Odpověď

Myslí si, že jsem blázen. Kdo? Všichni. Pche! Přitom nemají ani ponětí o tom, co to znamená být blázen. Nerozumí mi a ani mi rozumět nemůžou. Na to jejich malé mozky nejsou uzpůsobeny. Byl jsem úplně normální chlap. Měl jsem práci v bance. Přítelkyni. Milující rodinu. Teď nemám nic a to jen kvůli tomu mizerovi na ulici.
Byl obyčejný březnový den. Jarní dobrá nálada vyzařovala ze všech lidí, které jsem potkával na ranní cestě do práce. Koupil jsem si kávu s sebou v naší malé kavárně. Vzhledem k tomu, že bydlím v malém městečku, kde se všichni znají, zapovídal jsem se se servírkou a zapomněl koukat na čas. Najednou bylo za pět půl osmé, já měl být v práci v osm a před sebou jsem měl ještě víc než polovinu cesty. Spěšně jsem tedy vyrazil a za rychlé chůze jsem popíjel kávu, aniž bych si stíhal vůbec uvědomit, jak vlastně chutná. Když jsem procházel kolem místního bazaru, zarazil mě fakt, že před ním posedával chlapík ve středním věku, který měl vedle sebe černou papírovou krabici. Byla prázdná, tudíž v ní nebylo nic, co by budilo pozornost. Ale chlápek, jehož pravděpodobně byla, se na ni nemohl vynadívat. Důkladně si ji prohlížel ze všech stran, občas ji zvedl do vzduchu a otočil, aby mu neunikl ani centimetr. Měl jsem sice naspěch, ale nedalo mi to, a šel jsem se ho zeptat, co to má znamenat. „Dobré ráno, nechci vás rušit, ale mohl byste mi říct, co to je za krabici, že si ji až zbožně prohlížíte?“ Chlápek se na mě podíval, pak vystrašeně zpátky na krabici, na mě, na krabici. Mlčel. Viděl jsem, že je velmi plachý a tak jsem se ho pokusil uklidnit, aniž bych ale odbočil od své otázky: „Nebojte se mě, já vám ji přeci nechci vzít. Jen by mě zajímalo, co je na ní tak zvláštního.“ „Copak to nevidíte?“ štěkl na mě a v jeho pohledu jsem najednou neviděl nic jiného, než výčitky. „No jak si jen můžu dovolit to nevědět.“ pomyslel jsem si a v duchu jsem se pobavil. „Je mi líto, ale vážně v ní nic nevidím.“ „V ní ale přece nic není!“ odvětil až skoro řevem a znovu ukotvil pohled na té zvláštní věci. „Člověče přemejšlejte trochu, sakra.!“ Ráčkoval, což jeho klení činilo spíše legračním než jakkoli apelujícím. Neudržel jsem se a vyprskl smíchy. „ Ono vás to přejde, smát se mi. Hned jak na to sám přijdete. Tohle je předmět symbolizující vaši duši.“ Teprve až když se na mě znovu podíval, všiml jsem si, že šilhá. To už byl vrchol a já jsem se začal smát na celé kolo, nešlo to zastavit a tak jsem se raději vydal na cestu. „Zamysli se, člověče.“ volal za mnou ještě, ale já jsem mu už nevěnoval pozornost a mé myšlenky se přesunuly k náplni práce.
Den v bance mi utekl rychle a za pár chvil jsem byl na cestě zpátky domů. Byl jsem příjemně unavený a těšil jsem se jen na to, až si lehnu na gauč, zapnu televizi a vypnu mozek. Přesně to jsem taky udělal. Téměř bez hnutí jsem vydržel ležet skoro dvě hodiny. Bylo mi krásně. Zničehonic jsem si vzpomněl na svůj ranní rozhovor s chlápkem a trochu jsem nad jeho slovy začal uvažovat. „Prázdná krabice a moje duše? Co mají společného?“ Stále jsem to bral s nadhledem. Neměl jsem co dělat a tak jsem se rozhodl, že si jen tak pro zábavu začnu psát na papír možné podobnosti prázdné černé krabice a mojí duše. „Co znamená, když je duše prázdná? Jako že jsem bezcitný? Nebo bezvěrec? A co kdyby byla černá? To jako že jsem špatný a zkažený?“ Vzhledem k mému ekonomickému vzdělání šla většina filosofických otázek úplně mimo mě. Ale netrvalo dlouho a do úvah o mojí duši jsem se ponořil. Zapisoval jsem si všechny možné myšlenky, postřehy, názory. Nemohl jsem přestat. Chtěl jsem zjistit, co tím vším chlápek myslel.
