I.

 

Bylo chladné ráno. Takové ráno jaké ve městech, jako je toto, bývá každý podzim. Ze stromů padalo vlhké listí a foukal mírný větřík.

 

Náš hlavní hrdina se procházel ulicí. Kdybyste jeho způsob chůze srovnali s ostatními obyvateli města, určitě byste našli pár rozdílů. Předně, se pohyboval poněkud fázovitě – nejdříve vypnul hruď a teprve potom přemístil nohu spolu s ostatní váhou těla. Dále se potom díval po každém svém dokročení do země, jakoby zkoumal každý píď země, zda-li se tam neskrývá něco, co očividně usilovně hledal.

 

Pakliže byste ho ale takto pozorovali déle, vůbec nic zvláštního by vám na jeho chůzi ani počínání nepřišlo. Byl to totiž holub.

 

Jako každé ráno si náš milý opeřenec hledal něco k snědku. Nepřemýšlel nad tím, odkud se jídlo bere, to jídlo tu prostě někde bylo. Párkrát už mu přelétla přes jeho malou hlavu myšlenka, že za všechno to jídlo, které tímto způsobem doposud našel, vděčí vlastně lidem. I kdyby tomu tak bylo, holubovi by to bylo úplně jedno. Z jeho pohledu se takovéto úvahy jevily pouze jako filozofické. Každý holub vám ale řekne, že přemýšlet nad životem se nemá, je to totiž úplně k ničemu.

 

Pohroužen do takto zajímavého úkolu, jímž je hledání drobků na zemi, se procházel prázdnými ranními ulicemi města. Vůbec nebral v potaz, že skoro všichni holubi ve městě dělají v tu chvíli to samé, co on. Bylo mu to úplně jedno. Všem ostatním holubům to bylo jedno rovněž.

 

Ačkoliv holub nebyl filozof a veškeré přemýšlení nad účelem života zatratil, už když byl malé holoubě, věděl přesně, co má od života očekávat. Věděl, že každé ráno těsně před tím, než vyjde slunce, je ten nejlepší čas, jít si hledat nějaké to sousto do úst. Věděl, že když vzlétne a přestane mávat křídly, spadne, a to dost rychle, pochroumá si zobák. Holubi, kteří to nevěděli, již nestihli tuto negativní zkušnost předat svým potomkům, neboť odešli do ptačího nebe. Věděl také, že až bude dost velký, aby mohl oslnit nějakou hrdličku, vyznají si lásku. Pak zase odletí, možná navštíví jinou hrdličku. A bez toho, aby myslel na svou bývalou, vyzná lásku i jí. Holubi jsou dost přelétaví a naštěstí nemusí platit výživné. Kupodivu patří tato nepěkná vlastnost k jejich kultuře. Asi těžko bychom se nad jejich chováním nějakou delší dobu pozastavovali, vždyť jsou to jenom holubi.

 

Nuže náš rudooký krasavec kráčel ranní ulicí. Dost si to užíval, byl také pěkný podzimní den. Rád šlapal na listí a poslouchal, jak šumí. Po nějaké době, co se jen tak procházel, narazil na otevřený kontejner. Kontejnery měl velmi rád, a měl s nimi také dobrou zkušenost. Holubi nemají tak špatnou paměť, jak se o nich zmiňují za jejich zády ostatní ptačí druhy. Pamatují si ale jenom věci, které považují za důležité. To, že se dá nějaké jídlo najít v popelnicích, považoval náš hrdina za jednu z nich. Když našel v popelnici jistou pochutinu, o níž by každý estét taktně pomlčel, řekl si, že je ten pravý čas najít si nějaký úkryt a trochu se prospat před obědem (takto si to úplně neřekl - holubi totiž doopravdy neradi něco plánují, především to, kdy budou mít oběd). Zaletěl na nedalekou střechu, tam se zachytil okapu.

