Muž temnoty

Běžně osvětlenou ulicí předměstí kráčí muž, oděn v černém těžkém dlouhém plášti a kloboukem naraženým hluboko do obličeje. Je silný mráz a zároveň se pomaličku snášejí veliké lehké vločky, které při dopadnutí na jeho klobouk a ramena tají. Jak tak kráčí středem ulice, pod nohama mu vrže a křupe čerstvě napadaný sníh. Vousy mu omrzají, jak se na nich uchytává pot. Oči má temné jako obsidiánové kameny. Tvář tvrdou a ošlehanou větrem. Je něco kolem půlnoci. Je sobota a stejně není na ulici nikdo krom něho. Dokonce ani nesvítí zpoza oken žádné světlo. Tajemný muž ale cítí, že jsou někde blízko nějací lidé, ale nevidí je. Pokaždé, když prochází kolem lamp, tak pohasnou jako by i samo světlo se ho bálo. Ten muž si už ani nepamatuje, jak vypadá svět za světla.
Jeho vlastní cibulové hodinky na postříbřeném řetízku pokaždé ukazují, že je kolem půlnoci. Ze začátku se s tím snažil bojovat. Přeřizoval hodinky na denní dobu, ale pokaždé se během chvilky přeřídily zpět na půlnoc. Když už nevěděl kudy kam tak je zahodil, rozbil, zahrabal, ale pokaždé se mu zase ocitly v kapse nebo poblíž něho. Teď už nemá sílu dál s tím bojovat, možná byl blízko, aby to porazil, ale to už se nikdy nedozví. Příjmul tmu jako sám sebe. Nyní jen kráčí zimou a tmou občas koutkem oka zahlédne, jak se pohnou závěsy za okny. Jako by tam někdo byl, ale nikdy tam nikdo nebyl. Někdy měl pocit, jakoby prošel kouskem teplého vzduchu, který ho zahřál na tváři. Někdy více, někdy méně občas ho i víc zamrazilo. Jak tak putoval, a procházel různými místy dokonce i velkoměsty, nikdy nepotkal jediného člověka, zvíře, nic než mrazivou pustinu mezi domy a na pláních.
Pořád je pod mrakem. Není vidět na hvězdy ani na měsíc. Jak tak kráčí tmou bez zastávky, stalo se něco, co dlouho nepoznal. Když putoval po širých pláních tou tmou, z ničeho nic se roztrhly mraky a zazářil měsíc v úplňku, který osvětlil tu širou ledovou zasněženou pláň, která se třpytila jako milióny diamantů. Ta krása byla nepopsatelná. Vehnalo mu to slzy do očí, které skoro okamžitě zamrzly v krásné krystalové kapky. A dopadly na sníh.
Jak se tak kochal tou krásou na vše zapomněl. A cítil se šťastný. Štěstí, pocit, který snad ještě nezažil, nevěděl proč to cítí ani jak ví, že to je zrovna pocit štěstí, ale věděl, že to je štěstí. Celé tělo ho hřálo a bylo mu dobře. A jak se tak díval směrem k nebi na ten obrovský a krásný měsíc, tak z ničeho nic šlápnul do prázdna a začal se řítit dolů.
Padal z prudkého kopce. Když se opět vyhrabal na nohy, byla všude zase jen tma. Cítil se hůř než kdy dřív. Před tím byl smířený sám se sebou. Teď věděl, že je možné zažít i víc než má, a že i pro něho to prokletí někdy možná skončí. Jenže v nitru ví, že jestli se mu to zase poštěstí vidět takovou krásu, tak to nebude na vždy. Zabolelo ho u srdce při té myšlence.
Když se vyškrábal zpět na kopec, podíval se na nebe a pak zpět dolů z kopce na místo, kde ležel ve sněhu. Ví, že má před sebou dvě možnosti. Dívat se na zem, dávat pozor kam šlápne a putovat světem bez rizika pádu. Nebo dívat se na nebe a doufat, že uvidí tu nepopsatelnou krásu, jako je širá zimní pláň za jasné noci a úplňku s tím, že bude padat a mockrát než to uvidí znovu.
„Stojí to za to?“ ptal se sám sebe.
Rozhodl se vrátit zpět do městečka. Začal intenzívněji vnímat to namátkové chvilkové teplo. Došlo mu, proč lidi cítí, ale proč je nevidí - to teplo byli lidé. Došlo mu, že bez tmy není světla.
Začal putovat s nadějí v srdci, že jednou uvidí i slunce. Ale věděl, že ten čas je ještě daleko. Teď ví, co má udělat, vydat se na východ. Slunci naproti. Nejdříve sestoupil zpět pod kopec a položil své hodinky na místo, kde padnul a na ty hodinky položil veliký kámen. Jako náhrobek nad svou přirozeností. Nyní nadšen a odhodlán, že ta cesta za sluncem bude veliké dobrodružství, vydává se na východ za novým světem.