Pracoval jsem na těch otázkách pozdě do noci. Když začalo svítat, věděl jsem, že do práce ten den jít nemůžu, protože bych tam byl stejně na nic. Zavolal jsem šéfovi a vymluvil se na nachlazení. Vlastně mi volno přišlo docela vhod- měl jsem svůj papír, tužku a plnou hlavu ještě nezodpovězených otázek.
Ztratil jsem pojem o čase. Teď zpětně mi vychází, že jsem nevylezl z bytu minimálně týden. Nezajímalo mě nic než moje duše. Když za mnou přišla Sára, moje přítelkyně, byl jsem rád, že své myšlenky můžu s někým sdílet. Ta mi ale evidentně vůbec nerozuměla a po hodině v mé přítomnosti odešla, že prý počká, až se uklidním. Ale já byl přeci klidný. Jen jsem měl spoustu zanedbaných témat, která jsem musel vyřešit. A taky mě to posilňovalo, nemusel jsem spát ani jíst a pořád jsem se cítil svěží a plný energie. Stejně tak mi nechyběl žádný kontakt s lidmi. Vůbec mi nevadilo, že se nevidím se Sárou a že mi už ani nepíše.
Měl jsem popsaných snad tisíc papírů, jen kvůli jedné otázce, která se mi ke všemu zpočátku zdála být tak stupidní. Za celou dobu jsem jen jednou vyšel ven, abych se podíval na denní světlo, ale po tom, co na mě všichni vrhali nechápavé a opovrhující pohledy, jsem usoudil, že bude lepší, když už mezi lidi chodit nebudu. Poslouchat na každém kroku: „Prý se zbláznil.“ nebo: „Že prý je zavřený doma a pomalu začíná hnít zaživa!“ se mi vážně nechtělo. Několikrát se mě pokoušela kontaktovat má matka, která o mě měla strach. Ale to vůbec nemusela a taky jsem jí to důrazně vysvětlil. Jen jsem se konečně, poprvé za celý svůj život, začal zamýšlet sám nad sebou. Jediné, co mě děsilo, byla skutečnost, že jsem už našel mnoho negativních faktů týkajících se mé osoby. S těmi pozitivními to tak horké nebylo. Přešel jsem z hledání NĚJAKÝCH odpovědí na hledání těch, které mi dokáží, že jsem dobrý člověk. Popsaných papírů stále přibývalo, ale otázek neubývalo.
Zavolali na mě policajty. Mí vlastní rodiče. Stejně si myslím, že se mě jen chtěli zbavit. Nebo se báli, že na všechno přijdu. Takoví lidé jsou vždycky na obtíž. Šoupli mě do Bohnic.
Dali mě k nějakému bláznovi. Když jsem vstoupil k němu a nyní i ke mně do pokoje, zjistil jsem, že je to TEN chlápek s černou krabicí. Jak jsem se dozvěděl později, před měsícem z blázince utekl, proto jsem ho potkal na ulici. „Ahoj, člověče.“ přivítal mě a vytvořil úsměv znamenající: „Já Ti to říkal.“. V prvním okamžiku jsem ho vážně chtěl zabít, ale všude byli dozorci, tak jsem se raději sám zkrotil, aby to neudělal někdo jiný. „Nazdar.“ odpověděl jsem na jeho pozdrav. „Na, to je pro tebe.“ řekl mírumilovně a podal mi stejnou černou krabici, jako měl on sám. „Dík, asi.“ „Teď se na ní podívej. Třeba už to uvidíš.“ Usmíval se na mě. Vzal jsem onu krabici do ruky a začal jsem si ji důkladně prohlížet. V tu chvíli mi to všechno došlo. Celé hodiny jsem strávil hledáním odpovědí na otázky, které byly zodpovězeny v tomhle obyčejném předmětu. Nemohl jsem tomu uvěřit a zároveň se vynadívat tou geniální krabicí. Vy už jste to zjistili dávno, že?