 

Ještě raději slétával na římsy u oken a potom se díval okny dovnitř. Vždy ho zajímalo, jak lidé žijí. Ne snad proto, že by se od nich chtěl něčemu přiučit, ale především proto, že ho doopravdy bavilo sledovat ty zbytečnosti, jimiž ti tvorové naplňují svůj každý den. Teď ale kolem nebyl žádný parapet, který by na sobě neměl ochranu proti těm, jako byl on. Musel se tedy spokojit s tím, že si zdřímne ve strouze okapu. Svalil se na listí v okapu a zabalil se do svých křídel. Ihned se propadl do mělkých myšlenek holubých snů.

 

Když se probudil, svítilo již slunko. Holub sám nevěděl, jak dlouho spal. Nepoznal by to ani, kdyby mu dal někdo na křídlo hodinky (i kdyby ano, bylo by mu to zřejmě jedno). Holub by mohl ve stoicismu doučovat samotného Marka Aurelia za předpokladu, že by neměl zobák a aspoň trochu by chtěl přenechat lidem kus své moudrosti.

 

Posilněn nedlouhým spánkem a dobrým pokrmem, jež mu poskytla jemu tak posvátná nádoba, mu v hlavě proudily různé myšlenky. Do tak malé hlavy se ale vejde jen jedna myšlenka, a teď zrovna myslel na to, že by se šel na chvíli proletět. Jak si řekl, také udělal. Vzpřímil se, pohlédl kupředu, roztáhl křídla, zamával jimi a spustil se.

 

Kolem peří na hlavě mu proudil krásný městský vzduch. O čistotě vzduchu neuvažoval. Byl totiž už od narození městský holub, a ten považuje výfukové plyny za svěží zpříjemnění dne. Když byl holub malý, letěl se tak jako i teď proletět po městě. Přiletěl k jednomu oknu a nahlížel dovnitř. Viděl tam nějaký dokumentární film o Druhé světové válce. Holubovi bylo upřímně jedno, o čem ten film byl. Líbilo se mu ale, jak se ty obrázky hezky pohybují. V jednu chvíli tam byl záběr na letadlo, jak schazuje bombu. To se holubovi ohromně líbilo, a tak, i když neměl ve své malé mozkovně místo na zbytečnosti, si tuto velice zajímavou věc poznamenal. Ostatní holubi nemají žádné cíle, kterých by chtěli v životě dosáhnout. On ale jeden měl, a to stát se tím nejlepším holubým bombardérem.životě dos

 

Jak tak letěl vysoko nad budovami, zahlédl na zemi dokonalý cíl. Byl jím černý luxusní vůz, sunoucí se pomalu ulicí. Dokonalý cíl pro holuba. Holub jej následoval. Nadšením si pro sebe zpíval: „Vrků, Vrků.“ Ostatním lidem i holubům, které míjel, byla jeho píseň poměrně ukradená. Občas se nějaký ten holub přidal a na chvíli si s ním zanotoval, ale letěl příliš rychle, aby si mohli vytvořit holubí duet.

 

Letěl poměrně dlouho. Už dávno minul čtvrť, ve které se nejčastěji zdržoval. Tato již začala působit mnohem vznešenějším dojmem. Domy tu byly vyšší než v ostatních částech města a holubovi se takové domy zdály krajně podezřelé.

 

Se zrakem stále upřeným na jedoucí auto začínal uvažovat, že se přece jenom otočí, a poletí zpět do své části města. Z této myšlenky ho ale zastavila skutečnost, že auto zastavilo.

 

Holub zbystřil. Po chv

Holub zbystřil. Po chvíli se otevřeli dveře řidiče a z nich vystoupil muž. Holub si začal připravovat munici a snižovat výšku, aby měl lepší šance na zásah. Jeho cíl zatím přešel k pravým zadním dveřím u auta a otevřel je. Z nich vystoupil muž ve velmi drahém obleku s černým kufříkem a hned si to začal směřovat k blízké budově. Holub neváhal ani minutu, na poslední chvíli přehodnotil svůj původní úmysl a místo řidiče si za cíl zvolil tohoto velmi vznešeně vypadajícího pána.

