které působí výčitky a pocit viny.

A já? Co se pro mne mění zkušeností s panem Adamem? Pasoval mne na bezúhonného a já přitom kdesi v břiše nosím zrůdné embryo, které ve mně hnije. Nemá-li pravda ani s dopomocí sílu vynést lež na světlo, nemá smysl žít čestně. Patrně je lež podstatou života, je správná, pokud je možno vůbec něco nazvat správným, co je lživé a podvodné je povolené, vnešené ideály jsou na obtíž, a vlastně ani to ne, jsou zde pro pobavení. Ve vesmíru neexistuje mechanismus, který by se zabýval údržbou pravdy. Mohu tedy svou ženu dále podvádět, právě mi to bylo schváleno. Žádnou radost mi to však nepřineslo. Jen zklamání a pocit prázdnoty, tak, jako když člověk zjistí, že nemá smysl o cokoliv usilovat.

Žena zatím vesele kráčela vedle mne, spřádala plány na uzdravení mých malých nedostatků a radovala se z mých kladných stránek. Je hodně pro rodinu, považuje mne za součást sebe samé, hýčká si představu manželského páru, srostlého v jeden harmonický celek. Vlastně nic jiného nezná. Proto často překypuje radostí a působí šťastně. Posudkem od pana Adama se jí dostala do ruky zásobárna podnětů, které ji naplňovaly a motivovaly. Uvítala to jako ušlechtilé zpestření svého života a ani na okamžik nepochybovala, že její zápal pro sebezdokonalování sdílím. Šlo přece o naše manželství, byl jsem její muž, byl jsem její...

Od návštěvy u pana Adama uběhlo několik týdnů. Pokračoval obvyklý koloběh pracovních výjezdů a návratů ke spokojené a nic netušící manželce. Její nadšení z poznání mého nitra neochablo. Nedivil jsem se, nebylo nic, co by jej mohlo vystřídat a nahradit. Ještě jsem netušil, že zanedlouho nás čeká změna.

V neděli pozdě večer jsem se vracel domů. Byl jsem celý den u své milenky, nemyslel jsem na nic, nechal jsem plynout čas pouze příjemným směrem a rychlostí. Pokaždé, když jsem pocítil bodnutí, zakryl jsem jej vzpomínkou na Adamům verdikt, který popřel existenci stvořitele svědomí. Takto jsem musel zakročit několikrát. Doma jsem odemkl a čekal zvolání: "Miláčku, už jsi doma?" Moje žena je prostě taková. Musí tu větu zvolat. Tentokrát bylo ticho, v obývacím pokoji svítila tlumeně lampa. Vešel jsem a uviděl svou ženu u stolu s počítačem. Seděla před monitorem a svým tělem jej zakrývala. Přistoupil jsem těsně za ni. Neotočila se, nepohnula se. Na monitoru byla fotografie, a na ní já s cizí ženou v objetí. Líbali jsme se. Poznal jsem to místo. Před týdnem jsme si dali schůzku v jednom městě, sto kilometrů od mého domova. Někdo nás vyfotil v parku před hotelem, kde jsme potom strávili noc. Na druhý den jsem jel domů a má žena na mne při příchodu zavolala: "Miláčku, už jsi doma?" Dělal jsem tenkrát jako by nic. A teď se dívá na fotku, kde líbám cizí ženu a já v monitoru vidím odraz její tváře. Mokré stopy slz vedou z očí ke koutkům úst, rty se jí chvějí, mlčí a dívá se bez pohnutí na zjevenou lež.

Jak velmi jsem se mýlil, když jsem ztratil víru v pravdu! Můj omyl vycházel z přesvědčení, že vznešená pravda musí mít vznešené zjevovatele. Vůbec ne! Nechal jsem se svést. Vyhlížel jsem božskou podstatu a ušlechtilost, a namísto toho se úkolu ujala potměšilost, škodolibost a náhoda. Nebo to nebyla náhoda, že mne někdo daleko od domova, v cizím městě, vyfotil při lži? Možná ne. Možná právě takhle pracují ony vyšší principy, ošuntěle, přízemně, zbaběle, anonymně, budíce opovržení a nechuť. A přeci podle vesmírného zákona, který dohlíží, aby pravda pohltila lež. Tak to pravděpodobně bude. Nic vznešeného ani velkolepého. Jedna fotka obyčejně svítí z monitoru a moje žena úplně obyčejně pláče...