Úvaha nad mrtvým tělem – Prach jsi a v prach se obrátíš...

 To, co z tebe zbylo, leží bezvládně na kovovém stole. Necítíš chlad kovu, slyšís vzdálené sebejisté kroky, ale nepohneš se, když tě cizí ruka chytne za hlavu. Hledí na tebe muž v bílém plášti. I když jsi bez jakéhokoliv oblečení, nevzrušeným pohledem si tě prohlíží.

"Tak ať to máme za sebou."

 Jasně slyšíš doktora, ale jeho ústa se ani nepohnula. Doktor se otáčí, slyšíš otevření a zavření těžkých dveří. Ticho však netrvá dlouho, naopak. Mnoho nerytmických kroků se k tobě přibližuje. Dveře, hluk skupiny lidí se rozezní po celé místnosti a utichají ve stejný moment, kdy se dveře s pronikavým zaskřípáním zavřou.

"Pokud by se během pitvy udělalo někomu špatně, tak ať se nestydí a vyčká v mé kanceláři. Pokud nemáte otázky, můžeme se do toho pustit."

 Muž má nyní plášť krytý plastovým štítem a na tváři má roušku. Necítíš strach, když zapne kotoučovou pilu, pod kterou je tvá lebka rozříznuta. I přes hluk z jeho velmi zajímavé práce slyšíš, jako kdyby ti mluvil do ucha.

 "Proč jsem raději nešel na doktora... Mohl jsem zachraňovat životy a ne jenom potvrzovat cizí úspěchy a zakrývat chyby."

Poté začne zdlouhavě popisovat skupině lidí tvůj mozek, však tato konverzace je jakoby ztlumena a ty jasně slyšíš jeho myšlenky.

"Ještě že tohle je poslední. Konečně budu moct sundat ze sebe ty hadry a jít domů... Jako by se mi tam chtělo jít. Petra bude vařit nějaký blivajz k večeři a Hanička říkat, jak zase z práce smrdím. Škoda, že si neuvědomuje, že nám všem to vydělává peníze na jídlo, udržuje střechu nad hlavou a kupuje vše, co chce."

 Tvůj mozek je již zvážen, váha zapsána křídou na malou tabuli, detailně rozpitván, skupině popsán a s plesknutím dopadá do předem připravené nádoby na biologický odpad. Doktor s chladným klidem bere do ruky stejnou pilu, kterou použil na tvou lebku, zapíná ji a s geometrickou přesností ti rozřezává hrudník. Při práci si musí otřít plastový štít přes obličej, který je ocáknutý zbytky tvé krve. Po odložení pily vezme do rukou roztahovák, který ti vloží do hrudníku, nevzrušeně začne otáčet, ale zvuky křupání kostí a kloubů přinutí dva členy skupiny opustit místnot a většina skupiny značně zbledne. Po opětovném zavření dveří se doktor skloní nad tvým hrudníkem, přičemž rukama zajíždí do hrudního koše a vytahuje postupně všechny orgány; ty, co jdou, jednoduše odřízne, ty, co drží silněji, bez jakéhokoliv slitování vytrhává silou ven, až se ti celé tělo třese. Náhle slyšíš další jiný hlas, jemný, dívčí.
 "Pane, jak můžeš nečinně přihlížet tomuto znesvěcení těla? Byl to snad beránek svedený ďáblem z cesty? A neodpouštíš těmto ztraceným poutníkům, aby jejich duše mohla v klidu a pokoji odejít do nebe? Dnes není středověk, tak proč se chováme jako barbaři a ničíme dílo Boží! Slétáme se nad ním jako hejno hladových supů!" Nastane chvíle ticha.

 "Lituji tě, ubohý člověku. Za života jsi mohl být příkladem pro mnoho hříšných duší, ale dnes? Znesvěcen. Snad tě svatý Petr u nebeské brány vezme na milost a Bůh tě nezatratí za zvěrstvo, které zde jest pácháno na tvém těle." Zahlédneš, jak se jedno z děvčat hbitě pokřižuje tak, aby ji nikdo z lidí v okolí nezahlédl. Oko se zaleskne, uroní slzu, ale stejně rychle ji utře do rukávu a svádí tuto reakci na smrad z těla.

  Od předchozí dívky tě odtrhnou až ostrá slova, která slyšíš stejně zřetelně jako dva předchozí hlasy.

"Tak tohle slušně nedávám. Ještě chvíli mi tady ten smrad poleze pod kůži a složím se. To ze mě máma nebude nadšená, natož táta. Oba dva jsou doktoři. Pro celou školu domluví návštěvu na patologii, aby dokázali moje zapálení pro medicínu, ale místo toho mě odveze bílou jako stěna nějaký táty známý saniťák až domů. Do háje, to je strašný. Dívat se na to dá, ale všude ta sražená krev, při každém doteku se celé tělo zahýbe, řezání orgánů a do toho ty jeho blbý vtipy." Černovlasá dívka těžce zakašle, i přes roušku je vidět, jak je bledá.

"Navíc, kdo dal na tuhle estrádu povolení? Rodina? Nebo to, co je přede mnou? Ta věc přede mnou se člověkem nazvat nedá. Třeba povolení není na tohle potřeba." Nastává chvíle ticha. "Už to nevydržím, jdu pryč." Dívka se bez jediného slova se sklopenou hlavou a rukou na roušce rozejde proti dvěřím. Učitelka si ji tázavě prohlíží, pohledu však pozornost nevěnuje a zavře za sebou dveře. V místnosti je opět chvíli ticho. Přeruší jej však myšlenka vyslovená hlubokým hlasem.

 "Neuvěřitelné... tohle je vše, co po nás zbyde: kosti, šlachy, svaly, kůže, orgány. Děsí mě to, ale také fascinuje. K čemu bylo všechno tvé snažení v životě? Byla tvá rozhodnutí správná? Byly tvé sny uskutečněny? Byl zde pro tebe důvod žít, nebo tě smrt osvobodila? Byl tvůj život šťastný? Vím, že mi neodpovíš, i když bych rád znal odpověď.

 Každý jsme jedním zrnkem písku v poušti, vypadáme stejně, ale v každém se ukrývá cosi jiného, zváštního, jedinečného. Pouze pár lidem se podaří vytvořit dílo, které přežije i tu hloupou schránku, i když má každý stejnou šanci. Já takto umřít nechci. Chci, aby lidé znali mé myšlenky. Nemyslím, že jsou hloupé, nesprávné nebo již vyřčené.

 Co kdyby tvé myšlenky byly třeba i vznešenější než mé, zná je někdo? Předá je někdo druhým, nebo umřely s tebou? Lituješ toho nyní? Nemusíš, tvůj úkol splním já. Děkuji ti za příležitost se poučit, tvou smrtí je mi do žil nalit život. Předám dál, co mrtví již předat nemohou, schopnost cenit si příležitosti překonat svůj život."