 

Zamířil a pálil. Po svržení biologického odpadu už nezbývalo holubovi, než sledovat úspěšnost svého počínání. Když se ohlédl přes křídlo, zjistil, že způsobil velmi značné škody na části saka z hrubého hedvábí, košili z atlasu a především úsměvu už ne tolik vznešeně vypadajícího muže. Holub pokýval ledabyle hlavou, jakože to vlastně vůbec nic nebylo a holubí obec mu vlastně nemusí provolávat slávu. Byl na sebe pyšný. Sám pro sebe si zazpíval svoje Vrků, které znělo jako mise splněna. Cítil, jak je život krásný, cítil se jako nejlepší bombardér na světě a chtěl letět až do oblak.

 

Zamířil tedy nahoru. Když už směřoval tím směrem, uviděl velmi zajímavou budovu. Byla tak vysoká, že si ani nebyl jistý, že doletí až nahoru. Holub se ale dnes cítil náramně, a tak sám se sebou uzavřel sázku, že to zvládne. Když byl u posledního poschodí, začal najednou foukat vítr, velmi silný. Holub si řekl, že by si možná mohl znovu na chvíli odpočinout, než sletí dolů, a tak si vybral římsu jednoho okna, kde našel útočiště. Interiér mísnosti, do které mu byl umožněn oknem výhled, byl velmi honosný. I když si holub příliš nepotrpěl na luxus, přece jenom začal obdivovat zařízení. Zrovna si prohlížel psací stůl z masivního dřeva, když tu najednou do místnosti vešel důležitě vypadající muž, jemuž hrál úsměv na tváři. Holub si nejdřív pomyslel, že by se jednalo o výborný cíl k jeho častým sabotážním útokům. Ačkoliv však měl pouze zobák a nikoliv ústa, došlo mu, že výraz, který se zračil na tváři jeho potenciální oběti, neznačil špatnou náladu. Zdálo se, že je úsměv nakažlivý a dobrá nálada přešla i na holuba. Pohleděl muži do očí.

 

II.

 

„Krásné podzimní dopoledne,“ pomyslel si inženýr Jan Holub. Stál před vysokou budovou, ve které zřejmě pracoval. Jeho příjmení nemělo žádnou spojitost s výše zmíněným holubem. Důvodem, proč měl pan inženýr takové příjmení je, že se jeho otec jmenoval Václav Holub, a tohle byl jakýsi dárek od něj. Na ústech mu pohrával úsměv.

 

Vstoupil do budovy, před kterou předtím stál. Dveře se samy otevřely a hned u dveří se na něj obrátila krásná modrooká brunetka: „Dobrý den, pane inženýře. Pan ředitel vás již čeká ve své pracovně.“

 

„Děkuji, Marcelko,“ obdařil jí úsměvem a energicky vykročil k výtahu s úsměvem ještě širirším než předtím. Vstoupil do výtahu, zvolil poslední patro a výtah se rozjel nahoru. Se zasněným výrazem hleděl do stropu, kde na něj příjemně svítilo tlumené světlo.

 

