o čem se mi nezdálo..

Byla tma jako v pytli a přesto nikdo nerozsvítil, je sice faktem, že nikde nebyla lampa, ale nikoho nenapadlo použít svíčky, či jiný zdroj světla, jakoby se děsili pohledu do svých tváří. Seděli tam dohromady tři, na terase a bavili se převážně o hloupostech, na témata, která ani u jednoho z nich nemohla vyvolat konflikt.

Pak oba osiřeli. Srdce ji bušilo a díky adrenalinu se ta chvíle jevila jako sen, cinkot zahradních zvonků vnímala hlasitěji, typická vůně jeho domu byla intenzivnější. Nechtěla promluvit první, ale věděla, že musí.

Nenapadlo ji nic jiného než mluvit o počasí. 

/dneska je hezky, myslela jsem, že bude bouřka./

V odpověď zabručel, nijak ji to neusnadňoval.

Jako by to slovo řekl někdo jiný.

/miluju tě./ 

V takových chvílích vás řídí osud a vám bude buď ublíženo nebo budete šťastni, prostě proto, že to tak má být.

Uvědomila si, co udělala, postavila se a utíkala ke dvěřím vedoucím ven ze zahrady na ulici. 

Byli zamčené, lomcovala zámkem a začínalo jí být do pláče. Slyšela za sebou kroky.

/počkej/

Malinký záblesk naděje, když se dotkl její ruky, ztuhla. Odstrčil ji, odemknul a otevřel dveře. 

A spolu s malým cvaknutím klíče mohl by slyšet, jak se jí zlomilo srdce, kdyby chtěl..