O šedivé dámě - Střízlivost

Nevěděl, jak dlouho tam sedí, už dávno zavrhnul Čas.

Střízlivost si pomalu sedla na lavičku vedle něj. Šťouchala do něj bolestivě svým dokonale pěstěným prstem, až se celý kymácel, tak dlouho, dokud ho nedonutila podívat se na ní.
"A co ty tu sakra chceš?" zamžoural.

Měla dlouhé dokonale bílé vlasy, na sobě bělouskvoucí sako, které vypadalo jakoby šité ze svěrací kazajky a bílé upnuté kalhoty na konci do zvonu. Celá zařila tak, že to až řezalo do očí. Nevydržel se na ní dívat. Přehodila si pomalu nohu přes nohu a hlasitě zamlaskala.
Zvedal se mu žaludek.

"To není nejlepší uvítání, dlouho jsem tě neviděla Jacku." mluvila uvnitř v jeho hlavě, přestože hýbala rty. Způsobovalo mu to migrénu.
"A to je taky, sakra dobře." zamumlal.
"Neměl bys klít. Přišla jsem, abych ti řekla pár věcí, je to má povinnost."

Zvednul ze země zcela prázdnou láhev od whisky, a teď se z ní v zoufalé snaze snažil vytřepat poslední neexistující kapky alkoholu do úst. Vzdal to.
"Ale já nechci nic slyšet." zaúpěl.
"Ale no tak, dyť bys mě připravil o všechnu radost." usmála se zlomyslně.

Vstala. Obešla ho a začala mu masírovat hlavu i krk. Zatraceně ho to bolelo. Při každém jeho zaúpění se nahlas skřípavě zasmála. "Jak jistě víš, včera si to dokonale přehnal. Řekl si jí pár velice ošklivých věcí. Udělal si chybu. Celou noc nejspíš kvůli tobě probrečela. Ublížil si jí. Utekla ti. Už tu není. Zůstaneš dokonale sám. Propadneš se až na dno, až z tebe nezbyde nic." Pustila ho. Vypadala moc spokojeně.

"Tak, skončila jsem. Přeji hezký den." při odchodu se otočila, zamávala a poslala mu vzdušný polibek jejích perfektně nalíčených rtů.