„Včera jsem byl ještě pouhý vedoucí oddělení controllingu, dnes budu finanční ředitel,“ pomyslel si. Sám tomu nemohl uvěřit. Pracoval sice tvrdě. Občas musel vynaložit veškerý svůj čas, aby dokázal poskytnout managementu informace, které od něj žádali. Nikdy by ho ale nenapadlo, že by mohl dosáhnout povýšení tak rychle. Přemýšlel nad tím, jak si udělá víc času na svojí manželku, která ho vždycky tak podporovala. Musí jí vynahradit, že při něm po celou tu dobu věrně stála. O tom, že ho dnes budou povyšovat, jí ještě neřekl, schovával si to na lepší příležitost. Pronajme stůl v nějaké drahé restauraci, objedná nějaké doopravdy dobré víno (ve víně se nevyznal, ale záleží snad na tom?) a všechno jí poví. Všechno bude, jak má být. Ještě chvíli se jeho myšlenky ubíraly podobným směrem, a pak se otevřely dveře výtahu. Trochu zmateně srovnal zrak a bezstarostným krokem vykročil vpřed do rozlehlé místnosti, která měla doopravdy obdivuhodné vybavení – nábytek z kvalitního dřeva, drahé gobelíny na stěnách, skla na okenních tabulkách tak čistá, že jimi byl úžasný pohled na město a na..

 

..a na holuba. Upíral své rudé oči na inženýra Holuba. Ten opětoval pohled zpět. Nejdříve panu inženýrovi přišlo, že se v jeho zraku vyskytuje něco zlověstného. Po chvíli ale holub změnil svůj výraz a sklopil svůj zobák tak, že kdyby se mohli holubi usmívat, takhle by se usmívali.

 

„Dobré dopoledne,“ pravil pan inženýr a lehkou úklonou hlavy dal najevo, že holuba zdraví. Holub se chvíli jako u vytržení rozmýšlel, zda mu odpoví. Nakonec také pokynul hlavou.

 

„Dobré dopoledne,“ ozvalo se z vedlejší místnosti. Do místnosti vstoupil velmi důležitě vypadající muž. „Vy musíte být pan Holub. Jsem rád, že vás konečně pozns konečně poznávám. Musí to pro vás být velký den,“ podal mu ruku a pokynul, ať si sedne do nedalekého křesla, které bylo umístěno u konferenčního stolku. Sám si sedl do křesla naproti němu.

 

„Zřejmě jste byl již informován o vašem povýšení. Jedná se o pozici, na kterou se podle mého názoru velmi hodíte. Mám doopravdovou radost, že na toto místo můžu jmenovat právě vás,“ s tímto poměrně strohým a uniformním proslovem sáhl do zásuvky konferenčního stolku a vytáhl pracovní smlouvu. Pověděl panu inženýrovi, kde má podepsat. Poté, co tak učinil, ředitel vstal a podal mu ruku a, aby přece jenom ubral formálnosti, které se, jak bylo vidět, nedokázal ubránit, vytáhl láhev s alkoholem. Nalil oběma slušný díl do sklenic a přidal led.

 

III.

 

Holub to vše napjatě sledoval. Nerozuměl vůbec ničemu, co se mezi těmy muži odehrávalo a ani, proč se oba dva tak usmívají. Celá událost ho ale velmi zaujala, přišlo mu na ní něco magického.

 

Když se sklenky dotkly a zacinkaly, řekl si holub, že je na čase zase letět. Kdyby věděl, že inženýr, kterého pozoroval oknem, se jmenoval stejně jako on, bylo by mu to úplně jedno. Jak jsem již zmínil, holubi na takovéto věci příliš nedají.

 

Jakoby ho něco táhlo dolů z té vysoké budovy. Možná to byla jakási předurčenost, možná prostá přitažlivost zemská, roztáhl křídla a spustil se dolů.

 

Letěl čtvrt, možná půl hodiny (holubovi to bylo tak jako tak jedno), kam ho křídla zanesla. Letěl skrze obchodní čtvrti, kde se mrakodrapy dotýkaly samotného nebe. Jak vlétával do obytných čtvrtí, začaly být domy nižší, z panelových domů se stávaly stále menší. Až holub vletěl do čtvrti s rodinnými domky.

 

Tu najednou spatřil jeden dům, který se mu ihned zalíbil. Měl dvě patra, velikou zahradu s květinami a jezírkem. Kdyby nebyla krása holubovi ukradená, určitě by se mu ten domek líbil. Něco ho k němu táhlo. Snesl se tedy k domku níž a usadil se na okenní římse v patře, kde se nacházela ložnice. V posteli byli ve vzájemném objetí muž a žena po chvílích plných vášně. Narozdíl od předchozího zastavení, kde holuba, jak se sluší a patří, pozdravili, tady by se zřejmě pozdravu nedočkal. Pár si ho totiž vůbec nevšímal.

 

A tak tam holub stál a upíral zrak do místnosti. Kdyby patřil k jinému živočišnému druhu, možná by bylo na místě ho nazvat šmírákem.

 

IV.

 

Eva ležela v posteli. Cítila úžasně. Konečně našla muže, který byl citlivý, a dokázal jí udělat šťastnou. Jakoby ho hledala celý život a teď ho konečně našla. Dívala se do jeho očí a on do jejích.

 

Všechno bylo tak, jak to býti má. Nikdo neřekl ani slovo, protože všechna by byla zbytečná. Naprosto si rozuměli. Nepotřebovali mluvit.

 

Přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby si z ničeho nic řekli, že odjedou někam daleko ode všech povinností, ode všeho bolu, který jim jejich životy přinášely. Věděla, že on myslí na to samé. Její myšlenky se ještě chvíli ubírali podobným směrem, v hlavě se jí přitom přehrávala písnička La vie en rose.

 

Najednou zahlédla kdesi v dáli peruť a pár rudých očí. Zdálo se jí, jakoby se ty oči upíraly hluboko do jejího nitra a měly jí předat nějakou zprávu. Nevěnovala tomu ale pozornost.

 

V.

 

Holub tomu také nevěnoval pozornost. Byl tu prostě proto, že ho sem křídla zanesla, jakýkoliv morální apel přenechával výhradně lidem samotným. Stejně jako minule cítil holub potřebu někam odletět. Nebyla to přitažlivost zemská, která ho nutila se vzdálit, tím si byl holub jist. Nebyla to ani předurčenost. Spíše se jednalo o typ holuba, který chce vytvořit dobrý příběh, a je vlastně i jeho obětí, protože musí letět přesně tam, kam si příběh vyžaduje. Ne sice že by holub posloužil jako tvůrce příběhu rád, ale ani mu to příliš nevadilo.

 

Když odlétal od domku, zastavil se ještě na poštovní schránce, která stála u příjezdové cesty. Holub neuměl číst, kdyby to ale uměl, všiml by si nápisu na schránce, který zněl: „Jan a Eva Holubovi“. Holub se chvíli kochal výhledem na příjezdovou cestu, a pak se se zamyšleným výrazem na tváři vznesl opět k obloze. Cítil, že se již odpoutal od povinnosti být otrokem určitého příběhu, a teď se volně vznášel v oblacích. Příběh ho ale dále následuje, protože tam nahoře je přece tak hezky.

 

Předpokládejme na chvíli, i když to nemůže být pravda, že vzduch proudící kolem holubovi hlavy mu osvěží mysl natolik, že je schopen se normálně zamyslet nad životem. Jeho myšlenky by se ubírali různými směry.

 

Možná by si pomyslel, že je zbytečné se celý život honit pouze za několika cíly, když se můžete na chvíli zastavit a podívat se ostatním lidem do oken. Anebo i do toho svého.

 

Pomyslel by si také, že je občas člověku lepší lhát, než aby se dozvěděl krutou pravdu, která nic dobrého nepřinese.

 

Určitě by také přemýšlel nad tím, že se má žít pro dnešek a nemyslet na zítra. Holub ale už tohle všechno věděl. Nepotřeboval nad tím přemýšlet, a to že toho nebyl schopen, mu tedy vůbec nevadilo.

 

Zamával ještě trochu křídly, vznesl se ještě trochu výš a hleděl na to veliké město plné lidí, kteří každý mají své starosti a malichernosti, a vůbec jim to nezáviděl. On byl volný a mohl dělat, co se mu jenom zachtělo.